ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1341.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1341/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání obviněné M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 58/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 2 T 58/2013, byla obviněná M. R. uznána vinnou, že spáchala ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku v bodě I) přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě III) zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Za tyto trestné činy byly odsouzena podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto v bodech I), II) o vině spoluobviněného M. K., a v bodě II) J. Ch., a o trestech uložených těmto spoluobviněným.
Obviněná M. R. podala odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně této obviněné v rozsudku soudu prvního stupně výrok o vině pod bodem I) a celý výrok o trestu. V části zrušeného výroku o vině v bodě I) podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při nezměněném výroku o vině v bodě III) posouzeném jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnou odsoudil za tento zločin podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti výroku o vině v bodě III) a proti výroku o trestu. V jeho obsahu zdůraznila, že se popsané trestné činnosti nedopustila, a pokud soudy obou stupňů ji v bodě III) shledaly vinnou, takový závěr nevyplývá z provedeného dokazování. Za nesprávné označila, že soudy svůj závěr o její vině opřely výhradně o výpověď poškozeného řidiče M. B., od něhož měla zásilky přebírat tak, že mu při tom vyhrožovala. Tuto skutečnost však obviněná nepovažovala za dostatečně objasněnou a prokázanou. Poškozeného označila za nevěrohodného, protože i když předával zásilky osobám, kterým nebyly určeny, nikdy nekontaktoval policii i přesto, že z jeho výpovědi vyplynulo, že k předávání zásilek mělo docházet opakovaně. Zmínila též to, že k pohrůžkám mělo docházet na frekventované ulici, přičemž nikdo kromě poškozeného nehovořil o tom, že by na místě byly další osoby. V průběhu dokazování nebyl zajištěn žádný jiný důkaz, který by výpověď poškozeného potvrdil. Naopak poukázala na výpověď řidiče taxi P. T., který uvedl, že nejméně ve dvou případech viděl, jak od poškozeného obviněná nějaké zásilky přebírala, aniž by však na místě kromě ní a poškozeného viděl další přítomné osoby. Rovněž si nepovšimnul ničeho podezřelého jako např. násilí, pohrůžky násilí, apod. Tyto rozpory ve výpovědích obou klíčových svědků P. T. a M. B. podle názoru obviněné zakládají výrazné pochybnosti o její vině, a to i přesto, že ona sama není schopna jakkoli prokázat, že poškozeného nevydírala. Uvedla, že jí zásilky předával dobrovolně a za toto předání inkasoval od D. M., kterého obviněná označila za iniciátora trestné činnosti s mobilními telefony, finanční prostředky. Obviněná má za to, že poškozený nechtěl připustit svoji účast na trestné činnosti, a proto uvedl, že byl vydírán. Vzhledem k tomu, že jsou dány výrazné pochybnosti o existenci dalších čtyř neztotožněných osob, nemohla naplnit ani kvalifikovanou podstatu předmětného trestného činu. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud přezkoumal zákonnost a důvodnost napadeného výroku, zrušil dovoláním napadenou část rozhodnutí, a poté sám ve věci rozhodl o jejím zproštění obžaloby.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému byl opis dovolání obviněné doručen dne 2. 10. 2014 k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dále zkoumal, zda bylo opřeno o takové skutečnosti, které obsahově naplňují označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Obviněná dovoláním brojila pouze proti výroku pod bodem III) rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal odvolacím soudem nezměněn, jehož se dopustila skutkem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně tak, že „v přesně nezjištěné době od května 2011 do září 2011 v B. při přebírání zásilek s mobilními telefony od řidiče společnosti DPD M. B. tomuto společně s dalšími čtyřmi dosud neustanovenými muži vyhrožovala, aby jí vydal zásilky, které byly adresovány jiným osobám, jinak dostane bitku, neboť ví, kde bydlí a najdou si jej“.
Výhradami proti této části napadených rozhodnutí obviněná v dovolání zpochybňovala věrohodnost poškozeného M. B. a poukazovala na rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí svědka P. T., a je proto potřeba uvést, že výjimku z uvedeného pravidla vymezujícího dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což nastává tehdy, jsou-li zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které svědčí o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost či úplnost skutkových zjištění ani provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Podle obsahu dovolání obviněné je patrné, že především brojila proti postupu soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů, a teprve až v návaznosti na vlastní, zcela jinak vymezené skutkové okolnosti zmínila i „nenaplnění znaků předmětného zločinu“, které spatřovala v neprokázání, že by se na činu podílely další čtyři osoby. I takto formulovanými výhradami však ve skutečnosti vyjadřovala nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, když jimi výlučně zpochybňovala správnost způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily.
Nejvyšší soud k nutnosti vyloučit nejprve existenci extrémních nedostatků při zjišťování skutkového stavu věci, a rovněž ve snaze odstranit pochybnosti o nesprávnostech při realizaci důkazního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/2009, uveřejněný pod č. 144 ve sv. 58 Sb. nál. a usn. ÚS ) a vyloučení možnosti tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/1997, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS), posuzoval, zda soudy dodržely všechny principy řádného objasnění věci, a v návaznosti na to i případnou důvodnost dovolacích námitek obviněné.
Nejprve je vhodné zmínit, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaný skutek, i přes svou stručnost dává nezbytný skutkový podklad pro stanovení zákonných znaků skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami. Jen se zřetelem na velmi úsporný skutkový popis činu Nejvyšší soud poznamenává, že výrokovou, resp. skutkovou část rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, nýbrž je třeba tak činit v kontextu s odůvodněním předmětného rozhodnutí, v němž jsou jednotlivě popsány okolnosti dokladující znaky trestného činu vydírání, jež podrobněji než je uvedeno ve výroku rozvádějí a opírají o konkrétní provedené důkazy. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že skutková část přezkoumávaného výroku o vině napadených rozsudků [skutek III) z rozsudku soudu prvního stupně] ve spojení s odpovídající částí jejich odůvodnění obsahuje dostatečně konkrétní skutková zjištění, která spolehlivě vyjadřují všechny zákonné znaky zločinu vydírání, jímž byla obviněná jako spolupachatelka uznána vinnou (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2000, sv. 20, č. 175, s. 241, nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2005, sv. 38, č. 185, s. 489, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Skutkové vymezení trestného jednání obviněné tudíž nezakládá pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů.
Pro úplnost lze zmínit, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil (viz strany 12 až 15 rozsudku soudu prvního stupně), o jaké důkazy své závěry opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil. Vypořádal se, byť stručně, s obdobnou výhradou obviněné o nedostatečném objasnění přítomnosti dalších čtyř osob při přebírání zásilek, když postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. dospěl k závěru zejména o věrohodnosti výpovědi poškozeného, kterou neshledal výpovědí svědka P. T. zpochybněnou. Uvedená výhrada obviněné nezůstala opomenuta ani odvolacím soudem. Ten se s výsledky provedeného dokazování a na jeho základě učiněnými skutkovými závěry i právním posouzením skutku pod bodem III) ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně z důvodů, jež uvedl na stranách 3 a 4 svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud jen pro úplnost v souladu s těmito závěry k dovolatelkou namítané nevěrohodnosti poškozeného M. B. podle obsahu spisu připomíná, že se z výpovědi poškozeného ze dne 12. 4. 2013 v procesním postavení svědka, po zahájení trestního stíhání obviněné M. R. podle §160 odst. 1 tr. ř. podává, že v roce 2011 pracoval pro společnost DPD (společnost zajišťující vnitrostátní a mezinárodní přepravu zásilek, včetně dobírek ) jako řidič a doručoval zásilky a „měl na starosti celý okres B.“, kde zavážel soukromé adresy. Podrobně popsal ženu, která od něj v B. přebírala zásilky od společnosti T-Mobile, k níž uvedl, že byla „malého vzrůstu, vlasy měla hnědé, černé, výška cca 160 cm, hnědé pleti, výrazný knírek pod nosem,… mluvila napůl česky, napůl romsky“ a popsal podrobně, jakým způsobem k přebírání zásilek docházelo. Pokaždé, když při zavážce zásilky do západní lokality B. volal na číslo uvedené při objednání zboží, telefon zvedla uvedená žena (obviněná), ačkoli telefonní číslo bylo vždy jiné. Tato žena určovala místo, kde převezme zásilky, aby nemusel hledat adresy. Na sjednaném místě na něj pokaždé čekala spolu s třemi či čtyřmi muži, kteří byli vždy jiní, až na jednoho, který byl pokaždé stejný. Vždy se jednalo o R. Obviněný dále popsal, že důvodem, proč zásilky za uvedených okolností předával, byly obavy o práci a rodinu vyvolané výhrůžkami obviněné a vycházely i z předchozí negativní životní zkušenosti. Uvedená výpověď následně korespondovala s údaji uvedenými obviněným při hlavním líčení. Připomenout je třeba i to, že soud uvedenou výpověď vyhodnotil i s ohledem na další ve věci zjištěné okolnosti postupem korespondujícím s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., který nevykazoval žádné nelogičnosti nebo jiné vady.
Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní, objektivně dostupné a použitelné důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Za tohoto stavu nelze rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně nic podstatného (vyjma již výše zmíněnou stručnost) vytknout, neboť jsou logická a postrádají prvky svévole, což svědčí o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09). V projednávané věci tudíž nebyly zjištěny žádné extrémní či rozhodné vady, neboť rozsah i výsledky provedeného dokazování i způsob, jak byly zhodnoceny, nesvědčí o nerespektování základních pravidel, především zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, či argumentace založené na kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a nedošlo ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Nejvyšší soud na základě přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu shledal, že soudy ve věci opatřené důkazy prováděly a posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř.
S ohledem na tato zjištění, když v dovolání obviněné nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotně právních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová