ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1238.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1238/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. listopadu 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného R. W. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 To 90/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 180/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 5 T 180/2012, byl obviněný R. W. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu škody.
Obviněný spáchal uvedený přečin tím, že (zkráceně uvedeno) v době od 19. 5. 2010 do 15. 6. 2010 v O., poté co mu byl poskytnut společností CETELEM ČR, a. s. (dále jen společnost), úvěr na základě smlouvy o poskytnutí úvěru a rámcové smlouvy o platebních službách č. … na částku 424.200,- Kč, v rozporu s telefonickým jednáním, prostřednictvím kterých si zařizoval předmětný úvěr na refinancování a zkonsolidování jeho ostatních úvěrů do jedné věřitelské společnosti, část finančních prostředků ve výši 165.245,- Kč použil na jiný účel v rozporu s tím, jak bylo telefonicky dohodnuto tak, že tuto část finančních prostředků použije na splacení úvěrové smlouvy č. … u společnosti Home Credit, a. s., když společnosti bylo z neznámých důvodů zasláno nepravdivé potvrzení o splacení předmětné úvěrové smlouvy č. … u společnosti Home Credit, a. s., ačkoli předmětný úvěr obviněný neuhradil.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 To 90/2014, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Upozornil nejprve, že soudy se vůbec nezabývaly tím, zda pracovníci společnosti s kterými měl telefonicky komunikovat, byli vůbec oprávněni jednat ve smyslu §13, §14, §15 a §16 obchodního zákoníku za uvedenou společnost, zejména zda vůbec byli oprávněni uzavírat a měnit úvěrové smlouvy. Dále uvedl, že bylo v průběhu řízení dokázáno z výpovědí zaměstnanců společnosti (např. J. D., V. S.), že úvěrové smlouvy mohly být a byly uzavírány společností pouze písemně, nebylo možno je v době spáchání skutku sjednávat, měnit či upravovat nebo doplňovat telefonicky, neboť tato komunikace měla pouze podpůrný charakter. To podle obviněného znamená, že pro obě strany bylo závazné a určující pouze to, co bylo ujednáno v písemné smlouvě o úvěru, kde ovšem není stanoveno ničeho stran toho, k jakému konkrétnímu účelu má klient úvěrové prostředky použít. Obviněný je přesvědčen, že se neodchýlil od písemně uzavřené úvěrové smlouvy a nespáchal tedy žádný přečin, který je mu kladen za vinu. Kdyby bylo dovozeno, že byla úvěrová smlouva platně uzavřena zčásti také telefonicky a on porušil ujednání, o němž neexistuje písemný záznam, nemůže být přesto takové jednání kriminalizováno a vyvozována z něj trestní odpovědnost, neboť podle něj nelze ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku dovodit dostatečnou škodlivost takového jednání, aby bylo možné ho postihovat prostředky trestního práva podle zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu v tomto směru a opakuje, že nelze kriminalizovat osobu – spotřebitele, který se odchýlí od telefonicky dojednaného účelu úvěru, když nemá možnost kontrolovat totožnost pracovníka podnikatele, ani rozsah jeho oprávnění, a nemá možnost kontrolovat ani to, co bylo telefonicky sjednáno, neboť nahrávku hovoru ani jeho přepis nemá k dispozici. Zdůraznil, že veškeré finanční prostředky použil v souladu i se všemi podle něj nezávaznými telefonáty ale namítá, že chybí řada jeho telefonátů s operátory společnosti, jejichž přepisy poskytla soudu společnost, neboť je učinil z telefonních přístrojů, které neměla společnost v evidenci k jeho osobě a nemohla je tedy k případu přiřadit. Podle obviněného tak ani nelze prokázat kolik hovorů v daném období s pracovníky společnosti vedl, natož co bylo jejich obsahem. Trvá na tom, že prostředky použil v souladu se všemi telefonickými ujednáními také k uhrazení svých jiných závazků, než které jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí a mělo být tedy rozhodnuto v souladu se zásadou in dubio pro reo. Pokud jde o falešný dokument o splacení úvěru, který měla vystavit společnost Home Credit, a. s., obviněný uvádí, že on tento dokument nevytvořil, ani ho nikomu nezaslal, původ tohoto dokumentu je nejasný a není proto možné jeho existenci přičítat k jeho tíži. Obviněný na závěr opakuje, že celé trestní stíhání bylo zapříčiněno tím, že společnost včas nepřihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení, a podala trestní oznámení, v němž se domáhá uspokojení své pohledávky, ačkoli měla svoji úvěrovou pohledávku řešit cestou občanskoprávní, když podle obviněného nejde o řešení společensky škodlivého jednání, a domáhání se dluhu cestou trestněprávní považuje za nemorální a nezákonné.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu I. stupně, a sám ve věci rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že skutková věta výroku o vině plně odpovídá právní kvalifikaci použité nalézacím soudem. Právní rámec účelového určení poskytnutých úvěrových peněz vyplývá podle ní zejména ze znění Smlouvy o úvěru, podepsané obviněným v postavení klienta a zástupcem společnosti, u něhož podle ní není pochyb o odpovídajícím oprávnění k jednání za tuto společnost podle §13 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. Obviněný stvrdil svým podpisem, že se seznámil také se Všeobecnými obchodními podmínkami společnosti, v nichž se pod bodem I. uvádí, že obchodní společnost (CETELEM ČR, a. s.), která je fyzickou nebo právnickou osobou požádána o poskytnutí finančních prostředků pro podnikatelské nebo nepodnikatelské účely, v případě přijetí návrhu poskytne žadateli peněžní prostředky dohodnutým způsobem. Podle státní zástupkyně byly tedy finanční prostředky poskytnuty za výše uvedených smluvních podmínek, a stalo se tak dohodnutým způsobem, který spočíval v telefonickém předjednání úvěru mezi obviněným a příslušnou pracovnicí klientského centra jeho budoucího úvěrového věřitele a také v dohodnutí účelu, na který měly být úvěrové peníze použity, tedy na refinancování úvěrů uvedených ve skutkové větě. Rovněž byl telefonicky dohodnut postup při uvolňování prostředků tedy, že splácení uvedených dluhů bude provedeno ve třech fázích, a v souladu se zněním úvěrové smlouvy, se tak bude dít „postupně“. Podle státní zástupkyně je zřejmé, že pokud obviněný použil uvolněné úvěrové peníze v rozporu s takto dohodnutým účelem a tedy v rozporu se zněním jím podepsané úvěrové smlouvy, pak se takový způsob jeho jednání týká prostředků získaných účelovým úvěrem. Podle státní zástupkyně se soudy neměly důvod zabývat otázkou, zda neurčený pracovník společnosti, byl nebo nebyl podle hmotného práva oprávněn jednat za úvěrovou společnost. Nelze podle ní akceptovat ani námitku, že i v případě nepochybného uzavření předmětné úvěrové smlouvy z části v ústní, resp. v telefonické podobě, by se takové smluvní ujednání nacházelo v hrubém rozporu s dobrými mravy. Naopak listinnými důkazy bylo prokázáno, že obviněný nebyl znevýhodněnou stranou, ale byl operátory společnosti opakovaně informován o dojednaném postupu. Jednání obviněného tak podle státní zástupkyně, i přes pojetí trestního práva jako ultima ratio, naplnilo znaky uvedeného přečinu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný v dovolání, v mimořádném opravném prostředku, uplatnil obdobné námitky (z velké části doslovně shodné) jako v odvolání (č. l. 794 a násl. tr. spisu).
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že část námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Námitky, které pro svou hmotně právní povahu bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Obviněný se v prvé řadě zabývá otázkou, zda šlo v jeho případě o účelový úvěr a zda měl povinnost obdržené finanční prostředky užít v souladu s účelem, který byl stanoven pouze prostřednictvím telefonických hovorů, které ale považuje za nezávazné. V podstatě tím namítá platnost právního úkonu, tedy platnost smlouvy o (konsolidačním) úvěru uzavřenou částečně písemně a částečně ústně (telefonicky) mezi ním a společností, a to s tím, že nejednal v rozporu s písemnou částí smlouvy, která o žádném účelu úvěru nehovoří. Tato námitka je podpořena argumentací obviněného, že je otázkou, zda pracovníci společnosti, s nimiž telefonicky sjednával podmínky úvěru, byli vůbec oprávněni za uvedenou společnost jednat, zejména uzavírat či měnit úvěrové smlouvy. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Předně je nutno uvést, že obviněný byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele, v nikoli malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel.
Objektem je zde ochrana majetkových zájmů věřitelů, poskytujících plnění vázané na určitý účel vymezený v úvěrové smlouvě, před jeho zneužíváním na jiný účel. Použitím prostředků získaných účelovým úvěrem se rozumí vlastní spotřebování peněžních prostředků, poté co byly vyčerpány, na jiný než v úvěrové smlouvě určený účel. V zásadě platí, že pokud to není ve smlouvě o úvěru výslovně stanoveno, může dlužník peněžní prostředky získané od věřitele použít na jakýkoli účel podle svého uvážení. Omezení může tedy vyplynout z úvěrové smlouvy, musí však v ní být výslovně stanoveno (srov. §501 odst. 2 a §507 obchodního zákoníku). Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků jen na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. K tomu Nejvyšší soud ještě dodává, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. R 6/2004-I.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází.
Ze skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také soud odvolací, vyplývá, že to byl obviněný, kdo oslovil danou obchodní společnost prostřednictvím telefonu (jak je u společností tohoto typu běžné) s návrhem na uzavření smlouvy o úvěru a požadoval po pracovnici poskytnutí úvěru od společnosti. Telefonicky byly opakovaně domlouvány podmínky tohoto úvěru, přičemž bylo obviněným uvedeno, že úvěr bude sloužit ke konsolidaci (sjednocení půjček do jedné a získání dodatečných prostředků) jeho půjček u společností GE Money Bank, a. s. (dvě půjčky) a Home Credit, a. s. (jedna půjčka). Od uvedeného účelu úvěru se rovněž odvíjela i obviněným požadovaná suma finančních prostředků, které potřeboval, aby bylo možno vyplatit jeho tři stávající půjčky. Na základě tohoto návrhu obviněného, který sám určil účelovost požadovaného úvěru, vyplněného osobního dotazníku, a doslání kopií požadovaných dokladů, byl obviněnému zaslán k podpisu dokument nazvaný „Žádost/Smlouva o poskytnutí úvěru a rámcová smlouva o platebních službách č. …“, jehož součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky společnosti (dále jen VOP). Tyto dokumenty obviněný dne 30. 4. 2010 podepsal a dne 13. 5. 2010 byl dokument podepsán také zástupcem společnosti (č. l. 26 a násl. tr. spisu). Tímto dokumentem byl společností potvrzen vznik smlouvy o úvěru (v souladu s VOP bod II.6.) Na základě tohoto dokumentu byla stanovena povinnost věřitele poskytnout dlužníkovi finanční prostředky a dále byla stanovena povinnost dlužníka peněžní prostředky věřiteli za určitých podmínek vrátit. Z VOP pak vyplývá, že v případě přijetí návrhu (k čemuž v tomto případě došlo) poskytne společnost žadateli peněžní prostředky „dohodnutým způsobem“ (viz bod I.1. VOP). Ze skutkových zjištění soudů je pak nepochybné, že k plnění ze strany společnosti na základě dohody s obviněným (dohodnutým způsobem) skutečně došlo. Bylo zcela zřetelně dohodnuto, že úvěr bude vyplácen obviněnému postupně, ve třech fázích, přičemž peníze uvolněné na účet obviněného v první fázi, budou sloužit k doplacení jeho konkrétních úvěrů, a to jednoho u GE Money Bank, a. s., a úvěru od Home Credit, a. s., (viz př. hovor č. 18 na č. l. 66 a násl. tr. spisu). Po doložení dokladu o doplacení těchto úvěrů měla společnost uvolnit na účet obviněného další částku sloužící k doplacení jeho třetího úvěru, a to u GE Money Bank, a. s. Z výše uvedeného je nepochybné, že se mezi obviněným a společností jednalo o účelový úvěr. Pokud tedy obviněný použil z části uvolněné finanční prostředky jinak, než bylo dohodnuto, jednal v rozporu s dohodnutým účelem úvěrové smlouvy, přičemž se jeho jednání týkalo prostředků získaných účelovým úvěrem.
Pokud obviněný prostřednictvím těchto argumentů v podstatě namítal neplatnost právního úkonu – v tomto případě úvěrové smlouvy – ať již pro nedostatek formy v té části, která byla sjednána toliko telefonicky a obviněný jí tudíž v této části nepovažuje za závaznou, nebo neplatnost namítal prostřednictvím svých pochybností ohledně oprávněnosti resp. neoprávněnosti pracovníků zákaznického centra společnosti jednat za tuto společnost (uzavírat úvěrové smlouvy, měnit účel smlouvy, atd.), Nejvyšší soud poukazuje na odpovídající soudní praxi. K otázce významu platnosti či neplatnosti právního úkonu při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin, jehož součástí objektivní stránky je určitý právní úkon, se soudní praxe vyjádřila již opakovaně a zaujala konstantní právní názor, že podstatným je smysl a obsah právního úkonu a nikoli to, zda je či není platný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, str. 185, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2003). Jestliže je právní úkon součástí jednání či jiného znaku skutkové podstaty trestného činu, může vykazovat i formální vady, které mohou znamenat neplatnost takového úkonu z hlediska požadavků norem stojících mimo trestní právo, aniž by tato skutečnost měla vliv na trestní odpovědnost pachatele. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud i na judikát č. 36/2000 Sb. rozh. tr., jehož právní věta výslovně stanoví, že trestní odpovědnost podle §128 odst. 2 tr. zák. není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná (k otázce možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím neplatných právních úkonů srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08).
Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ, je zřejmé, že případná neplatnost smlouvy (řešení může být předmětem civilního řízení) není na překážku vyvození trestní odpovědnosti obviněného, který poté co společnosti navrhl uzavření smlouvy o úvěru, s pracovníky společnosti telefonicky opakovaně probíral jeho účel, podmínky poskytnutí a výši uvedeného úvěru (viz doslovné přepisy telefonických hovorů na č. l. 57 – 71 tr. spisu), tento úvěr posléze získal, ale bez souhlasu věřitele tyto prostředky (část úvěru ve výši 165.245,- Kč získané účelovým úvěrem) použil na jiný než určený účel. Rozhodným zůstává, že se obviněný dopustil jednání podvodné povahy. Takové jednání zakládá trestní odpovědnost obviněného za přečin, jímž byl uznán vinným.
V této souvislosti zbývá ještě doplnit, že podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (§1 odst. 2 obchodního zákoníku) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského (obchodního) práva spojují. Z jednání obviněného je však nepochybné, že svobodně, vážně, určitě a srozumitelně činil všechny kroky k tomu, aby získal úvěr od společnosti, přičemž sám stanovil účelovost (ke konsolidaci jeho určitých dluhů) tohoto úvěru, kdy posléze část z prostředků získaných účelovým úvěrem použil bez souhlasu věřitele k jinému účelu.
Zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud také námitku obviněného, že jeho jednání nedosahuje společenské škodlivosti nezbytné k tomu, aby mohlo být kriminalizováno a posouzeno jako přečin, přičemž poukazoval na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Zásada subsidiarity trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Výrazem toho je pojetí, podle kterého je trestní represe krajním prostředkem ochrany zájmů, které jsou činem dotčeny. Z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá princip „ultima ratio“, když váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem a v tomto smyslu je poškodil. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 75, pod č. T 1378).
Tyto zásady soudy obou stupňů při svém rozhodování plně respektovaly. Na základě provedeného dokazování shledaly, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, když významnou část z poskytnutého úvěru použil v rozporu s jeho účelem, přičemž si byl od počátku vědom toho, že prostředky získané úvěrovou smlouvou byly vázány na určitý, jím samotným stanovený účel. Z opisů telefonických hovorů dokonce vyplývá, že pracovníky společnosti nejprve telefonicky ujišťoval, že částku vynaložil tak, jak bylo dohodnuto (viz hovor č. 21 na č. l. 68 a násl. tr. spisu) a pouze čeká na doklad o doplacení úvěru od společnosti Home Credit, a. s., posléze již tvrdil, že úvěr u Home Credit, a. s., splacen není. Dosáhl dokonce toho, že mu byla povolena změna ve způsobu splácení, avšak toliko změna v pořadí původně dohodnutých splátek. Za této situace nebylo možno podle soudů učinit závěr, že by jednání obviněného nebylo společensky škodlivé. Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru soudů nižších stupňů odchylovat.
Nejvyšší soud tedy souhlasí s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a proto ani napadené usnesení, jímž byl také výrok o vině ponechán beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje také na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“. Za shora popsaných okolností je tedy nepochybné, že se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je nutno posoudit jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákoníku.
Nejvyšší soud dále shledal, že ostatní námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Jde o tvrzení obviněného, že řada telefonátů, resp. opisů hovorů poskytnutých společností chybí a nelze tak zjistit, co bylo skutečně ujednáno. Dále jde o námitku, že mu nelze klást k tíži zaslání falešného dokumentu o doplacení úvěru od společnosti Home Credit, a. s., když nebylo prokázáno, jak se poškozená společnost k uvedenému dokladu dostala. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani požadavek obviněného na aplikaci procesní zásady in dubio pro reo. Z obsahu těchto námitek je zřejmé, že obviněný jimi brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, namítá, že byl zjištěn na základě neúplného dokazování a usiluje tak o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž pomíjí, že soudy se s těmito námitkami zabývaly a na základě provedeného dokazování shledaly jeho obhajobu za vyvrácenou. Nejvyšší soud pouze poukazuje na to, že z výpovědí zejména svědků J. D. a J. H. vyplývá, že předaly veškerou telefonickou komunikaci s klientem, zdůraznily, že pokud by něco chybělo, tak pouze v důsledku technické závady, která však v uvedeném období nebyla zaznamenána. Soudy se také zabývaly otázkou existence nepravdivého dokladu společnosti Home Credit, a. s., o doplacení sporného úvěru, přičemž společnost Home Credit, a. s., ve svém přípisu na č. l. 92 a 93 tr. spisu přiznala, že došlo k pochybení z jejich strany, když potvrzení bylo vydáno jejich pracovnicí omylem a adresováno bylo obviněnému. Protože z provedených důkazů nebylo možné určit, jakým způsobem byl tento doklad předložen poškozené společnosti, nebylo možno tuto skutečnost klást k tíži obviněného a byla v tomto případě uplatněna zásada in dubio pro reo, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu na str. 11.
Obviněný takovými námitkami vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím zpochybňuje výsledky a úplnost dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy žádný (natož extrémní) rozpor, neshledal v posuzovaném případu takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Hmotně právní námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Proto bylo dovolání obviněného R. W. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš