ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.566.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 566/2014-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. června 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. D. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4 To 76/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 57 T 5/2011, byl obviněný J. D. uznán vinným, za jednání uvedené pod body ad I./A, B, C výroku o vině, pokračujícím zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a za jednání uvedené pod bodem ad II. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto zločiny byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4 To 76/2012, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí s tím, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Existují podle něj „podstatné rozpory mezi v řízení provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutků, které soudy prvního a druhého stupně provedly“, k čemuž odkázal i na odůvodnění odvolání, která ve věci vypracovali jeho předchozí obhájci. Uvedl, že odvolací soud přejal závěry nalézacího soudu, které shrnul tak, že Městský soud v Praze neměl pochybnosti o naplnění objektivní i subjektivní stránky obou trestných činů, když zjistil, že došlo k zastavení nebo postoupení pohledávek za údajnými dlužníky, které svůj účel splnit nemohly, a nejsou pochybnosti o tom, že obviněný vědomě poskytoval klamavé údaje, když sliboval řádné zajištění úvěrů, ale předkládal fingované pohledávky, přičemž existenci zavinění lze nepřímo dovodit i z jednání obviněného, které následovalo po uzavření smluv a jejich dodatků. S takovými závěry ovšem obviněný nesouhlasí a domnívá se, že soudy nesprávně posoudily skutková zjištění a vyvodily z nich nesprávné právní závěry. Údajně nesprávné posouzení ze strany soudů obviněný demonstroval na části odůvodnění uvedeného na str. 31 napadeného usnesení, týkající se způsobení škody ve výši 17.895.221,86 Kč společnosti TRANSFINANCE, a. s., která měla na základě factoringové smlouvy odkupovat od společnosti A-Services&Network (jejímž byl jednatelem) pohledávky formou postoupení. Vzhledem k uvedené výši škody, která tvoří podstatnou část celkové výše škody, že se jedná o podstatnou část jeho jednání. Podle rozhodnutí soudů pohledávky za Lesy České republiky, s. p., které společnost A-Services&Network společnosti TRANSFINANCE, a. s., postoupila, nikdy nevznikly, jedná se o neexistující pohledávky a on předstíral jejich existenci s úmyslem vylákat úplatu za postoupení těchto fiktivních pohledávek. Nesprávnost tohoto závěru obviněný dokládal mj. rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 33 Cm 304/2009-262, ze dne 12. 4. 2012, kterým bylo v prvním stupni rozhodnuto o jedné z pohledávek postoupených na společnost TRANSFINANCE, a. s., tak, že je ve větší části po právu a Lesy České republiky, s. p., jsou povinny zaplatit částku 1.773.100 Kč. Obviněný v tomto směru nesouhlasí s argumentací vrchního soudu, že se nejedná o pravomocné rozhodnutí, že není zřejmé, jaké důkazy měl k dispozici civilní soud a úspěch je pouze částečný. Obviněný je naopak přesvědčen, že tento důkaz minimálně v předmětné části obžaloby dokládá jeho nevinu. Ta plyne nejen ze skutečnosti, že uvedený rozsudek byl vydán, ale i ze skutečnosti, že společnost TRANSFINANCE, a. s., předmětnou žalobu podala a aktivně ji vymáhá. Závěry odvolacího soudu i Městského soudu v Praze stojí podle obviněného pouze na tvrzeních Lesů České republiky, s. p., které evidentně neměly zájem přiznávat svůj mnohamilionový závazek. Svou argumentaci obviněný podpořil také novým vývojem v předmětné civilní věci, kdy předmětná žaloba byla před rozhodnutím odvolacího soudu vzata společností TRANSFINANCE, a. s., zpět (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013, č. j. 6 Cmo 343/2012-359) z důvodu, že mezi ní a Lesy České republiky, s. p., došlo dne 31. 7. 2013 k dohodě o narovnání, jejímž obsahem byly narovnány mj. i žalované nároky. Tyto skutečnosti podle obviněného závěry odvolacího soudu i Městského soudu v Praze zpochybňují. Soudy si na základě provedených důkazů a skutkových zjištění udělaly podle obviněného mylné závěry o jeho úmyslném zavinění a vině, ačkoliv provedené důkazy a skutková zjištění takovou vinu neprokazují.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněného o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. O takový případ se však podle státního zástupce nejedná. Poukázal na to, že obviněný blíže odůvodnil své dovolání pouze ve vztahu k jednání, které bylo popsáno v bodě II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy s odkazem na civilní řízení vedené o žalobě společnosti TRANSFINANCE, a. s., vůči státnímu podniku Lesy České republiky, s. p., dovodil, že je chybný závěr soudu I. stupně i odvolacího soudu o tom, že společnosti TRANSFINANCE, a. s., byly společností A-Services&Networks, s. r. o., (za kterou jednal obviněný) postoupeny neexistující pohledávky. I přímo z textu dovolání však je podle názoru státního zástupce patrné, že jeho podstatou jsou výhrady proti správnosti zjištěného skutkového stavu a správnosti hodnocení důkazů. Jedná se tedy podle něj o dovolání domáhající se odlišného právního posouzení jen na podkladě jiné skutkové verze založené na odchylných důkazních závěrech. Takové námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Podle státního zástupce soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a zároveň provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Pokud obviněný namítal, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty souzených zločinů, takové námitky podle státního zástupce v obecné rovině naplňují dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v této souvislosti ale pouze obecně odkazuje na odůvodnění svých odvolání. Státní zástupce má však za to, že rovněž v odůvodnění podaných odvolání se obviněný domáhal pouze jiného hodnocení provedených důkazů a jiných skutkových závěrů. Vrchní soud se ale se všemi námitkami obsaženými v odvolání podle státního zástupce detailně a logicky vypořádal.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný v dovolání, v mimořádném opravném prostředku, uplatnil obdobné námitky jako v odvolání. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K části dovolání, v níž obviněný jen formálně odkázal na obsah dříve v téže věci podaných odvolání (vypracovaných jeho obhájci), považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolací soud tyto námitky nemohl akceptovat, neboť obviněný se nemůže úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, a to ani v závěrečných řečech učiněných před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, seš. 69, pod č. T-1325, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011). V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto ji není možné objektivně akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005, uveřejněný pod č. 95 ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud tedy, v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř., přihlížel jen k důvodům uvedeným v dovolání.
Obviněný v úvodu svého dovolání sice sporuje, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, a zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Tuto sice obecně hmotněprávní námitku, toto své obecné tvrzení, ale konkrétně odůvodňuje pouze ve vztahu k jednání, jímž spáchal zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jak je uvedeno pod bodem ad II. výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, a to ještě jen v části týkající se pohledávek vůči společnosti Lesy České republiky, s. p. Zejména ale tuto svoji námitku zakládá na zpochybňování soudy zjištěného skutkového stavu. Taková námitka má proto výhradně skutkovou a nikoliv hmotněprávní povahu, když se obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění ohledně předmětných pohledávek za společností Lesy České republiky, a. s., které podle něj, na rozdíl od závěrů soudů, skutečně existovaly. Na této změně skutkových zjištění pak zakládá svoji námitku o nesprávném právním posouzení skutků, resp. mylných závěrech soudů o jeho úmyslném zavinění. Uvedená námitka proto neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání.
Jednání popsaného pod bodem ad II. se obviněný dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 25.10.2007 v sídle společnosti TRANSFINANCE, a. s. , v úmyslu vylákat peněžní prostředky od této společnosti uzavřel jako jednatel společnosti A-Services&Networks, s. r. o. , nyní v konkursu, se společností TRANSFINANCE, a. s., Smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek, dle které se spol. TRANSFINANCE, a. s., zavázala od společnosti A-Services&Networks, s. r. o., odkupovat pohledávky vyplývající z dodávek zboží nebo služeb, jež společnost A-Services&Networks, s. r. o., dodala svým zákazníkům, formou jejich postoupení, a takto postoupil na společnost TRANSFINANCE, a. s., pohledávky za údajnými dlužníky společnosti A-Services&Networks, s. r. o., a to 1) za státním podnikem Lesy České republiky, s. p. , v celkové výši 24.425.031,-Kč, které doložil uvedenými fakturami z nichž společnost TRANSFINANCE, a. s., coby postupník těchto pohledávek, uhradila společnosti A-Services&Networks, s. r. o., dne 28.11.2007 částku 4.757.620,-Kč, dne 27.12.2007 částku 7.637.601,86 Kč a dne 27.2.2008 částku 2.000.000,-Kč, tj. částku v celkové výši 14.395.221,86 Kč; 2) za společností GEKOL, a. s. , v celkové výši 24.146.885,-Kč, které doložil uvedenými fakturami, z nichž společnost TRANSFINANCE, a. s., coby postupník těchto pohledávek uhradila společnosti A-Services&Networks, s. r. o., dne 28.3.2008 částku 3.500.000,-Kč; 3) za společností Tukový průmysl Praha, a. s. , v celkové výši 6.852.000,-Kč, kterou doložil uvedenou fakturou a která měla sloužit jako kompenzace za již poskytnutá plnění vyplacená dle factoringové smlouvy za postoupené pohledávky za státním podnikem Lesy České republiky, s. p., a společností GEKOL, a. s.; ačkoliv věděl, že pohledávky, které na společnost TRANSFINANCE, a. s., z titulu smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek postoupil, v důsledku čehož tato společnost společnosti A-Services&Networks, s. r. o., zaplatila celkem částku ve výši 17.895.221,86 Kč, nikdy společnosti A-Services&Networks, s. r. o., nevznikly a že se tedy jedná o neexistující pohledávky, jejichž existenci předstíral s cílem vylákat úplatu za postoupení těchto fiktivních pohledávek, čímž společnosti TRANSFINANCE, a. s., způsobil škodu ve výši 17.895.221,86 Kč .
Pokud však jde o konkrétní námitky obviněného k výše uvedenému (citovanému) jednání, spočívají pouze ve výhradách proti skutkovým zjištěním učiněným soudy na základě provedeného dokazování, proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy a v prosazování vlastní verze průběhu skutkového děje. Obviněný je přesvědčen, že mu jeho vina nebyla prokázána. Tvrdí, že se uvedeného podvodného jednání vůči společnosti TRANSFINANCE, a. s., nedopustil, neboť pohledávky vůči státnímu podniku Lesy České republiky, s. p., byly reálné. Soudy podle něj v tomto směru nesprávně vycházely pouze z výpovědí svědků vystupujících za státní podnik Lesy České republiky, kteří však podle obviněného neměli zájem dluhy přiznávat, jakož i nesprávně zhodnotily rozhodnutí (nepravomocné) civilního soudu (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 33 Cm 304/2009-262, ze dne 12. 4. 2012) tak, že k němu nepřistoupily jako k důkazu svědčícímu o jeho nevině. Takové námitky však nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného, v rámci níž namítl, že soudy pochybily v hodnocení výše uvedeného nepravomocného rozhodnutí civilního soudu, neboť se jedná o námitku, která je svou povahou procesního charakteru. Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, která sama není předmětem prováděného řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení. Předběžné otázky posuzují orgány činné v trestním řízení, až na některé výjimky, zásadně samostatně. Nikdy nemohou řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jde-li o jinou předběžnou otázku a je-li tu zároveň o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Tedy jinak řečeno, jestliže není o takové otázce jiné než shora uvedené pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, řeší takovou předběžnou otázku orgány činné v trestním řízení vždy samy.
V uvedené trestní věci je však nepochybné, že se v případě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 33 Cm 304/2009-262, ze dne 12. 4. 2012 (č. l. 2930, sv. 14 tr. spisu), nejedná o pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, kterým by mohl být soud vázán, proto odvolací soud nepochybil, pokud jmenované nepravomocné rozhodnutí civilního soudu ve věci žaloby o zaplacení zhodnotil jako jeden z důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž přesvědčivě odůvodnil, proč nemá toto rozhodnutí vliv na závěry o vině obviněného.
Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněný opřel své dovolání nejen o výše uvedené námitky, které již byly řešeny nalézacím a případně odvolacím soudem. Obviněný v dovolání jako důkazy své neviny podpořil také novým vývojem v předmětné civilní věci, kdy předmětná žaloba byla před rozhodnutím odvolacího soudu v civilní věci vzata společností TRANSFINANCE, a. s., zpět (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013, č. j. 6 Cmo 343/2012-359) z důvodu, že mezi ní a Lesy České republiky, s. p., došlo dne 31. 7. 2013 k dohodě o narovnání, jejímž obsahem byly narovnány mj. i žalované nároky. Tyto skutečnosti podle obviněného zpochybňují závěry odvolacího soudu i Městského soudu v Praze. Tato obviněným uváděná dohoda, resp. rozhodnutí, by mohly být považovány za návrh nových důkazů, přičemž novými jsou všechny důkazy a skutečnosti, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, nebo v řízení před odvolacím soudem. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud není oprávněn hodnotit důkazy, nebo doplňovat dokazování, tím spíš nemůže připustit nově navrhované důkazy, které soudy neměly v původním řízení k dispozici. Rozhodl-li odvolací soud pravomocně v této trestní věci napadeným usnesením již dne 27. 2. 2013, až poté nastaly obviněným uváděné skutečnosti, a to usnesení soudu ohledně vzetí zpět civilní žaloby ze dne 26. 8. 2013 a dohoda o narovnání ze dne 31. 7. 2013. Nové skutečnosti, které jsou v řízení o dovolání nepřípustné, mohou být případně podkladem pro obnovu řízení, což je věcí jejich posouzení příslušným soudem, nikoliv však pro dovolání.
Z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že obviněný všemi uvedenými argumenty usiluje o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž pomíjí, že soudy se s jeho námitkami zabývaly a na základě provedeného dokazování shledaly jeho obhajobu za vyvrácenou.
Obviněný tak svými námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný pro to, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, neboť vyslechly řadu svědků, kteří ve věci mohli podat potřebné informace. Soudy posléze všechny ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, a proto Nejvyšší soud považuje dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Pro stručnost lze proto s ohledem na jeho správnost odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který podrobně uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil průběh jednotlivých skutků, jakož i to, jak tyto důkazy hodnotil. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů následně potvrdil také odvolací soud.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Proto bylo dovolání obviněného J. D. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš