ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.622.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 622/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2014 o dovolání, které podal obviněný L. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 4 To 79/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. 34 T 3/2013, byl obviněný L. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Moravskoslezský kraj, Sokolská třída 1/267, Moravská Ostrava, částku ve výši 3.115,-Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný, bratr obviněného P. P. a matka obviněného J. P., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 4 To 79/2013, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu všech odvolání v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, neboť „dne 19. 12. 2012 v tíživé finanční situaci, kdy také musel nejpozději do 25. 12. 2012 uhradit další nájem nebo se z bytu následně vystěhovat, a při vědomí, že tato doma má uschovánu i větší finanční hotovost, původně za účelem zapůjčení peněz, navštívil v jejím bydlišti, v rodinném domě čp. … v S., okr. N. J., svou babičku M. B., přičemž tam, v přesně nezjištěné době kolem 17:00 hodin, po předchozí hádce ohledně dosavadního způsobu jeho života a především po zamítnutí jeho žádosti o finanční půjčku, s rozmyslem a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch a poškozenou usmrtit a následně okrást, ji fyzicky napadl tak, že v době, kdy ležela na posteli v kuchyni, jí znenadání překryl obličej peřinou, tuto ji rukama silně tlačil na ústa a současně svým tělem jí bránil v účinném odporu, přičemž takto jí znemožňoval dýchání až do doby, než se přestala hýbat, přinejmenším však po dobu 5 až 8 minut, v důsledku čehož nastala smrt poškozené, jejíž bezprostřední příčinou bylo udušení uzávěrem dýchacích otvorů, poté bezvládné tělo poškozené stáhl na podlahu a přikryl peřinou, následně prohledal skříně v ložnici bytu, kde našel obálku s částkou 12.000,- Kč, této se zmocnil a z domu odešel pryč, přičemž část peněz utratil a část ve výši 11.230,- Kč dobrovolně vydal policii dne 20. 12. 2012 jako peníze, které po usmrcení své babičky M. B. odcizil v jejím bytě, následující den po spáchání skutku, kdy o celé situaci přemýšlel a chtěl se nějakým způsobem zachránit, vymyslel to, že celou událost nafinguje jako vloupání s tím, že někdo neznámý poškozené ublížil a odcizil jí peníze, a proto dne 20. 12. 2012 kolem 09:00 hod. opětovně přijel do domu poškozené, kde prohlédl její tělo, které leželo na zemi, mluvil na ni, tato se nehýbala a bylo mu jasné, že už nežije, rozházel věci v jejím bytě, na stole v kuchyni převrátil televizi, rozhazoval oblečení ze skříní, kladivem z vnější strany praštil do skleněné výplně spíže tak, že se okno rozbilo, čímž chtěl docílit, aby si všichni mysleli, že tudy vlezl pachatel dovnitř, polil podlahu v kuchyni, chodbě i koupelně vodou a následně běžel do vedlejšího domu svého strýce K. B., příbuzným rozrušeně sdělil, že nalezl babičku mrtvou, vrátil se s nimi zpět na místo, úmyslně obešel dům poškozené a vstoupil i do bytu, aby tím zdůvodnil přítomnost svých stop“ . Za tento zločin odvolací soud obviněného odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Sokolská třída 1/267, Moravská Ostrava, částku ve výši 3.115,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, podaného do výroku o vině i navazujícího výroku o trestu, obviněný uvedl (poté, co stručně zreprodukoval hodnotící úvahy soudů nižších stupňů), že v jeho věci došlo k extrémnímu nesouladu (rozporu) mezi zjištěními, vyplývajícími z obsahu spisu a skutkovými závěry soudů obou stupňů spolu s prvkem libovůle jednotlivých soudů. Dodal, že se dovolává rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením. Namítl, že nalézací soud nepostupoval v souladu se zněním ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a věc nesprávně právně vyhodnotil. Odvolací soud následně, podle jeho názoru, vůbec nevyhodnotil, resp. se vůbec nezabýval odvoláními jeho rodinných příslušníků, která byla podána v jeho prospěch. Soudy podle něho nevzaly v úvahu ani čestná prohlášení jeho kamarádů, kteří ho popsali jako nekonfliktního, otevřeného člověka, který se snažil každému nezištně pomoci a příliš se nezajímal o materiální věci. I na základě výše uvedených skutečností spatřuje v postupu soudů porušení jeho práva na spravedlivý proces. Zopakoval, že se posuzovaného jednání (usmrcení své babičky) dopustil v amoku (v důsledku výčitek a křiku ze strany babičky, resp. hádky týkající se způsobu jeho života), svého činu velmi lituje a bude jej provázet po celý zbytek života. Kategoricky však odmítl, že by svou babičku zavraždil z důvodů finančních. Oponoval, že závěr soudu o tom, že by babičku požádal o finanční částku a poté, co mu ji odmítla zapůjčit, pojal úmysl ji usmrtit a posléze okrást, nebyl v rámci dokazování ničím prokázán. Současně také nebyla dokázána skutečnost, že se ocitl ve finanční nouzi, tedy, že měl do 25. 12. 2012 uhradit dlužný nájem, nebo se vystěhovat z pronajatého bytu. Dodal, že se nikde ve spise nenachází ani žádný důkaz, ze kterého by mohly soudy dovodit, že by mu rodina (zejména matka a bratr) již odmítala finančně pomoci tak, jak je uvedeno v rozsudku. Závěry soudů jsou tedy podle jeho mínění vykonstruované, vytvořené na základě nepodložené domněnky ve vztahu k §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku.
Obviněný zopakoval svoje tvrzení z dosavadního průběhu řízení, že mu babička peníze sama od sebe půjčila, aby se mohl postavit na vlastní nohy s tím, že jí je posléze vrátí. Po činu se mu udělalo zle, proto tedy odešel domů a doufal, že bude babička v pořádku, že se jí za své chování omluví (v této souvislosti poukazoval v průběhu řízení na skutečnost, že babička mohla na následky dušení zemřít až později). Po noci, kdy nespal a nemohl si vzpomenout, co se vlastně stalo, jel prvním autobusem k babičce, kde si chtěl ověřit, že je babička v pořádku. Zde však zjistil, že se babička nehýbe. Zazmatkoval a bez rozmyslu a z důvodu strachu udělal v domě nepořádek. Jeho rozrušení a stav prokazovaly také výpovědi svědků, kteří ho den po vraždě viděli. Totožní svědci také vypověděli, že měl s babičkou výborné vztahy, rodiče mu pomáhali a od cizích si peníze nepůjčoval. Pokud by ji požádal o finanční výpomoc, jistě by mu vyhověla. Současně také všichni věděli, kde má babička peníze a on si mohl od ní nepozorovaně vzít peníze, i kdyby mu je odmítla půjčit.
Podle názoru obviněného tedy není z žádných důkazů prokázáno, že by jel za babičkou kvůli půjčce peněz, naopak bylo prokázáno, že si na finanční tíseň nestěžoval a rovněž není ničím prokázáno, že se s babičkou hádal o peníze. Závěry soudů jsou tak pouhé dedukce, ničím nepodložené.
Dále obviněný prohlásil, že vypůjčené finanční prostředky vydal policii, avšak nevěděl, co je v protokolu o předání věci napsané, a že skutečnosti v něm uvedené se nezakládají na pravdě. Byl z celé situace tak vystresovaný, navíc byl pod tlakem několika policistů, že podepsal, co chtěli, nebyl schopen si protokol přečíst ani rozumně uvažovat. Kdyby si jej přečetl, nikdy by jej nepodepsal. Přitom namítl, že protokol o vydání věci byl sepsán před zahájením trestního stíhání a v průběhu celého řízení - jak ve stádiu přípravného řízení tak ani před soudy - nedošlo k jeho „zprocesnění“ a z toho důvodu vycházely soudy z důkazu, který nelze procesně použít a navíc na základě tohoto důkazu postavit jeho vinu. Tímto došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Následně se obviněný vyjádřil také k jednotlivým znaleckým posudkům (zejména Mgr. Grossmannové a MUDr. Kušmíra), které podle jeho názoru potvrzují jeho výpověď, tedy že jeho situace je složitá (funguje již několik let ze dne na den), jednal ve zlobném afektu a potřebě „utišit“ tento afekt, jenž se v něm možná nevědomě nastřádal. Ze závěrů znalkyně MUDr. Grossmannové vzal za prokázané, že již nebyl schopen zvládat neustále výčitky babičky a v klidu odejít, i když mu babička před tím dala obálku s penězi a ve zlobném afektu ve snaze ji umlčet vzal polštář, který měla vedle sebe, jak ležela na posteli a přikryl jí ústa, aby mu neustále neopakovala věci, které nezvládl poslouchat a přitom jí způsobil smrt. Obviněný zopakoval, že se v žádném případě vytýkaného jednání nedopustil s rozmyslem, nejednal racionálně, směřuje k úmyslnému usmrcení babičky, aby pro sebe získal majetkový prospěch. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo babičku vůbec a ještě navíc úmyslně usmrtit, jednal v těžkém afektu v reakci na její agresivní podněty a v tu chvíli si neuvědomoval, že může dojít k jejímu úmrtí.
Vzhledem ke shora uvedenému žádal, aby soud aplikoval zásadu in dubio pro reo a kvalifikoval jeho jednání jako zločin těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, popřípadě, pokud se s tím neztotožní, jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a stanovil mu přiměřený trest s ohledem na jeho doznání, jeho upřímnou lítost nad tím, čeho se dopustil, a dále s ohledem na jeho dosavadní způsob života, kdy dosud nebyl nikdy soudně trestán ani projednáván za přestupek v občanském soužití, a rovněž i způsobu usmrcení, kdy v amoku popadl polštář, který ležel vedle poškozené, přiložil na ústa a tímto jí přivodil smrt. V žádném případě se na usmrcení nepřipravoval a ani usmrcení neplánoval. Dále žádal s odkazem na závěry znalců o jeho možné resocializaci i skutečnost, že jeho pobyt na svobodě se nejeví nebezpečný, a s poukazem na to, že se u něj jednalo o zcela výjimečný exces, o mimořádné snížení trestu odnětí svobody na přiměřenou dobu podle §58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kdy má za to, že použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené by bylo pro něho nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání a to i s ohledem na postoj jeho rodiny k jeho osobě, kdy právě jim způsobil svým jednáním největší bolest (k tomu poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 474/2013). Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se však s jeho argumenty vůbec nevypořádal.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 4 To 79/2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. 34 T 3/2013, zrušil a věc přikázal k novému rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatnil v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. V návaznosti na to konstatovala, že je možno plně souhlasit s názorem soudu druhého stupně, že finanční problémy obviněného, kterými v době skutku trpěl, byly objektivně prokázanou skutečností. Obviněný již delší dobu nepracoval, nepobíral žádné sociální ani jiné dávky a byl prokazatelně zcela bez příjmů. Spoléhal pouze na to, co mu dali příbuzní. V minulosti si půjčil za blíže nezjištěným účelem částku 16.000,- Kč od svého bratra. Později si pořídil nájemní byt, přitom na jeho kauci a nájem si musel půjčit 10.000,- Kč. Zcela prokazatelně neměl peníze na zaplacení dalšího nájmu, který činil měsíčně 4.800,- Kč. Zištný motiv, tedy to, že mu babička odmítla půjčit větší finanční obnos a pouze možným podpůrným spouštěcím mechanismem byly jen slovní výčitky ke způsobu jeho života, byl tedy zcela prokázaným faktem v průběhu celého trestního řízení. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně shledala, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 4 To 79/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě pochybení v důkazním řízení, nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivější a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že jednal v těžkém afektu v reakci na agresivní podněty poškozené, v žádném případě nešlo o racionální jednání směřující k usmrcení poškozené s cílem získat finanční prostředky). Výhradně z uvedených skutkových (procesních) výhrad (skrze změnu skutkového základu věci), tedy sekundárně, vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, s tím, že skutek by měl být kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, event. v krajním případě jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Lze přitom konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevymykajícím se ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními (skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování) a právními závěry. Rozhodnutí soudů tedy nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry není extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává – k výhradě obviněného týkající se protokolů o vydání věci – následující skutečnosti. Především konstatuje, že těmito listinami (včetně fotodokumentace – č. l. 75 - 85) byl proveden důkaz při hlavním líčení konaném soudem prvého stupně dne 10. 9. 2013 (č. l. 377). Dále uvádí, že se v tomto případě nejedná o nepoužitelný důkaz, jak zřejmě obviněný svou námitkou tvrdí. Je sice skutečností, že předmětné protokoly zachycují průběh úkonů provedených před zahájením trestního stíhání obviněného pro shora popsaný skutek, je však nutno zdůraznit, že v daném případě se jednalo o úkony neodkladné. Byly totiž provedeny s ohledem na skutečnosti plynoucí z výpovědi obviněného v procesním postavení podezřelého v zájmu vytvoření potřebného a co možná nejúplnějšího podkladu pro zahájení trestního stíhání (náležitého vymezení skutku a jemu odpovídající právní kvalifikace) a následně náležitého objasnění věci v rámci trestního řízení, se zřetelem k faktu, že zde byl důvodný předpoklad, že obviněný má u sebe, resp. ve svém bytě, věci důležité pro trestní řízení, v kontextu toho, že zde bylo reálné nebezpečí, že sdělení obvinění by mohlo způsobit prodlevu nebo být upozorněním pro podezřelého, aby nechal zničit nebo odstranit stopy trestného činu, resp. důkazní prostředky. Dále je na místě připomenout, že šlo o úkony založené na dobrovolnosti obviněného (v té době podezřelého). Ten dobrovolně (postupně) vydal peníze získané u poškozené a v souvislosti s tím také dobrovolně umožnil policejnímu orgánu vstup do svého (pronajatého) bytu. Lze připustit, že předmětné úkony nebyly v příslušných protokolech označeny jako neodkladné, v posuzované věci však jde o toliko formální pochybení, jelikož materiálně byly, jak plyne z obsahu spisu a okolností případu, důvody a podmínky jejich neodkladnosti dány.
Nezbytné je rovněž uvést, že obviněný byl, jak již shora zmíněno, před provedením daných úkonů policejním orgánem vyslechnut v procesním postavení podezřelého, přičemž v rámci tohoto úkonu byl řádně poučen mimo jiné o právu zvolit si obhájce a právech s tím souvisejících (č. l. 113). Za této situace nelze dovozovat, že by šlo o úkony provedené v rozporu s pravidly trestního procesu, úkony, jejichž výsledkem by byly nepoužitelné důkazy.
Stejně tak je na místě zdůraznit, že zmíněné protokoly o vydání věci nebyly jediným usvědčujícím důkazem, na němž by byl založen výrok o vině, nýbrž byly „pouze“ součástí komplexu usvědčujících důkazů vedoucích soudy nižších stupňů k závěru o tom, že obviněný spáchal vraždu s rozmyslem a se zištným motivem. Výrok o vině tedy rozhodně nebyl vystavěn toliko na uvedených listinách.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného (i jiného) dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K výhradám obviněného vůči uloženému trestu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitky směřující proti výroku o trestu (obviněný hodnotí uložený trest odnětí svobody jako nepřiměřeně přísný a žádá, aby mu byl mimořádně snížen v souladu s ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku) pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit (srovnej např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Důvodně pak soudy nižších stupňů neshledaly podmínky pro uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby. Na straně obviněného, jak správně zdůraznily, lze shledat jedinou výraznou polehčující okolnost – jeho dosavadní bezúhonnost. Naproti tomu jsou zde významné okolnosti, jež mu zřetelně přitěžují – zejména, že dopustil se činu na vlastní babičce, osobě blízké, která k němu měla výrazný pozitivní citový vztah, která mu důvěřovala a která jej v minulosti podporovala, osobě, vzhledem k jejímu věku, bezbranné. Nelze rovněž ponechat bez povšimnutí způsob a průvodní okolnosti usmrcení poškozené - na základě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství o charakteristických rysech jednotlivých stádií dušení - konkrétně fakt, že v prvním stádiu postižený trpí mimo jiné úzkostí a strachem ze smrti. Za této situace jediná polehčující okolnost, byť vnímaná v kontextu vcelku příznivé resocializační prognózy obviněného nemůže odůvodnit výjimečný postup upravený ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku.
V závěru je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý