ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1356.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1356/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný V. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 10 To 79/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 7/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 7 T 7/2013 , byl obviněný V. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž této trestné činnosti se dle zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 4. 11. 2011 v časných ranních hodinách v úmyslu zmocnit se cizí věci, maskován kuklou, vnikl do rodinného domu čp. .... v N., v ulici N. P. a v pokoji domu fyzicky napadl poškozeného O. Š., který se probudil, silnými údery pěstí do hlavy a obličeje, přičemž požadoval vydání peněz, následně poškozenému svázal ruce elektrickým kabelem a poškozený mu sdělil PIN kód k platební kartě České spořitelny, a. s., vydané na jméno poškozeného k jeho účtu č. ......, následně obžalovaný peněženku s uvedenou platební kartou a s finanční částkou ve výši nejméně 1.500,- Kč odcizil a téhož dne v době od 06,50 do 06,52 hodin s platební kartou provedl postupně dva výběru z bankomatu České spořitelny, a. s. umístěném u prodejny Albert v ulici P., N., v částce 6.000,- Kč a 600,- Kč a poté dne 16. 11. 2011 v 14,35 hodin učinil touto platební kartou dotaz na zůstatek na účtu v bankomatu České spořitelny, a. s. umístěném na náměstí P. O. v Č. B., kdy platební karta byla v bankomatu zadržena a tak k dalšímu výběru nedošlo, přičemž poškozený v důsledku fyzického útoku obžalovaného utrpěl tříštivou zlomeninu lícní a jařmové kosti a horní čelisti s minimální dislokací, úrazové nitrolební krvácení mezi omozečnicí a pavučnicí, tržnou ránu v levém obočí, otevřenou ránu očního víčka a okolí očnice, výrazný otok a hematom celé levé tváře s hematomem dolního víčka, drobnou oděrku na levé tváři, krevní výron levé oční spojivky, plošnou oděrku hřbetu nosu, krevní výrony ve střední části obou rukou, čtyři tržné rány horního rtu a tato zranění si vyžádala hospitalizací a následnou dobu léčení přesahující šest týdnů.
Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému O. Š. škodu ve výši 8.000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 10 To 79/2013, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Radky Seidlové dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž dovolání podal jak do výroku o trestu, tak do výroku o vině.
Obviněný namítá, že nebyla prokázána jeho vina ve vztahu ke zločinu loupeže a přečinu porušování domovní svobody. Jelikož se vytýkaného jednání nedopustil, má za to, že nebyla naplněna objektivní stránka těchto trestných činů. Jediným nepřímým usvědčujícím důkazem je pachová stopa zajištěná na elektrickém kabelu, jímž byl poškozený spoután, ve vztahu k němuž se nepodařilo objasnit, jak se dostal na chodník před domem, kde byl zajištěn policií. I ze svědecké výpovědi L. G. zpracovávající odborné vyjádření z oboru pachové identifikace vyplývá, že neví, proč by kabel měl být po prozkoumání technikem z oboru pachové identifikace odnesen před dům. S odkazem na výpověď svědkyně K. a znalost obviněného s poškozeným, jemuž v bytě opravoval televizi, nastiňuje dovolatel možnost, že se předmětný elektrický kabel v blízkosti domu poškozeného mohl vyskytnout v souvislosti s jeho stěhováním. Z toho obviněný dovozuje chybějící příčinnou souvislost „mezi jednáním popsaným ve skutkové větě a nosičem pachové stopy vedoucím směrem k obžalovanému“.
Ve vztahu k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dovolatel přiznává, že měl platební kartu poškozeného u sebe a provedl dotaz na zůstatek na účtu. Platební kartu mu však předal jeho známý V. C., který ji měl vyhrát v kartách. Ten ho požádal o to, aby dotaz na zůstatek na účtu učinil.
S odkazem na princip presumpce neviny zdůraznil, že zavinění pachatele musí být vždy prokázáno výsledky provedeného dokazování, ze kterých musí logicky vyplývat. Tak tomu podle něj v posuzovaném případě nebylo. Proto měl být obžaloby zproštěn.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze a „dále postupoval dle §265l tr. ř.“ S odkazem na trvající zdravotní problémy v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po shrnutí předchozího průběhu řízení a námitek, které vznesl obviněný, zmínila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. K tomu uvedla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se podle státní zástupkyně náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry pokládá za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Proběhlo-li přezkumné řízení ve druhém stupni řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku.
Podle hodnocení státní zástupkyně se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jimž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudů považuje za náležitě podepřené výsledky provedeného dokazování, soudem vymezený skutek za správně zastřešený příslušným ustanovením hmotného práva trestního. Ačkoli obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, dovolatel podle státní zástupkyně ve skutečnosti uplatňuje pouze námitky nesměřující proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, které jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Obviněný se svou dovolací argumentací s uplatněným důvodem dovolání z hlediska jeho věcného vymezení zcela jednoznačně rozchází. Přestože dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad při hmotně právním posouzení skutku zjištěného soudy v průběhu dokazování, příp. k nápravě jiných hmotně právních vad (viz výše), obviněný svými výhradami vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů směřuje výlučně do oblasti skutkové, neboť námitku o absenci objektivní stránky zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku staví na tvrzení, že se skutku nedopustil. Na tomto základě, který v logické souvislosti s obviněným vyzdvihovanou zásadou presumpce neviny, potažmo principem in dubio pro reo a poukazem na to, že „soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry je Cindino sin qua non (poz. zjevně myšleno conditio sine qua non) spravedlivého procesu“ , sdílí obviněný přesvědčení, že měl být obžaloby zproštěn. Je třeba dodat, že ač výslovně neuvádí, podle jakého ustanovení trestního řádu by k jeho zproštění obžaloby mělo dojít, z kontextu jeho námitek (a v souladu s jeho obhajobou uplatňovanou v průběhu celého jeho trestního stíhání) je zřejmé, že by se tak mělo stát podle §226 písm. c) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.
Takovou argumentací se však obviněný s uplatňovaným důvodem dovolání míjí, neboť jej po obsahové stránce (na rozdíl od případu, kdy by jeho argumentace směřovala k závěru, že by měl být zproštěn obžaloby pro to, že v žalobním návrh označený skutek není trestným činem, a to na podkladě tvrzení, že v rozsudku soudu prvního stupně popsaný skutek není trestným činem z důvodu jím rozvedených) svými námitkami (ani formálně) nenaplňuje. Je tomu tak proto, že vyjma (na skutkovém základě budované) námitky o nedostatku objektivní stránky shora uvedených trestných činů neuplatňuje žádnou jinou hmotně právní námitku, jež by zpochybňovala soudem užitou právní kvalifikaci skutku. V daném směru je třeba dodat, že vůči závěru o trestní odpovědnosti přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (byť skutkově v užším rozsahu) rovněž žádnou hmotně právní, zejména pak právně relevantní, námitku nevznáší.
Dovolací soud připomíná, že zásadně do skutkových řešení (závěrů) obsažených v dovoláním napadených rozhodnutích či hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nezasahuje, s výjimkou případů tzv. extrémního nesouladu. Ten obviněným není tvrzen a zjevně ani v rozhodnutích nižších soudů není obsažen. Důvod k mimořádnému zásahu do skutkových zjištění v řízení o dovolání totiž může nastat až tehdy, pokud by se existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněných skutkových zjištění, ve svém důsledku projevila i v nesprávném právním posouzení skutku. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daných souvislostech je však třeba poznamenat i to, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
Skutková zjištění učiněná v napadených rozhodnutích nelze označit za výsledek libovůle či očividného nesouladu s obsahem provedených důkazů, jež by zakládaly tzv. extrémní nesoulad v jeho výkladu Ústavním soudem. Rozsudku soudu prvního stupně nelze vytknout, že by jeho odůvodnění nesplňovalo požadavky stanovené v §125 odst. 1 tr. ř. a jeho hodnocení důkazů požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění tohoto soudu (s nimiž se soud odvolací přes odvolací námitky obviněného, do značné míry totožné s námitkami dovolacími, ztotožnil) je v důsledku toho nezbytné pokládat za odpovídající požadavku §2 odst. 5 tr. ř.
Pokud obviněný zmiňuje atributy spravedlivého procesu (tzv. fair trial), pak je nezbytné připomenout, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04) .
Nezbývá než zopakovat, že obviněný ve svém dovolání nevznesl žádnou námitku, která by byla způsobilá věcně naplnit jím deklarovaný důvod dovolání. Protože se tak svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které pod něj, avšak ani pod jiným ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání, nejsou podřaditelné, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Pokud obviněný uplatnil požadavek na to, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu mu uloženého trestu a jako důvod pro takové rozhodnutí uplatnil své zdravotní obtíže, pak nezbývá než odkázat na to, že podle jím uváděného ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. sice před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, avšak takové (svou povahou fakultativní) rozhodnutí činí tehdy, jsou-li dány takové konkrétní okolnosti vyplývající z podaného dovolání nebo z obsahu spisu, pro které není vhodné – zejména s ohledem na možný výsledek dovolacího řízení – uskutečnit výkon dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. rozhodnutí č. 9/2003 Sb. rozh. tr.). Žádá-li však dovolatel o odklad výkonu rozhodnutí např. z důvodu svého špatného zdravotního stavu (jako je tomu v případě posuzovaném), je podle §322 odst. 1 tr. ř. k rozhodnutí o odkladu výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně (§315 odst. 2 tr. ř.). Z uvedených důvodů nebylo o žádosti obviněného rozhodnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil