ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.780.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 780/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. července 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné L. B. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 3 To 76/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 81/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 11 T 81/2013, byla obviněná L. B. V. uznána vinou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen také trest zákazu činnosti, a to jednak veškeré pracovní činnosti spojené s hmotnou odpovědností za svěřené finanční prostředky, jednak veškeré pracovní činnosti spojené s prodejem, nákupem či zprostředkováním realit, a to na dobu 3 let.
Obviněná se uvedeného přečinu podvodu dopustila tím, že (zkráceně uvedeno) jako jednatelka společnosti Real Paartners Global, s. r. o., jednající na základě plné moci za V. P., při sjednávání prodeje bytové jednotky č. ... ve vlastnictví V. P., nacházející se v domě na ulici M. v B., převzala od kupujícího M. G. dne 4. 9. 2012 v kanceláři společnosti Real Paartners Global, s. r. o., finanční hotovost ve výši 300.000,- Kč, kterou od něj vylákala pod záminkou dokončení jiné stavby, kam se měla V. P. po prodeji bytu přestěhovat, tyto finanční prostředky si neoprávněně ponechala a použila je pro svoji potřebu, nepředala je údajnému staviteli, ani V. P. a ani je následně z důvodu neuzavření kupní smlouvy ve sjednané lhůtě do 30. 10. 2012, týkající se této bytové jednotky, nevrátila M. G., čímž mu způsobila škodu ve výši 300.000,- Kč a dlužnou částku podle poškozeného následně údajně vrátila až před hlavním líčením dne 5. 11. 2013.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 3 To 76/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu upozornila na to, že obžaloba kvalifikovala její skutek jako přečin zpronevěry, z čehož je podle ní zjevné, že státní zástupce neměl za prokázaný podvodný úmysl. Obviněná poté v dovolání podrobně rekapitulovala dosavadní průběh řízení, rozebírala, na základě jakých skutečností nalézací soud dovodil její podvodný úmysl a změnil právní kvalifikaci. Podle ní soud své závěry opřel o výpověď poškozeného, svědkyně V. P., svědkyně V. L. a svědka Z. T. Soud uzavřel, že od poškozeného převzala peníze (částku 300.000,- Kč) za účelem rekonstrukce chaty, ačkoli věděla, že jde o nepravdivé tvrzení a rekonstrukce objektu není prováděna, jednala tedy podle soudu v podvodném úmyslu a její jednání bylo kvalifikováno jako podvod a nikoli jako zpronevěra. Její obhajobě, že šlo ze strany poškozeného o složení zálohy na budoucí převod bytu, soud neuvěřil a shledal její výpověď nevěrohodnou. Obviněná dále rekapitulovala obsah svého řádného opravného prostředku s tím, že odvolací soud všechny její argumenty v odvolání uplatněné odmítl a vyslovil názor, že postup soudu I. stupně je správný, dokazování označil za dostatečné a provádění dalších důkazů (výslechem svědků Mgr. H. a JUDr. F.) za nadbytečné. Obviněná je přesvědčena, že postupem odvolacího soudu došlo v její věci k porušení práva na spravedlivý proces, a tím k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti obsáhle citovala z rozhodnutí Nejvyššího soudu a nálezů Ústavního soudu, jež se zabývají výkladem uvedeného dovolacího důvodu v souvislosti s právem na spravedlivý proces. Krajský soud sice konstatoval, že výpověďmi slyšených svědků byla její trestná činnost prokázána, obviněná je však přesvědčena, že pokud by k těmto důkazům přibyly důkazy další, které však soudy I. i II. stupně pominuly, došlo by k podstatnému narušení věrohodnosti výpovědí slyšených svědků. Podle názoru obviněné tak zůstala skutková zjištění neúplná a nebyly hodnoceny důkazy směřující ve prospěch jiné verze než obžaloby. K tomu citovala z nálezů Ústavního soudu týkajících se provádění navržených důkazů. Zopakovala, že odvolací soud jí navržené důkazy neprovedl a náležitě se nevypořádal s důvody neprovedení důkazů. Podle obviněné přitom těžiště odvolání spočívalo v poukazu na pochybnosti o věrohodnosti slyšených svědků. Poté opět obsáhle odkazovala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zabývajících se problematikou opomenutých důkazů a citovala z nich. Obviněná dále vyjádřila názor, že přestože nalézací soud formálně nepochybil, pokud jí neposkytl přiměřenou lhůtu na přípravu obhajoby poté, co ji poučil o změně právní kvalifikace, přesto bylo v rámci práva na spravedlivý proces žádoucí, aby jí lhůtu poskytl. Důvodem měla být podle obviněné skutečnost, že subjektivní stránka přečinu zpronevěry je dána zcela jinými aspekty, než subjektivní stránka přečinu podvodu a na tuto obhajobu se neměla čas připravit. Dalším pochybením soudu podle obviněné bylo konstatování, že nedostála povinnosti vrátit poškozenému částku do 30. 10. 2012, když předložené důkazy podle ní svědčí o tom, že poškozený posunul po dohodě se společností Real Paartners Global, s. r. o., splatnost částky až hluboko do roku 2013, přičemž sice o několik měsíců později, ale přece jen mu byla částka také vrácena. Uvedená skutečnost podle obviněné svědčí nejen pro nesprávné skutkové závěry, ale také vyvolává pochybnost, zda nedošlo k porušení principu ultima ratio. V této souvislosti obviněná odcitovala část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 283/2013, zabývajícího se touto problematikou. Je přesvědčena, že poškozený sám jednal a protahoval po dohodě splatnost předmětné částky, patrně proto, že měl sám zájem na realizaci převodu bytu, a měl tak dostatek prostředků pro dosažení svých práv s použitím soukromého práva. Obviněná uzavřela, že nikdy nejednala v úmyslu uvést někoho v omyl, aby se obohatila, přičemž k vyvrácení její obhajoby nebyl podle ní proveden žádný důkaz, a ani proveden být nemohl, neboť podle ní neexistuje.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a dále postupoval podle §265 l tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že obdobnými námitkami obviněné se již zabýval, a přesvědčivě se s nimi vypořádal, soud II. stupně v rámci řízení o odvolání obviněné, která z něj v dovolání také své odvolací námitky citovala. S ohledem na shora uvedené požadavky na hmotněprávní argumentaci v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněné z podstatné části tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Toho si je ostatně vědoma, když v dovolání poukazuje na nálezy Ústavního soudu o restriktivním výkladu tohoto důvodu dovolání Nejvyšším soudem a na nutnost přihlížet i k vadám založeným na zpochybnění skutkového stavu. V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Obviněná podstatnou část své argumentace směřuje do oblasti skutkových zjištění, když uvádí, že k vyvrácení její obhajoby o neexistenci podvodného úmyslu nebyl proveden žádný důkaz a je přesvědčena, že ani žádný takový důkaz, který by ji usvědčoval z podvodného úmyslu, neexistuje. Brojí proti úplnosti provedeného dokazování s tím, že soudy údajně řádně neodůvodnily, proč nepřipustily provedení dalších důkazů, které v průběhu trestního řízení navrhovala. Dokazování zůstalo podle obviněné neúplné, a soudy nesprávně hodnotily zejména důkazy týkající se věrohodnosti výpovědí poškozeného, jakož i dalších svědků.
Obviněná takovými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy městský a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněné na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním rozporu (nesouladu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů, týkající se okolností podpisu Smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy, a jednání ohledně zaplacení částky 300.000,- Kč a jejího účelu, mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného, kterou soudy shledaly věrohodnou, neboť je podporována zčásti výpovědí samotné obviněné a listinnými důkazy. Mechanismus promyšleného jednání obviněné vůči poškozenému pak dokreslují výpovědi svědků V. P., V. L. a Z. T.
Uplatněnému důvodu dovolání odpovídá (vedle níže zmíněné námitky o uplatňování trestního práva jako „ultima ratio“ vyplývající ze zásady subsidiarity trestní represe) námitka obviněné týkající se neprokázání subjektivní stránky trestného činu podvodu, tedy existence podvodného úmyslu, když namítá, že nikdy nejednala v úmyslu uvést někoho v omyl, aby se obohatila. Nejvyšší soud s touto námitkou nesouhlasí a považuje ji za zjevně neopodstatněnou, neboť podvodný úmysl obviněné vůči poškozenému vyplývá právě z provedených důkazů.
Především je nutno připomenout, že v případě přečinu podvodu se jedná o úmyslný přečin, a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Soudy však v jednání obviněné shledaly úmysl přímý, který je naplněn, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o tom, že obviněná svým promyšleným a klamavým jednáním vůči poškozenému získala na jeho úkor vlastní prospěch, opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněné správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Z provedeného dokazování tak vyplývají závěry, že obviněná nepochybně jednala od počátku v podvodném úmyslu, když se zájemcem o koupi jí inzerovaného bytu V. P., M. G., uzavírala dne 4. 9. 2012 Smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy, se závazkem do 30. 10. 2012 uzavřít kupní smlouvu, ačkoli věděla z dalších okolností, které sama mohla ovlivnit, že k jejímu uzavření nedojde, že uvedený termín uzavření kupní smlouvy je nereálný, když je závislý na rekonstrukci objektu v L., o kterou se měla sama postarat a kam se poté měla svědkyně V. P. po prodeji bytu přestěhovat. Obviněná si byla vědoma toho, že v uvedeném období nebyla rekonstrukce ani zahájena, natož aby postačovala částka 300.000,- Kč od poškozeného k dokončení stavby a přestěhování majitelky, jak klamavě deklarovala poškozenému a utvrzovala ho v tom, že rekonstrukce pokračuje a vše se realizuje. Podvodný úmysl obviněné byl výsledky provedeného dokazování nepochybně zjištěn a prokázán, a nejde jen o pouhé spekulace nalézacího soudu, jak tvrdí obviněná ve svém dovolání. Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněné, jíž poukazovala na údajně chybějící odůvodnění, proč byly soudy obou stupňů odmítnuty jí navržené důkazy. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (jak obviněná v dovolání naznačovala) považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněné. Oba soudy ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč odmítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování, a to výslechem Mgr. H. a JUDr. F., když tyto návrhy byly nadbytečné, neboť žádný z nich nebyl svědkem jednání mezi obviněnou a poškozeným M. G. v srpnu 2012 ohledně skutečností týkajících se zaplacení částky 300.000,- Kč, a jejího účelu, a požadované skutečnosti byly již prokázány jinými provedenými důkazy.
Pod uplatněný dovolací důvod, ani pod jiný dovolací důvod, nespadá ani námitka obviněné, že jí nalézací soud měl v rámci práva na spravedlivý proces poskytnout přiměřenou lhůtu na přípravu obhajoby poté, co byla v průběhu hlavního líčení změněna právní kvalifikace jejího jednání z přečinu zpronevěry (§206 odst. 1, 3 tr. zákoníku) na přečin podvodu (§209 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Také touto námitkou se již zabýval soud II. stupně v reakci na shodnou námitku obviněné v odvolání. Správně uvedl, že na rozhodování soudu v hlavním líčení je nutno aplikovat ustanovení §225 odst. 2 tr. ř., které je důsledkem zásadní volnosti soudu při právním posuzování skutku uvedeného v žalobním návrhu. Na základě výsledků hlavního líčení se soud může odchýlit v právní kvalifikaci žalovaného skutku od obžaloby (návrhu na potrestání) jak ve prospěch obžalovaného (mírnější trestný čin, mírnější alternativa stejného trestného činu, jeden trestný čin místo jednočinného souběhu několika trestných činů apod.), tak i v jeho neprospěch (trestný čin s vyšší trestní sazbou, přísnější alternativa téhož trestného činu, více trestných činů v jednočinném souběhu místo jednoho žalovaného atd.). Vždy však může jít jen o takovou odchylku v právní kvalifikaci, která je ještě v mezích zachování totožnosti žalovaného skutku. V zájmu zachování práva na obhajobu zákon v tomto ustanovení vyžaduje, aby byl obžalovaný upozorněn na možnost přísnějšího posouzení skutku soudem a za určitých podmínek mu byla poskytnuta znovu lhůta k přípravě obhajoby.
V uvedeném případě již odvolací soud uvedl, že soud I. stupně k odlišné právní kvalifikaci dospěl až po provedeném dokazování v hlavním líčení, přičemž se však nejedná o přísnější posouzení skutku oproti obžalobě, neboť trestní zákoník stanoví pro oba přečiny naprosto stejnou trestní sazbu a postup podle §225 odst. 2 tr. ř. nebylo třeba zachovat. Obviněná pak také měla plnou možnost uplatnění obhajoby ještě v řízení o odvolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud se zabýval také námitkou, kterou obviněná formulovala v závěru svého mimořádného opravného prostředku, když zmiňuje otázku subsidiarity trestní represe, přičemž se domnívá, že v jejím případě existují pochybnosti, zda soudy rozhodly v souladu se zásadou ultima ratio, neboť poškozený (který sám prodlužoval dobu splatnosti uvedené částky) měl dostatek prostředků k dosažení svých práv s použitím soukromého práva. Tuto námitku ale také shledal zjevně neopodstatněnou.
Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Výrazem toho je pojetí, podle kterého trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Námitky obviněné v tomto směru ovšem nemohou obstát, protože svým jednáním nepochybně překročila rámec soukromoprávních vztahů a naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“. Za shora popsaných okolností je tedy nepochybné, že se jednání obviněné dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněná jednala způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, aby jí spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona.
Nejvyšší soud tedy shledal, že námitky obviněné zčásti neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a námitky, které bylo možno podřadit pod tento dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněné L. B. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš