ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.939.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 939/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2014 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 31 To 493/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 53/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 2 T 53/2012, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným tím, že
„1/ v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch oslovil v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2010 v restauraci U Sedmi trpaslíků, v katastru obce S. v Č., okres Č. L., za účelem získání financování části kupní ceny vozidla zn. Jeep Grand Cherokee pro svou osobu, M. K., jehož pod příslibem finanční odměny a budoucí možné společné práce v zahraničí, vědom si jeho špatného psychického stavu i skutečnosti, že je v invalidním důchodu, přesvědčil, aby M. K. na svou osobu uzavřel kupní smlouvu na vozidlo Jeep Grand Cherokee, které si M. K. vybral v Autobazaru R. S., následně nechal M. K. v souladu se svým předchozím záměrem změnit M. K. adresu trvalého bydliště z formální adresy N. B., n. M. … na adresu Č. L., Č. a. …, ačkoliv se zde M. K. ve skutečnosti nikdy nezdržoval a M. K. si v souladu s pokyny M. K. opatřil potvrzení o bezdlužnosti v rámci své živnosti provozované pod IČ 44563159, vydané Finančním úřadem v Novém Boru dne 22. 3. 2010, ačkoli předmětné živnostenské oprávnění dne 3. 5. 2006 zaniklo, tuto činnosti již tedy nevykovával a ve skutečnosti byl poživatelem invalidního důchodu ve výši 4.031,- Kč, když po obstarání potřebných podkladů se M. K. dne 25. 3. 2010 dostavil s M. K. do Autobazaru R. S., IČ 74968360, se sídlem Česká Lípa, Uranová 2007, provozovna Nový Bor, Liberecká 558, kde M. K. téhož dne, ačkoli nebyl schopen domyslet důsledky svého jednání, uzavřel kupní smlouvu na osobní motorové vozidlo zn. Jeep Grand Cherokee, VIN: …, rok výroby 2006, černé barvy, za kupní cenu ve výši 490.000,-Kč, přičemž část kupní ceny ve výši 122.500,- Kč měla být financována ze strany M. K., a za účelem financování zbytku kupní ceny ve výši 367.500,- Kč zažádal M. K. po předložení účelově získaných dokladů o poskytnutí úvěru u společnosti UniCredit Leasing CZ a.s., načež dne 25. 3. 2010 byla s M. K. vystupujícím pod IČ 7412202325 na pobočce společnosti UniCredit Leasing a.s. v Liberci uzavřena smlouva o financování č. …, na základě které byl M. K. poskytnut úvěr ve výši 367.500,- Kč na uhrazení části kupní ceny předmětného vozidla, který se M. K. svým podpisem zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 6.779,- Kč po dobu 72 měsíců, ačkoli věděl, že splátky v předmětné výši hradit nebude, neboť ty měl hradit skutečný uživatel vozidla M. K., jak mu bylo předem ze strany K. přislíbeno, v souvislosti se smlouvou o financování č. … uzavřel M. K. téhož dne smlouvu o zajištění závazku převodem vlastnického práva k financovanému předmětu, na základě které byla spol. UniCredit Leasing CZ a.s. zapsána jako vlastník vozidla Jeep Grand Cherokee, přičemž M. K. bezprostředně po obdržení předmětného vozidla toto v souladu s předchozí dohodou předal bez vědomí vlastníka do užívání M. K., který vozidlo až do nástupu výkonu trestu dne 4.10.2010 užíval, aniž by předmětné vozidlo společnosti UniCredit Leasing cz a.s. splácel, tedy M. K. tak za účelem získání neoprávněného prospěchu ve formě osobního motorového vozidla Jeep Grand Cherokee záměrně využil osoby trestně neodpovědné a společnosti UniCredit Leasing CZ a.s. se sídlem Praha 5, Radlická 14/3201 způsobil škodu ve výši 367.500,- Kč,
2/ v přesně nezjištěné době zřejmě dne 14. 7. 2011 v D. na přesně nezjištěném místě, neoprávněně, bez vědomí a souhlasu vlastníka E. B., prodal motorové vozidlo tovární značky AUDI A4 AVANT 1.8 …, RZ …, rok výroby 1997, barvy pastelově červené, VIN …, v hodnotě 35.000,- Kč, které mu bylo svěřeno do užívání na základě ústní dohody mezi ním a E. B., za částku 10.000,- Kč M. K., čímž způsobil E. B., škodu ve výši 35.000,- Kč,
3/ v přesně nezjištěné době od 13.30 hod. do 14.30 hod. dne 4. 10. 2011 před restaurací Kocanda v D. – S. M., ul. R. převzal jako zájemce o koupi vozidla za účelem provedení zkušební jízdy od vlastníka J. B., osobní motorové vozidlo zn. Fiat Brava 1.2, VIN: …, modré barvy, rok výroby 1999, RZ …, v hodnotě 19.000,- Kč, přičemž předmětné vozidlo jeho majiteli i přes telefonické urgence nevrátil a následně s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch, vydávajíc předmětné vozidlo za svůj majetek, jej bez vědomí skutečného majitele předal osobě L. K., kterému nabídl předmětné vozidlo k prodeji za částku 5.000,- Kč, čímž vyloučil vlastníka J. B. z možnosti disponovat s vozidlem, čímž způsobil J. B., škodu ve výši 19.000,- Kč,
přičemž skutků pod body 2/ a 3/ se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 17 T 150/2007, který nabyl právní moci dne 5.5.2010, za spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, kdy výrok o trestu byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 3 T 71/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 5 To 429/2010, a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, z něhož byl dne 2. 5. 2011 podmíněně propuštěn a byla mu uložena zkušební doba tří let,
a dále přesto, že dne 15. 2. 2010 byl podmíněně propuštěn z výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody a sice:
trestu, který mu byl uložen ve výměře dvou let rozsudkem Okresního soudu Pardubice ze dne 9.10.2007, sp. zn. 1 T 78/2007, který nabyl právní moci dne 14. 4. 2009, jako trest souhrnný za spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 3 T 264/2004, kterým byl rovněž odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 16-ti měsíců, přičemž i tento trest byl ukládán jako souhrnný, když byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 2 T 533/2006, kterým byl odsouzen rovněž za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kdy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku,
a dále trestu, který mu byl uložen ve výměře dvou let rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 3 T 53/98, jako trest souhrnný za spáchání dvou trestných činů zpronevěry a sice podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kdy trest byl původně podmíněně odložený na zkušební dobu, avšak rozhodnutím soudu byl výkon trestu dne 3. 2. 2009 nařízen,
přičemž obžalovanému byla při podmíněném propuštění stanovena zkušební doba v trvání tří let a dne 2. 5. 2013 se osvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění“ .
Skutek popsaný pod bodem 1/ byl kvalifikován jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, skutek popsaný pod body 2/ a 3/ jako pokračující přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku.
Za přečin v bodě 1/ byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen ve výrocích o trestu rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 3. 2010, č. j. 17 T 150/2007-112, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 5. 2010, č. j. 3 T 71/2009-120, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 5 To 429/2010-144, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Za pokračující přečin zpronevěry pod body 2/ a 3/ byl obviněný podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. B., odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 31 To 493/2013, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl (poté, co stručně zopakoval dosavadní průběh trestního řízení), že odvolací soud nesprávně hodnotil dokazování provedené soudem prvého stupně, když dospěl k závěru, že dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., neboť ani jeden ze jmenovaných soudů nevyslechl všechny svědky nezbytné pro zjištění úplného skutkového stavu, ačkoliv to (obviněný) navrhoval.
Konkrétně se jednalo o dovyslechnutí D. K. a M. K. k okolnostem týkajících se bodu 2/ odsuzujícího rozsudku ohledně prodeje vozidla Audi A4. K bodu 1/ napadeného rozsudku zopakoval, že se přečinu podvodu kladeného mu za vinu nedopustil. Podotkl, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, a to žádným důkazem v tom směru, že by si byl vědom špatného psychického stavu M. K., a že by s předchozím záměrem chtěl tomuto změnit adresu trvalého bydliště. Leasingovou smlouvu na předmětné vozidlo Grand Cherokee uzavřel svým jménem pouze M. K., podklady nutné k uzavření této leasingové smlouvy mu v žádném případě nezajišťoval ani nedodal. Oponoval, že sám svědek K. u hlavního líčení potvrdil, že v době jeho podpisu leasingové smlouvy na předmětné vozidlo čekal venku, kdy svědek listiny podepsal sám, vůbec nevěděl, komu předával doklad o částečném invalidním důchodu, a pokud uvedl, že si myslel, že obviněný musel vědět, že má pozastavenou živnost, neuvedl na základě čeho se tak domníval. Upozornil, že ke zdravotnímu stavu (onemocnění schizofrenie) svědek prohlásil, že obviněný o něm nic nevěděl a v řízení nebyl prokázán opak.
Pokračoval, že ani nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání uvedeného v bodě 2/ a 3/ napadeného rozsudku. Podotkl, že on sám u hlavního líčení dne 4. 12. 2012 uvedl, že se s bývalou přítelkyní D. K. nepohodl, kdy pouze kvůli této skutečnosti uvedla, že vozidlo Audi A4 je její, avšak je pouze psané na jejího syna E. B., přičemž se spolu domluvili, že si koupí jiné auto, a obviněný měl zajistit prodej Audi A4 . K tomu skutečně došlo, kdy jej obviněný prodal do D. za 5.000,- Kč. Bývalá přítelkyně si však poté vše rozmyslela, a to z důvodu vzájemných neshod a tak jel obviněný za kupcem do D., kde mu chtěl vrátit 5.000,- Kč, avšak kupec toto odmítl, přičemž tuto informaci sdělil D. K. a jejímu synovi, který uvedl, že sám zařídí vrácení auta zpět. K bodu 3/ dodal, že vozidlo Fiat Brava pro L. K. skutečně sehnal, avšak nebylo prokázáno, že by se tím měl dopustit protiprávního jednání. V tomto směru nebyl vyslechnut ani jím navržený svědek O. K., který měl objasnit okolnosti koupě a podmínky prodeje předmětného vozidla.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že provedenými svědeckými výpověďmi (zejména pak svědků vypovídajících v jeho neprospěch, jimiž byla jeho bývalá přítelkyně a její dva synové), nebylo prokázáno, že by se protiprávního jednání specifikovaného v bodech 1/, 2/ a 3/ dopustil. Tím, že nebyli vyslechnuti všichni jím navržení svědci, byl zkrácen na svých právech, a to zejména v právu na obhajobu.
Z těchto důvodů navrhl, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 9. 4. 2014, č. j. 31 To 493/2013-596, byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 31 To 493/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká výlučně neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Svou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (jeho výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině). Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dále je na místě uvést, že v posuzované věci se odvolací soud důkazními návrhy zabýval, přičemž zjevně dovodil, že provedení dalších navrhovaných důkazů je nadbytečné. V odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, že soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Nejedná se proto o opomenuté důkazy, resp. neúplně provedené dokazování, jak je ve svém dovolání obviněný namítá.
Ve věci neexistuje ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Ten je dán zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a výlučně z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu i dovolacích důvodů dalších irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý