ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.419.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 419/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. dubna 2014 o dovolání obviněného MUDr. R. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 10 To 449/2013-370, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 33/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 10 To 449/2013-370, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 8. 2013, č. j. 3 T 33/2013-322. Současně tímto usnesením rozhodl Krajský soud v Praze o odvolání poškozených D. P., P. P., E. P., a E. P., která byla podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 8. 2013, č. j. 3 T 33/2013-322, byl obviněný MUDr. R. H. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž za tento přečin mu byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody, a to J. H., částku 136.430,- Kč, Z. V., částku 240.000,- Kč, J. U., částku 87.500,- Kč a J. Č., částku 125.792,- Kč. Se zbytky svých nároků na náhradu škody byli poškození J. H., Z. V., J. U. a J. Č. odkázáni podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna a J. H. odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že skutková věta výroku o vině neobsahuje konkrétní zákonnou normu, v níž spočívá „porušení důležité povinnosti“. Kvalifikovaná skutková podstata trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku vyžaduje, aby šlo o porušení povinnosti „důležité“. Vzhledem k tomu, že skutková věta výroku o vině neobsahuje popis zákonné normy, kterou měl obviněný porušit, nelze podle jeho názoru dospět k závěru, že porušil povinnost důležitou, jak při způsobení smrti v případě porušení důležité povinnosti předpokládá ustanovení §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jeho jednání mělo být kvalifikováno toliko podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Po objektivní stránce soudy při svém rozhodování opomenuly objektivní stránku daného protiprávního jednání, když mezi jeho jednáním a následkem ve vztahu ke spolujezdkyni ve vozidle Škoda Felicia paní M. P., nebyla dána příčinná souvislost, protože poškozená nebyla připoutána bezpečnostním pásem. V tomto směru znalecký posudek z oboru soudního lékařství konstatoval, že pokud by spolujezdkyně užila bezpečnostní pás, nedošlo by k smrti poškozené. Ve vztahu k osobě řidičky motorového vozidla má obviněný za to, že soud nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. se stejnou pečlivostí, s jakou hodnotil nepřipoutání bezpečnostního pásu u spolujezdkyně, pokud při posuzování příčinné souvislosti u řidičky vozidla nevzal v úvahu závadný technický stav vozidla Škoda Felicia, protože především z důvodu fatální koroze karoserie měla tato okolnost nepochybně vliv zejména na sníženou funkčnost deformační zóny v případě nárazu vozidla. Soudní znalec z oboru dopravy vyhodnotil korozi vozidla jako závadu typu c), tedy závadu nebezpečnou s tím, že předmětné motorové vozidlo nemělo disponovat platnou STK, čímž řidička tohoto vozidla porušila ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť k jízdě užila vozidlo, které nesplňovalo podmínky stanovené zvláštním předpisem. S ohledem na značnou korozi vozidla a snížení schopnosti deformačních zón reagovat na náraz, považuje obviněný za nutné doplnit dokazování a vypracovat znalecký posudek z oboru technický stav motorových vozidel, který by mohl prokázat, zda by vůbec došlo k následku, jakým byla smrt řidičky Š. a přinejmenším těžké poranění spolujezdkyně P. za předpokladu, že by motorové vozidlo Škoda Felicia bylo v řádném technickém stavu. V rovině trestu se domnívá, že mu byl způsobený nenapravitelný následek (usmrcení jiné osoby) přičten dvakrát, přestože usmrcení z nedbalosti je již znakem základní skutkové podstaty podle §143 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného uložený trest je nepřiměřeně přísný, neboť je zcela zřejmé, že pokud by jeho jednání bylo posouzeno podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, mohl mu být uložen trest mírnější. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadený „rozsudek“ Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 10 To 449/2013-370, zrušil a současně zrušil též rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 8. 2013, č. j. 3 T 33/2013-322, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Kladně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného v dovolání jsou v zásadě identické s těmi, o něž opíral předešlé odvolání. Výhradami vyjádřenými v odvolání se však již náležitě zabýval soud druhého stupně a vyčerpávajícím způsobem na ně odpověděl. Upozornil na to, že dovolání nelze chápat jako opravný prostředek, jehož účelem je opakovaný komplexní přezkum pravomocného meritorního rozhodnutí, nýbrž jde o specifický mimořádný opravný prostředek zaměřený na zjišťování existence zvlášť závažných vad rozhodnutí, které lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů (a to ještě za předpokladu, že tento důvod dovolatel náležitě uplatnil). Státní zástupce dodal, že pokud obviněný opírá dovolání o shodné námitky, které již dříve neúspěšně uplatnil v řádném opravném prostředku, jsou důvodem pro odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněné. K námitce obviněného, že jedna z poškozených nebyla připoutána, odvolací soud vysvětlil, že příčinná souvislost byla zcela zachována, protože bez toho, že obviněný neočekávaně a bezdůvodně vjel do protisměru a zapříčinil střet s protijedoucím vozidlem, by nepochybně ke škodlivému následku nedošlo. Státní zástupce dále uvádí, že nelze souhlasit s nadneseným hodnocením tohoto faktu v tom smyslu, že kdyby spolujezdkyně byla připoutána, určitě by neutrpěla smrtelná zranění. Podle názoru státního zástupce takový kategorický závěr rozhodně nelze vyslovit, zejména s poukazem na smrtelné zranění řidičky tohoto vozidla, jež sice připoutána byla, ale při tomtéž skutkovém ději rovněž zahynula. Totéž lze konstatovat k výhradám obviněného vůči technickému stavu vozidla Škoda Felicia, konkrétně korozi karoserie. Dále poukázal na fakt, že i moderní a nepoměrně bezpečnější vozidlo řízené obžalovaným bylo při nehodě značně zdevastováno. Pokud jde o popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku s ohledem na to, že v něm nejsou citována normativní ustanovení, která měl obviněný svým jednáním porušit a která by upravovala jeho důležité povinnosti v postavení řidiče, je třeba uvést, že bývá sice obvyklé, že se ve skutkové větě výroku o vině uvádí označení konkrétních povinností porušených pachatelem deliktu s odkazem na příslušné ustanovení porušené normy, absence tohoto údaje však neznamená vadu rozsudku. Uvádí, že ustanovení §143 odst. 2 tr. zákoníku není blanketní normou, či dokonce normou odkazovací, jejíž dispozice by obsahovala odkaz na konkrétní ustanovení jiného právního předpisu a vyžadovala její specifikaci v rámci skutkové věty. Soud prvního stupně v popisu skutkového děje dostatečným způsobem specifikoval, v čem spočívalo porušení důležitých povinností na straně obviněného a proč byly tyto povinnosti – v souvislosti s konkrétními skutkovými okolnostmi – posouzeny jako důležité. Otázka zavinění v případě smrtelného následku spolujezdkyně, která nepoužila bezpečnostní pás, nemůže obviněného vyvinit. Tato okolnost se nijak nedotýká otázky zavinění a tvrzeného spoluzavinění poškozené, jež ostatně soud z 50% akceptoval. Uvedená skutečnost může najít odraz výlučně v rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody. Tuto skutečnost soud prvního stupně nepřehlédl a s poukazem na zmiňované spoluzavinění následku na straně poškozené snížil nárok uplatněný J. Č. na polovinu. Vznáší-li obviněný námitky proti výměře trestu, pak se podle státního zástupce jeho námitky míjejí s uplatněným důvodem dovolání. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vztáhnout ke zvláštním způsobům ukládání trestu (zejména k ustanovení o ukládání úhrnného trestu, souhrnného a společného trestu podle §§43 – 45 tr. zákoníku), nedopadá však na rozhodování soudu o vyslovení konkrétní sankce v rámci stanoveného rozpětí, tj. v rámci zákonné trestní sazby. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neodpodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že pro posouzení námitek obviněného je třeba se zabývat otázkou, zda nevymezení zákonného znaku skutkové podstaty usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku spočívající v „porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona“ odkazem na konkrétní zákonnou normu v popisu skutku (v tzv. skutkové větě), může být důvodem pro závěr, že obviněný nenaplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 §143 tr. zákoníku a dospěl k následujícímu závěru:
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný měl dopustit přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku tím, že „ dne 24. 3. 2013 kolem 13:20 hodin, na silnici č. … v katastru obce T., okres K., jako řidič osobního automobilu zn. BMW 330, r. z. …, jedoucí ve směru L. – S., se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu a přejel do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím osobním automobilem zn. Škoda Felicia, r. z. …, který řídila poškozená J. Š., jejíž vozidlo bylo následkem čelního střetu odhozeno do pravého silničního příkopu v jeho směru jízdy, do tohoto vozidla dále narazil osobní automobil Ford Escort, r. z. …, který řídil M. S., jedoucí bezprostředně za vozidlem Škoda Felicia, který ve snaze zabránit střetu s vozidlem zn. BMW a vozidlem zn. Škoda Felicia, strhl řízení rovněž vpravo do silničního příkopu, střetu s vozidlem Škoda Felicia se mu však zabránit nepodařilo, přičemž při této dopravní nehodě utrpěly poškozené J. Š., a její spolujezdkyně M. P., smrtelná zranění, kterým na místě nehody podlehly v době dopravní nehody poškozená M. P. nebyla připoutána bezpečnostním pásem“.
V popisu skutku je obsaženo skutkové zjištění, že obviněný se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu a přejel do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím automobilem zn. Škoda Felicia. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku podrobně rozvádí počínání obviněného jako řidiče při projíždění pravotočivé zatáčky. Především z absence brzdných stop je zřejmé, že se obviněný plně nevěnoval řízení motorového vozidla, neboť jednak nejenže plynule přejel přes střední odbočovací pruh do protisměrného pruhu, neučinil však ani žádný manévr k tomu, aby střetu vozidel zabránil, o čem svědčí právě zmíněná absence brzdných stop. Povinností řidiče motorového vozidla podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, je věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Směr a způsob jízdy vymezuje ustanovení §11 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo. Uvedené povinnosti řidiče patří k těm zásadním a základním. Je zjevné, že jejich dodržováním lze předcházet následkům způsobeným jejich porušením, k jakému došlo v dané věci. Výčet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, protože vždy bude záviset na okolnostech toho kterého případu, zda porušení zjištěné povinnosti je i v daném případě porušením důležité povinnosti ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákona. Za porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. č. 33/1972 Sb. rozh., č. 38/1975 Sb. rozh.). V dané věci měla okolnost, že se obviněný nevěnoval plně řízení motorového vozidla a nesledoval situaci na pozemní komunikaci, v důsledku čehož přejel do protisměru, za následek smrt dvou osob. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že řidička protijedoucího vozidla poškozená J. Š. neměla sebemenší šanci nehodě zabránit, protože ke střetu obou vozidel došlo ve velmi krátkém časovém úseku. Není pochyb, že porušení důležité povinnosti při řízení motorového vozidla je třeba spatřovat na straně obviněného - řidiče vozidla BMW, který svým vozidlem vytvořil řidičce v protijedoucím pruhu překážku, která byla příčinou střetu vozidel. Objektivní příčinou dopravní nehody byl tedy naprosto nepředvídatelný vybočovací manévr obviněného, v jehož důsledku došlo ke srážce obou vozidel, přičemž následkem byla smrt jak řidičky vozidla Škoda Felicia poškozené J. Š., tak její spolujezdkyně M. P. Přitom náraz a odhození vozidla zn. Škoda Felicia bylo tak silné, že bylo odraženo mimo pozemní komunikaci a narazilo ještě do vozidla Ford Escort, které jelo za ním, kdy jeho řidič M. S. ve snaze odvrátit přímý střet s těmito vozidly sjel do příkopu vpravo mimo vozovku. Z uvedeného je zřejmé, že na nehodovém ději se jednání poškozených nijak nepodílelo, nelze jim proto přičítat spoluzavinění spočívající v přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh.). Proto je i nepřípadný odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 358/2009 a sp. zn. 6 Tdo 143/2011, které se týká skutečností, kdy poškození se spolupodíleli na vzniku dopravní nehody a soudy jim přičítaly spoluzavinění. V dané věci však k uvedenému závěru dospět nelze. Není pochyb, že obviněný plně nevěnoval pozornost řízení motorového vozidla, v důsledku čehož se ocitl mimo svůj jízdní pruh a tato skutečnost měla za následek vážnou dopravní nehodu a smrt dvou lidí. Na nehodovém ději se proto nemohla podílet zmiňovaná koroze vozidla Škoda Felicia, ani nepřipoutání spolujezdkyně M. P. V tomto směru nelze poškozeným přičítat spoluzavinění. Po objektivní stránce byly tedy naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného mělo charakter porušení důležité povinnosti, a způsobený následek uvedenou skutečnost potvrzuje.
Obviněný se dále domnívá, že špatný technický stav vozidla Škoda Felicia mohl zmírnit míru jeho odpovědnosti na dopravní nehodě. Za tím účelem (stejně jako v odvolání) navrhuje, aby byl vypracován znalecký posudek z oboru technický stav motorových vozidel, který by mohl prokázat, zda by vůbec došlo k následku, jakým byla smrt řidičky Š. a přinejmenším těžké poranění spolujezdkyně P. za předpokladu, že motorové vozidlo Škoda Felicia by bylo v řádném technickém stavu. Znalec z oboru dopravy vysvětlil, že špatná funkce brzdy levého zadního kola vozu Škoda Felicia ani zjištěná koroze karoserie se na následcích předmětné dopravní nehody nemohla podílet do té míry, aby ji bylo možno ve prospěch obviněného zohlednit. Odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že tato zjištěná skutková okolnost se nepodílela na vzniku nehodového děje a měla přinejmenším na rozsah způsobených deformací zanedbatelný vliv. Zdůraznil v tomto směru, že vozidlo obviněného zn. BMW je vozidlem s masivnějšími prvky bezpečnostní ochrany, přesto bylo po dopravní nehodě značně zdevastováno a dokonce se převrátilo na bok. S ohledem na zjištěnou příčinu a průběh nehodového děje nelze konstatovat, že by koroze automobilu zn. Škoda Felicia byla skutečností, která by přerušila příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem. Za dané situace je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, že další dokazování v tomto směru by bylo nadbytečné. Pokud jde o spoluzavinění spolujezdkyně vozidla zn. Škoda Felicia M. P., samotné nepřipoutání bezpečnostním pásem mohlo podle znalců z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství ovlivnit rozsah poranění, avšak i pokud by byla řádně připoutána, utrpěla by nejspíše poranění velmi těžká. Soud prvního stupně skutečnost, že poškozená M. P. nebyla připoutána bezpečnostním pásem, vzal v úvahu při stanovení rozsahu náhrady škody, kterou snížil o polovinu ve prospěch obviněného a tuto okolnost také promítl do výroku o trestu. Je zřejmé, že vyjetí obviněného do protisměrného jízdního pruhu bylo v dané věci tak závažným porušením pravidel silničního provozu, které nemohl druhý účastník silničního provozu předvídat a řidička osobního automobilu zn. Škoda Felicia – poškozená J. Š. nemohla ani očekávat, že jiný účastník silničního provozu poruší tak zásadní pravidlo jízdy v silničním provozu, jakým je jízda po pozemní komunikaci vpravo. To znamená, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 358/2009, je nutno aplikovat v tomto kontextu.
Zbývá dodat, že nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá .
Proto i v případě, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku, jímž byl spáchán přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku neobsahuje konkrétní zákonnou formulaci zákona, kterou měl obviněný svým protiprávním jednáním porušit, avšak uvedené porušení je konkretizováno v odůvodnění rozsudku, nejde o nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení ze dne 24. září 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2003, svazek 20, pod T 475).
Brojí-li obviněný proti výroku o trestu s odůvodněním, že soudem prvního stupně mu byl ve výroku o trestu způsobený nenapravitelný následek (usmrcení jiné osoby) přičten dvakrát, přestože usmrcení z nedbalosti je již znakem základní skutkové podstaty podle §143 tr. zákoníku, nelze této jeho námitce přisvědčit. Soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry je povinen přihlédnout k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele. Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (srov. §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Nadto je k tomu třeba dodat, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že u obviněného žádné přitěžující okolnosti neshledal. V této souvislosti nelze hovořit o tom, že by k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, bylo přihlédnuto jako k okolnosti přitěžující (srov. §39 odst. 4 tr. zákoníku). Rovněž se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který konstatoval, že trest obviněnému uložený v dolní polovině zákonné trestní sazby není nikterak přísný, neboť v případě takto závažných dopravních nehod bývá často ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody. Soud prvního stupně navíc přihlížel k dosavadní bezúhonnosti obviněného a při stanovení výměry trestu zákazu činnosti vzal v úvahu charakter vážného řidičského pochybení, kterého se obviněný dopustil. Vzhledem k tomu, že nelze uvažovat o právní kvalifikaci skutku podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jak je shora vysvětleno, je třeba považovat trest uložený podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za trest uložený v rámci zákonné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z tohoto pohledu by bylo možno také zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann