ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1254.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1254/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2014 o dovolání, které podal obviněný I. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 44 To 145/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 33/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 21 T 33/2013, byl obviněný I. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil poškozené J. S. škodu ve výši 204.200 Kč. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře sedmdesáti pěti denních sazeb po 200 Kč, tj. v celkové výši 15.000 Kč, přičemž byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. To vše podle §43 odst. 2 tr. zákoníku za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 2 T 70/2012, který nabyl právní moci dne 3. 10. 2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 313/2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby poškozené J. S. zaplatil na náhradě škody částku ve výši 204.200 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 44 To 145/2014, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného za výše uvedený přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 2 T 70/2012, odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil poškozené J. S. škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výměře sedmdesáti pěti denních sazeb po 200 Kč, tj. v celkové výši 15.000 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 2 T 70/2012, který nabyl právní moci dne 3. 10. 2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 313/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu byla vydána na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu (obsaženého v odůvodnění jednotlivých rozhodnutí) v důsledku čehož byla věc nesprávně právně kvalifikována. Dále konstatoval, že v řízení před soudy obou instancí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (co do zajištění dostatečného objasnění věci a práva na obhajobu), právo na účinný opravný prostředek, zásada presumpce neviny, zásada in dubio pro reo a také zásada nestrannosti soudu (soudy k závěru o jeho vině dospěly na základě předem pojatého přesvědčení o jeho vině). Napadené rozsudky, podle jeho přesvědčení vykazují vady spočívající v neúplnosti a nesprávnosti skutkových zjištění obsažených v odůvodnění rozsudku a v tom, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, včetně toho, že některá skutková zjištění soudu uvedená v odůvodnění obou rozsudků nemají oporu v provedeném dokazování, jsou výsledkem volné úvahy soudu a vyhodnocení důkazů bylo v rozporu se zásadou nestrannosti soudu. Konkrétně uvedl, že oba soudy ve věci činné neprovedly jím navržené důkazy (důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, srovnání určených listin a čtení výpisu ze záznamů o provozu motorového vozidla a záznam z tachografu vztahující se ke dni 25. 10. 2011). Pokračoval, že soudy při svém rozhodování vzaly v potaz pouze výpověď poškozené (i přes rozpory v ní a nepravdivá tvrzení zejména stran výběrů jednotlivých částek z bankomatů a jejich předání obviněnému) a naopak k jeho výpovědi a výpovědi dalších dvou svědkyň přistupovaly apriori jako k výpovědím nevěrohodným. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1488/2007, podotkl, že odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje skutková tvrzení, která nemají oporu v provedeném dokazování a jsou výsledkem volné úvahy soudu, kterou byl nahrazen neexistující důkaz. Protože byla výše uvedená skutková zjištění poprvé uvedena až v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, nemohl se k nim vyjádřit, ani učinit návrhy na doplnění dokazování. Oponoval také závěru odvolacího soudu o neprovedení důkazu výpisem ze záznamu o provozu motorového vozidla, který byl významný pro jeho obhajobu a posouzení věrohodnosti poškozené a také hodnocení pravosti jím doloženého potvrzení o navrácení dlužné částky. V závěru namítl, že postupem orgánů činných v trestním řízení v jeho věci bylo porušeno ustanovení čl. 6 odst. 2, 3 Evropské úmluvy lidských práv a odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 44 To 145/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 1. 2014, č. j. 21 T 33/2013-233, a v souladu s ustanovením §265m tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem, kterým jej zprostí obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť v trestním řízení nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je (obviněný) stíhán.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 44 To 145/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká neúplné a chybné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení řady procesních zásad a vadná skutková zjištění, implicitně současně prosazuje vlastní skutkové hodnotící závěry – de facto tvrdí, že jeho vina skutkem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyla spolehlivě prokázána. Výhradně z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. O tom, že dovolací argumentace obviněného má výlučně skutkový (procesní) charakter, dostatečně zřetelně svědčí i jeho závěrečný návrh, jímž se domáhá toho, aby byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.
Nad tento rámec lze konstatovat, že ve věci není dán tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. K námitce opomenutých důkazů je možno poznamenat, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. V nyní projednávané věci soudy obou stupňů daly dostatečně zřetelně najevo, že považovaly provedené dokazování za zcela dostatečné k tomu, aby na jeho základě zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zabývaly se důkazními návrhy, přičemž dovodily, že provedení dalších navrhovaných důkazů je nadbytečné. V odůvodnění svých rozhodnutí tento závěr dostatečným způsobem vyložily. Tato rozhodnutí tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Nejedná se proto o opomenuté důkazy, resp. neúplně provedené dokazování, jak je ve svém dovolání obviněný namítá. K jeho argumentu, že soudy neprovedly dokazování srovnáním potvrzení o předání částky 167.000 Kč především s rezervační smlouvou, je na místě uvést, že těmito listinami a řadou dalších listin soud prvého stupně provedl důkaz (důsledně v mezích §213 tr. ř.) při hlavním líčení dne 2. 10. 2013 (č. l. 136 spisu), přičemž otázka jejich srovnání nebyla otázkou úplnosti či neúplnosti dokazování, nýbrž záležitosti jejich hodnocení. Přitom jak již shora uvedeno, ve věci není dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
Za tohoto stavu nelze dovodit porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý