ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.352.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 352/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*) , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 4 Tmo 23/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 11 Tm 13/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 11 Tm 13/2009, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále jen „mladistvý“) uznán vinným proviněními křivého obvinění podle §174 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Za to byl podle §175 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“) odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestního opatření podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Pro úplnost je třeba dodat, že Okresní soud v Ostravě, soud pro mládež, ve věci 11 Tm 13/2009 rozhodl dne 2. 10. 2012 rovněž usnesením, kterým trestní věc mladistvého pro skutek, jímž měl spáchat provinění nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., postoupil podle §222 odst. 2 tr. ř. Statutárnímu městu O., Úřadu městského obvodu O., neboť by zažalovaný skutek mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Shora označený rozsudek soudu prvního stupně napadl mladistvý odvoláním směřujícím proti výroku o vině a trestu. Z podnětu odvolání mladistvého byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 4 Tmo 23/2013, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., při nezměněné skutkové větě výroku o vině, byl mladistvý nově uznán vinným proviněními křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tato provinění byl odsouzen podle §346 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestního opatření podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež tedy nebyla rozhodnutím odvolacího soudu dotčena a byla jím beze změny převzata do tzv. skutkové věty výroku o vině jeho rozsudku, se mladistvý provinění křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku a provinění křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že v přesně nezjištěné době na přelomu roku 2007 a 2008 prostřednictvím písemného podání zpracovaného právní zástupkyní mladistvého JUDr. K. N. z AK B., doručeného Okresnímu státnímu zastupitelství Nový Jičín, lživě obvinil M.P., zástupce ředitele D. d. v N.J., že M. P. ho měl v průběhu jara roku 2004 do 30. 6. 2006 nejméně ve třech případech nepřiměřeně fyzicky trestat jako chovance tohoto ústavu, měl jej vulgárně urážet, fackovat, bít pěstmi do žeber a hlavy, kopat do zad a do břicha, chytit pod krkem a bouchnout o zeď tak, až se jmenovaný pomočil, přičemž dne 28. 2. 2008 byly Policií ČR, OŘ, SKPV N. J., pod č. j. ORNJ-426-48/TČ-2008-04 zahájeny úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. ve věci trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. vůči podezřelému M. P. a dne 19. 3. 2008 v 09.00 hod. v N. J. na Policii ČR, OŘ, SKPV, oddělení obecné kriminality, po řádném poučení a po poučení o trestních následcích křivé výpovědi a křivého obvinění vypovídal mladistvý „tulipán“ v procesním postavení svědka před policejním komisařem vědomě nepravdivě o shora uvedených skutečnostech, kdy usnesením Police ČR, OŘ, SKPV N. J., č. j. ORNJ-426-48/TČ-2008-04, ze dne 2. 6. 2008, byla uvedená věc odložena podle §159a odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 6. 2008.
Je třeba zmínit, že v posuzované trestní věci mladistvého bylo již rozhodováno opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 22. 6. 2009, č. j. 11 Tm 13/2009-166, byl mladistvý uznán vinným pod bodem 1) proviněními křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., pod bodem 2) proviněním nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. Z podnětu odvolání mladistvého, zákonné zástupkyně - matky R. M. a odvolání, které za mladistvého a v jeho prospěch podala obhájkyně JUDr. Zdeňka Poláková, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 4 Tmo 137/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. byl mladistvý uznán vinným pod bodem 1) jednak proviněním křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., jednak proviněním křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., pod bodem 2) proviněním nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. Z podnětu dovolání mladistvého byly usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 830/2010, podle §265k odst. 1 tr. ř. oba označené rozsudky zrušeny. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla současně zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Okresnímu soudu v Ostravě, soudu pro mládež, přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 4 Tmo 23/2013, podal mladistvý prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Mladistvý poznamenal, že závěr odvolacího soudu, že je pro něj příznivější aplikace trestního zákoníku, spočívá na nesprávném právním posouzení. Svoje stanovisko zdůvodnil tím, že zatímco v případě trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. tr. zák. musely orgány činné v trestním řízení prokazovat obviněnému přímý úmysl přivodit jinému trestní stíhání, podle §345 odst. 1 tr. zákoníku jim postačuje prokázat úmysl nepřímý. Aplikace trestního zákoníku je tedy v tomto směru příznivější nikoliv pro mladistvého, nýbrž právě pro orgány činné v trestním řízení. Ve vztahu k provinění křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku mladistvý dále namítal, že není zřejmé, z čeho obžaloba a soud dovodily jeho úmysl přivodit M. P. trestní stíhání. S ohledem na skutečnost, že mladistvý byl v době údajného spáchání trestného činu ve věku 15-16 let a v dětském domově pobýval již 6 let, nelze navíc předpokládat, že by s takovým úmyslem jednal. Pokud jde o provinění křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tvrdil, že ani v tomto řízení a ani v řízení vedeném u Policie České republiky N. J. pod č. j. ORNJ-426-/TČ-2008-04 nebylo prokázáno, že by křivě vypovídal. Setrval na své obhajobě, že vychovatelem M. P. byl několikrát nepřiměřeně zbit a o tomto zážitku vypovídal pravdivě.
Trestní věc č. j. ORNJ-426-/TČ-2008-04 nebyla navzdory důvodnému podezření z podjatosti policejního orgánu v N. J. postoupena jinému oddělení Policie České republiky (dále též jen „Policie“) a případ týrání svěřené osoby, kterého se měl vychovatel M. P. dopustit, byl tak podle mladistvého šetřen neobjektivně a jednostranně, což zejména dokládá fakt, že M. P. jako osoba podezřelá nebyl, na rozdíl od mladistvého, který v trestní věci č. j. ORNJ-426-/TČ-2008-04 vystupoval v roli poškozeného, podroben psychiatricko-psychologickému zkoumání. K vyšetření duševního stavu mladistvého byla Policií ustanovena znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jitka Adamová, o jejíž objektivitě lze mít pochybnosti vzhledem k její dlouhodobé spolupráci s D. d. v N. J., a dále byl ustanoven znalec z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, Mgr. Zdeněk Kolařík, pro jehož nestrannost nesvědčí skutečnost, že přednáší policistům.
Znalecký posudek vypracovaný těmito znalci nemá žádnou vypovídací hodnotu, je plný předsudečných pojmů a zavádějících výrazů, není věrohodný. Znalci si s mladistvým nevytvořili atmosféru důvěry, která je pro učinění objektivních závěrů nutná. Provedli vlastní šetření bez toho, aby od zákonných zástupců mladistvého zjišťovali rodinnou anamnézu. Vycházeli pouze z podkladů poskytnutých dětským domovem a Policií, přičemž tyto údaje jsou vloženy mezi to, co jim sdělil mladistvý. Sdělení mladistvého nezapadající do rámce obvinění jsou bez bližšího vysvětlení zpochybňována. Znalci nekonkretizovali testované projektivní techniky, neuvedli, jak tyto techniky byly prováděny. Tvrzení o tom, že je mladistvý sociálně vychytralý, že podléhá vlivu okolí a že jeho výpovědi nesplňují ani obecná, ani konkrétní psychologická kritéria věrohodnosti, jsou vyslovena pouze na základě dřívějších předpojatých výroků znalců. Závěr znaleckého posudku je nesrozumitelnou směsí pojmů a je z něj patrné negativní hodnocení mladistvého. V textu jsou navíc zjevné rozpory – znalci na jednu stranu uvádějí, že se osobnost mladistvého formuje na bázi primární psychosociální deprivace, na straně druhé poznamenávají, že je mladistvý fixován na matku, což podle mladistvého, který byl v útlém věku odebrán z rodinného prostředí a umístěn do ústavu, značí deprivaci sekundární. Ačkoliv obhajoba předložila znalecký posudek PhDr. Jarmily Valouškové, z něhož se podává, že mladistvý nemá tendenci si vymýšlet a že je pravděpodobné, že ze strany vychovatele M.P. došlo k nějakému politováníhodnému zásahu, po němž se mladistvý pomočil, soud k uvedenému znaleckému posudku nepřihlédl, přičemž konstatoval, že tento posudek byl zpracován velmi nestandardním způsobem. Přestože soud u hlavního líčení znalce MUDr. Jitku Adamovou, Mgr. Zdeňka Kolaříka a PhDr. Jarmilu Valouškovou vyslechl, mladistvý měl za to, že soud tyto znalce vzájemně neseznámil s učiněnými závěry ve smyslu instrukce obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 830/2010; soud se v rozporu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu s odlišnými stanovisky znalců nevypořádal dostatečně.
Odvolací soud sice dokazování doplnil o svědecké výpovědi Mgr. M. C. a R. Ĺ.-S., z těchto výpovědí si však vybral jen to, co se mu hodilo pro odsuzující rozsudek. Svědek Mgr. M. C. mladistvému zpočátku věřil, později ale dospěl k závěru, že se události způsobem mladistvým popisovaným nestaly, a to z důvodu nepřiléhavých situací a rovněž proto, že tyto události matka mladistvého popisovala odlišně. Soud opomíjí, že mladistvý události nepopisoval rozporně, přičemž nereflektuje, že důvodem, proč mladistvý o věci v diagnostickém ústavu již nechtěl hovořit, byla skutečnost, že věděl, že „oni drží při sobě“. Ačkoliv je odvolacímu soudu věc známa i z dříve projednávané trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 56/2009 a u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 To 251/2012, v odůvodnění svého rozhodnutí svědkyni R. Ĺ.-S. překvapivě vytkl, že celou situaci navzdory její závažnosti neřešila a přesto, že mladistvý byl v srpnu 2007 na dlouhodobém útěku, spokojila se s jeho sdělením, že právě v srpnu 2007 vše oznámil sociální pracovnici; mladistvý namítl, že z jiného trestního spisu (zjevně sp. zn. 4 T 56/2009) se podává, že sociální pracovnici bylo známo, že po dobu prázdnin byl u rodičů, nikoliv, jak uvedl odvolací soud, na dlouhodobém útěku. Mladistvý nesouhlasil ani s důvody, pro které odvolací soud nevyslechl jako svědka G. P., pakliže je vystavil na zprávě Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru školství, mládeže a sportu, ze dne 13. 5. 2008, která údajně nepotvrzuje výpověď svědkyně R. Ĺ.-S., že bití mladistvého byl na krajském úřadě svědek G. P. oznámit. Z trestního spisu sp. zn. 4 T 56/2009 však vyplývá, že svědek G.P.vypověděl, že na krajském úřadu opravdu byl. Odvolací soud se dále pozastavuje nad údajným nepřesným stanovením doby spáchání skutku týrání svěřené osoby. Opomíjí ale, že mladistvý byl v dětském domově od roku 2002, a že tudíž přesné určení událostí a doby, kdy k událostem došlo, je s ohledem na časový odstup obtížné. Nelze navíc přehlédnout, že údaje soudem zmiňované nejsou rozporné. Co se týče sdělení svědka L. M., jež soud považuje za rozdílná a nevěrohodná, není najisto postaveno, co uvedený svědek sociální pracovnici přesně sdělil, resp. zda se jeho výpověď týkala stejného fyzického napadení mladistvého, o němž svědek vypovídal při prověrce státních zástupců. Mladistvý odvolacímu soudu rovněž vytkl, že svůj závěr o tom, že k bití mladistvého ze strany vychovatele M. P. nedošlo, opřel mimo jiné o opatrovnický spis sp. zn. 0 P 467/2003, uvedl-li, že lze stěží předpokládat, že by se rodiče mladistvého v řízení o zrušení ústavní výchovy nezmínili o tom, že je jejich syn v ústavu fyzicky trestán.
Mladistvý shrnul, že orgány činné v trestním řízení se námitkami obhajoby nezabývaly objektivně, o čemž svědčí zejména ignorování podnětů ze strany Ing. M. Ĺ., a uvedl, že v řízení nebyly provedeny důkazy v jeho prospěch a návrhy na provedení důkazů byly zamítnuty. Podle jeho názoru existuje znatelná snaha jej opětovně odsoudit bez ohledu na skutečný stav věci, přičemž měl za to, že na přístup orgánů činných v trestním řízení má nemalý vliv jeho romská národnost. Uzavřel, že došlo k porušení zásad in dubio pro reo, rovnosti stran a spravedlivého procesu a navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud pro mládež zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 4 Tmo 23/213, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 11 Tm 13/2009, a aby ve věci rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání mladistvého ke dni konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání mladistvého je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že námitky mladistvého mají až na dále v tomto usnesení uvedenou výjimku charakter námitek skutkových, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k nimž tak neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Pokud jde o zásadu in dubio pro reo, na niž mladistvý apeluje, tato vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové rovněž není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady Nejvyšší soud v posuzované trestní věci poté, co byly odstraněny nedostatky vytknuté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 830/2010, a dokazování bylo v intencích pokynů citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu doplněno, již neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 9 až 14 rozsudku soudu prvního stupně po zevrubné rekapitulaci provedených důkazů a strany 8 až 15 napadeného rozsudku odvolacího soudu, který sám dokazování nikoliv nevýznamně rovněž doplnil). Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou mladistvého a proč jí neuvěřil. Nalézací soud v novém řízení vyslechl v postavení svědků M. P., F. H., M. J. a Mgr. B. F.; v postavení znalců pak rovněž PhDr. Jarmilu Valouškovou, Mgr. Zdeňka Kolaříka a MUDr. Jitku Adamovou. Svědek M. P. vypověděl, že se vůči mladistvému žádného fyzického násilí nedopustil, tvrzení mladistvého tedy v celém rozsahu popřel, přičemž jeho výpověď koresponduje s výpovědí svědka F. H., v době údajného spáchání trestného činu týrání svěřené osoby přímého vychovatele mladistvého, který uvedl, že nikdy neviděl, že by se M. P. dopustil vůči jakýmkoliv dětem hrubosti psychického či fyzického charakteru, a poznamenal, že na M. P. si ani mladistvý, ani nikdo jiný nestěžoval. Výpovědi zmíněných svědků dokresluje výpověď svědkyně M. J., vedoucí vychovatelky tzv. rodinky, do níž mladistvý náležel. Tato svědkyně, k níž měl mladistvý podle jejích slov důvěru, uvedla, že se jí mladistvý s tím, že by měl být M. P. bit, nesvěřil. Vypověděla rovněž, že se M. P. choval výborně, že jej děti měly rády a že s ním taktéž mladistvý vycházel dobře. Co se týče svědectví Mgr. B. F., ř. D. d. N. J., z jeho obsahu se podává, že svědkyně nezaznamenala, že by mezi M. P. a mladistvým byly problémy, uvedla, že mladistvý vyhledával sportovní aktivity, které M. P. vedl, vyloučila, že by M. P., ať už vůči mladistvému či vůči jakýmkoliv jiným dětem, užíval fyzické tresty, a uzavřela, že ani mladistvý, ani nikdo jiný si na M. Po. nikdy nestěžoval. Znalci Mgr. Zdeněk Kolařík a MUDr. Jitka Adamová v souladu s jimi vypracovaným znaleckým posudkem (srov. č. listu 37-55) vypověděli, že mladistvý je intelektově v pásmu lehké retardace, má sklony k účelovému zkreslování výpovědi, či dokonce ke lhaní, a vyšetřovaná událost se na jeho psychice nepodepsala (č. listu 593-598, č. listu 598-600). Z výpovědi znalkyně PhDr. Jarmily Valouškové, která se na rozdíl od shora jmenovaných znalců s obsahem trestního spisu při zpracování písemnosti označené jako znalecký posudek (č. listu 9-11, 152-155) zjevně neseznámila, naopak vyplývá, že intelekt mladistvého není v oblasti retardace, tvrzení mladistvého se velmi pravděpodobně zakládá na pravdě, jeho sdělování je autentické, neboť o události v podstatě odmítá hovořit (č. listu 591-593). Pokud jde o vzájemné seznámení znalců s učiněnými závěry, pokynům Nejvyššího soudu sice nebylo vyhověno, s ohledem na význam znaleckých posudků, jejich nevýsadní postavení (jsou hodnoceny v kontextu s dalšími provedenými důkazy) a rozsáhlost provedeného dokazování však uvedené pochybení nelze považovat za zásadní, tedy takové, které by proces dokazování výrazně negativně ovlivnilo a které by tak vedlo ke zrušení napadeného, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí a k přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí. Skutkové zjištění soudů o tom, že se mladistvý jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině dopustil, v provedených důkazech oporu má. Mladistvý je usvědčován zejména výpověďmi svědků M. P., F. H., M. J. a Mgr. B. F., znaleckým posudkem znalců Mgr. Zdeňka Kolaříka a MUDr. Jitky Adamové, výpověďmi těchto znalců, stejně jako výpovědí Mgr. M. C. (č. listu 729-738), v době pobytu mladistvého v D. d. ú. B. tamního etopeda, o jehož výpověď doplnil dokazování odvolací soud.
K výhradě mladistvého vztahující se k údajné podjatosti policejního orgánu v N. J., z níž mladistvý vyvozuje důvod odložení trestní věci M. P. a příčinu trestního stíhání jeho vlastní osoby, považuje Nejvyšší soud za nutné opětovně podotknout, že okolnost, zda obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, musí soud, který rozhoduje o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., a to bez ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá nebo nevěrohodná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, publikováno pod č. 19/2006 Sb. rozh. tr.). Jinak řečeno, nepodaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01). Jelikož soudy svůj závěr o tom, že se mladistvý dopustil trestných činů křivého obvinění a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, nezaložily na podkladě usnesení o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. ř., je jeho shora zmíněná výhrada bezpředmětná. Námitka mladistvého stran podjatosti znalců Mgr. Zdeňka Kolaříka a MUDr. Jitky Adamové taktéž nemůže obstát. Z prosté skutečnosti, že znalec Mgr. Zdeněk Kolařík přednáší na policejní škole a vyšetřovatelům na různých seminářích (č. listu 594), nelze vyvozovat jeho neobjektivitu. K pochybnostem o nestrannosti MUDr. Jitky Adamové neexistují rovněž žádné důvody – znalkyně výslovně uvedla, že s D. d. v N. J. nikdy nespolupracovala, pokud se během své praxe setkala s M. P., tak si na něj nepamatuje, a v době, kdy vypracovávala znalecký posudek mladistvého, byla již v důchodu (č. listu 599 a 600). Výhrady mladistvého vůči citovanému znaleckému posudku zmíněných znalců nelze považovat za opodstatněné. Znalci vycházeli ze všech dostupných důkazů a z vlastního šetření. Na rozdíl od mladistvým preferované znalkyně PhDr. Jarmily Valouškové se seznámili s obsahem trestního spisu a pro účely komplexního vyšetření duševního stavu mladistvého s mladistvým vedli nejen psychodiagnostický rozhovor, ale učinili i další rozsáhlé testování. S výtkou mladistvého, že si odvolací soud z výpovědí Mgr. M. C. a R. Ĺ.-S. vybral jen to, co se mu hodilo pro odsuzující rozsudek, se Nejvyšší soud neztotožňuje. Mgr. M. C. jako svědek uvedl, že zpočátku mladistvému věřil, později však vlivem rozcházejících se výpovědí mladistvého a jeho matky a reakcí mladistvého na snahu svědka s mladistvým o údajně prožité události hovořit své stanovisko nejen on změnil. Postup odvolacího soudu, který výpověď svědkyně R. Ĺ.-S. a její sdělení o tom, že G. P. měl bití mladistvého oznámit na krajském úřadu, vyvrátil zprávou Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru školství, mládeže a sportu ze dne 13. 5. 2008, nelze shledávat nesprávným, mladistvý navíc odvolacímu soudu výslech svědka G. P. nenavrhl, v písemném odvolání se nad nevyslechnutím svědka soudem prvního stupně pouze pozastavoval (srov. č. listu 662), v průběhu veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání, návrhy na doplnění dokazování nečinil (srov. č. listu 704). Pokud jde o rozpory ve sděleních mladistvého stran doby spáchání trestného činu týrání svěřené osoby zmiňované odvolacím soudem, Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem mladistvého, že údaje soudem uváděné nejsou nikterak rozporné, z této skutečnosti však na rozdíl od mladistvého neusuzuje na kredibilitu jím učiněných výpovědí. Námitku mladistvého, že není postaveno najisto, co přesně svědek L. M. řekl sociální pracovnici, neshledává Nejvyšší soud opodstatněnou, jakož neshledává opodstatněnou ani námitku mladistvého brojící proti závěru odvolacího soudu, který je mimo jiné opřen o zjištění, že ani otec, ani matka mladistvého se v průběhu řízení o zrušení ústavní výchovy o fyzickém trestání mladistvého, k němuž mělo v dětském domově docházet, nezmínili.
Nejvyšší soud uzavírá, že takto uplatněné skutkové námitky mladistvého byly součástí jeho obhajoby již v předchozích fázích řízení, jíž však nelze přisvědčit, neboť soudy opřely své skutkové závěry o spolehlivé usvědčující důkazy. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami mladistvého, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je ale významnou otázka, zda se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení skutku, uzavřel-li, že je pro mladistvého z hlediska zásad o časové působnosti trestních zákonů příznivější aplikace trestního zákoníku.
Podle §16 odst. 1 tr. zák. a shodně také §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Nalézací soud posoudil zjištěný skutek z hlediska hmotného práva jako provinění křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., jelikož mladistvý jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, přičemž v daných souvislostech je významné zdůraznit, že si podle jeho právních závěrů musel být vědom toho, že uvedením nepravdivých údajů může M. P. způsobit trestní stíhání, což bylo orgány činnými v trestním řízení též realizováno, jelikož byly zahájeny úkony trestního řízení proti podezřelému M. P. pro trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. Dále jej kvalifikoval též jako provinění křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., protože jako svědek před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí (strana 14 rozsudku).
Naproti tomu napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl mladistvý nově uznán vinným proviněním křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku a proviněním křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud shledal, že pro mladistvého je příznivější aplikace trestního zákoníku, přičemž k tomuto závěru dospěl porovnáním sazeb trestu (trestního opatření) odnětí svobody u skutkových podstat trestných činů podle §174 odst. 1 tr. zák. a §345 odst. 1 tr. zákoníku a porovnáním přísnosti druhů alternativních trestů uvedených ve skutkových podstatách trestných činů podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (viz strany 15, 16 rozsudku). S takovým závěrem odvolacího soudu se mladistvý neztotožnil. Měl za to, že zatímco v případě trestného činu (provinění) křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. musely orgány činné v trestním řízení prokazovat mladistvému přímý úmysl přivodit jinému trestní stíhání, ve vztahu k trestnému činu (provinění) podle §345 odst. 1 tr. zákoníku jim postačuje prokázat úmysl nepřímý, tudíž aplikace trestního zákoníku je příznivější nikoliv pro mladistvého, nýbrž právě pro orgány činné v trestním řízení. Výhrady mladistvého ale nejsou v konkrétním případě opodstatněné.
Trestného činu (provinění) křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.
Ustanovení §345 odst. 1, 2 tr. zákoníku o trestném činu (provinění) křivého obvinění obsahují dvě samostatné skutkové podstaty. Trestného činu (provinění) podle §345 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu. Trestný čin (provinění) podle §345 odst. 2 tr. zákoníku spáchá, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. V §345 odst. 2 tr. zákoníku jde zároveň o skutkovou podstatu kvalifikovanou, která v sobě obsahuje i znaky uvedené v §345 odst. 1 tr. zákoníku. Znakem skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku není „úmysl přivodit jinému trestní stíhání“, a proto k jejímu naplnění postačí jen zjištění, že pachatel uvádí nepravdivé skutečnosti o tom, že jiná konkrétní osoba jednala tak, že naplnila skutkovou podstatu trestného činu. Je-li úmyslem pachatele přivodit trestní stíhání jiného, posoudí se jeho čin jen podle §345 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu č. 45/2013 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska subjektivní stránky zákon u první skutkové podstaty (odst. 1) předpokládá úmysl, a to úmysl přímý, kdy si pachatel musel být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit [15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. U druhé skutkové podstaty (odst. 2) zákon rovněž předpokládá ze stejných důvodů úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění [15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž navíc je zde stejně jako v případě trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální [15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3236, 3237]. Obdobně u trestného činu (provinění) křivé výpovědi podle §174 odst. 1 tr. zák. obsahuje subjektivní stránka úmysl, který zahrnuje předně vědomost o tom, že obvinění je nepravdivé, lživé, přičemž lživost obvinění znamená, že si pachatel musel být nepravdivosti obvinění vědom a že také chce lživě obvinit (přímý úmysl). Úmysl musí zahrnovat rovněž možnost trestního stíhání jiného na základě lživého obvinění; zde stačí eventuální úmysl.
S ohledem na charakter námitek mladistvého je třeba uvést, že z uvedeného vyplývá, že trestní zákon účinný do 21. 12. 2009 obsahoval u ustanovení §174 odst. 1 pouze jednu základní skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění, která byla vymezena shodně s nyní platným ustanovením §345 odst. 2 trestního zákoníku. Jednání pachatele, který jiného lživě obvinil z trestného činu, aniž by jednal ve specifickém úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, tedy do 31. 12. 2009 nebylo postižitelné jako trestný čin křivého obvinění; pokud by nevykazovalo znaky jiného trestného činu (např. trestného činu pomluvy), šlo by o jednání beztrestné. Ustanovení §174 odst. 1 trestního zákona tedy bylo pro pachatele příznivější než ustanovení §345 odst. 1 trestního zákoníku v tom směru, že vymezovalo podmínky trestnosti úžeji. Mladistvý se však mýlí, poukazuje-li na odlišné formy zavinění u provinění podle §174 odst. 1 tr. zák. na straně jedné a podle §345 odst. 1 tr. zákoníku na straně druhé, jež by měly být významné z hlediska posouzení trestnosti jeho činu, jelikož v konkrétním případě nelze bez dalšího srovnávat jen skutkové podstaty uvedené v §174 odt. 1 tr. zák. na straně jedné a v §345 odst. 1 tr. zákoníku na straně druhé.
Z výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že mladistvý byl mimo jiné uznán vinným proviněním křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, jak se podává z tzv. právní věty výroku o vině i odůvodnění rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolací soud výslovně uvedl, že mladistvý jiného, a to M. P., lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, přičemž tohoto provinění se dopustil minimálně formou úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť byl srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění bude tato osoba trestně stíhána (strana 16).
Ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě jasně vyplývá, že dovolatel jednal v tzv. specifickém úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhání, když nepravdivá tvrzení sděloval orgánům činným v trestním řízení, a to i v rámci svědecké výpovědi. Existenci takového úmyslu ostatně odvolací soud výslovně konstatoval v tzv. právní větě a závěr o existenci takového úmyslu zopakoval i v odůvodnění svého rozhodnutí. Skutek tedy vykazoval všechny znaky jak trestného činu (provinění) křivého obvinění podle §174 odst. 1 podle dřívějšího trestního zákona, tak i téhož trestného činu (provinění) podle §345 odst. 2 tr. zákoníku. Byť tedy odvolací soud pochybil, když mladistvého uznal vinným tím, že v jednání, jež vykazuje znaky skutkové podstaty uvedené v §345 odst. 2 tr. zákoníku, shledal naplnění znaků skutkové podstaty provinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku (nikoliv znaků přísněji trestné skutkové podstaty provinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku), nelze uzavřít, že by uvedené pochybení bylo k tíži mladistvého. Mladistvý byl (byť nesprávně) uznán vinným méně závažným proviněním, jeho jednání bylo posouzeno podle pozdějšího zákona, který pro něj byl v tomto konkrétním případě v důsledku pochybení odvolacího soudu příznivější.
Ustanovení §174 odst. 1 tr. zák. a §345 odst. 2 tr. zákoníku vymezovala znaky trestného činu křivého obvinění zcela shodně a stanovila na tento trestný čin též shodný trest. Taktéž skutková podstata sbíhajícího se trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. byla vymezena zcela shodně s korespondujícím ustanovením §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, obě ustanovení obsahovala shodnou sazbu trestu odnětí svobody (šest měsíců až tři roky) a obě umožňovala, aby jako trest samostatný byl uložen jiný trest nežli trest odnětí svobody. Trest zákazu činnosti uvedený v ustanovení §346 odst. 2 tr. zákoníku je sice podle obecného řazení trestů uvedeného v §52 odst. 1 tr. zákoníku mírnější než trest peněžitý uvedený v ustanovení §175 odst. 2 tr. zák., v této konkrétní věci však uložení trestního opatření zákazu činnosti s ohledem na okolnosti případu zřejmě nepřicházelo v úvahu, kdežto uložení trestního opatření peněžitého by alespoň teoreticky možné bylo. Novější právní úprava jako celek tedy nebyla pro mladistvého příznivější než úprava platná v době spáchání činu a věc tedy měla být ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku kvalifikována podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, což také původně učinil soud prvního stupně.
V důsledku toho, že odvolací soud použil nesprávné a nepřiléhavé kvalifikace podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, však byl dovolatel v konečném důsledku zvýhodněn. Ustanovení §345 odst. 1 tr. zákoníku sice šíře vymezuje podmínky trestnosti, sazba trestu odnětí svobody zde uvedená (až na dvě léta) je však mírnější nežli sazba uvedená v ustanovení §174 odst. 1 tr. zák. (až na tři léta). Tato okolnost se také reálně projevila v tom, že odvolací soud uložil mladistvému obviněnému poněkud mírnější trestní opatření.
V předmětné trestní věci podal dovolání pouze mladistvý a v dovolacím řízení tudíž platí zákaz reformace in peius (§265p odst. 1, §265s odst. 2 tr. ř.). Změnu právní kvalifikace ve výše naznačeném směru, kterou by s ohledem na výše uvedené bylo nutno považovat za změnu v neprospěch mladistvého, nelze proto připustit.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze formálně podřadit též námitku, ve které dovolatel poukazuje na ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže ve znění platném do 31. 12. 2009. S ohledem na naprostou nekonkrétnost této námitky lze konstatovat pouze tolik, že na základě nepravdivých tvrzení dovolatele byly zahájeny úkony trestního řízení a věc byla odložena až po několikaměsíčním šetření. Za takové situace by nebylo možno hovořit o malém stupni nebezpečnosti činu pro společnost ani v případě, že by věc byla posuzována podle úpravy platné do 31. 12. 2009.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že výhrada mladistvého směřující proti správnosti právního posouzení skutku též jako provinění křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle odvolacího soudu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je založena na jeho tvrzení, že nebylo prokázáno, že by jako svědek před policejním orgánem, který koná v přípravném řízení podle trestního řádu, uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí. Mladistvý nezpochybnil naplnění některého ze zákonných znaků této skutkové podstaty, ale nesouhlasil se správností skutkových zjištění, které se staly podkladem pro právní kvalifikaci skutku. Uplatnil tak námitku skutkovou, jíž ale nebylo možno přisvědčit z už dříve rozvedených důvodů.
Nejvyšší soud na základě shora uvedeného uzavírá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. Dovolací námitky mladistvého jsou zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.