ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1265.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1265/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2014 o dovolání, které podal obviněný J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2014, č. j. 3 To 623/2013-842, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 190/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2013, č. j. 31 T 190/2012-788 , byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012, č. j. 5 T 62/2011-141, a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2010, č. j. 5 T 13/2010-343, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2011, č. j. 4 To 394/2011-395, byl podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012, č. j. 5 T 62/2011-141, jakož i všechna další, obsahově navazující, rozhodnutí.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 3 To 623/2013-842, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od 25. 5. 2008 do července 2008 postupně převzal od M. H., nejméně 240.000 Kč od R. Č., nejméně 246.068 Kč na nákup, přepravu, proclení a uvedení do provozu v ČR ojetých motorových vozidel výr. zn. Dodge dovezených z Kanady, a to s příslibem, že po jejich prodeji v ČR vrátí z obdržené kupní ceny poškozeným jimi investované finanční prostředky a rozdělí se s nimi o případný zisk z prodeje, dne 27. 5. 2008 zakoupil v Kanadě dva osobní automobily, a to tov. zn. Dodge Grand Caravan 3.3 …, rok výroby 2004, barvy červené metalízy, VIN … a zn. Dodge Grand Caravan 3.3 6V, rok výroby 2006, barva černá metalíza, VIN …, které nechal dopravit do ČR, následně vozidlo zn. Dodge Grand Caravan, VIN … dne 23. 6. 2009 prodal do autobazaru M. M. za částku 200.000 Kč, prodej vozidla zatajil s v rozporu s předchozí ústní dohodou použil obdrženou finanční částku zcela pro svou potřebu a poškozeným M. H. a R. Č. ani část těchto finančních prostředků nepředal a tím jim způsobil škodu ve výši nejméně 200.000 Kč.
Obviněného za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012, č. j. 5 T 62/2011-141, a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2010, č. j. 5 T 13/2010-343, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2011, č. j. 4 To 394/2011-395, odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §39 odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012, č. j. 5 T 13/2010-343, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2011, č. j. 4 To 394/2011-395, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Kříženeckého dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje jednak v nesprávné aplikaci §220 odst. 1 tr. ř.. neboť namítá, že odvolací soud významně změnil výrok odsuzujícího rozsudku, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně nepřevzal výrokovou část obžaloby, ale vytvořil zcela nový skutek, který jejím předmětem nebyl, jednak v překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu stran částky ve výši 200.000 Kč „jako části dle odvolacího soudu zpronevěřené“ . V daném směru brojí proti tomu, že soud druhého stupně „bez umožnění důkazní reakce obhajoby vzal za prokázaná před odvolacím soudem získaná tvrzení od poškozeného Č. ohledně finančních vztahů s odsouzeným“ .
Dovolatel s poukazem na ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. vyzdvihuje (část III.), že obžaloba specifikovala jednání jako „neoprávněné nakládání se svěřenými vozidly ve formě zástavy těchto vozidel“ . S odkazem na rozsudek soudu odvolacího, jenž konstatoval, že nebyla prokázána zástava žádného z vozidel a tedy nedošlo k jednání ani v jeho části, které je podstatou obžaloby, má za to, že jde o vyloučení shody v jednání. Pro zachování totožnosti skutku by muselo podle jeho přesvědčení dojít (při rozdílném jednání) k zachování úplné shody alespoň v následku. Následek jednání byl v obžalobě koncipován tak, že neprodal, nepředal ani nikterak nevyúčtoval poškozeným finanční částku, ač tak učinit měl, a způsobil jim dohromady škodu ve výši nejméně 750.000 Kč. U následku podle obviněného nelze konstatovat úplnou shodu, která je při vyloučení shody v jednání nezbytnou podmínkou pro zachování totožnosti skutku podle §220 odst. 1 tr. ř. Na tento následek je třeba z pohledu obviněného nahlížet s vědomím toho, že částku poškozenému Č. uhradil. Pokud soud v napadeném rozsudku vypouští část jednání i následku týkajícího se černého vozidla Dodge, neboť v něm nespatřuje spáchání žádného trestného činu, pak má logicky za to, že druhé vozidlo, tedy červený Dodge bylo pořizováno pro úhradu části dluhu obviněného u poškozeného Č. Obviněný míní, že při dodržení shody v následku může být diferenciačním znakem osoba poškozeného, což ho ve spojení s nesprávným právním posouzením stran úhrady částky 200.000 Kč poškozenému Č. vede k závěru o nulovému následku (stran peněžního vyjádření) a v konečném důsledku i o nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tedy způsobení škody na cizím majetku.
V další části (IV.) se obviněný zabývá problematikou překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení úhrady částky 200.000 Kč poškozenému Č. Podotýká, že z provedeného dokazování nevyplynulo, kdy a na čí popud mělo dojít k rozdělení a předání výtěžku za prodej automobilů. Odkazuje na soudem zmiňovanou ústní dohodu mezi ním a poškozenými, která zněla na vzájemné vypořádání následně po prodeji automobilů se ziskem. Prodej vozidla svědku M. se uskutečnil za částku 200.000 Kč, nikoli za cenu odhadní, která činila 300.000 Kč. Nedošlo-li k prodeji červeného automobilu Dodge se ziskem, poté mu na základě jejich ústní dohody nevyplývala jakákoli povinnost. Samotné vypořádání chtěl řešit následně, tedy teprve po prodeji černého automobilu Dodge, do něhož by zahrnul již utrženou částku 200.000 Kč za prodej červeného automobilu Dodge. Následně, když bylo patrné, že zisku z prodeje obou automobilů dosaženo nebude, přednostně uspokojil poškozeného Č., jemuž vyplatil přesnou částku za prodej červeného automobilu Dodge. Obviněný usuzuje, že pokud nebyla uzavřena dohoda pro případ, že automobily nebudou prodány se ziskem, řídí se takový vztah buď režimem dobrovolné úhrady dluhu ze strany obviněného, nebo režimem §563 obč. zák., podle něhož je dlužník povinen plnit prvního dne poté, co byl věřitelem o plnění požádán. Z výpovědi poškozených neplyne závěr, že by jej kdy vyzvali k plnění. Proto byl okamžik plnění dluhu závislý na dobrovolné úhradě z jeho strany. Tím, že napadený rozsudek posuzuje úhradu z dubna 2012 jako úhradu pozdní, dopustil se nesprávného právního posouzení věci.
Stran částky 202.000 Kč vznáší obviněný námitku, že po předložení dokladu ohledně zaplacení této částky poškozenému Č., tento začal uvádět při veřejném zasedání před odvolacím soudem další dluhy, které má za obviněným, v celkové částce přibližně jednoho milionu korun. O tom však nedokázal soudu předložit jakýkoli důkaz. Soudu odvolacímu vytýká, že částku 202.000 Kč považoval za úhradu jiného dluhu, nikoli dluhu, který vznikl v souvislosti s obstaráním předmětných automobilů. Přitom již od hlavního líčení zdůrazňuje, že tato platba je relevantní právě z hlediska prodeje červeného automobilu Dodge. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu proto spatřuje v tom, že odvolací soud učinil právní posouzení takové, že vedle investice dlužil poškozenému Č. ještě přibližně částku 1.100.000 Kč, což však bylo zjištěno až jeho náhodným výslechem při veřejném zasedání. Ačkoli navrhoval jako důkaz provést ještě další platby, které poškozenému v letech 2010-2012 prokazatelně posílal na bankovní účet, nebyl na toto již brán zřetel.
Obviněný poukazuje i na fakt své vlastní spoluúčasti, kterou se podle svého tvrzení (150.000 Kč), resp. skutkových zjištění (105.000 Kč) podílel na celkové investici. Na základě toho, že nebylo zohledněno, že mezi ním poškozenými byla učiněna pouze dohoda o postupu v případě prodeje automobilů se ziskem a žádná jiná, dovozuje, že není vyloučen ani postup, kdyby si nejprve ponechal úhradu své vlastní investice a teprve z prodeje dalšího automobilu by uspokojil oba poškozené.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2014, č. j. 3 To 623/2013-842, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal témuž soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprošťuje. Současně s odkazem na §265h odst. 3 tr. ř. navrhl odklad výkonu rozhodnutí. Dodatečným sdělení vyjádřil souhlas, aby o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) sdělil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení.
Námitky týkající se porušení ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., tj. porušení procesní, nikoli hmotněprávní zásady totožnosti skutku, pokládá za námitky výlučně procesní a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Tomuto dovolacímu důvodu podle státního zástupce neodpovídá ani s nimi související skutková námitka, podle které škoda vůbec nevznikla proto, že částku 200.000 Kč dovolatel poškozenému uhradil. Konstatuje nicméně, že otázkou totožnosti skutku se zabývaly soudy obou stupňů (str. 12 rozsudku nalézacího soudu, str. 11-12 rozsudku soudu odvolacího) a správně dospěly k závěru, že i přes změny vymezení skutku oproti obžalobě shoda podstatné části jednání i následku zůstala zachována. Obviněný navíc podle státního zástupce vychází z nesprávného právního názoru, podle kterého by při rozdílnosti jednání musela být dána úplná shoda následku; totožnost skutku je zachována i tehdy, kdy alespoň částečná shoda podstatných okolností se týká jenom jednání nebo jenom následku.
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají podle státního zástupce ani námitky týkající se tzv. překvapivosti rozhodnutí. Námitky, které dovolatel ve vztahu k jím tvrzené překvapivosti rozhodnutí uplatňuje, navíc nejsou ničím jiným nežli opakováním
a rozvedením jeho skutkového tvrzení podle kterého částku 200.000 Kč poškozenému Č. uhradil. Otázka, zda platba z dubna 2012 souvisela s investicí poškozeného Č. do obchodu s motorovými vozidly nebo zda šlo o úhradu jiných dluhů obviněného, je otázkou primárně skutkovou, nikoli otázkou právního posouzení. Mimoto k přisvojení si výtěžku z prodeje vozidla obviněným došlo již v červnu roku 2009, kdy také došlo k dokonání trestného činu zpronevěry. Platbu obviněného ve prospěch poškozeného Č. učiněnou a s cca tříletým časovým odstupem by podle státního zástupce bylo možno posoudit pouze jako náhradu škody, i kdyby s investicí vloženou poškozeným do předmětného obchodu souvisela.
Skutkového charakteru jsou i námitky, kterými se dovolatel domáhá zohlednění své „spoluúčasti“ ve výši 105.000 – 150.000 Kč na obchodu s motorovými vozidly. Podle zjištění uvedených v tzv. skutkové větě obviněný převzal peníze na nákup vozidel s příslibem, že „ …po jejich prodeji v ČR vrátí z obdržené kupní ceny poškozeným jimi investované finanční prostředky a rozdělí se s nimi o případný zisk z prodeje…“. Z takto soudem vymezeného obsahu ujednání v žádném případě nevyplývá, že by platilo toliko v případě ziskového prodeje vozidel a že by si obviněný na úkor prostředků svěřených mu poškozenými mohl přednostně hradit vlastní náklady, které mu v souvislosti s obchodem s automobily vznikly.
Státní zástupce uzavřel, že obviněný J. H. ve svém dovolání uplatnil výlučně námitky procesního a skutkového charakteru, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž toto dovolání splňuje i obsahové náležitosti (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
IV.
Obviněný nesprávnost právní kvalifikace skutku, jak již výše uvedeno, buduje na tvrzení o nesprávné právní kvalifikaci skutku a současně i překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud jde o první námitku, jejím základem je dovozovaný závěr, že jednání, jímž byl dovolatel uznán vinným rozsudkem odvolacího soudu, není ani zčásti totožné s jednáním, pro které na něj byla podána obžaloba. Od tohoto dílčího závěru, skrze tvrzení, že v takovém případě je tzv. totožnost skutku, jako procesní podmínka rozhodnutí soudu ve smyslu požadavku §220 odst. 1 tr. ř. , dána pouze v případě úplné shody následku, která však není dána, dovozuje porušení citovaného ustanovení.
Již na tomto místě je nezbytné na dovolatelovo tvrzení reagovat dvěma poznámkami. Předně se sluší poznamenat, že otázka totožnosti skutku je záležitostí práva procesního (souvisí se zásadou obžalovací upravenou ustanovením §2 odst. 8 tr. ř., která je rozvedena dalšími ustanoveními, mj. též citovaným ustanovením §220 odst. 1 tr. ř.), takže spojovat s jejím porušením vývod o existenci dovolacího důvodu určeného k nápravě vad hmotně právních, tj. s obviněným deklarovaným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není zcela případné. Současně je třeba upozornit, že její porušení uplatňuje obviněný prostřednictvím názoru ( „… u následku nelze konstatovat úplnou shodu, která při úplném vyloučení shody v jednání je nezbytnou podmínkou pro zachování totožnosti skutku dle §220 odst. 1 trestního řádu.“) , který je v rozporu nejen s aplikační praxí soudů, jak plyne i z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku soudu odvolacího (str. 11: „Totožnost skutku neznamená naprosto totožný popis mezi žalobním návrhem a skutkovou větou rozsudku, nýbrž totožnost skutku je zachována při totožném jednání a totožném následku nebo při totožném toliko jednání nebo toliko následku, ale je zachována i za situace, kdy je totožná část jednání nebo část následku.“ ), nýbrž i pojímáním totožnosti skutku trestněprávní naukou. I ta zastává názor, že „ není nutná naprostá shoda, postačí i shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi... Některé skutečnosti zahrnuté do projednávaného skutku tedy mohou odpadnout a některé naopak mohou oproti obžalobě přibýt, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1972, R 10/1964 a R 64/1973), přitom je však soud povinen vyčerpat skutek v celé šíři (srov. R 45/1973-I“. (viz Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 1124 s., str. 686 a násl.).
Byť obviněný následně (v rozporu s prvně uvedeným a tentokrát ve shodě se všeobecně akceptovaným pojetím totožnosti skutku) připouští, že „… při dodržení shody v následku nehraje až tak roli výše škody, resp. její rozdílnost ve výroku rozsudku oproti výroku obžaloby…“ , závěr o „nulovém následku (v korunovém vyjádření), ale také fakticky… (a tím i o)… absenci naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry“ buduje na zcela jiném skutkovém základě, než je vyjádřen v rozsudku soudu odvolacího. Nedostatek následku na straně poškozeného R. Č. totiž odvíjí od vývodu, že „bylo učiněno nesprávné právní posouzení, že úhrada z dubna 2012 ve výši 202 tis. Kč je úhradou nesouvisející s tímto trestním řízení a prodejem červeného vozidla Dodge“ , jenž souvisí s dovolatelovou námitkou překvapivosti skutkového závěru odvolacího soudu (k tomu viz níže).
Pokud obviněný reviduje skutková zjištění soudu a předkládá vlastní verzi skutkového děje, resp. vlastní skutkový závěr o dílčí otázce skutkového charakteru (v dané souvislosti vytýká nedostatek rozsahu důkazního řízení, neboť „ačkoli… navrhoval k důkazu provést ještě další platby… tak již na toto nebyl brán zřetel“ ), zakládá svou dovolací argumentaci na takových námitkách, k nimž dovolací soud nemůže přihlížet. V dané souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že skutkovými zjištěními vyjádřenými v dovoláním napadeném rozsudku je vázán (s výjimkou případů tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který však v posuzované věci neshledává ani samotný dovolatel, neboť ve svém mimořádném opravném prostředku takovou námitku neuplatňuje), a že svůj závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž by odůvodňoval kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí, nemůže činit na podkladě jiných (dovolatelem) předkládaných skutkových zjištění. Opačný přístup by znamenal popření smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu určeného k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí, neboť „z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit.“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13).
Z dosud uvedené plyne, že existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze dovodit z námitek obviněného, které vyjádřil v části III. svého dovolání. Dodat lze, že brojil-li obviněný vůči nesprávnosti řešení odvolacího soudu v otázce totožnosti skutku, nelze jeho námitkám přiznat důvodnost. Krajský soud v příslušné pasáži odůvodnění svého rozhodnutí (str. 11-12) zcela správně dovodil, že skutek, jímž obviněného uznal vinným, nemůže být považován za skutek odlišný od toho, vůči němuž bylo zahájeno jeho trestní stíhání a pro který byla posléze podána obžaloba. Rozhodnutím odvolacího soudu k porušení zásady obžalovací nedošlo.
Nedůvodné jsou i vývody obviněného, pokud se snaží odůvodnit vytýkanou překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu .
Obviněný překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že se závěr o jeho odpovědnosti trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. [tj. že „přisvojil si cizí věc tím, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou“ (viz tzv. právní věta rozsudku)] odvíjí od zjištění, že zpronevěřil částku 200.000 Kč. Způsob, jímž dovozuje (podle dovolatele patrně nepřípustné a jeho obhajovací práva porušující) vydání překvapivého rozhodnutí odvolacím soudem, však nemůže podle soudu Nejvyššího vést k závěru, že by na jeho podkladě mělo ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku dojít.
Pro obviněného nemůže být překvapivé, že jeho trestní odpovědnost je odvolacím soudem vyvozována z toho, že zpronevěřil peněžní prostředky, které mu poškození svěřili na nákup motorových vozidel, pokud ve svém řádném opravném prostředku (v odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, brojícímu proti nesprávnosti skutkových a právních závěrů nalézacího soudu, sám připustil možnost takového řešení (na str. 4 při rekapitulaci odvolání obviněného krajský soud uvádí: „… tvrdí, že obdržel pouze investici či půjčku od poškozených…, tudíž teoreticky mohl zpronevěřit maximálně prostředky získané na nákup vozidel“. Skutečnost, že „i vůči takové zpronevěře obžalovaný předložil řadu argumentů a důkazů“ (tamtéž), tj. že vyvození své trestní odpovědnosti se snažil zabránit, nemůže vést k závěru o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Překvapivým rozhodnutím ve smyslu judikatury Ústavního soudu je takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09).
Obviněný překvapivost rozhodnutí krajského soudu, které na podkladě jeho odvolání vyznělo ještě výrazně příznivěji, než byla jedna z možných variant obviněným uvážených ( „teoreticky mohl zpronevěřit maximálně prostředky získané na nákup vozidel“ , což podle zjištění odvolacího soudu byla částka 486.068 Kč /viz výrok a str. 10 rozsudku: v případě poškozeného R. Č. „činí jeho vklad do opatření obou vozidel nejméně 246.068 Kč“ , u poškozeného M. H. jeho „investice… reálně představuje… částku nejméně 240.000,- Kč“/ ), spatřuje v tom, že odvolací soud neposoudil zaslání částky 202 tis. Kč jako jeho splnění závazku a že „tuto platbu… de facto „zúřadoval“ tak, že jí odsouzený hradil jiné než 200 tisícový dluh vůči poškozenému Č.“.
K této námitce, ostatně formálně vzato rovněž nepodřaditelné pod obviněným uplatněný důvod dovolání, lze ve stručnosti uvést, že pomíjí to, na základě jakých důkazů soudy obou stupňů učinily závěr o trestní odpovědnosti obviněného. Zcela zřetelně z obou rozhodnutí plyne, že soudy nižších stupňů vyšly z výpovědí poškozených, jejichž svědecké výpovědi shledaly věrohodnými. Obviněného naopak (str. 9 rozsudku okresního soudu) označují za jedince, který „neustále květnatě hovoří, uhýbá a pozměňuje svá vyjádření“ , resp. (str. 14 rozsudku soudu odvolacího) za osobu celkově neseriózní, „zcela ignorující oprávněné zájmy jiných občanů“. Učinil-li soud prvního stupně (str. 11 rozsudku) závěr, že „lze platbu z dubna 2012 považovat pouze za náhradu škody, nikoli za úhradu obdržené kupní ceny“ a z hlediska rozhodování o vině obviněného zcela stejný závěr učinil soud dovolací (str. 12 rozsudku: „Úvaha, že dlužník má právo určit, na splacení jakého dluhu věřiteli poskytuje částečné finanční plnění, může mít v projednávané věci význam pouze pro zvážení okolnosti významné z hlediska úvah o druhu a výši trestu a z hlediska případného rozhodování v rámci adhezního řízení.“ ), pak vývody dovolatele o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu jsou zjevně nepřípadné. Obě rozhodnutí totiž vychází ze shodného okruhu důkazů, na nichž je závěr o vině dovolatele budován [odvolací soud nepřistoupil k zapovězenému (§263 odst. 7 tr. ř.) jinému hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem nalézacím soudem odvolacím], a shodným způsobem přistupují k vyhodnocení významu platby z dubna 2012 pro otázku trestní odpovědnosti obviněného. Argumentace obviněného v jeho mimořádném opravném prostředku (dovozování závěrů, že povinnost k navrácení investovaných prostředků poškozeným nastávala pouze v případě prodeje vozidla se ziskem, atd.) proto nepřevyšuje úroveň běžných odvolacích námitek, jinak vyjádřeno, nedosahuje úrovně svědčící o porušení základních práv dovolatele v trestním řízení (argument porušení práva na spravedlivý proces ostatně obviněný nevznáší). Není proto způsobilá vyvolat přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Nářky obviněného, týkající se otázek jím popíraných dluhů vůči R. Č. a způsobu reakce soudů na ně, jsou do jisté míry výsledkem zvolené taktiky obhajoby (způsobu předkládání důkazů), jak se k dané otázce vyslovil odvolací soud na str. 12 svého rozsudku. Rozhodně nejsou způsobilé k tomu, aby založily důvod k vyslovení kasačního rozhodnutí soudem dovolacím.
K dosud uvedenému lze ve shodě s vyjádřením státního zástupce dodat, že nepřípadnou je interpretací „dohody“ uzavřené mezi ním a poškozenými, jejímž prostřednictvím dovozuje závěr, že jej stíhala povinnost k navrácení finančních prostředků poskytnutých mu poškozenými pouze pro případ prodeje automobilů se ziskem, neboť uzavřena byla pouze „dohoda“ stran prodeje automobilů se ziskem a žádná jiná. Staví-li obviněný takto svoji obhajobu na tom základě, že na posuzovaný skutek je nutno hledět jako na občanskoprávní vztah, v němž svým závazkům vůči osobě poškozeného R. Č. dostál v důsledku platby z dubna 2012, pak pomíjí zásady, které se v takových vztazích za účinnosti za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „občanského zákoníku“) uplatňovaly. Dovolatel prostřednictvím své konstrukce preference vůle dlužníka zcela pomíjí povinnosti, které dlužníka v rámci závazkového právního vztahu (obecně) stíhají, např. slušnost, spolehlivost a oprávněné očekávání smluvního partnera, které jsou hodnoty objektivního právního principu poctivosti a důvěry. V této rovině je typické, že mezi smluvními stranami existuje vztah založený na zvýšené míře důvěry, stíhá je vyšší míra poctivosti, informační povinnosti smluvního partnera apod. V posuzované věci nelze přehlédnout, že vůle poškozených směřovala k uzavření smlouvy nikoli pouze pro případ, že automobily budou prodány se ziskem a že pouze za této okolnosti dojde k navrácení zapůjčených finančních prostředků (to by zcela odporovalo motivaci jejich jednání, jak ji soud zjišťuje, tj. dosáhnout úhrady předchozích pohledávek za obviněným), nýbrž zcela nepochybně i pro případ, že dojde k prodeji těchto automobilů bez dosažení zisku. Konečně ani v tomto smyslu nelze přehlédnout obecné interpretační pravidlo právních úkonů (§35 občanského zákoníku), kdy právní úkony vyjádřené slovy nelze vykládat pouze podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž zejména podle vůle osoby, která právní úkon vyjádřila. Na základě těchto východisek je proto patrné, že obviněným uplatněná argumentace je zcela účelová, neodrážející taktický stav věci.
Protože se obviněný ve své dovolací argumentaci rozešel s uplatněným dovolacím důvodem a jeho námitky nejsou subsumovatelné pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod upravený ustanovením §265b tr. ř., dospěl dovolací soud k poznatku, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Zbývá dodat, že předsedou senátu soudu prvního stupně nebyl vyslyšen návrh obviněného na postup podle §265h odst. 3 tr. ř. Protože tímto ustanovením upravený návrh nebyl podán, nevyvstala povinnost Nejvyššího soudu o něm rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil