ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.762.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 762/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o dovolání, které podal obviněný J. U. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 12 To 459/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 2 T 2/2013, byl obviněný J. U. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v období od 3. 1. 2012 do 28. 2. 2012, kdy byl na základě pracovní smlouvy zaměstnán jako řidič vnitrostátní a mezinárodní kamionové dopravy u společnosti JS Trans logistic s.r.o., se sídlem Beroun, Brožíkova 284, IČ 24120847, za použití tankovacích karet jednak společnosti DKV č. .........., která mu byla zaměstnavatelem přidělena a tím svěřena k čerpání pohonných hmot do jím užívaného vozidla Scania R 124 RZ ...... (.......), a jednak společnosti DHL Expres - Euro SHELL přidělené řidiči R. T. , kterou přechodně v tomto období užíval, tedy za použití jemu svěřených finančních prostředků, kterými prostřednictvím těchto tankovacích karet disponoval, uhradil čerpání pohonných hmot (motorové nafty) u různých čerpacích stanic na území ČR a v zahraničí, přičemž část těchto pohonných hmot, nevykazovaných v tankovacích listech, o objemu nejméně 13.766 litrů v hodnotě nejméně 481.438,- Kč nepoužil, vzhledem ke skutečné spotřebě dosahované u jím užívaného vozidla, pro jeho provoz, čímž si uvedenou finanční částku přisvojil a způsobil tak společnosti JS Trans logistic s.r.o. škodu ve výši 481.438,-Kč“ . Za tento přečin byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené JS Trans logistic s.r.o. škodu ve výši 481.438,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená JS Trans logistic s.r.o. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně a obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 12 To 459/2013, jímž podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve uvedl, že podle jeho názoru není skutkový stav popsaný v rozhodnutí takovým trestným činem, za který ho soudy pokládaly, neboť učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Podotkl, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo obžaloby zproštěn. S poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být chráněna též v řízení o všech opravných prostředcích, kdy se jedná také o případ, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněna skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, dovodil, že uvedený rozsah zkoumání dosavadního řízení se s ohledem na kolizi provedeného důkazního řízení se zásadou spravedlivého procesu uplatní v dovolacím řízení i v tom případě, že by soud shledal, že dovolací námitky nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Následně obviněný namítl, že provedené dokazování není podkladem pro vyjádřený skutkový závěr, neboť podle jeho názoru (zejména s ohledem na otázku zavinění), v důsledku nesprávného posouzení jednotlivých důkazů ve vztahu ke skutkovým otázkám, došlo k porušení práva na spravedlivý proces a současně trestněprávní zásady in dubio pro reo (v tomto směru odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008 ve věci č. 35450/04 M... a B. proti České republice). Nebylo totiž (podle samotného soudu) prokázáno, jakým konkrétním jednáním mělo dojít ke spáchání předmětného přečinu. Obviněný poznamenal, že podle jeho mínění soud nelogicky vyhodnotil možnost páchat z jeho strany uvedenou trestnou činnost v období od 3. 1. 2012 do 28. 2. 2012, v němž měly být pohonné hmoty čerpané v rozsahu minimálně 13.766 litrů. Uvedl, že se nemůže ztotožnit s tvrzením, že za tak krátké období lze pohonné hmoty vyčerpat způsobem, který ani jeden ze soudů neprokázal, pouze pravděpodobně tvrdil, že se mohlo jednat o jejich faktické odčerpání či toliko o navyšování dokladových položek na úkor poškozené společnosti ve spolupráci s pracovníky čerpacích stanic. Zdůraznil přitom, že s prokázáním případného způsobu odčerpání pohonných hmot je zcela zásadně spojena otázka jeho trestněprávní odpovědnosti (zejména otázka úmyslu) a spáchání této trestné činnosti vůbec. Podle jeho slov by uvedené za jistých okolností mohlo svědčit pouze o tom, že případně řádně neplnil své pracovněprávní povinnosti (nedůsledná kontrola případného "černého" odběru pohonných hmot třetí osobou ze zaměstnavatelem poskytnutého vozidla), tedy o případném nedbalostním jednání, nikoli však o tom, že jednal úmyslně.
Obviněný dodal, že tím, že soud s náležitou jistotou neprokázal, jakým způsobem k jednání mělo dojít, neprokázal ani úmyslné zavinění, resp. prokázání této stěžejní otázky pro rozhodnutí o vině opomenul, nelze jeho případné jednání popsané v rozhodnutích považovat za trestněprávní. Dodal, že má za to, že pro posouzení zavinění jednotlivé důkazy absentují, a proto skutkový stav, jenž byl zjištěn v předcházejícím řízení, byl nesprávně hmotně právně posouzen, neboť není-li důkaz pro úmyslné jednání, znamená to, že zjištěný skutkový stav odpovídá jednání nedbalostnímu nepostihnutelnému trestní represí.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, č. j. 12 To 459/2013-508, jakož i rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 10. 2013, č. j. 2 T 2/2013- 475, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně jej po zrušení těchto rozhodnutí zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 12 To 459/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž (byť obecně uvedl, že skutkový stav popsaný v rozhodnutí nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu) soudům nižších stupňů, jak je zjevné z kontextu dovolací argumentace, vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná (nedostatečná) skutková zjištění, přičemž pomíjí podstatu jimi objasněného skutkového stavu věci (viz též obiter dictum níže). Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad pak následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pouze nad rámec výše popsaného Nejvyšší soud uvádí, že ve věci není dán tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy nižších stupňů nejenže provedly dostatečné dokazování, ale z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy (způsobem korespondujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Přisvědčit přitom nelze ani námitce obviněného co do porušení pravidla in dubio pro reo spadajícího pod zásadu presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. Toto vyjadřuje skutečnost, že pokud zůstanou po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Takové pochybnosti ohledně rozhodné skutkové otázky však v průběhu posuzovaného řízení nebyly zjištěny.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává, že ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněný byl oprávněn nakládat s tankovacími kartami (společnosti DKV a společnosti DHL Expres – Euro SHELL), tyto platební prostředky měl k dispozici, byly mu svěřeny. Obviněný tedy měl v konečném důsledku svěřenou věc v podobě peněz z majetku poškozené společnosti JS Trans logistic s.r.o. (jako její zaměstnanec, řidič vnitrostátní a kamionové dopravy), neužil ji však ve zjištěném rozsahu v její prospěch, naopak. V rozporu se svými povinnostmi a oprávněními proplatil i částky, které nebyly spotřebovány v souvislosti s provozem vozidla jmenované obchodní společnosti při plnění pracovních úkolů. Takto si finanční prostředky poškozené společnosti, které mu byly svěřeny, přisvojil (užil je jako vlastní), čímž způsobil poškozené společnosti škodu v celkové výši 481.438,- Kč, tedy škodu větší. Obviněnému je tedy kladeno za vinu užití těchto svěřených věcí zcela v rozporu s účelem, k němuž mu byly dány do dispozice. To je podstatou zjištěného skutku. Nezjištění skutečnosti, zda obviněný pohonné hmoty skutečně odčerpal nebo bylo jejich čerpání pouze fiktivní (navyšování dokladových položek na účtech poškozené společnosti) s následným rozdělením zisku, proto není pro zhodnocení dané věci a zhodnocení jednání obviněného, jakožto přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, rozhodné. Zjištěné určující skutečnosti pak nedávají prostor k pochybnostem, že obviněný jednal úmyslně – a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud shrnuje, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry není extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Vzhledem k těmto skutečnostem nelze v dané věci shledat porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný podal spolu s dovoláním podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odložit výkon rozhodnutí, pak je třeba uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh nepodal. Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý