ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.464.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 464/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný A. A. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 437/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 153/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 2 T 153/2013, byl obviněný A. A. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 21. 1. 2013 v době kolem 11:00 hodin v B., na ulici H., v přízemí kavárny hotelu lnternational Brno, kde seděl u jednoho ze stolů, poté co k němu přistoupil J. S. a požadoval po něm vrácení dluhu ve výši 2.300.000,- Kč, si stoupl naproti poškozenému, přitom pravou rukou vytáhl od levého boku zpod svetru krátkou střelnou zbraň tmavé barvy, přičemž pomocí levé ruky natáhl závěr pistole a nabil tím náboj do nábojové komory, poté ze vzdálenosti cca 1 m, namířil zbraň do obličeje poškozeného a řekl mu, ať vypadne, že je holoprdelník, a pokud po něm bude chtít peníze, tak jej zastřelí“ . Za tento zločin byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v celkové výši 50.000,- Kč (dvacet pět denních sazeb s výší jedné denní sazby 2.000,- Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 437/2013, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložení peněžitého trestu.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy nižších stupňů se řádně nevypořádaly s jeho nejpodstatnější námitkou, podle níž posuzovaný skutek vykazuje všechny znaky nutné obrany (eventuálně excesu z nutné obrany). Poznamenal, že obě instance soudů pouze zkonstatovaly, že z důkazů nevyplývá bezprostřední ohrožení na zdraví ani životě obviněného a že fyzický útok od poškozeného nebyl ani naznačen, protože neměl v rukou žádný předmět. Vyjádřil přesvědčení, že pro řádné posouzení všech okolností vedoucích k spolehlivému závěru, zda byl konkrétní skutek nutnou obranou či nikoli, se měl soud podrobněji zabývat osobou poškozeného, který má pověst agresivního a impulsivního jedince (uvedl také, že poškozený má oproti němu významnou fyzickou převahu, je atletické konstituce a minimálně 15 let cíleně cvičí), je zvyklý řešit konflikty fyzickým útokem a je proti němu v současnosti vedeno trestní stíhání za trestný čin proti zdraví. Vyslovil názor, že soudy se měly také důkladněji zabývat okolnostmi, které se odehrály v rychlém časovém sledu, kdy vytáhl na poškozeného zbraň. Zdůraznil, že poškozený, který za ním sám do hotelu International v B. přišel, následně vyhrotil slovní rozepři a za přítomnosti svědků na něho křičel, že takových, jako je on, zbil již 40, vulgárně mu při tom nadával, a to vše za rázné gestikulace . V návaznosti na to subjektivně nabyl dojmu ohrožení svého zdraví nebo života ze strany poškozeného, protože vzhledem k vypjaté situaci a momentu překvapení mohl hrozit od poškozeného fyzický útok. Vytáhl tedy na poškozeného legálně drženou zbraň, doprovázeje tento akt slovní obranou, jíž chtěl útok na svou osobu odvrátit a zabránit eskalaci další hádky. Prohlásil, že z jeho úst při tom nezazněla vůči poškozenému věta, jak je uvedená ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvého stupně. Naopak, jedná se pouze o verzi poškozeného, která nebyla potvrzena žádnou další svědeckou výpovědí. Přitom poukázal na vlastní výpověď a výpověď svědka N., podle níž pronesl „nech mě být, nevytvářej takovou atmosféru“ a „pokud se chceš normálně bavit, tak přestaň tady vyhrožovat a křičet na mě, tak si s námi sedni a stejně se bavíme o tvých penězích a stejně ti je chci teď hned poslat“ . Obviněný shrnul, že nutná obrana byla užita na základě jeho subjektivního pocitu, že mu hrozí od poškozeného fyzická inzultace, kterýžto pocit „objektivizuje“ výpověď svědka N., který při hlavním líčení „nevyloučil, že hrozilo riziko napadnutí ze strany poškozeného, protože poškozený stál těsně nad odsouzeným a vypadalo to, jako by ho chtěl inzultovat.“ V neposlední řadě uvedl, že jím užitá nutná obrana byla účinná, protože odvrátila hrozící fyzický útok. Poté zbraň okamžitě schoval a celý incident ukončil. I s odkazem na teoretické výklady trestní nauky a rozhodnutí soudů v oblasti institutu nutné obrany (rozhodnutí č. 47/1995 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1498/2009) uzavřel, že nespáchal trestný čin vydírání, nýbrž pouze čin jinak trestný spočívající v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, když odvracel přímo hrozící útok od poškozeného. Jako eventualitu označil možnost posouzení skutku jako extenzivního excesu z nutné obrany (obrana předčasná), s tím však, že to je vzhledem k objektivním okolnostem, za kterých se incident odehrál, spíše nepravděpodobné.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2013, č. j. 5 To 437/2013-211.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněný podal dovolání s výslovným odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak převážná část jeho konkrétní argumentace směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, jimiž byl pravomocně uznán vinným, když uvádí, že se soudy nedostatečně zabývaly osobou poškozeného, okolnostmi, které se na místě odehrály, popírá jeho sdělení poškozenému a naopak uvádí, že se snažil uklidnit vzniklou situaci a v konečném důsledku tak výrazně modifikuje průběh skutkového děje. Pod uplatněný dovolací důvod ovšem uvedené námitky podřadit nelze, neboť taková tvrzení vytýkají soudům dříve činným ve věci pochybení při aplikaci procesních předpisů a snaží se přimět Nejvyšší soud k přehodnocení důkazů a změně skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy dříve ve věci rozhodující. Státní zástupce dále konstatoval, že popsanému skutkovému stavu zcela odpovídá hmotně právní posouzení jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. K tomu, do jisté míry nad rámec věci, doplnil, že během rozepře nevzniklo pro obviněného žádné bezprostřední nebezpečí či ohrožení na životě nebo na zdraví tak, aby byl oprávněn hrozit střelnou zbraní, neboť došlo pouze k hádce o úhradu dluhu, a to v kavárně za přítomnosti řady dalších osob. Navíc ani hrozba zbraní nesměřovala podle slovního doprovodu primárně k ukončení projevu poškozeného, ale obviněný uvedl, že poškozeného zastřelí, pokud po něm bude chtít peníze. Za takových okolností je, podle vyjádření státního zástupce, jakákoli úvaha o nutné obraně obviněného zcela bezpředmětná. V návaznosti na to dovodil, že obviněný ve svém podání především zpochybnil skutkové závěry soudů činných dříve ve věci, což však v zásadě není možné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádný jiný, činit, a teprve ve vztahu k takto modifikovanému průběhu skutkového děje dovozovat odlišné právní posouzení.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 437/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně prosazuje vlastní (pro něho příznivější a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, zejména tvrdí, že jednal na základě svého subjektivního pocitu, že mu ze strany poškozeného hrozí fyzická inzultace. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad (skrze změnu skutkového základu věci), tedy až sekundárně, vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (podle svého přesvědčení totiž jednal za podmínek institutu nutné obrany). Touto argumentací však nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Lze dodat, že ze skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných je mimo jiné zřejmé, že v daném případě nelze uvažovat o tom, že by obviněný svým trestněprávně relevantním jednáním odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Během rozepře s poškozeným nevzniklo pro obviněného žádné bezprostřední nebezpečí či ohrožení na životě nebo na zdraví tak, aby byl oprávněn hrozit střelnou zbraní, neboť došlo pouze k hádce o úhradu dluhu, a to v kavárně za přítomnosti řady dalších osob. V daném případě tak nemůže jít o nutnou obranu, jelikož zde zřetelně absentuje útok poškozeného, ať už přímo hrozící či trvající. O tom ostatně jednoznačně svědčí již výpověď samotného poškozeného ( „V žádném případě nechtěl obžalovaného napadnout.“ ). Nemůže se však jednat ani o obranu putativní, jelikož není splněna podmínka odvracení domnělého přímo hrozícího či trvajícího útoku. Obviněný dlouhodobě znal osobu poškozeného (ostatně to sám uvedl), a tedy i jeho standardní verbální a neverbální projevy. Z provedeného dokazování (zejména svědeckých výpovědí svědka N. a svědkyně M.) vyplývá, že pro poškozeného je typická hlasitost a výrazná gestikulace pažemi („ on šermuje rukama pořád “). Pokud obviněný i v rámci podaného dovolání odkazuje na zcela konkrétní výhrůžky sdělené mu ze strany poškozeného, pak soudy nižších stupňů takové zjištění neučinily. Ostatně na základě provedených důkazů (zejména výpovědi poškozeného, kterou soudy nižších stupňů považovaly za věrohodný usvědčující důkaz, i výpovědí dalších svědků) lze dovodit, že k takovému vyhrožování ze strany poškozeného nedošlo. Nelze se proto ztotožnit s argumentací obviněného, že jednal vůči poškozenému v obavě o své zdraví a život. Koneckonců i výrok, který v souvislosti s vytažením a natažením zbraně obviněný vůči poškozenému podle zjištění soudů nižších stupňů užil, zjevně svědčí o tom, že obviněný neměl z poškozeného takovou obavu (že by ze strany poškozeného mělo dojít k nějakému fyzickému útoku), jakou sám prezentuje. Naopak bylo prokázáno, že obviněný reagoval zcela neadekvátně dané situaci (žádosti poškozeného a následné hádce o úhradu dluhu), když na základě (pouhé) výrazné gestikulace a rozčílení poškozeného, užil pohrůžku násilí za použití střelné zbraně. K výše uvedenému je na místě doplnit, že pokud obviněný argumentuje významnou fyzickou převahou poškozeného , tak tento je sice vyšší (cca o 10 cm), avšak váhově jsou na tom obviněný s poškozeným prakticky shodně. Obviněný, stejně jako poškozený, chodí také do posilovny (viz výpověď svědka N., že se s obviněným zná z posilovny).
V kontextu uvedeného je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevymykajícím se mezím stanoveným §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že mezi řádně provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry není extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý