ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1364.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1364/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o dovolání obviněného P. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 31 To 180/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 150/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 T 150/2010, byl obviněný P. H. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a pod bodem 2) výroku o vině trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. Za to byl podle §248 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž výkon uvedeného trestu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost VIVA leasing, a. s., se sídlem Praha 4, Dobronická 1257, IČ 266 82 907, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedených trestných činů dopustil tím, že:
1)
v L. dne 20. 11. 2007 v hotelu V. v R. ulici uzavřel jako jednatel společnosti MEZINÁRODNÍ VÝSTAVY A VELETRHY, spol. s r. o., se sídlem Liberec, Dřevařská 65, IČ 27270432, která byla leasingovým nájemcem vozidla zn. Ford Transit Fagy, jehož vlastníkem byla společnost VIVA leasing, a. s., se sídlem Praha 4, Dobronická 1257, IČ 26682907, uzavřel v rozporu s leasingovou smlouvou ze 17. 7. 2007 smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k uvedenému vozidlu s M.I., následně pak uvedené vozidlo dne 20. 11. 2007 prodal P. K., čímž společnosti VIVA leasing, a. s., způsobil škodu v celkové výši 147.678 Kč,
2)
dne 4. 3. 2008 v písemném trestním oznámení adresovanému Policii ČR, Liberec, Pastýřská 3, dále pak dne 21. 7. 2008 při podání vysvětlení na Policii ČR, Okresní ředitelství Liberec, SKPV v Liberci, Pastýřské ulici 3, uvedl, že dne 20. 11. 2007 se do sídla společnosti MEZINÁRODNÍ VÝSTAVY A VELETRHY, spol. s r. o., se sídlem Liberec, Dřevařská 65, IČ 27270432, dostavil M. I. společně s neznámou osobou a požadoval zaplacení neexistujícího dluhu ve výši 273.000 Kč a pod pohrůžkou fyzického násilí ho donutili podepsat smlouvu o půjčce finanční hotovosti ve výši 273.000 Kč a smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k vozidlu zn. Ford Transit Fagy, a potom ho donutili podepsat vlastnictví k uvedenému vozidlu v registru motorových vozidel na Magistrátu města Liberec a toto vozidlo mu pod hrozbou násilí odebrali, přičemž při podání vysvětlení navíc uvedl, že mužům pod nátlakem vydal také hotovost ve výši 90.000 Kč, což ale nebyla pravda, protože smlouvu o půjčce i smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřeli po vzájemné dohodě, bez nátlaku a žádnou hotovost uvedeným osobám nepředal.
Obviněný napadl rozsudek nalézacího soudu odvoláním směřujícím proti jeho výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 31 To 180/2014, bylo uvedené odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní věci již jednou rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 6 T 150/2010, byl obviněný P. H. uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. [ad skutek pod bodem 1)] a křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. [ad skutek pod bodem 2)]. Za to byl podle §248 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž výkon uvedeného trestu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost VIVA leasing, a. s., se sídlem Praha 4, Dobronická 1257, IČ 266 82 907, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 3. 2013, sp. zn. 31 To 605/2012, byl citovaný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 31 To 180/2014, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný zdůraznil, že v posuzované trestní věci již jednou bylo rozhodnuto, přičemž usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 3. 2013, sp. zn. 31 To 605/2012, bylo nalézacímu soudu uloženo, aby jako svědka vyslechl P. K. Tento důkaz však v dalším řízení proveden nebyl. Soud svědka opakovaně předvolával, a přestože v některých případech byla předvolání doručena, svědek se k soudu až na jedinou výjimku – viz procesně nepoužitelný výslech učiněný mimo hlavní líčení ze dne 23. 2. 2012 – nedostavil. Soud nevyužil všechny možnosti k zajištění účasti svědka v hlavním líčení, nepřistoupil např. k uložení pořádkové pokuty a k případnému trestnímu postihu svědka, a od jeho výslechu upustil navzdory tomu, že výpověď svědka je v dané věci zásadní. Obviněný nesouhlasí s odvolacím soudem, podle něhož k provedení výslechu svědka P. K. nebyl dán závazný pokyn.
Obviněný poznamenal, že svědkovi P. K. žádné vozidlo ve skutečnosti neprodal, že od něj žádné peníze nepřevzal a že smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k vozidlu, stejně jako žádost k přihlášení vozidla, podepsal pod nátlakem a pod hrozbou násilí ze strany svědka M. I. a dalších osob. Vzhledem k tomu, že v hlavním líčení bylo potvrzeno, že svědek P. K. byl v minulosti soudně trestán, a to pro majetkovou trestnou činnost podvodného charakteru, nelze bez dalšího, tj. bez výslechu svědka a prověření jeho věrohodnosti, rozhodnout o vině obviněného. Nelze totiž přehlédnout, že svědek P. K. vozidlo téměř obratem prodal svědkovi D. B., který se vozidla v době probíhajícího trestního řízení rovněž ihned zbavil.
Dále namítl, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tvrdil, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba a že nebyl prokázán ani motiv, ani pohnutka jeho jednání. Uvedl, že vozidlo potřeboval pro své podnikání, přičemž neměl žádný úmysl se jej zbavovat, o čemž svědčí to, že si následně musel opatřit vozidlo jiné, což pro něj nebylo finančně výhodné. Soudy se vůbec nezabývaly skutečností, že doložil, že akontaci na vozidlo, jež mu bylo násilím jemu neznámými osobami odejmuto, uhradil z prostředků své firmy. Odůvodnění soudních rozhodnutí považoval za nedostatečná.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 31 To 180/2014, zrušil a aby věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť z dikce uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy, přičemž zásah do těchto skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
Podle názoru státního zástupce však taková situace v posuzované trestní věci nenastala. Soudy obou stupňů sice výslech svědka P. K. neprovedly, a to přesto, že se s ohledem na jeho postavení ve skutkovém ději takový postup nabízel, stalo se tak ale proto, že svědek nebyl přes veškerou snahu ani Policií České republiky vypátrán a pro účely řízení zajištěn. Bylo proto nutné vycházet z ostatních provedených důkazů, tedy zejména z výpovědi svědka M. I. a z listinných důkazů, které podle názoru státního zástupce jednoznačně prokázaly časový sled nakládání obviněného s vozidlem Ford; uvedené význam výslechu svědka P. K. tedy značně snižuje. Státní zástupce má za to, že popsané důkazy poskytly zcela úplný a logický podklad
pro skutkové závěry vyslovené soudy obou stupňů, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky, které směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení důkazů, úplnosti provedeného dokazování a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních, přičemž Nejvyšší soud připomíná, že skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 4 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 5 napadeného usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil.
K námitce obviněného, že v řízení následujícím po zrušení rozsudku nalézacího soudu ze dne 23. 10. 2012 nebyl navzdory závaznému pokynu odvolacího soudu proveden výslech svědka P. K., je nejprve nutno poznamenat, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 3. 2013, sp. zn. 31 To 605/2012, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí z důvodu existence procesně nepoužitelného důkazu, z důvodu, že důkaz výpovědí svědka P. K., z nějž nalézací soud při rozhodování vycházel, nebyl v hlavním líčení proveden. Svědek P. K. nebyl v hlavním líčení vyslechnut, přičemž protokol o jeho výslechu mimo hlavní líčení ze dne 23. 2. 2012 (č. listu 451) nebyl v následně konaných hlavních líčeních přečten (srov. §183a odst. 3, §211 tr. ř.); postupem nalézacího soudu tak došlo k porušení zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že aby bylo možné z důkazu výpovědí svědka P. K. při rozhodnutí vycházet, je třeba tento důkaz provést v souladu s trestním řádem. Nutno dále podotknout, že v řízení následujícím po zrušení rozsudku nalézací soud o výslech svědka P. K. usiloval, pro účely jeho předvolání a předvedení hlavní líčení opakovaně odročoval, svědkovi uložil i pořádkovou pokutu, účast svědka v hlavním líčení se však nepodařilo zajistit. Bylo zjištěno, že svědek je dlouhodobě neznámého pobytu, proto soud nakonec od jeho výslechu upustil, a pokud jde o vlastnictví vozidla, vycházel pouze z evidence držitelů vozidla. Z naznačeného je evidentní, že nalézací soud se nedopustil opomenutí důkazu a při rozhodování nevycházel z nepoužitelného důkazu. Nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě o tuto posledně uvedenou alternativu se jednalo v posuzované věci, jak ostatně soudy dostatečně přesvědčivě vyložily.
Co se týče případného extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ten nebyl v posuzované trestní věci shledán. Stěžejní výhrada obviněného spočívající v tvrzení, že svědkovi P. K. žádné vozidlo ve skutečnosti neprodal a že smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k vozidlu a žádost k přihlášení vozidla podepsal pod nátlakem a pod hrozbou násilí ze strany svědka M. I. a dalších osob, nemá v provedených důkazech oporu. Že obviněný svědkovi P. K. vozidlo prodal, vyplývá z listinných důkazů, viz výpis z Centrálního registru motorových vozidel (č. listu 414), žádost o zápis změn údajů v registru silničních vozidel (č. listu 95) a kopie technického průkazu (č. listu 78), jež jsou v souladu s výpovědí svědka M. I. (č. listu 354-355). V řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by podporovaly obhajobu obviněného, že jím zmiňované listiny podepsal pod nátlakem a pod hrozbou násilí ze strany svědka M. I. Načasování trestního oznámení, v němž obviněný popisoval údajné vydírání svědkem M. I. (č. listu 114-115), naopak opodstatňuje úvahu, že toto trestní oznámení bylo pouhou reakcí na předexekuční/předžalobní výzvu ze strany svědka (č. listu 132 a 133).
Závěrem je na místě zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková