ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1227.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1227/2014-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovoláních, která podali obvinění D. J., a K. R., roz. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 6 To 102/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 1/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 54 T 1/2013, byli obvinění D. J. a K. R. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Za tento trestný čin byl každý z obviněných odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byli oba podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle 228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění společně a nerozdílně zavázáni k povinnosti zaplatit pozůstalému M. G. jednorázové odškodnění ve výši 175.000 Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a jejich matka J. J., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 6 To 102/2013, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné D. J. a K. R. uznal vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., neboť „v návaznosti na situaci, kdy v měsíci říjnu 2008, společně s J. G., realizovali podvodné jednání vůči společnosti GE Money Multiservis, a.s., spočívající ve vylákání peněz účelovým uzavřením úvěrové smlouvy č. ...... nastrčenou osobou J. G. k financování zinscenovaného nákupu osobního motorového vozidla Škoda Octavia, RZ ......., v té době evidovaného na otce obžalovaných, M. J., které však bylo obratem prodáno s vědomím, že úvěr nebude splácen,
a následně poté, kdy J. G. v důsledku popsané situace po nich opakovaně požadoval vyšší finanční profit s pohrůžkou, že pokud se tak nestane, oznámí věc na policii,
přesně nezjištěného dne na přelomu měsíců prosince 2008 a ledna 2009, po předchozí dohodě na odstranění osoby J. G. jeho usmrcením z důvodu eliminace stupňování jeho dalších finančních nároků a případných komplikací jím prezentované hrozby oznámení protiprávního jednání, společně, za vzájemné součinnosti úkonů, směřujících k jeho usmrcení a likvidaci mrtvého těla jmenovaného, pod záminkou projednání těchto jeho požadavků, vylákali na pozemek náležející k objektu rodinného domu svých rodičů v N. J. – Ž., po jeho příjezdu jej zavedli do samostatně stojící garáže, v níž měli připraveny rozprostřené igelity k zabránění potřísnění krví a baseballovou pálku k realizaci smrtícího útoku,
kdy bezprostředně po vstupu J. G. do garáže na něj obžalovaný K. R. zaútočil opakovanými údery touto baseballovou pálkou směřovanými na hlavu, v důsledku čehož J. G., ve snaze se útěkem zachránit, z garáže utekl a běžel k příjezdové bráně na pozemek, která však byla uzamčena a přelézt se mu ji nepodařilo, neboť byl dostižen obžalovaným K. R., který jej na místě dostižení u brány dále bil údery baseballovou pálkou až do doby, kdy J. G. zůstal bezvládně ležet na zemi, poté jeho tělo oba obžalovaní společně přemístili zpět do garáže a vzhledem k tomu, že J. G. stále vykazoval známky života, za účelem jistoty jeho smrti jej rovněž škrtili blíže nezjištěným škrtidlem, následně jeho bezvládné tělo zabalili do igelitového pytle a ukryli do zavazadlového prostoru vraku vozidla stojícího za garáží, aby se mohli předně věnovat odstranění krevních stop na sněhu u brány, když důsledku popsaného napadení J. G. utrpěl závažná poranění, následkem nichž zemřel,
oba obžalovaní poté odstraňovali stopy vzniklé napadením J. G. a následně tělo jmenovaného, za tmy ve večerních a v nočních hodinách, na vzdálenější části pozemku, přináležejícímu k domu spálili na otevřeném ohništi, připraveném z hořlavých součástek vraků automobilů, textilu a přilévaných hořlavin, načež zbytky nespálených ostatků zakopali v terénu poblíž tohoto ohniště, kde byly v průběhu následujících let překrývány dalším odpadem biologického i jiného původu i přirozeným náletem“. Za tento trestný čin odvolací soud každého z obviněných odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon oba podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle 228 odst. 1 tr. ř. obviněným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému M. G. částku ve výši 175.000 Kč.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali oba obvinění dovolání. Obviněný D. J. přitom uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný K. R. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
Obviněný D. J. vyjádřil názor, že vůči němu nikdy nebylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání podvodného jednání, které je uvedeno ve skutkové větě soudů obou stupňů a které mělo být, podle jejich mínění, následně zakryto trestným činem vraždy, nikdy nebyl za takové jednání souzen ani odsouzen a nikdy nebylo prokázáno, že by se vůbec předmětného podvodného jednání dopustil. Pokud tedy nebylo prokázáno, že se trestného činu, který měl být zakryt útokem na poškozeného, dopustil a dokonce ani jeho popis není specifikován popisem ve skutkové větě, ani uvedením právní kvalifikace, potom není možné aplikovat přísnější právní kvalifikaci podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák., tj. „v úmyslu zakrýt trestný čin“. Tímto postupem soudy podle jeho přesvědčení porušily ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v něm zakotvenou presumpci neviny.
Dále obviněný oponoval závěrům soudů týkajících se právní kvalifikace ve vztahu ke spáchání činu z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky ve smyslu ustanovení §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Pokud v napadeném rozhodnutí soud shledal zavrženíhodnou pohnutku, pak v napadeném rozhodnutí soudu absentuje odůvodnění toho, na základě jakých skutečností a důkazů odvolací soud k tomuto právnímu závěru o naplnění právě vyšší intenzity zavrženíhodné pohnutky dospěl a její existence tedy, podle jeho názoru, není dána.
Obviněný nesouhlasil ani se způsobem, jakým se soud zabýval otázkou spolupachatelství, když v napadeném rozsudku není uvedeno bližší odůvodnění o případné míře zavinění obou obviněných v rámci uvažovaného spolupachatelství. Podotkl, že za situace, kdy soudem nebylo prokázáno, kdo z obou obviněných způsobil cerebrální smrt poškozeného, nelze jednoznačně dovozovat, že je pachatelem trestného činu vraždy. Měl totiž za to, že z provedeného dokazování nevyplývá, že výše zmíněný okamžik, kdy se stal organismus poškozeného irreversibilní, přivodil obviněný a soud měl za tohoto stavu postupovat v souladu s principem presumpce neviny ve spojení s pravidlem „in dubio pro reo“ a obžaloby jej zprostit. Poté rozebral jednotlivé provedené důkazy (zdůraznil, že bylo rozhodováno toliko na základě důkazů nepřímých a za naprosté důkazní nouze) s tím, že nebylo prokázáno, že by se dopustil trestného činu, který je mu kladen za vinu. Soudu nalézacímu rovněž vytkl, že z provedených důkazů dovozoval závěry, které při racionálním uvážení z důkazů nevyplývaly, čímž porušil zásadu zákazu deformace důkazu. Oběma soudům ve věci činným pak vytkl přístup k výpovědím T. R. a M. R., které označil za nejednoznačné a rozporuplné. Rovněž uvedl, že neměl u hlavního líčení možnost kontroly výpovědi obou uvedených svědků (zejména neměl možnost klást svědkům dotazy) a byl omezen na svých právech účinně se hájit, neboť tito využili svého práva podle §100 tr. ř., nevypovídat. Postup soudu, kdy mu nebylo umožněno se seznámit s obsahem navržených důkazů spoluobviněného K. R., se kterými se však nalézací soud předtím obeznámil, podřadil pod nepřípustné „utajované dokazování“. Jako další námitku uvedl řadu důkazů, které soud neprovedl, v případě návrhu na připojení spisu Okresního soudu v Novém Jičíně pak s odkazem na absenci odůvodnění soudu, proč nebyl takový důkaz proveden (označil jej za tzv. důkaz opomenutý). Dále shledal obsah svých výpovědí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a následným hodnocením soudu. Podle jeho přesvědčení totiž z jeho výpovědi v přípravném řízení nevyplývá, že by útok na poškozeného proběhl právě takovým způsobem, jak jej konstruuje obžaloba a přejímají následně oba soudy. Nelze z ní pak dovodit ani jeho doznání. Měl také za to, že soudy ani řádně neodůvodnily, proč převzaly pouze část jeho výpovědi a další části považovaly za nevěrohodné a tím porušily řadu základních práv, jež jsou mu garantována. Současně uvedl, že bez rozhodnutí o prohlášení poškozeného za osobu mrtvou není možno rozhodnout o trestném činu vraždy, kterého se měl dopustit. Tuto skutečnost (současně s absencí těla poškozeného), spolu s neprovedenou výpovědí svědka M. G. stran posledních zpráv o živém poškozeném, považoval za nedostatky ve vyšetřování. Rozporoval také hodnocení vypracovaného znaleckého posudku z oboru požární ochrany ze strany soudů a vyjádřil pochybnosti, zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Podotkl, že během hlavního líčení také nebyla ani jednomu z obviněných předložena údajná vražedná zbraň, tudíž obvinění neměli možnost se k ní jakkoli vyjádřit. Dovodil, že na základě provedených důkazů nebylo možno najisto postavit, jestli se skutek popsaný v obžalobě stal, příp. jakým způsobem, kdo a jakým způsobem jej spáchal. Zdůraznil, že přetrvávají pochybnosti o jeho vině a soud měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Z těchto důvodů obviněný D. J. navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a důvodnost všech výroků napadeného rozhodnutí a ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2014, č. j. 6 To 102/2013-1087, zrušil a dále přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný K. R. namítl, že odsuzující výrok nemá zákonný podklad, neboť v důkazním řízení nebylo dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, které lze od lidského poznání požadovat, a to ani na úrovni obecného pravidla prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Jeho vina nebyla podle jeho názoru prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, nebyl veden řádný proces podle právního řádu, kdy vyšetřování bylo pečlivé jen směrem k vině, došlo k deformaci důkazů vyvozením závěrů nevyplývajících z důkazů, k neuhlídání vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů obecným soudem, nebyl dodržen vysoký standard hodnocení důkazů. Podle jeho přesvědčení došlo také k vyřčení skutkových závěrů bez jakýchkoliv provedených důkazů, věrohodnost M. a T. R. nebyla ověřena znaleckým posudkem (co do jejich konkrétních rozporů odkázal na závěrečnou řeč svého tehdejšího obhájce), skutková zjištění byla nahrazena úvahami stojícími na nejednoznačném důkazu bez prokázání viny obviněného, a to nade vší pochybnost. Neměl možnost vyjádřit se ke stěžejnímu důkazu, neměl možnost klást dotazy, vyvracet či se bránit tvrzení výše uvedených svědků u hlavního líčení, neboť tito využili svého práva ve věci nevypovídat. Vzhledem k této skutečnosti měl soud jejich výpovědi hodnotit kritičtěji. Dodal, že svědci se ve svých výpovědích rozcházejí a z výpovědi D. J. a M. J. nevyplývá, že se skutek stal tak, jak jej popisovali svědci M. a T. R.. Soudy nadto přijaly do skutkové věty pouze část výpovědi D. J. (části tedy zřejmě uvěřili a části nikoli), avšak z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně neplyne, na základě jakých skutečností k takovému závěru dospěly. V jeho věci tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zásady materiální pravdy a nebylo rozhodováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Pokračoval, že v rámci trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz o smrti poškozeného, kdy tento nebyl prohlášen za nezvěstného ani za mrtvého, nebylo najisto postaveno, kdy měl údajně zemřít a ani nebylo nalezeno jeho tělo. Zastával tedy názor, že není možné spáchat trestný čin vraždy, pokud není poškozený prohlášen za mrtvého, když tato skutečnost je v rozporu s logikou a zásadou presumpcí neviny a měla být tedy vyhodnocena v jeho prospěch. Soud také opomněl závěry prezentované znalcem z oboru požární ochrany vylučujícím zpopelnění těla v zimních měsících. V této souvislosti vznesl také námitku věrohodnosti závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, psychiatrie a klinické psychologie. Spoluobviněný D. J. byl totiž v době zpracování znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie pod vlivem tlumících léků. Současně poznamenal, že i svědci M. a T. R. mohli být pod vlivem alkoholu či drog. Během hlavního líčení také nebyla ani jednomu z obviněných předložena údajná vražedná zbraň, tudíž obvinění neměli možnost ji verifikovat či falsifikovat.
Obviněný byl dále toho názoru, že nebylo rozhodnuto o totožném skutku jako v obžalobě. Uvedl rovněž, že nebyly dány důvody pro uplatnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák., neboť vůči němu nikdy nebylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání podvodného jednání, jež je uvedeno ve skutkové větě napadených rozhodnutí, nikdy nebyl za takové jednání souzen ani odsouzen a nikdy nebylo prokázáno, že by vytýkané podvodné jednání spáchal. Dále obviněný namítl chybnou právní kvalifikaci s tím, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. byla nezbytná zvlášť zavrženíhodná pohnutka, přičemž pokud soud v napadeném rozhodnutí shledal zavrženíhodnou pohnutku, nemůže být tato skutečnost důvodem pro použití uvedené právní kvalifikace s tím, že v tomto případě se nejedná o zvlášť zavrženíhodnou pohnutku.
Dále obviněný K. R. uvedl, že podáním doručeným Vrchnímu soudu v Olomouci dne 6. 1. 2014 vyslovil nedůvěru svému tehdejšímu obhájci, Mgr. Tomáši Seibertovi a žádal o ustanovení nového obhájce (ve stejném duchu napsal dopis též dotyčnému obhájci), této žádosti však nebylo soudem vyhověno. Podle jeho přesvědčení mu však měl soud k veřejnému zasedání konanému dne 3. 2. 2014 ustanovit nového obhájce. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný dovodil, že nebyl řádně zastoupen, resp. byl zastoupen obhájcem, kterému bylo ukončeno zastoupení.
Z těchto důvodů obviněný K. R. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 6 To 102/2013, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 54 T 1/2013, a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnili obvinění v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělili je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Ty se ve svých rozhodnutích velmi podrobně vypořádaly s jednotlivými provedenými důkazy a důvodně shledaly, že zejména z věrohodných výpovědí svědků T. a M. R. a výpovědi obviněného D. J. v rámci přípravného řízení, kde se doznal a popsal svoji trestnou činnost, vyplynula vina obviněných. K námitce obou obviněných stran skutečnosti, že u poškozeného J. G. nebylo rozhodnuto o prohlášení za mrtvého, státní zástupkyně poukázala na §9 odst. 1 tr. ř. s tím, že posouzení otázky, zda jmenovaný poškozený byl či nebyl prohlášen za mrtvého nebo nezvěstného, je pro orgány činné v trestním řízení zcela irelevantní, neboť zde bylo prokázáno, že došlo k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Meritorní rozhodnutí v této věci tedy není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným, než navrženým, způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 6 To 102/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se v dovolání opírají, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
K námitkám, jež ve vztahu k tomuto důvodu dovolání uplatnil obviněný K. R. a jež by se mohly jevit jako relevantní, je na místě uvést následující skutečnosti.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že jmenovaný obviněný byl i v řízení před odvolacím soudem řádně zastoupen obhájcem (ten se zúčastnil veřejného zasedání konaného o odvoláních obviněných podaných proti rozsudku soudu prvního stupně). Dále pak je na místě uvést, že předseda senátu odvolacího soudu náležitě zvážil žádost obviněného o změnu obhájce, za tím účelem si ostatně vyžádal vyjádření samotného obhájce (viz č. l. 978 a č. l. 996 spisu), a poté důvodně, v souladu ustanovením §40 tr. ř., uvedenou žádost neakceptoval. To pak také s náležitým odůvodněním a s dostatečným časovým předstihem před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu (o odvoláních obou obviněných) sdělil obviněnému (viz č. l. 1007 spisu). Již se zřetelem k těmto skutečnostem nemohla argumentace obviněného obstát. K tomu lze ještě dodat, že obviněnému nic nebránilo v tom, aby si, jak ostatně byl poučen v průběhu řízení, a to i v předmětném přípisu předsedy senátu odvolacího soudu (viz č. l. 1007), obhájce podle vlastního výběru zvolil, což však neučinil.
Je proto nutno konstatovat, že řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo ve vztahu k právům obviněného vedeno korektně, transparentně a v souladu s ustanoveními trestního řádu upravujícími (též) obhajobu obviněného obhájcem, nevykazovalo (ani) vadu, na niž dopadá předmětný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z naprosto převažující části primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům nižších stupňů především vytýkají neúplné důkazní řízení, porušení svých práv v souvislosti s prováděním důkazů, nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Současně prosazují vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné) skutkové hodnotící závěry – tvrdí (stručně shrnuto), že jejich vina nebyla jednoznačně prokázána. Zejména z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tento závěr platí i ve vztahu k zdánlivě hmotně právní námitce stran znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. v podobě „jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky“ , neboť ani v tomto směru obvinění nenamítají konkrétními hmotně právními argumenty rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a právním závěrem o naplnění tohoto znaku, nýbrž obviněný D. J. v podstatě namítá, že soudy naplnění tohoto znaku náležitě neodůvodnily (k tomu viz přiměřeně §265a odst. 4 tr. ř.), a obviněný K. R. tvrdí, v rozporu s explicitně vyjádřeným závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož v daném případě byl znak jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky naplněn, že soudy shledaly toliko zavrženíhodnou pohnutku. Pouze na okraj lze poznamenat, že ani případné nenaplnění uvedeného zákonného znaku by nic neměnilo na postavení obou obviněných, jelikož byl naplněn jiný (alternativní) znak ustanovení §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. v podobě „v úmyslu zakrýt jiný trestný čin“.
Obiter dictum lze konstatovat, že námitky obviněných ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž obvinění zpochybňují způsob hodnocení provedených důkazů a vytýkají nedostatečný rozsah soudy provedeného dokazování. Ve věci však nelze shledat tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením stran podstatných okolností skutkového děje, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. K námitce opomenutých důkazů je na místě poznamenat, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. V nyní projednávané věci se soudy obou stupňů důkazními návrhy zabývaly, přičemž dovodily, že provedení dalších navrhovaných důkazů je nadbytečné. V odůvodnění svých rozhodnutí tento závěr dostatečným způsobem vyložily. Nejedná se proto, byť nebyl explicitně zmíněn jako důkaz nadbytečný spis Okresního soudu v Novém Jičíně, o opomenuté důkazy, resp. neúplně provedené dokazování, jak je ve svém dovolání obvinění namítají. Ani v tomto směru tak nelze spatřovat porušení jejich práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tedy nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a převážně z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Rovněž argumentaci obviněného v tom smyslu, že nebyla zachována totožnost skutku, nelze vzhledem k její procesní povaze pod obviněnými uplatněný (a shora vyložený) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tato argumentace nenaplňuje ani další dovolací důvody podle §265b tr. ř. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu, a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud shledává, že v předmětné trestní věci je totožnost skutku udržována právě shodou jednání a následku.
Namítli-li obvinění, že při hlavním líčení neměli možnost kontroly výpovědí svědků M. a T. R., neboť tito svědci zde využili svého práva odepření výpovědi, takže jim nemohli klást otázky a verifikovat tak jejich výpovědi z přípravného řízení, čímž byli (obvinění) omezeni ve svých právech účinně se hájit, pak takové argumentaci nelze z pohledu pravidel spravedlivého procesu přiznat relevanci. Podstatné, a to i z hlediska čl. 6 Úmluvy, je, že jmenovaní svědci, jejichž výpověď z přípravného řízení byla v rámci hlavního líčení soudem prvního stupně přečtena v souladu s ustanovením §211 odst. 4 tr. ř., byli v přípravném řízení vyslechnuti za dodržení příslušných procesních pravidel, přičemž zde byla obhajobě dána možnost se výslechů zúčastnit a klást svědkům otázky.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že námitka obou obviněných stran skutečnosti, že nebylo rozhodnuto o prohlášení za mrtvého u poškozeného J. G., je pro orgány činné v trestním řízení zcela irelevantní. V daném případě je podstatné, že podle závěrů soudů obou stupňů bylo prokázáno, že oba obvinění společným jednáním poškozeného usmrtili.
Obdobný závěr platí též pro námitku obviněných, že proti nim nikdy nebylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání podvodného jednání, které ve skutkové větě uvádějí soudy, nikdy nebyli pro toto jednání souzeni ani odsouzeni. I v tomto případě je podstatné (z hlediska ustanovení §9 odst. 1 tr. ř.), že podle zjištění soudů nižších stupňů se obvinění společně s poškozeným J. G. dopustili vůči společnosti GE Money Multiservis, a.s. skutku výše popsaného, kterým naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu (v podrobnostech viz níže).
Za hmotně právně relevantní tak lze považovat – ovšem s velkou mírou tolerance, jelikož i v tomto směru má základ především v polemice se skutkovými závěry soudů (viz mj. tvrzení obviněných, že v daném řízení nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se předmětného podvodného jednání dopustili) – námitku, kterou obvinění zpochybňují existenci znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. – „v úmyslu zakrýt jiný trestný čin“ (v tom smyslu, že zde nebyl trestný čin, který by se měli snažit usmrcením poškozeného zakrýt).
V úmyslu zakrýt jiný trestný čin je vražda spáchána zejména tehdy, jestliže se pachatel jiného trestného činu, jímž byla poškozena jiná osoba, rozhodne po dokonání tohoto trestného činu tuto osobu usmrtit v úmyslu odstranit ji jako svědka svého trestného činu. Stejně naplní tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby i pachatel, který zamýšlí spácháním vraždy odstranit jiného, byť náhodného svědka jeho předchozího jiného trestného činu. Z logiky věci plyne, že jde rovněž o případ vraždy spolupachatele jiného trestného činu motivované snahou odstranit jej jako (v materiálním významu tohoto pojmu) svědka tohoto jiného deliktu.
V návaznosti na to je zapotřebí zdůraznit, že v posuzované věci byly ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu vyjádřeny (ve shodě se skutkovou větou rozsudku soudu prvního stupně) skutkové okolnosti dostatečně vyjadřující trestný čin, jehož se dopustili oba obvinění společně s poškozeným a který se snažili vraždou poškozeného zakrýt (poškozeného usmrtili v úmyslu tento trestný čin zakrýt) – „v měsíci říjnu 2008, společně s J. G., realizovali podvodné jednání vůči společnosti GE Money Multiservis, a.s., spočívající ve vylákání peněz účelovým uzavřením úvěrové smlouvy č. ...... nastrčenou osobou J. G. k financování zinscenovaného nákupu osobního motorového vozidla Škoda Octavia, RZ ........, v té době evidovaného na otce obžalovaných, M. J., které však bylo obratem prodáno s vědomím, že úvěr nebude splácen“ . Šlo o trestný čin úvěrového podvodu přinejmenším podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaný jimi ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (podle podrobnějšího rozvedení těchto skutkových zjištění v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze dovozovat trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák.) Byť lze připustit, že napadené rozhodnutí neobsahuje přesnou právní kvalifikaci trestného činu, k jehož zakrytí směřoval vražedný útok vůči poškozenému, lze současně konstatovat, že nejde o vadu takové intenzity, aby byl vyloučen závěr o naplnění uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. (ostatně odvolací soud alespoň slovním vyjádřením uzavřel na úvěrový podvod). Zcela zásadní pro posouzení naplnění tohoto znaku je totiž to, zda skutková zjištění poskytují dostatečný základ pro závěr, že se pachatel dopustil nějakého (jiného) trestného činu a následně spáchal vraždu proto, aby tento jeho jiný trestný čin nevyšel najevo. Z již uvedených skutečností plyne, že tak tomu v daném případě bylo.
V případě obou obviněných tak byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu vraždy ve smyslu §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., přičemž nevznikly žádné pochybnosti, že tomu tak bylo i po materiální stránce (§88 odst. 1 tr. zák.).
Pouze na okraj lze (v obecné rovině) poznamenat, že usmrcení jiné osoby v úmyslu odstranit ji jako svědka (potenciálního oznamovatele) činu, který předcházel takovému usmrcení a který nenaplňuje znaky skutkové podstaty určitého trestného činu nebo u něho není možné naplnění těchto znaků již prokázat, ale jehož odhalení považuje pachatel pro sebe za nepříznivé, lze posoudit jako trestný čin vraždy spáchaný z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky ve smyslu §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., za předpokladu, že tato okolnost zvyšuje pro svou závažnost podstatně stupeň nebezpečnosti činu pro společnost podle §88 odst. 1 tr. zák. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 8 To 90/03).
K námitce obviněného D. J., že ve věci nebylo zjištěno, že by se stav poškozeného stal ireverzibilní právě v důsledku jeho jednání, je nutno zdůraznit, že z hlediska právního posouzení nebylo ve věci určující, zda smrtelné zranění poškozenému přivodil právě tento obviněný. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů totiž vyplývá, že oba obvinění jednali jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
„K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). „Je-li činnost jednoho spolupachatele s činností druhých spjata pojítkem záměrnosti, takže u všech jde o vědomé, týmž zlým úmyslem nesené spolupůsobení při témže násilném a výhrůžném jednání, zodpovídá spolupachatel nejen za celkový čin, nýbrž i za jednotlivé počiny svých společníků“ (viz rozhodnutí č. Rt 1869/1925 Sb. rozh. NS – Vážný). „Byli-li pachatelé při činu vedeni týmž trestným úmyslem, třeba bez předchozího nebo výslovného dorozumění, vědouce jeden o spolupůsobení druhého, zodpovídá každý z nich jako spolupachatel za celý výsledek společné činnosti všech.“ Přiměřeně pak na posuzovaný případ lze vztáhnout i rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS – Vážný, podle něhož: „Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“
Jak již bylo uvedeno, u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný úmysl ovšem nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
V předmětné věci však byla soudy zjištěna již přímo výslovná dohoda obou obviněných na odstranění poškozeného jeho usmrcením, a to z důvodů výše uvedených, a navazující společné jednání – „po předchozí dohodě na odstranění osoby J. G. jeho usmrcením z důvodu eliminace stupňování jeho dalších finančních nároků a případných komplikací jím prezentované hrozby oznámení protiprávního jednání, společně, za vzájemné součinnosti úkonů, směřujících k jeho usmrcení a likvidaci mrtvého těla jmenovaného, pod záminkou projednání těchto jeho požadavků, vylákali na pozemek náležející k objektu rodinného domu svých rodičů ......., po jeho příjezdu jej zavedli do samostatně stojící garáže, ...., kdy bezprostředně po vstupu J. G. do garáže na něj obžalovaný K. R. zaútočil opakovanými údery touto baseballovou pálkou směřovanými na hlavu, v důsledku čehož J. G., ve snaze se útěkem zachránit, z garáže utekl ... byl dostižen obžalovaným K. R., který jej na místě dostižení u brány dále bil údery baseballovou pálkou až do doby, kdy J. G. zůstal bezvládně ležet na zemi, poté jeho tělo oba obžalovaní společně přemístili zpět do garáže a vzhledem k tomu, že J. G. stále vykazoval známky života, za účelem jistoty jeho smrti jej rovněž škrtili blíže nezjištěným škrtidlem, ......., když důsledku popsaného napadení J. G. utrpěl závažná poranění, následkem nichž zemřel,
oba obžalovaní poté odstraňovali stopy vzniklé napadením J. G. a následně tělo jmenovaného, ....... spálili na otevřeném ohništi, ......., načež zbytky nespálených ostatků zakopali“
Jsou-li tato skutková zjištění posouzena v mezích rozvedených teoretických východisek, pak je třeba dovodit, že obviněný D. J. se ve spolupachatelství s obviněným K. R. dopustil skutku, který zakládá i jeho odpovědnost za následek (účinek) v podobě smrti poškozeného. Za této situace nelze soudům nižších stupňů vytýkat, jestliže také obviněného D. J. uznaly vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obou obviněných v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý