ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.140.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 140/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014 o dovolání obviněného P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 13 To 231/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 83/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 22 T 83/2011, uznal obviněné P. M. a L. N. vinnými, že
„společným jednáním podvedli poškozeného L. Š., tak, že P. M. nabídl poškozenému finanční půjčku s podmínkou, že poškozený ve prospěch P. M. zastaví svou nemovitost, byt 2+1 v osobním vlastnictví v bytovém domě na stavební parcele …, spoluvlastnický podíl v poměru … pozemku stavební parcely a spoluvlastnický podíl … na společných částech budovy, vše zapsáno na LV … a… u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Pardubice, k. ú. T., obec Ch., poškozený s podmínkami smlouvy souhlasil, poté dne 29. 1. 2009 v P., nám. R., v prostorách Magistrátu města Pardubic, P. M. poškozenému předložil k podpisu smlouvu o půjčce na částku 700.000,-- Kč, s dobou splatnosti do 16. 3. 2009 a smlouvou o zřízení zástavního práva k uvedenému bytu a spoluvlastnickým podílům, při podepisování smluv navodil atmosféru časové tísně pro jednání, využil pokročilého věku poškozeného a jeho špatné orientace ve smlouvách a zatajil mu, že podepsáním smlouvy o půjčce potvrdil i převzetí částky ve smlouvě uvedené a poškozeného zanechal v očekávání, že na základě právě podepsaných smluv dojde k vyplacení peněz, následně dne 4. 2. 2009 k podpisu obdobné smlouvy jako při první schůzce, přičemž smlouva o půjčce zněla na 500.000,-- Kč s dobou splatnosti do 16. 3. 2009 a k vyplacení půjčky opět nedošlo, poškozený byl poté osloven L. N., se kterým dne 5. 2. 2009 uzavřel pod příslibem dokončení nutných kroků k poskytnutí půjčky, kupní smlouvu na předmětný byt a spoluvlastnické podíly, ve smlouvě bylo stanoveno, že poškozený, jako strana prodávající, prodává L. N. byt a spoluvlastnické podíly za částku 1.200.000,-- Kč, že platba bude poukázána na blíže neoznačený účet do 90ti dnů od podpisu smlouvy a že prodávající souhlasí se zřízením zástavního práva ve prospěch úvěrující banky k zajištění úvěru L. N. na koupi bytu a spoluvlastnických podílů, dne 12. 3. 2009 poukázal L. N. na uvedený účet částku 200.000,-- Kč a téhož dne také uzavřel s Komerční bankou, a.s., smlouvu o hypotečním úvěru na částku 1.000.000,-- Kč, kterou poukázal na tentýž účet patřící D. M., manželce P. M., který měl k účtu dispoziční právo, následně L. N. donutil poškozeného předmětný byt vyklidit a opustit, čímž mu byla společným jednáním obou obviněných způsobena škoda ve výši 1.050.000,-- Kč odpovídající hodnotě zcizených nemovitostí“.
Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a každému z nich uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, přičemž nad obviněnými vyslovil dohled, a podle §60a odst. 3 tr. zák. jim dále uložil, aby do tří měsíců od právní moci rozsudku nahradili poškozenému L. Š. škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále oběma obviněným uložil povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili tomuto poškozenému na náhradě způsobené škody částku 1.050.000,-- Kč, přičemž se zbytkem nároku odkázal poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
V dané věci se jednalo již o druhý rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, protože v pořadí jeho první rozsudek ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 22 T 83/2011, jímž tento soud podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil oba obviněné obžaloby, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 13 To 417/2012, z podnětu odvolání okresní státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušeno a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti druhému (odsuzujícímu) rozsudku ze dne 30. 1. 2013 podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 13 To 231/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
S rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil již jen obviněný P. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Moniky Ipserové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel namítl, že skutkový stav věci, tak jak vyplývá z výroku o vině, není trestným činem, protože nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Zejména nebyla jeho jednáním způsobena škoda vyšší než 500.000,-- Kč a dále nedošlo k tomu, že by někoho uvedl v omyl. Vyslovil názor, že skutek by bylo možné právně kvalifikovat pouze jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák., protože bylo prokázáno (zejména výpověďmi svědků L. Š. a M. Č.), že půjčka ve výši 700.000,-- Kč a 500.000,-- Kč byla poškozenému skutečně předána. Škoda, která tedy mohla poškozenému vzniknout, by se mohla rovnat nanejvýš rozdílu mezi cenou bytu (ta byla znaleckým posudkem stanovena na částku 1.050.000,-- Kč) a půjčenou částkou ve výši 700.000,-- Kč, tedy 350.000,-- Kč.
Další námitky obviněného směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů, neboť podle jeho názoru nebylo spolehlivě prokázáno, že se trestného činu podvodu dopustil. Za nesprávný považoval také postup soudu prvního stupně, který zamítl jeho návrhy na dokazování výslechem svědka L. H. a písmoznaleckým posudkem. Zdůraznil, že skutková zjištění učiněná soudy nevyplývají z provedených důkazů a že ani hodnocení důkazů neodpovídá obsahu důkazů. Následně se obsáhleji věnoval rozboru jednotlivých svědeckých výpovědí, zejména svědků L. B., H. S., M. Z. a L. Š. ml., které považoval za nevěrohodné. Stejně tak zpochybňoval ve věci vypracovaný znalecký posudek Mgr. Lenky Čermákové týkající se psychiatricko – psychologického zkoumání poškozeného.
Dovolatel ve svém podání rovněž předložil více variant skutkového děje a konstatoval, že písemné smlouvy byly formulovány jednoduše a že poškozený jim musel rozumět, navíc byly doplněny pokladním dokladem o převzetí příslušného obnosu peněz. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a pokud by ve věci nerozhodl sám, aby „přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout“.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která shrnula dovolací výhrady závěrem, že obviněný ve svém podání nabízí jinou skutkovou verzi, podle níž by bylo možné jeho jednání posoudit nanejvýš jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák., a dále pokračuje ve skutkové povaze dovolací argumentace tím, že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty. Protože dovolatel tvrdil, že se soudy nezabývaly jeho návrhy na doplnění dokazování a že tyto návrhy bezdůvodně zamítly, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 91/2011, příp. pod sp. zn. 3 Tdo 841/2006 a další, z nichž plyne, že tzv. „opomenutých důkazů“ se lze úspěšně dovolávat jen v situaci, kdy se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy a kdy se taková vada jejich postupu odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotně právního posouzení přisouzeného skutku. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však vypovídá o tom, že se obě soudní instance vypořádaly způsobem předepsaným v ustanovení §125 odst. 1 věta druhá tr. ř. s důkazními návrhy obhajoby, takže tato část odsuzujícího rozsudku v uvedeném směru plně vyhovuje nárokům kladeným na logiku a přesvědčivost.
Podle názoru státní zástupkyně se dovolatel opíral o skutkový podklad namítané nesprávnosti právního posouzení skutku i v dalších námitkách, když tvrdil, že skutkové závěry nemají oporu v provedených důkazech, resp. že vypovídací hodnota provedeného dokazování je v rozporu se způsobem, jak bylo ze strany obou soudů vyhodnoceno. Takový způsob odůvodnění uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. však odporuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, že jejich prostřednictvím nelze usilovat o revizi rozhodných skutkových zjištění.
Státní zástupkyně dále uvedla, že pokud soudy v souvislosti s namítaným inkasem zapůjčeného finančního obnosu v celkové výši odpovídající kupní ceně obchodovaných nemovitostí poškozeného neuvěřily obhajobě obviněného, a naopak vycházely z výpovědi poškozeného, že mu nebyl vyplacen žádný finanční obnos, neboť výsledky ústního jednání s obviněnými se týkaly výlučně smluvního vztahu o půjčce, zajištěné zástavním právem na jeho nemovitostech, a že v uvedeném přesvědčení také všechny písemné dokumenty parafoval, pak nepochybily. Zejména soud nalézací podrobně a s odkazem na provedené důkazy logickým a přesvědčivým způsobem rozvedl důvody, pro které označil výpověď poškozeného za věrohodnou, a současně uvedl, kterými dalšími důkazy shodné vypovídací hodnoty je tato stěžejní usvědčující výpověď podporována. Na straně druhé se pak se stejnou důsledností zabýval vyhodnocením protichůdného okruhu důkazů (k tvrzenému proplacení dohodnuté půjčky poškozenému), přičemž jedno svědectví po druhém co do objektivity uváděných informací nejenže spolehlivě zpochybnil, ale navíc zcela zřetelně pojmenoval motivaci, kterou byli svědci na straně obhajoby vedeni. Následně i soud odvolací na podkladě vlastního doplnění důkazního stavu věci ještě utvrdil prvostupňový závěr o chybějící validitě takto podpořené obhajoby obviněných a tedy i dovolatele. Jeho správná a úplná skutková zjištění mohl plně akceptovat stejně tak, jako způsob jejich právního posouzení.
Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je třeba z logiky věci zmínit nejprve důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (nenaplnění všech znaků skutkové podstaty podmiňoval změnou skutkových zjištění, namítal, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že soudy nezákonně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem dalších svědků a provedením znaleckého posudku z oboru grafologie) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí svědků L. B., H. S., M. Z., L. Š. ml., aj. považoval za nevěrohodné, naopak vyzdvihoval důležitost svědeckých výpovědí, které soud odmítl provést). Tím ovšem primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé (k tomu srov. i přesvědčivou argumentaci ve vyjádření státní zástupkyně). A pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a