ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.641.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 641/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2014 o dovolání, které podal obviněný R. L. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 13 To 526/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 13/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 1 T 13/2013, byl obviněný R. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že
„dne 13. 5. 2012 kolem 16.20 hod. ve Věznici Pardubice přistoupil k T. M., požadoval po něm sehnání léku Tramal, v ruce měl ostrý nůž o délce čepele cca 10 cm a vyhrožoval mu podřezáním, křičel na něho i na chodbě před ložnicí, že pokud mu nevydá léky Tramal, tak ho podřízne, z čehož měl poškozený strach,
dne 13. 5. 2012 v odpoledních hodinách ve Věznici Pardubice v prostoru koupelny přistoupil k M. B., z kapsy teplákových kalhot vyndal nůž o délce čepele 8-10 cm, který držel proti poškozenému a opakovaně po něm požadoval lék Tramal, jinak, že ho večer zabije, poškozený z obavy o svůj život nespal tu noc ve své ložnici“ .
Za tento přečin a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2013, č. j. 5 T 29/2013-32, byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2013, č. j. 5 T 29/2013-32, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 13 To 526/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve uvedl (poté, co připomenul judikaturu Ústavního soudu k otázce nesprávné realizace důkazního řízení a jejímu následku v podobě porušení základních práv a svobod jako vady řešitelné v řízení o mimořádném opravném prostředku), že v rozhodování soudů spatřuje významný nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jelikož jejich hodnocení bylo provedeno bez akceptovatelného racionálního výkladu, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Následně zdůraznil, že z provedených důkazů nelze v žádném případě učinit bez jakýchkoli pochybností jednoznačný závěr, že spáchal skutek označený v rozhodnutích soudů nižších stupňů. Konkrétně uvedl, že vyhrožování vůči T. M. vyplývá pouze z výpovědi tohoto poškozeného, která navíc není v souladu s výpovědí svědků M. B. a M. K., kteří, byť vyhrožování podle výpovědi T. M. měli být přítomni, toto vyhrožování nepotvrdili. Obviněný rovněž poukázal na výpověď M. H., z níž podle jeho slov vyplývá, že on neměl s nikým na oddělení konflikty, a že jiní odsouzení se jej (obviněného) chtěli zbavit, neboť měli obavu, že oznámí jejich vzájemné obchodování s léky. Z tohoto důvodu zinscenovali údajné vyhrožování z jeho strany. Stejně jako v dosavadním řízení poukázal i na nesrovnalosti ohledně nalezeného nože, i na nesrovnalosti ve výpovědích poškozeného M. B. Dodal, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl jeho odvolání, aniž by se blíže zabýval jeho důvody.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 1. 2014, č. j. 13 To 526/2013-175, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 10. 2013, č. j. 1 T 13/2013-161.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 13 To 526/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká výlučně nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný se svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soudy nižších stupňů, a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (jeho výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině). Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud obviněný ve svém dovolání dále namítá významný nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy s tím, že jejich hodnocení bylo provedeno bez akceptovatelného racionálního výkladu, pak je namístě konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevymykajícím se mezím stanoveným §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními (skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování) a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr.ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Pouze na okraj je namístě velmi stručně uvést, že usvědčující důkazy (výpovědi poškozených T. M. a M. B., i dalších osob – J. P. a E. H.), ve svém komplexu bez důvodných pochybností prokazují, že se dopustil (pokračujícího) skutku, jímž byl uznán vinným (tyto důkazy si zejména korespondují ve vylíčení podstatných okolností útoků, a to jak co do jejich motivace, tak co do způsobu provedení). Z výpovědí T. M., J. P. a E. H. nadto plyne, že obviněný se agresivně choval vůči spoluvězňům nejen ve shora uvedených případech, ale i v případech dalších (které nebyly předmětem trestního stíhání), což současně značí nevěrohodnost výpovědi M. H., jíž se obviněný dovolává. Nelze přitom nevidět jistou obecnost a nepřesvědčivost předmětné výpovědi – M. H. například zmiňuje, stručně shrnuto, že v daném případě má jít o komplot proti obviněnému, avšak neuvádí jména osob, jež by měly tento komplot zosnovat, přestože na stranu druhou tvrdí, že jejich jména zná. V neposlední řadě je nutno připomenout zjištění plynoucí z opisu rejstříku trestů obviněného, a to že byl opakovaně odsouzen pro trestný čin loupeže, z čehož zřetelně plynou jeho sklony k násilnému jednání (v podstatě typově obdobného charakteru). Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru o vině obviněného shora popsaným skutkem, nepochybily a naproti tomu nelze přisvědčit tvrzení obviněného o tom, že hodnocení důkazů bylo provedeno bez akceptovatelného racionálního výkladu.
Nejvyšší soud proto shrnuje, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry není extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý