ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.766.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 766/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2014 o dovolání, které podal obviněný P. N., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2014, č. j. 4 To 637/2013-374, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 105/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 9. 2013, č. j. 1 T 105/2013-332 , byl obviněný P. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v době od konce r. 2011 do 16. 7. 2012 jako vedoucí prodejny s. r. o. Oresi v J. H., R. ul. Č. …, postupně z tržby od zákazníků odcizil v hotovosti peněžní částku ve výši nejméně 50.000,- Kč, avšak následně v souvislosti se zjištěním tohoto jednání poškozenému uhradil na náhradu škody částku 27.044,- Kč.
Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkcí spojených s písemnou dohodou o hmotné odpovědnosti na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby poškozenému Oresi, s. r. o. se sídlem v Březí 102, IČ 27240479 zaplatil na náhradě škody částku 22.956,- Kč. Poškozený byl podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 2. 2014, č. j. 4 To 637/2013-374, jímž ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Mileny Novákové dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť má za to, že „byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání“ a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný má za to, že na základě provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by došlo ke skutku, který je mu kladen za vinu. Zpochybňuje (bod 1.) výpověď svědka M. (stran částky 15.000 Kč, kterou údajně neměl zapsat jako tržbu, ačkoli zapsána je) a s odkazem na výpověď svědkyně D. namítá, že se ani jeden ze soudů touto výpovědí nikterak nezabýval. Proto i skutečnosti, které mají zásadní vliv na výši tvrzené škody, nebyly objasněny. Soudům vytýká, že se rovněž v dostatečném rozsahu nezabývaly výpovědí svědkyně N. a že ji zpochybnily s odkazem na to, že se jedná o jeho manželku.
Soud prvního stupně (bod 2) podle dovolatele v rozhodnutí dále neuvedl všechny provedené listinné důkazy ( „část provedených listinných důkazů pouze konstatuje, aniž by je jakkoli hodnotil“ ), zejména důkazy ohledně jeho finančních závazků, „které byly v průběhu hlavního líčení vysvětleny a jeho dluhy vyvráceny“ . Obviněný poukázal na to, že naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu dovodil soud prvního stupně na základě listin vztahujících se k závazkům svědkyně D. Toto pochybení nenapravil ani soud odvolací, jenž provedl vlastní šetření stran závazků manželů N., neboť jím nebyly zjištěny odlišné závěry, než které byly tvrzeny u okresního soudu (zejména výčet dluhů jeho manželky). Proto odvolací soud nemohl těmito důkazy zhojit nedostatek prokázání subjektivní stránky.
Obviněný dále (bod 3), s odkazem na závěry soudu prvního stupně stran výše způsobené škody, zdůrazňuje, že v provedeném dokazování nemá oporu, jakým způsobem a z čeho soud prvního stupně učinil příslušný skutkový závěr. Odvolacímu soudu vytýká, že na jeho námitku o nezjištěné výši škody nikterak nereagoval. Výpočet škody okresním soudem, který není podložen reálnými důkazy, nepokládá za dostatečný pro určení výše škody a od ní se odvíjející výše trestu, která je nepřiměřená.
Odvolací soud podle dovolatele (bod 4) jednal v rozporu s §263b odst. 1 písm. d) tr. ř., pokud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ač se jeho manželka k soudu dostavila, aby jej omluvila z důvodu tvrzené zdravotní indispozice. Z postupu odvolacího soudu vyvozuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a založení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
S ohledem na shora rozvedené a rozhodnutí Ústavního soudu (I. ÚS 733/01, III. ÚS 224/04, III. ÚS 398/98 a další) zdůraznil, že pokud v důkazním řízení nebylo dosaženo praktické jistoty a existují-li tedy důvodné pochybnosti, měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo. Podotkl, že z provedených důkazů byly vyvozeny závěry, které z nich přímo nevyplývají, a naopak k důkazům svědčícím v jeho prospěch soud prvního stupně nepřihlédl.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci postupem podle §265k odst. 1 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání a dostupným spisovým materiálem sdělil, že v zájmu urychlení dalšího postupu v řízení o dovolání využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. a věcně se k němu nevyjádřil. Vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c).
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Nepřípadnou je shledána námitka obviněného stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , pokud se konalo veřejné zasedání před soudem druhého stupně v jeho nepřítomnosti.
Z již výše uvedeného je zřejmé, že tento dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a z povahy věci plyne, že je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
Ačkoli v obecné rovině lze konstatovat, že s ohledem na ústavní právo obviněného plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny je nezbytné obviněnému umožnit účast u veřejného zasedání rovněž tehdy, pokud on sám výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání řádně a včas omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003), a že tudíž nerespektování jeho vůle za daných skutkových okolností soudem by bylo nezbytné jako právo obviněného porušující postup vyhodnotit, ze spisového materiálu vyplývá, že ve věci posuzované se o takový případ nejedná.
Obviněný, který byl soudem druhého stupně o konání veřejného zasedání vyrozuměn vzorem 7a tr. ř., tedy s tím, že jeho účast na něm není nutná, se k nařízenému veřejnému zasedání, ač byl vyrozuměn řádně a včas (§233 odst. 2 tr. ř.), nedostavil. K veřejnému zasedání se dostavila pouze jeho manželka D. N., která se snažila účast obviněného omluvit. Z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 370) vyplývá (a ve shodě s tím, co konstatuje ve svém rozhodnutí na str. 2 i odvolací soud), že sdělila, že její manžel je aktuálně (dva dny) nemocný, přičemž potvrzení od lékaře aktuálně nemá při sobě. K dotazu předsedkyně senátu následně vyjádřila pochybnost o tom, zda obviněný vůbec nějakým potvrzením od lékaře disponuje. Tato zjištění vedla odvolací soud k závěru o možnosti konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného proto, že tento patřičným lékařským potvrzením nedoložil, že jeho účast u veřejného zasedání, k němuž nebyl předvoláván, je pro zdravotní postižení vyloučena.
Vyjma tohoto akceptovatelného závěru je však z hlediska posouzení dovolací námitky obviněného podstatné zejména to, že obviněný sám, ani prostřednictvím přítomné manželky či přítomné obhájkyně neprojevil vůli se veřejného zasedání osobně zúčastnit a nepožádal z těchto důvodů o odročení veřejného zasedání, jakož i dílčí doplnění dokazování, které odvolací soud při veřejném zasedání provedl, nemělo podstatný význam pro jeho rozhodnutí, neboť přes korekci určitých nesprávností obsažených v rozsudku soudu prvního stupně i soud odvolací (str. 5-6) vyšel ze základu zjištěného soudem nalézacím. Finanční nedostatečnost rodiny, kterou mají oba soudy nižších stupňů za prokázanou (soud nalézací nesprávně na podkladě důkazu, který k osobě odvolatele vztah nemá, jak upozornil již soud odvolací), je totiž třeba pokládat toliko za skutečnost podporující závěr o protiprávním jednání obviněného, neboť samotné skutkové zjištění, vyjádřené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, odůvodňující vyvození trestní odpovědnosti dovolatele, má svůj podklad v usvědčujících výpovědích svědků D. D., J. S. a R. M., podpořených výpovědí svědka P. M., jakož i v listinných důkazech, které neoprávněné nakládání s peněžními prostředky obviněným prokazují.
Při těchto zjištěních nelze v postupu odvolacího soudu, který o řádném opravném prostředku obviněného rozhodl v jeho nepřítomnosti, shledat pochybení, které by mělo zakládat existenci obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Obviněným vznesenou argumentací však nebyl naplněn ani zčásti. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno zejména namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin (v daném případě přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku), nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je koncipován tak, že v jeho rámci není možné namítat nedostatečný rozsah dokazování a nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudy v předcházejícím řízení, jak ostatně činí dovolatel. Případnou nesprávnost právní kvalifikace je třeba uplatňovat v rámci těch skutkových zjištění, k jakým dospěly soudy v předcházejícím řízení a která nemůže dovolatel vlastní interpretací modifikovat do podoby od nich odlišné. Z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13). V dovolacím řízení je proto nezbytné vycházet z konečných skutkových zjištění obsažených v dovoláním napadených rozhodnutích a na jejich základě teprve zvažovat otázku správnosti právního posouzení skutku. V opačném případě by se Nejvyšší soud dostával do pozice soudu odvolacího a suploval by jeho činnost.
Právě řečené platí (jak plyne i z výše uvedeného) s výhradou takových vad, které zakládají případ tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. O takový rozpor se však ve smyslu jeho výkladu jedná tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, avšak jsou z obsahu provedených důkazů plně dovoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně opravňující dovolací soud k procesnímu zásahu (tj. kasaci napadených rozhodnutí) odůvodněnému potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Z takto vymezených důvodů se proto obviněný svým dovoláním ocitl zcela mimo rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jím vznesené námitky proto nemohly obstát. Formulovanými výhradami obviněný napadá toliko způsob hodnocení důkazů (zejména stran výpovědi svědka M., M., svědkyně N.), což ostatně sám podporuje tvrzením, že pokládá za rozporuplné hodnocení výpovědí svědků i poškozené společnosti. Z odlišného způsobu hodnocení důkazů vyvozuje neexistenci subjektivní stránky. Jinými slovy, nedostatek subjektivní stránky shledává dovolatel v jiném skutkovém základu. Primárním z hlediska jeho argumentace je zpochybnění soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu věci (skutková zjištění jsou nesprávná, skutečnosti tvrzené soudem jsou v rozporu s provedenými důkazy a dostatečně nebyly ani reflektovány důkazy svědčící v jeho prospěch). Nesprávnost právní kvalifikace skutku pak namítá skrze označené skutkové a procesní výhrady a z nich vyvozované vlastní (odlišné) skutkové závěry.
Touto argumentací, nevybočující z běžné argumentace odvolací, zásadně nelze založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu hodnotících úvah dovolacího soudu spíše již nad rámec nezbytného lze uvést, že nepřípadná je i námitka dovolatele, že v provedených důkazech nemá oporu způsob zjištění výše způsobené škody prvostupňovým soudem. Protože se jedná o trvalou obhajobu obviněného, uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně, nezbývá než odkázat na rozsudek okresního soudu [str. 7: „obžalovaný převzal do své dispozice z tržeb náležejících společnosti přinejmenším částku 50.000,- Kč, na druhé straně ale nelze vzít za prokázané, že šlo o částku vyšší, pro takovýto závěr chybí objektivní důkazy. Svědeckými výpověďmi bere soud za prokázané, že v době, kdy jednoznačně vyšlo najevo, že výše schodku v tržbě představuje částku 50.510,- Kč (do čehož ovšem nebyla zahrnuta částka 15.000,- Kč – záloha od zákazníka B.), spontánně doznal před dvěma spolupracovníky a manažerem společnosti, že si z tržby vzal 35.000,- Kč.“ ], z něhož plyne jednoznačný a logický závěr. Závěr stran rozsahu způsobené škody vzal soud prvního stupně za prokázaný právě na základě svědeckých výpovědí, přičemž přiléhavým způsobem objasnil, z čeho vyvozuje zmiňovanou objektivitu předmětných svědeckých výpovědí, kupř. u svědka M., který není zainteresován na výsledku tohoto řízení, ani nepatřil do okruhu zaměstnanců, kteří by odpovídali za případný schodek v tržbách poškozené obchodní společnosti. Ani v této části se tedy Nejvyšší soud neztotožňuje se závěrem dovolatele, že hodnocení výpovědí svědků i poškozené společnosti jsou rozporuplná.
Z obdobných důvodů proto nelze považovat za relevantní námitku, že došlo k porušení zásady presumce neviny, resp. principu in dubio pro reo. I tato námitka totiž směřuje toliko do oblasti skutkových zjištění - pravidlo in dubio pro reo plyne ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Odkaz na ně (nenabývá-li ve svém důsledku podoby existence extrémního nesouladu) není způsobilé naplnit obviněným deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost se připomíná, že ačkoli obviněný svým dovoláním, resp. prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl rovněž výrok o trestu (tvrzenou nesprávností výpočtu způsobené škody soudem prvního stupně a od něho se odvíjející nepřiměřeně přísný trest) žádným způsobem nerozvedl, v čem spatřuje nesprávnost jeho uložení. Výrok o trestu lze (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) navíc v odvolacím řízení úspěšně uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ se v přezkoumávané věci zjevně nejednalo, když obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a ve výměře trestní sazby za trestný čin, kterým byl uznán vinným podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v ustanovení §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (shodně č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Na základě uvedených skutečností - uplatnil-li obviněný částečně /dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř./ své námitky formálně vyhovujícím způsobem, avšak současně zjevně neopodstatněně - dospěl dovolací soud k poznatku, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil