ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.421.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 421/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014 o dovolání obviněné K. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 7 To 343/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 92/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 7. 2013, sp. zn. 1 T 92/2012, byla obviněná K. Š. uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byla podle §346 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná shora uvedeného přečinu dopustila tím, že „v P. dne 5. 9. 2011 v době od 10.57 do 11.19 hod. v N. ul. u Okresního soudu Plzeň-město v trestní věci sp. zn. 6 T 146/2009 vedené proti obžalovanému A. K., jako svědkyně po zákonném poučení v úmyslu vyvinit jej z vniknutí do objektu vysokoškolských kolejí ZČU v P., M., ze dne 31. 5. 2009 a potvrdit tím jeho obhajobu v rozporu se skutečností mj. vypověděla, že tehdy na schůzce u nějakých internátů na B. byla tma, že měli spicha mezi 10., 11. nebo 12., byla noc, k ní a K., sedícím v motorovém vozidle, přišli policajti, zkontrolovali je, vše bylo v pořádku, a že po 15 nebo 20 min. přišli znovu stejní dva policisté a po výzvě si K. odváděli, přestože obv. K. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 6 T 146/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 43/2012 odsouzen pro trestné činy podle §§247/1a), e), 249b a 238/1 tr. zák. pro skutek, že mj. v P. dne 31. 5. 2009 mezi 0.18 hod. a 1.10 hod. na vysokoškolských kolejích Z. u., M., vnikl bez svolení jeho uživatele P. G., do neuzamčeného pokoje, kde ke škodě P. G. odcizil věci v celkové hodnotě nejméně 5.150,- Kč, přičemž bylo prokázáno, že jmenovaný té noci vstoupil do objektu v 00.50 hod. bez doprovodu jiné osoby, načež byl uvnitř objektu dne 31. 5. 2009 v 01.20 hod. zadržen policisty“.
Označený rozsudek napadla obviněná v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 7 To 343/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněná rekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení, jakož i obsah soudních rozhodnutí a svého odvolání, přičemž setrvala na svém tvrzení, že k soudu šla na žádost obhájkyně obviněného A. K., a to z důvodu, aby dosvědčila, že ústřižky o alimentech měla doma, nikoliv proto, aby tomuto obviněnému poskytla alibi – to nikdy neměla v úmyslu. Namítla, že obžaloba obviněného jí sice byla předestřena, ona však datum v obžalobě uvedené nepotvrdila, neboť ve své výpovědi hovořila o neurčitém dni, kdy měla s obviněným schůzku. Podle jejího názoru existuje zřejmá pochybnost o tom, zda se s obviněným na B. nesetkala jiný den a obviněný se skutečnosti, že se s ním na B. někdy setkala, nesnažil využít k vytvoření si alibi. Pro ten účel navrhovala ověření případných dalších kontrol policií, čemuž soudy nevyhověly. Obviněná uvedla, že nevěděla, co přesně bylo A. K. kladeno za vinu; dodala, že jestliže měl navíc obviněný něco provést až po půlnoci, vypovídala o době, která předcházela spáchání trestné činnosti, a tudíž obviněnému nemohla objektivně poskytnout alibi. Nakonec poznamenala, že A. K. byl jednoznačně usvědčen kamerovým záznamem, její výpověď tak nemohla mít větší význam, a proto není naplněna objektivní stránka žalovaného přečinu.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 7 To 343/2013, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy či přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, který ve věci učinil soud prvního a druhého stupně.
Jestliže se skutkové závěry soudů v posuzované trestní věci zohlední, nelze námitky obviněné podle státního zástupce akceptovat. Obviněné bylo před jejím výslechem u soudu v trestní věci A. K. sděleno, co je předmětem řízení, takže věděla, k čemu se vyjadřuje. Pokud poté uvedla, že měla schůzku s A. K., seděli spolu v autě a – aniž by jmenovaný cokoli odcizil – odvedli ho policisté, bylo zcela zřejmé, že se vyjadřuje právě k inkriminovanému časovému okamžiku, kdy se měl A. K. dopustit trestné činnosti. Jiný okamžik, kdy by A. K. byl s obviněnou v daném místě v autě a odvedli ho policisté, ani navíc nebyl zjištěn. A. K. se svého deliktu dopustil mezi 0.18 a 1.10 hod., tedy nikoli nad ránem, bezprostředně před tím, než byl zadržen policisty, a tudíž výpověď obviněné směřovala právě do toho časového úseku, který byl podstatný. Nelze rovněž tvrdit, že sdělení učiněná obviněnou byla, s přihlédnutím ke kamerovému záznamu, nepodstatná. Byť by zajištěný obrazový záznam měl nepochybně svoji relevanci, výpověď obviněné by byla jednoznačným vyviňujícím důkazem, s nímž by se soudy činné ve věci A. K. musely vypořádat. Význam výpovědi obviněné tak nemohl být pouze nízký, ale byl ve smyslu skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku podstatný. Státní zástupce připomněl, že křivá výpověď nemusí vést k vydání nesprávného rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, s. 2963). S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání směřují až na dále uvedenou výjimku proti úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a tudíž mají charakter námitek skutkových, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k nimž tak neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně po zevrubné rekapitulaci provedených důkazů a strany 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu, který sám dokazování nikoliv nevýznamně rovněž doplnil). Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřil.
K námitce obviněné, že soudy nevyhověly jejímu návrhu na ověření případných dalších policejních kontrol A. K., nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z obsahu trestního spisu se sice podává, že u hlavního líčení konaného dne 21. 1. 2013 obhájce obviněné na dotaz předsedy senátu uvedl, že by navrhoval, aby byl učiněn dotaz na Obvodní oddělení Policie P., zda byl na uvedené oddělení obviněný A. K. v roce 2009 předveden za účelem šetření stran maření úředního rozhodnutí či zda tam byl předveden v souvislosti s krádeží na kolejích i v jiný den než den 31. 5. 2009 (srov. č. listu 62); podává se z něj ale také, že u hlavního líčení konaného dne 25. 4. 2013 tento obhájce shodně s obviněnou, jakož i se státní zástupkyní další návrhy na doplnění dokazování neměl (srov. č. listu 69) a neměl je ani u hlavního líčení konaného dne 8. 7. 2013 (srov. č. listu 74). V průběhu veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání obviněné proti rozsudku, obhájce obviněné navrhoval, aby dokazování bylo doplněno vyžádáním zprávy Policie České republiky ohledně případných dalších předvedení obviněného v dotčeném období. Odvolací soud však jeho návrh zamítl, neboť jej shledal nadbytečným. Podle odvolacího soudu nebylo zřejmé, jaké policejní složky a v jakých časových horizontech mohly obviněného A. K. kontrolovat, když navíc sám obviněný hovořil o svém zákazu řízení motorových vozidel, pro který byl policií kontrolován v podstatě každou chvíli. Za této situace měl odvolací soud za to, že zpráva policie o tom, že obviněný byl kontrolován ve více případech – jestliže by ve zprávě zároveň nebylo uvedeno, že byl kontrolován v přítomnosti obviněné, o čemž soud pochyboval – by pro důkazní řízení neměla význam. Pro vyhovění návrhu obhajoby nesvědčila podle odvolacího soudu ani okolnost, že obviněnou zmiňovaná policejní kontrola měla vést k zajištění obviněného, po němž se měl obviněný podle slov obviněné vrátit druhého dne ráno zbitý a měl tvrdit, že jej policisté nutili, aby se k něčemu doznal; uvedené tvrzení obviněné totiž zcela navazovalo na obhajobu obviněného (srov. č. listu 108, ve spojení se str. 4 usnesení odvolacího soudu). Ze všech shora naznačených skutečností lze učinit závěr, že odvolací soud svým zákonným povinnostem dostál, neboť o důkazním návrhu obviněné rozhodl, přičemž své rozhodnutí náležitě zdůvodnil.
V posuzované trestní věci dále neshledal Nejvyšší soud žádný, natožpak extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutkové zjištění soudů o tom, že obviněná dne 5. 9. 2009 jako svědkyně u Okresního soudu Plzeň-město vypovídala v trestní věci sp. zn. 6 T 146/2009 vedené proti obviněnému A. K., má oporu v provedených důkazech. Stejně tak má oporu v provedených důkazech i skutkové zjištění soudů, že datum uvedené v obžalobě obviněná nepřímo potvrdila, že svou výpověď směřovala do doby, kdy se obviněný krádeže dopustil, nikoliv že hovořila o době, která spáchání trestné činnosti předcházela. Nutno poznamenat, že A. K. popřel, že by byl v dané době trestně stíhán pro neplacení výživného (č. listu 60). Dále nutno souhlasit s odvolacím soudem, který ve svém usnesení o zamítnutí odvolání obviněné uvedl, že žádná otázka spojená s placením výživného obviněným A. K. v trestní věci sp. zn. 6 T 146/2009 řešena nebyla. Tato skutečnost vyplývá nejen z protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 9. 2011 (č. listu 16 a 17), ale i ze zvukového záznamu tohoto hlavního líčení. Z uvedeného zvukového záznamu, který byl přehrán, a tedy jako důkaz proveden u hlavního líčení konaného v trestní věci sp. zn. 1 T 92/2012 dne 21. 1. 2013 (č. listu 62), se podává, že obviněná na problematiku vyživovací povinnosti nebyla tázána, že samosoudce obviněnou (tehdy v postavení svědkyně) poučil o jejích povinnostech, včetně následků případné nepravdivé svědecké výpovědi, a řádně zjistil její vztah k obviněnému A. K. Ze zmíněného zvukového záznamu se taktéž podává, že výslech obviněné prováděl obhájce obviněného A. K., který obviněnou seznámil s popisem skutku uvedeným v obžalobě, a to včetně přesného data, kdy k němu mělo dojít. Jestliže obviněná za této situace uvedla, že s A. K. měla jednoho dne na B. v pozdních hodinách schůzku, že to bylo v blízkosti internátů nebo nějaké školy, že spolu seděli v autě a – aniž by jmenovaný cokoli odcizil – odvedli ho policisté, je zřejmé, že se vyjadřovala právě k inkriminovanému časovému okamžiku, kdy se měl A. K. dopustit trestné činnosti. Obviněná nevypověděla, že by s A. K. měla více schůzek, kdy by je vyrušila policie, a to schůzek v pozdních hodinách, na B. a v blízkosti internátů či školy. Skutečnost, že tvrzení obviněné u soudu o tom, že ji měl obviněný druhý den ráno navštívit, že byl zbitý a měl jí říct, že „byl u těch policajtů, že jej někam odvedli a zbili a že na něj něco sváděli“, se vztahuje právě ke dni 31. 5. 2009, rovněž dokládá obviněný A. K., neboť obdobně vypovídal u hlavního líčení dne 23. 5. 2011 v předmětné trestní věci sp. zn. 6 T 146/2009 (č. listu 22). Pokud jde o námitku obviněné, že hovořila-li u soudu o tom, že se s obviněným setkala před půlnocí, vypovídala o době, která s ohledem na okamžik zadržení obviněného předcházela spáchání trestné činnosti, tato je vyvrácena skutkovým zjištěním soudů v trestní věci 6 T 146/2009, podle něhož se A. K. svého deliktu dopustil mezi 0.18 a 1.10 hod. a na místě činu, v objektu vysokoškolských kolejí, byl zadržen v 1.20 hod. Jestliže obviněná uvedla, že A. K. byl policisty zadržen v okamžiku, kdy s ním seděla v autě, svou výpověď směřovala do časového úseku, který byl podstatný, jelikož se vztahoval k době, kdy byl zmíněný obviněný zadržen (a nikoliv k době, která předcházela spáchání trestné činnosti).
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu a obsah dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněné naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, resp. zda okolnost, o níž obviněná jako svědkyně před soudem uvedla nepravdu, měla podstatný význam pro rozhodnutí a zda se obviněná jednání, kdy jako svědkyně před soudem uvedla nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí, dopustila úmyslně.
Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
Zda se jedná okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Nemusí se však jednat o okolnost mající rozhodující význam. Zpravidla půjde o skutečnost, kterou orgán uvedený v ustanovení §346 odst. 2 tr. zákoníku musí vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodovat (v trestním řízení půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodnutí o vině nebo trestu, o uložení ochranného opatření nebo o nároku poškozeného), přičemž se nevyžaduje, aby v důsledku křivé výpovědi nebo nepravdivého znaleckého posudku bylo vydáno nesprávné rozhodnutí anebo došlo k nesprávnému zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3245-3246.). Pokud jde o úmysl pachatele, ten musí zahrnovat i skutečnost, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo zjištění, a postačuje úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
Jakkoliv si lze představit výstižnější popis skutkových okolností relevantních se zřetelem k použité právní kvalifikaci, není pochyb o tom, že obviněná, která dne 5. 9. 2011 před Okresním soudem Plzeň-město v trestní věci sp. zn. 6 T 146/2009 vedené proti obžalovanému A. K. v rozporu se skutečností vypověděla, že tehdy na schůzce s A. K. u nějakých internátů na B. byla tma, že měli „spicha“ mezi 10., 11. nebo 12. hodinou, že k ní a A. K., sedícím v motorovém vozidle, přišli policisté, zkontrolovali je, vše bylo v pořádku, a že po 15 nebo 20 min. přišli znovu stejní dva policisté a po výzvě si A.K. odváděli, načež druhý den na A. K. spatřila stopy užitého násilí, uvedla okolnost, která měla podstatný význam pro rozhodnutí soudu. Takto prezentovaná výpověď obviněné totiž podporovala obhajobu obviněného A. K. a popírala všechny další v řízení provedené důkazy. Ani s ohledem na existenci kamerového záznamu, na němž byl obviněný A. K. zachycen u vstupu do objektu kolejí, nelze konstatovat, že sdělení učiněná obviněnou byla nepodstatná. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obsaženým ve vyjádření k dovolání, podle něhož tato sdělení měla navzdory nepochybné relevanci kamerového záznamu vyviňující charakter, a soudy činné ve věci A. K. je musely vzít v potaz a vypořádat se s nimi. Ačkoliv křivá výpověď obviněné fakticky nevedla k vydání nesprávného rozhodnutí, vést k němu mohla, protože byla s to znemožnit zjištění skutkového stavu věci, a to zejména s ohledem na to, že výpověď svědka patří v řízení před soudy, popř. před policejními orgány, mezi základní a nejčastější důkazní prostředky.
Správný je také závěr o tom, že jednání obviněné bylo úmyslné. Obviněná, která před soudem jako řádně poučený svědek poskytla muži, s nímž byla toho času v družském vztahu, alibi, jednala s vědomím, že svým nepravdivým tvrzením o okolnosti mající pro rozhodnutí soudu podstatný význam ohrožuje zájem na správném zjištění skutkového stavu coby podkladu pro zákonné rozhodnutí soudu a takové ohrožení chtěla způsobit. Obviněná byla seznámena s trestními následky křivé výpovědi (srov. §101 odst. 1 tr. ř.), institutu odepření výpovědi svědka nevyužila (srov. §100 odst. 1, 2 tr. ř.), tedy lze uzavřít, že co do zavinění ve formě úmyslu přímého byla v jejím jednání shledána jak složka vědění, tak složka volní.
Nejvyšší soud proto na základě shora uvedeného konstatuje, že ztotožnil-li se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, který jednání obviněné popsané ve skutkové větě výroku o vině kvalifikoval jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nespočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a tudíž dovolací námitky obviněné jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněné o odložení výkonu rozhodnutí, kterou též podala, poněvadž obviněná není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková