ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1195.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1195/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2014 o dovolání obviněného P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 11 To 357/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 78/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 17 T 78/2012, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit způsobenou škodu.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný, který je zaměřil proti výroku o vině i trestu, a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a pro chybějící výrok o náhradě škody a poškozený P.T. proti chybějícímu výroku o jeho nároku na náhradu škody.
Krajský soud v Hradci Králové nejprve usnesením ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 11 To 375/2013, rozhodl tak, že k odvolání státního zástupce a poškozeného P. T. věc vrátil okresnímu soudu, aby o chybějícím výroku podle §259 odst. 2 tr. ř. rozhodl. Tím se věc vrátila Okresnímu soudu v Trutnově, jenž uvedenému příkazu vyhověl a rozsudkem ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 17 T 78/2012 podle §259 odst. 2 tr. ř. rozsudek doplnil o výrok, jímž podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného P. T. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto doplňujícímu rozsudku podal odvolání poškozený P. T. Krajský soud ve veřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2014 rozhodl o odvoláních obviněného a státního zástupce a poškozeného P. T. podaných proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 11. 2013 ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 2. 2014 sp. zn. 17 T 78/2012, tak, že rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 11 To 357/2013, k odvolání obviněného a státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, který obviněný spáchal skutkem popsaným tak, že
v době od 27. 12. 2011 do 2. 1. 2012 v P. p. S., v penzionu T. na adrese V. Ú. odebral předem telefonicky objednaný pobyt v hodnotě 18.750,- Kč, stravu a nápoje v hodnotě 7.771,- Kč pro sebe a J. L., L. L., T. M. a I. M., se kterými v penzionu pobýval, přičemž od počátku počítal s tím, že pobyt ani konzumaci nikdy nezaplatí, následně při odjezdu dne 2. 1. 2012 ujistil P. T., že si peníze vybere a obratem se do penzionu vrátí, aby dluh uhradil, což neučinil, čímž poškozenému Z. T. – majiteli penzionu T., bytem V. Ú., P. p. S., způsobil škodu ve výši nejméně 25.521,- Kč. Obviněného za tento přečin odsoudil podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Odvolání P. T. podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl jako podané osobou neoprávněnou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž považoval přečin, jenž mu je kladen za vinu, nenaplněn z hlediska zavinění, protože, ač jde o úmyslný trestný čin, soudy dostatečně neprokázaly, že již v době objednávání pobytu v penzionu T. byl přinejmenším srozuměn, s tím, že za tento pobyt ani za konzumaci během pobytu nehodlá platit. Přestože se v napadených rozhodnutích tato skutečnost konstatuje, není doložena žádnými konkrétními fakty, jež by ji potvrzovaly, a soudy ani neuvedly, jak k uvedenému právnímu závěru dospěly. Obviněný v této souvislosti soudům dále vytkl, že se objektivně nevypořádaly s provedenými důkazy, které podle jeho názoru pouze účelově a tendenčním způsobem hodnotily v jeho neprospěch, aniž by zkoumaly naplnění subjektivní stránky jeho jednání.
Podle obviněného soudy závěr o jeho vině založily takřka výlučně na výpovědi poškozeného P. T., jež je v rozporu s jeho tvrzením, že pobyt uhradil P.T. v hotovosti hned následující den po příjezdu, a to ráno po snídani spolu s útratou z předchozího večera, a že konzumaci platil průběžně během pobytu. Výpověď poškozeného se neshoduje s dalšími provedenými důkazy, z nichž jmenovitě uvedl výpověď L. L. a J. L. a rovněž Z. T. Zmínil též výpověď svědka Ing. O. P., majitele sousedního penzionu M., který potvrdil, že obviněný u něj byl v minulosti opakovaně ubytován a žádné problémy s placením nikdy neměl, což dosvědčuje nelogické závěry soudů, aby zanechal dluh v místech, kde byl dobře známý, a tudíž snadno zjistitelný a dohledatelný. Po celou dobu pobytu disponoval finanční hotovostí, jak potvrdily i L. a J. L., které po celou dobu pobytu nic neplatily, ani po nich nikdo žádnou platbu nepožadoval, a podle životního stylu obviněného nabyly dojmu, že má hodně peněz. Soudy neodstranily rozpor o celkové době pobytu, resp. data jeho začátku a konce, když podle obviněného pobyt započal až dne 29. 12. 2011 v odpoledních hodinách a ukončen byl již 1. 1. 2012. Soudy nevěnovaly potřebnou pozornost ani skutečnosti, že s P. T. v průběhu pobytu domlouval poměrně rozsáhlou akci pro asi 25 osob z N., která se měla uskutečnit na konci jara 2012, a v tomto kontextu vyjádřil přesvědčení, že podání trestního oznámení je aktem msty ze strany P. T. za to, že z plánované akce sešlo, čímž přišel o očekávaný zisk. Namítl, že soudy zaměnily dvě různé akce, a to na jedné straně nerealizovaný jarní pobyt, jehož se týkaly veškeré SMS zprávy mezi ním a P. T., který požadoval zaplacení zálohy za tento jarní pobyt, a na straně druhé silvestrovský pobyt. Kromě jiného poukázal na neexistenci jakékoli faktury za ubytování či další služby poskytnuté v souvislosti se silvestrovským pobytem, jakož i snahy o doručení takové faktury poškozeným. Nesouhlas vyslovil také ohledně závěru soudu druhého stupně učiněného k povaze jeho zaměstnání a výši příjmu i pochybností o tom, že u této společnosti pracoval jím zmiňovaný svědek M. L., jenž mu měl vyplatit 30.000,- Kč.
Obviněný rovněž vytýkal, že soudy na jednání, v němž je nesprávně spatřován přečin podvodu, přestože je svou povahou občanskoprávním vztahem, v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 i rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 89/2003 aplikovaly normy trestního práva. Jelikož soudy podle jeho názoru dostatečně nezjistily skutkový stav věci a rezignovaly na provedení všech dostupných důkazů, nelze uzavřít, že jeho jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, když nebyla prokázána zejména subjektivní stránka.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 11 To 357/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dne 21. 8. 2014, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Nejprve Nejvyšší soud pouze pro úplnost připomíná, že může přezkoumávat z podnětu podaného dovolání jen zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející (§265i odst. 3 tr. ř.). Z tohoto důvodu nemůže posuzovat správnost postupu odvolacího soudu ve vztahu k jeho mezitímnímu rozhodnutí, jímž soudu prvního stupně uložil doplnit výrok o nároku poškozeného P. T., a na základě tohoto pokynu vydaný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 2. 2014, neboť, byť se tento postup jeví jako nesprávný, nemá žádný vztah k výroku o vině a trestu, který zůstal tímto postupem odvolacího soudu nedotčen, a nedotkl se ani odvolání obviněného a státního zástupce podaným již proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 17 T 78/2012, které byly řádně v odvolacím řízení projednány a o nichž bylo nyní vydaným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto.
Obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Za naplnění uvedeného důvodu proto zásadně nelze považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
S tímto vymezením uvedeného dovolacího důvodu koresponduje i zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, event. druhého stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně bez zjištění extrémního nesouladu nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Obviněný v části dovolání uvedl námitky, které s tímto důvodem s ohledem na pravidla výše rozvedená, nekorespondují. Pod tento důvod nelze podřadit výtky, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav věci a rezignovaly na provedení všech dostupných důkazů, či námitky proti věrohodnosti výpovědi poškozených apod., jimiž se obviněný snažil doložit, že se činu, který mu je kladen za vinu, nedopustil. V tomto směru dovolatelem formulovaná tvrzení jsou provázená výlučně nesouhlasem s hodnocením důkazů a z něj plynoucím požadavkem na komplexnější a preciznější dokazování, nesplňují podmínky pro uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podstatou dovolání obviněného je v této části vlastní konstrukce skutkového děje vystavěná na podkladě jím uplatňované verze obhajoby, což jsou námitky směřující pro provedenému dokazování, jež je ovládáno zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy jde o procesní, a nikoliv hmotněprávní kategorie, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř.
Nejvyšší soud na dokreslení toho, že se v této věci nejedná o extrémní nesoulad, poznamenává, že soudy v rámci řádně provedeného dokazování vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině obviněného a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a je z něj zřejmé i to, jak tyto důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, jednotlivě i v jejich souhrnu hodnotil se zřetelem na to, zda tvoří ucelený a na sebe logicky navazující řetězec (viz strany 3 až 7 cit. rozsudku). Výsledek této činnosti soudu prvního stupně následně ve svém rozsudku po doplnění dokazování dalším výslechem P. T. a některými listinnými důkazy potvrdil jako správný a respektující zásady zakotvené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. také odvolací soud, který se obsahově v zásadě shodným námitkám obviněného věnoval v rámci odvolacího řízení a zejména na stranách 4 a 5 odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů se s uvedenými námitkami obviněného neztotožnil a jeho tvrzením neuvěřil.
Oba soudy současně zdůvodnily, proč neprovedly výslech obviněným navrhovaného svědka M. L. (viz stranu 7 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 5 rozsudku soudu odvolacího). Z tohoto důvodu se nemůže jednat ani o tzv. opomenutý důkaz, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6 tr. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009, ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ale i mnohé další, které těmto nálezům předcházely]. Nastíněná situace však v posuzované věci nenastala, neboť soudy na svoje povinnosti nerezignovaly, protože vynaložily potřebné a maximální možné úsilí k vypátrání pobytu osoby jménem M. L. (č. l. 87).
Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Dovoláním napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, postrádající prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní nesoulad ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005, a ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Jsou tedy i z hlediska jejich zákonnosti plně přijatelná.
Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že vedle argumentů, které s dovolacím důvodem nekorespondují, výhrady obviněného směřující jednak proti závěru o naplnění subjektivní stránky, a jednak proti tomu, že byly aplikovány normy trestního práva ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, mají hmotněprávní povahu, a z jejich podnětu dále posuzoval, zda jde o námitky opodstatněné.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Soudy podle tzv. právní věty v jednání obviněného shledaly naplněnými znaky této skutkové podstaty spočívající v tom, že „sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“.
Z hlediska námitkami obviněného dotčené subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž zásadně postačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Zavinění, ať ve formě nedbalosti nebo úmyslu, vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, nelze jej objektivně pozorovat, a tak na ně lze proto usuzovat jen z okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze proto zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že v jednání obviněného shledal přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný svým protiprávním jednáním chtěl porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, kterým v tomto případě je zájem státu na ochraně soukromého vlastnictví. Tento závěr soud vystavěl na zjištěních, že obviněný „svědka T. po příjezdu na penzion uvedl v omyl tím, že mu slíbil uhradit náklady spojené s ubytováním a konzumací při ukončení pobytu, ač toto neměl v úmyslu, protože během pobytu činil kroky směřující ke spáchání trestné činnosti, když se jednak vyhýbal sdělení své totožnosti, aby nebyl poškozeným později vyhledatelný, činil úkony navozující pocit poškozeného, že je solidním zákazníkem, když s ním domlouval pobyt většího množství lidí v letním období a za tím účelem předložil poškozenému příkaz k úhradě, který však nebyl krytý, a ani neměl být čím, neboť obviněný si teprve dne 29. 12. 2011 založil účet v bance a ke dni splatnosti příkazu dne 30. 12. 2011 žádné finanční prostředky v bance neměl, a při ukončení pobytu poškozenému sdělil, že pouze odváží rodinu a zpět se do penzionu vrátí s dalším zájemcem o pobyt, ačkoli ke dni 2. 1. 2012 ukončil pobyt, z pokoje si odstěhoval veškeré soukromé věci a za účelem vyvolání věrohodnosti si i odvezl klíč od pokoje“ (viz stranu 7 rozsudku soudu prvního stupně).
Odvolací soud skutkové i právní závěry soudu prvního stupně v zásadě potvrdil, a zejména ve vztahu k okolnostem vztahujícím se k objasnění subjektivních souvislostí v jednání obviněného dokazování doplnil, v důsledku čehož mohl provést i drobnou a z hlediska použité právní kvalifikace nevýznamnou úpravu skutkové věty. Vlastním dokazováním ověřil nepravdivost tvrzení obviněného o tom, že jím zmiňovaný muž jménem L. nebo L., jenž mu měl v zaměstnání dát částku 30.000,- Kč, nikdy v uvedené cateringové společnosti nepracoval, jakož i tvrzení o výši jeho příjmu, když zjistil, že obviněný v rozhodné době pobíral minimální mzdu 10.800,- Kč hrubého. Na straně 5 svého rozsudku k subjektivní stránce jednání obviněného konstatoval, že ze všech okolností, které byly zjištěny především z dokazování provedeného soudem prvního stupně a potvrzeny i jeho vlastními zjištěními, z jednotlivých kroků, jež obviněný konal ve vztahu k P.T., ale i majiteli penzionu Z. T., vyplývá, že podvodný úmysl nezaplatit cenu pobytu a konzumaci obviněný měl od počátku, kdy s P. T. pobyt sjednával. Z těchto důvodů odvolací soud shledal soudem prvního stupně užitou právní kvalifikaci přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za správnou.
Nejvyšší soud se zřetelem na obsah napadených rozhodnutí, zejména na podrobně provedené dokazování, které bylo soustředěno především na ověření skutečností určujících subjektivní stránku přečinu, jenž je obviněnému kladen za vinu, a podrobně rozvedených skutečností vyvracejících obviněným opakovaně uplatňovanou obhajobu, shledal, že na jejich základě lze učinit spolehlivý závěr o zavinění obviněného. Jen pro úplnost je vhodné odkázat na příslušné pasáže napadených rozhodnutí, v nichž se soudy velmi podrobně a pečlivě zabývaly všemi obviněným namítanými okolnostmi, a navíc postačí připomenout, že soudy zcela správně dovodily přímý úmysl obviněného uvést majitele penzionu, kde se ubytoval, v omyl ohledně své solventnosti a solidnosti. Z výsledků provedeného dokazování, je zcela zřejmý podvodný záměr obviněného, který nevyplynul jen z jedné nebo dvou okolností, jimiž obviněný předstíral jiné než pravdivé a skutečně existující okolnosti či vlastní poměry, ale jeho jednání, jak z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, se skládalo z celé řady na sebe navazujících lživých a nepravdivých tvrzení, jimiž navozoval situace, jež neměly reálný podklad a v žádné z nich nakonec nejednal tak, jak předstíral. Jen pro demonstraci lze připomenout např. jeho nepravdivá tvrzení ohledně okolností, za nichž si měl založit účet, při němž odkazoval na poradu se svou daňovou poradkyní, která podle výsledků dokazování však nikdy nebyla ztotožněna, protože obviněný její jméno neuvedl. Lze též zmínit, že při zápisu do knihy hostů uvedl ke svému jménu titul Mgr., nikdy však nedal k dispozici své číslo občanského průkazu, a to pod nepravdivým tvrzením, že svůj občanský průkaz zapomněl. Potřebné údaje proto vyplnil „zpaměti“, přičemž následně vyšlo najevo, že číslo občanského průkazu, který měl údajně patřit spoluubytované přítelkyni L. L., bylo rovněž smyšlené. Přičemž ovšem skutečné číslo svého průkazu uvedl v půjčovně lyžařského vybavení, které si zapůjčil, a odkud nakonec poškozený jeho totožnost obviněného zjistil. V této souvislosti lze poukázat na nesmyslnost obviněným vznesené výhrady o tom, že poškozený nevystavil fakturu na neuhrazenou cenu, protože pro její vystavení, když nebyla známa přesná identita obviněného, neměl P. T. k dispozici potřebné údaje. Smyšlené bylo rovněž tvrzení obviněného o možné budoucí akci pro 25 osob z N., což s ohledem na okolnosti bylo zcela nemístné tvrzení. Rovněž klamavým tvrzením byly okolnosti, za nichž obviněný údajně dne 29. 12. 2011 v Komerční bance v Praze založil bankovní účet a zadal příkaz k úhradě částky ve výši 50.000,- Kč se splatností 30. 12. 2011, která měla sloužit jako záloha na pobyt této větší skupiny osob, ačkoli obviněný věděl, že na předmětném, teprve několik hodin existujícím účtu nejsou žádné peníze a ani neočekával a nemohl očekávat žádnou příchozí platbu, na jejímž základě by mohl být příkaz k úhradě realizován. Tímto způsobem se obviněný evidentně snažil ztížit svoji budoucí identifikaci a dohledatelnost a současně získat důvěru poškozeného, a tím eliminovat jakékoli, byť minimální podezření z protiprávního jednání v průběhu pobytu. V důsledku tohoto jednání obviněného poškozenému vznikla škoda ve výši 25.521,- Kč. Ze všech těchto skutečností, především však těch, které zejména soud prvního stupně podrobně a pečlivě prokázal a uvážlivě rozvedl v odůvodnění svého rozsudku, není pochyb o správnosti závěru o naplnění subjektivní stránky, jak jej soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích učinily.
Při tomto závěru o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i při okolnostech, za nichž byl čin spáchán, a se zřetelem na výši způsobené škody nebylo možné přisvědčit požadavku obviněného, že jeho čin nemůže být posuzován z hlediska trestněprávních norem, ale že jde jen o občanskoprávní vztah, čímž se domáhal své beztrestnosti. Zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, je možné aplikovat jen v případech společensky málo škodlivých. Společenská škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., či nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, roč. 2012, sv. 66, č. 133).
Ze všech rozvedených skutečností, za nichž byl uvedený skutek spáchán, jde v projednávané věci o jednání, které již stojí mimo rámec obchodně nebo občanskoprávních vztahů, jichž obviněný ke svému obohacení pouze zneužil. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani dovolatelem namítaná skutečnost, že poškození se mohou svých práv domoci cestou jiných právních odvětví. Ani v tomto směru Nejvyšší soud obviněným vytýkaná pochybení v napadených rozhodnutích neshledal, a to především s přihlédnutím k tomu, s jakým úsilím obviněný navozoval situace, jimiž se snažil zalíbit a vlichotit majitelům penzionu, a s jakou promyšleností a suverenitou realizoval jednotlivé nepravdivé stylizace ve snaze podvést majitele a odjet bez zaplacení. Tím vším je dána výrazná škodlivost jeho činu, protože zneužil důvěry a ochoty poctivých lidí, což i z lidského hlediska zaslouží náležitý odsudek, neboť se vedle jeho kriminálního dopadu jednalo i o nemorální jednání.
Protože soudy všechny právní skutečnosti na základě skutkových okolností řádně zjistily a vyložily, Nejvyšší soud v této části dovolání obviněného shledal zjevně neopodstatněným a dovolání obviněného jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová