ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.658.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 658/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. května 2014 o dovolání obviněného Ing. M. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 8. 2013, č. j. 55 To 114/2013-215, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 145/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013, č. j. 55 To 114/2013-215, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. 3. 2013, č. j. 3 T 145/2012-104, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a dále bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil zaplatil ve zkušební době dlužné výživné a dále řádně platil běžné výživné a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §196 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a dále, aby podle svých sil zaplatil ve zkušební době dlužné výživné a dále řádně platil běžné výživné (§82 odst. 2 tr. zákoníku).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013, č. j. 55 To 114/2013-215, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání argumentuje tím, že „odvolací soud po provedeném dokazování a úplném zjištění skutkového stavu zjištěné skutečnosti po právní stránce nesprávně vyhodnotil“. Poukazuje na to, že soudy nepřihlédly k nově nastalým skutečnostem (ztráta zaměstnání, narození dcery z druhého vztahu) a vycházely při svém rozhodování z jeho výdělků z doby, kdy se mu dařilo finančně. V úvahu podle něj nebylo bráno, že za matku a nezl. syna musel hradit řadu dluhů, dostal se do insolvence a přišel o celkové úspory i majetek, je evidován na úřadu práce a pobírá dávky hmotné nouze, družka pobírá pouze rodičovský příspěvek a nelze po něm požadovat, za situace, kdy jeho příjmy jsou pod hranicí existenčního minima, aby platil nepřiměřené výživné a doplácel „astronomickou částku na výživném 491.800,- Kč“. Dále uvádí, že „svým jednáním po subjektivní stránce nenaplnil skutkovou podstatu uvedeného přečinu, neboť nebylo prokázáno, že by jednal způsobem, jak uvedeno v obžalobě, ani nebylo prokázáno, že by z vytýkaného jednání měl nějaký prospěch a pokud by tak neučinil, přišel by o veškerý majetek v exekuci pouze s tím rozdílem, že by mu podstatně narostla celková dlužná částka. Podle obviněného nesou rozhodnutí obecných soudů znaky libovůle a dovozuje, že ze strany soudů nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu, neboť mu bylo uloženo splácení výživného ve výši, která mnohonásobně převyšuje jeho možnosti a tím došlo k porušení jeho práva na lidskou důstojnost. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek „Vrchního soudu v Olomouci“ a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně sám obviněného podle §226 písm. a), b), c) tr. ř. obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělil, že neshledal nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry soudu na straně druhé. Poukazuje na to, že z rozhodnutí soudů je patrno, že obviněný měl k dispozici vysokou finanční částku a rovněž měl možnost dosahovat nemalého výdělku. S ohledem na charakter námitek státní zástupce navrhl odmítnout dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně je nutno uvést, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, kdy bylo zjištěno, že se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné povinnosti vyživovat jiného. Ze skutkového zjištění na základě provedených důkazů vyplývá, že protispolečenského jednání se obviněný dopustil od října roku 2010 do listopadu 2012, kdy na výživu nezl. syna byl povinen přispívat na základě předběžného opatření částkou 1.500,- Kč od 2. 2. 2011. Ze skutkového zjištění je rovněž patrno, že minimálně v uvedené výši byl povinen přispívat na výživu nezl. syna L. od října 2010, kdy vlastním přičiněním přišel o zaměstnání, a přestože získal odstupné ve výši 96.000,- Kč a za prodej nemovitostí získal částku přesahující 6 mil. Kč, nevyvinul úsilí k tomu, aby si sehnal zaměstnání s takovým příjmem, aby mohl platit výživné na syna.
V rámci svého dovolání obviněný poukazuje na to, že „odvolací soud po provedeném dokazování a úplném zjištění skutkového stavu zjištěné skutečnosti po právní stránce nesprávně vyhodnotil“ a uplatňuje celou řadu námitek (viz shora), kterými zdůvodňuje, proč nemohl výživné na nezl. syna platit. K okruhu těchto námitek, které spočívají v tvrzení, že neměl dostatek finančních prostředků, musel zaplatit dluhy za bývalou manželku a syna, neměl odpovídající zaměstnání apod., je vhodné uvést, že všechny tyto námitky, stejně jako zmínka, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu, kterým byl uznán vinným (viz dále) jsou námitkami nikoli právními, ale skutkovými, kterými obviněný zpochybňuje hodnotící úvahy soudů, které je vedly na základě provedených důkazů k závěru, že obviněný jednal úmyslně, pokud se rozhodl výživné neplatit a toto neplatil. Ve vztahu k vlastním hodnotícím úvahám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu) .
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
V této souvislosti je nepochybné, že obviněný výživné (vyjma částky 200,- Kč) na nezl. syna neplatil k rukám matky od října 2010 do listopadu 2012 a že doba čtyř měsíců neplnění vyživovací povinnosti stanovená zákonem, byla několikanásobně překročena. Dále je potřebné uvést, že ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině uvádí, že při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopnosti, možnosti a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Obviněný v této souvislosti zpochybňuje úvahy soudů ohledně jeho majetkových poměrů, kdy argumentuje tím, že byl bez zaměstnání, musel platit dluhy za matku nezl. apod. Obviněný však přehlíží tu zásadní skutečnost, že to byl on, kdo přistoupil na dohodu o ukončení pracovního poměru, kdy to byly výpadky v jeho pracovní aktivitě, „které nazajišťovaly zcela bezchybný výkon jeho funkce“. Tedy šlo o jednání na straně obviněného, neboť v případě jeho řádné pracovní morálky a jeho zájmu o práci, by nebyl dán důvod pro ukončení pracovního poměru dohodou a firma by o něj měla zájem i nadále. Tudíž by jeho příjem činil cca 41.640,- Kč čistého měsíčně. Na takové jednání obviněného bezpochyby dopadá již zmíněné znění §96 odst. 1 zák. o rodině „bez důležitého důvodu se vzdal výhodnějšího zaměstnání“ (viz č. l. 190-197). Není dále pochyb o tom, že obviněný věděl o tom, že má přispívat na výživu nezl. syna a tuto povinnost neplnil, přičemž na tuto povinnost byl upozorněn opětovně např. předběžným opatřením Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 9. 2. 2011, č. j. 52 Nc 880/2010-93, na jehož základě byl povinen přispívat na výživu nezl. L. měsíčně částkou 1.500,- Kč. I přes uvedenou skutečnost obviněný výživné na nezl. neplatil (vyjma zaslané částky 200,- Kč v květnu 2011) a neplatil ani přesto, že obdržel nemalé odstupné při ukončení pracovního poměru (viz shora) a dále získal částku přesahující 6 mil. Kč za prodej nemovitostí. Uvedené skutečnosti bylo nutno vyhodnotit jako úmyslné se vyhýbání plnění své zákonné povinnosti vyživovat jiného. Ve vztahu k těmto úvahám vycházel Nejvyšší soud mj. také z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/02, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 27/07, 29/07 či 42/12 Sb. rozh. tr.
V souvislosti s pojmem úmyslu je nutno upozornit obviněného na tu skutečnost, že podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně nejen v případě, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale také v případě, že věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Obviněný věděl o vyživovací povinnosti vůči nezl. synovi a na tuto povinnost byl opakovaně upozorňován, přesto výživné neplatil se subjektivní argumentací (viz shora).
Objektem přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. Při rozhodování o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku soud posuzuje samostatně a jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. rozsah vyživovací povinnosti a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Soud musí také nezávisle na takovém rozhodnutí řešit otázku, zda vyživovací povinnost nezanikla, zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je sama schopna se živit (§85 odst. 1 zákona o rodině). Za rozhodující je třeba přitom považovat, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem má dítě skutečně možnost se samo živit (srov. č. 10/1977 Sb. rozh. tr.).
Přisvědčit nelze ani argumentaci obviněného, že rozhodnutí soudů nesou znaky libovůle, když nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu, což dovozuje z toho, že podle jeho mínění nebylo zohledněno, že od května 2011 žije s novou přítelkyní, se kterou má dítě, kdy veškeré jeho příjmy činí 5.050,- Kč. Soud druhého stupně ve svém rozsudku na str. 4 poukazuje na rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 4. 2. 2013, č. j. 52 Nc 880/2010-470, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013, č. j. 13 Co 267/2013-568, který rovněž bral v úvahu veškeré obviněným namítané skutečnosti k jeho majetkovým a výdělkovým možnostem a schopnostem, dalším příjmům a vyživovacím povinnostem, přesto dospěl k závěru, že od 1. 1. 2010 měl otec platit na výživné nezletilého L. měsíčně 10.000,- Kč, od 1. 1. 2011 měsíčně částku 12.000,- Kč a od 1. 8. 2013 měsíčně částku 5.000,- Kč. Z uvedeného rozhodnutí je patrno, že v rámci řízení o výživném soudy důsledně vycházely z příjmů, kterých obviněný dosahoval případně mohl dosahovat. Soud již shora uvedl, že při rozhodování o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku posuzuje samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. rozsah vyživovací povinnosti a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Dospěl-li soud druhého stupně v trestním řízení k závěru (shodně jako soud prvního stupně), že povinností obviněného bylo přispívat na výživu nezl. L. měsíčně částkou 1.500,- Kč od října 2010 do listopadu 2012, pak toto zjištění odpovídalo ustanovením §85 odst. 1, §96 odst. 1 zák. o rodině, neboť bylo vycházeno i z údajů, které obviněný zmiňoval (viz str. 2-3 rozsudku soudu prvního stupně).
Ustanovení §85 odst. 2 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů . Z výše popsaných skutečností jednoznačně plyne, že obviněný úmyslně neplnil po dobu výrazně převyšující čtyři měsíce zákonnou povinnost rodiče přispívat na výživu vlastního dítěte. V jeho případě jde ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o jednání společensky škodlivé, kdy nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle názoru Nejvyššího soudu tak nelze Krajskému soudu v Ostravě důvodně vytknout, pokud shledal v jednání obviněného naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, a to v daném případě zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který zahrnuje všechny podstatné znaky tohoto přečinu, neboť chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, jímž je zákonný nárok na výživu. Právní námitku, která byla obviněným v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněna, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Ing. M. Z., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann