ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1568.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1568/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o dovolání obviněného L. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 12 To 183/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 182/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 10 T 182/2013, byl obviněný L. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného zločinu dopustil tím, že v přesně nezjištěném období, nejméně však od března 2012 do 28. 6. 2012 v S., v panelovém domě v ulici B., ale i na dalším nezjištěném místě, sám nebo ve spolupráci s osobou P. M., pro vlastní potřebu, ale i pro účely další distribuce, bez povolení vyráběl v domácích podmínkách za pomoci nezbytných chemikálií, laboratorního skla a léků Sudafed (nesprávně uvedeno „Sudafet“) obsahujících látku pseudoefedrin zakoupených v P., chemickým postupem – syntézou léčebného prostředku – v konečném výsledku psychotropní látku metamfetamin zvaný pervitin, zařazenou do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách uvedené v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., v platném znění, kdy za uvedené období „vařil“ pervitin v množství 15-20g, nejméně v šesti případech, čímž „navařil“ celkem 100-110 gramů pervitinu, když se v rámci spolupráce s P. M. podílel na výrobě zalouhováním, zasolením a vytáhnutím, přičemž z této společné výroby pervitinu získal nejméně 1/3 z celkového množství pervitinu, tedy nejméně 30 g, zatímco P. M. poskytnul prostory k varu a disponoval zařízením k varu potřebným, a nejméně ve třech případech tyto předměty nezbytné k varu pervitinu poskytnul obviněnému L. S., který výrobu provedl sám na nezjištěném místě a poté vždy přivezl pervitin P. M., popsaného jednání se dopustil obviněný L. S. přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 1 T 25/2009, v právní moci dne 23. 7. 2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 10 To 256/2009, odsouzen pro trestný čin nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let se zařazením do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 16. 12. 2010 rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 Pp 300/2010 na zkušební dobu pěti roků do 16. 12. 2015.
Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 12 To 183/2014, bylo uvedené odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný má za to, že soudy postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou in dubio pro reo. Nehodnotily všechny okolnosti svědčící ve prospěch obviněného a porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť nevyslechly jím navržené svědky. Svá rozhodnutí pak zdůvodňovaly trestní minulostí obviněného, k níž nelze přihlížet. Obviněný je přesvědčen, že na základě provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že se skutku dopustil.
Obviněný konstatoval, že v posuzované trestní věci je jediným usvědčujícím důkazem výpověď svědka P. M. Uvedenou výpověď je však podle jeho názoru nutno považovat za výpověď nevěrohodnou, účelovou a učiněnou z pomstychtivosti. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný proti P. M. svědčil v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 82/2012 a že přispěl k odsouzení jmenovaného. Skutečnost, že se ze strany svědka P. M. jedná o pomstu, dokládá nejen jeho vyjádření u hlavního líčení, ale i provedená konfrontace a výpověď svědkyně M. H. Ačkoliv nalézací soud pomstychtivou reakci svědka zaznamenal, nijak blíže se jí nezabýval. Pokud jde o nákup varny v H.K., svědek na jednu stranu uvedl, že ten, kdo jim varnu předal, byl známý obviněného, svědek jej však neviděl (byla noc) a neví, o koho jde. Na druhou stranu vypověděl, že jméno zmíněné osoby nesdělí, neboť se jedná o osobu jemu blízkou, a že je schopen obstarat sklo v H. K. Je tudíž nepochybné, že svědek vypovídá nepravdu, že zná osobu, jež mu varnu prodávala, a dokonce je s ní v příbuzenském poměru. Je zjevné, že obviněný se na nákupu varny nepodílel, což potvrzuje i absence jeho otisků na varně. Co se týče dopravní nehody, kterou způsobil svědek P. M., nebylo prokázáno, že ve vozidle seděl obviněný. Tvrzení svědka je osamocené, přičemž P. Č., přítelkyně obviněného, která mohla svědkovu verzi, že pro obviněného po nehodě přijela, potvrdit či vyvrátit, nebyla odvolacím soudem navzdory návrhu obsaženému v odvolání slyšena.
Obviněný dále zpochybnil svědecké výpovědi M. H. a R. P. Poznamenal, že obě tyto svědkyně jsou nebo byly přítelkyněmi svědka P. M. a jsou či byly uvedeným svědkem ovlivňovány. Je nepochybné, že obě nesly zadržení a následné odsouzení svědka velice těžce a že jednání obviněného, který odsouzení svědka napomohl, je motivovalo k lživému obvinění a k potvrzování pomstychtivých tvrzení svědka. Ostatně svědkyně M. H. domněnku obviněného potvrdila, když v hlavním líčení uvedla, že její výpověď z přípravného řízení byla vedena snahou pomstít se za odsouzení svědka P. M., s nímž má dítě. Tato svědkyně popřela výpověď svědka, podle níž byla výrobě pervitinu přítomna. Podotkla, že neví, kolik pervitinu se vyrobilo, jakým způsobem se měl obviněný na výrobě podílet a o čem svědek P. M. a obviněný telefonicky hovořili. I z výpovědi svědkyně R. P., osoby s trestní minulostí a osoby drogově závislé, se podává, že tato výrobě pervitinu přítomna nebyla, jak svědek naznačoval. Svědkyně uvedla, že svědka P. M. pervitin vařit nikdy neviděla, že neviděla žádné sklo ani chemikálie. Vypověděla pouze to, že obviněný měl mít v ruce jakýsi tál, z něhož si polovinu odebral, dal si ji do skleničky a odešel; tyto skutečnosti však nejsou způsobilé prokázat podíl obviněného na výrobě pervitinu.
Obviněný zdůraznil, že ve prospěch jeho neviny svědčí výpovědi svědků J. H. a E. F. Svědek J. H., přestože bydlel v bytě se svědkem P.M., obviněného v tomto bytě neviděl. Podle svědka E. F. se svědek P. M. prořekl, že pervitin vaří sám, přičemž při tom působil spokojeně. Svědek dále vypověděl, že ke svědku P. M. chodil pro pervitin i několikrát denně, a potvrdil domněnku obviněného o pomstě ze strany tohoto svědka. Nalézací soud však výpověď svědka E. F. vyhodnotil jako výpověď se sníženou věrohodností, a to s odkazem na rozpor s výpovědí svědkyně R. P. Přitom v případě věrohodnosti výpovědí svědkyň M. H. a R. P. soud nikterak obezřetně nepostupoval. Obviněný soudům vytýká, že neprovedly důkaz výpovědí svědka J. S. Tento svědek mohl potvrdit pomstychtivost ze strany svědka P. M. a mohl ozřejmit i další skutečnosti. Svědkyně E. K., jejíž výslech obviněný navrhoval v rámci odvolání, mohla poskytnout výpověď stran způsobilosti P. M. vyrábět pervitin bez cizí pomoci.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 12 To 183/2014, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 10 T 182/2013, zrušil a „věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání mají charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, jež nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a ve vztahu k nimž proto neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K námitce obviněného, že nalézací soud, resp. soud odvolací nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu výslechem svědků J. S., P. Č. a E. K., nelze než poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že nalézací soud své povinnosti o důkazním návrhu rozhodnout dostál, neboť poté, co v hlavním líčení konaném dne 31. 3. 2014 konstatoval, že od Policie ČR zjistil, že se svědkovi J. S. nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení, že se svědek nezdržuje v Č.S. (pozn.: v místě svého trvalého pobytu, srov. č. listu 209) a že se nejspíše zdržuje někde na ubytovně v K., usnesením rozhodl o tom, že se další dokazování provádět nebude a že se dokazování prohlašuje za skončené (č. listu 233). Své rozhodnutí soud i zdůvodnil. Uvedl, že tento svědek pro něj nebyl objektivně dosažitelný a že shromážděné důkazy postačují a poskytují dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci (str. 5 rozsudku). Nutno dodat, že k uvedenému kroku přistoupil nalézací soud až v okamžiku, kdy po prvním neúspěšném předvolání svědka J. S. hlavní líčení konané dne 5. 3. 2014 odročil (č. listu 218). Pokud jde o důkazní návrhy obsažené v odvolání obviněného, z obsahu trestního spisu se podává, že i o nich bylo rozhodnuto. Krajský soud v Hradci Králové v rámci veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání obviněného, poté, co konstatoval, že se nedostavil svědek J. S., návrh na doplnění dokazování výslechem uvedeného svědka a svědků dalších (pozn.: P. Č. a E. K.) zamítl (č. listu 271). Odvolací soud uvedl, že se mu svědka J. S. nepodařilo vyslechnout, avšak s ohledem na obsah dalších opatřených důkazů se mu provádění výslechu tohoto svědka, jakož i svědků dalších jeví jako nadbytečné (str. 3 usnesení).
Co se případného extrémního rozporu týče, ani k němu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný ze stíhaného jednání usvědčován neměnnou a podrobnou svědeckou výpovědí P. M. (č. listu 197-200, ve spojení s č. listu 37-44), podporovanou výpověďmi svědkyň M. H. (č. listu 200-201, ve spojení s č. listu 50-54) a R. P. (č. listu 231-233, ve spojení s č. listu 56-61). O věrohodnosti výpovědí zmíněných svědků není důvod pochybovat. Svědek P. M. uvedl, že nemá zájem obviněného očernit či mu uškodit. Vypověděl, že si je vědom následků křivé výpovědi a že chce vypovídat pravdivě; poznamenal, že soudním procesem chce uzavřít svou minulost. Dílčí nesrovnalosti stran totožnosti osoby předávající obviněnému varnu nelze považovat za natolik významné, aby byly s to výpověď svědka znevěrohodnit. Pokud jde o svědkyni M. H., tato v hlavním líčení připustila, že její výpověď v přípravném řízení byla mstou, jež se zrodila výlučně v její hlavě, ovlivněna, současně však svá předchozí nepravdivá vyjádření uvedla na pravou míru. Ani ze svědecké výpovědi R. P. nelze dovodit motivaci mstou. Svědkyně soudu sdělila, že si je vědoma, že vypovídá v pozici svědka, přičemž konstatovala, že obviněného nezná a nemá k němu žádný vztah. Ačkoliv svědkyně M. H. uvedla, že varu přítomna nebyla, potvrdila, že obviněný svědku P. M. s výrobou pervitinu pomáhal; podle jejího vyjádření se o tom obviněný s uvedeným svědkem bavili. Svědkyně R. P. pak oba v bytě při výrobě viděla. Tvrzení obviněného, že svědek J. H., přestože v bytě se svědkem P. M. bydlel, obviněného v tomto bytě neviděl, není pravdivé. Uvedený svědek vypověděl, že se s obviněným jednou v bytě viděl.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3 až 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 3, 4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková