ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.725.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 725/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o dovolání obviněného T. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 50 To 414/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 4 T 140/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 4 T 140/2011, byl obviněný T. Ž. uznán vinným v bodech 1) až 3) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 4) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 5) přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
ad 1) v úmyslu získat finanční prostředky v P. dne 7. 2. 2011 zažádal o poskytnutí úvěru od společnosti Euro Benefit, a. s., se sídlem Praha 1, 110 00 Ovocný Trh 572/11, IČ 25120514 (dále jen „společnost Euro Benefit“), ve výši 4.950,- Kč, v návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru, který byl sepsán u zprostředkovatele společnosti FIN Real, s. r. o. v Plzni (dále jen „společnost FIN Real“) svým podpisem potvrdil v rozporu se skutečností, že je zaměstnán jako dělník s čistým měsíčním příjmem ve výši 14.000,- Kč, ačkoli nebyl nikde zaměstnán, na základě takto uvedených nepravdivých údajů byla dne 14. 2. 2011 uzavřena úvěrová smlouva mezi jmenovaným a společností Euro Benefit na částku ve výši 4.950,- Kč, kdy se podpisem smlouvy zavázal uhradit celkem 12 splátek, každou ve výši 546,- Kč, avšak do současné doby nebyla ze strany jmenovaného uhrazena žádná splátka, čímž společnosti Euro Benefit způsobil škodu ve výši 4.950,- Kč,
ad 2) v úmyslu získat finanční prostředky v P. dne 7. 2. 2011 zažádal o poskytnutí úvěru od společnosti www.money24.cz, a. s., se sídlem Praha 7 – Holešovice, 170 00 Přívozní 1054/2 , IČ 28775406, (dále jen „společnost www.money24.cz“) ve výši 4.950,- Kč, v návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru, který byl sepsán u zprostředkovatele společnosti FIN Real, svým podpisem potvrdil v rozporu se skutečností, že je zaměstnán jako dělník s čistým měsíčním příjmem ve výši 14.000,- Kč, ačkoli nebyl nikde zaměstnán, na základě těchto uvedených nepravdivých údajů byla dne 14. 2. 2011 uzavřena úvěrová smlouva mezi jmenovaným a společností www.money24.cz, na částku ve výši 4.950,- Kč, kdy se podpisem smlouvy zavázal uhradit celkem 12 splátek, každou ve výši 610,- Kč, avšak do současné doby nebyla ze strany jmenovaného uhrazena žádná splátka, čímž společnosti www.money24.cz způsobil škodu ve výši 4.950,- Kč,
ad 3) v úmyslu získat finanční prostředky v P. dne 7. 2. 2011 zažádal o poskytnutí úvěru od společnosti Domácí půjčky, a. s., se sídlem Praha 7, V Závětří 1036/4, IČ 25120549, (dále jen „společnost Domácí půjčky“) ve výši 4.900,- Kč, v návrhu a uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru, který byl sepsán u zprostředkovatele společnosti FIN Real, svým podpisem potvrdil v rozporu se skutečností, že je zaměstnán jako dělník s čistým měsíčním příjmem ve výši 14.000,- Kč, ačkoli nebyl nikde zaměstnán, na základě takto uvedených nepravdivých údajů byla dne 14. 2. 2011 uzavřena úvěrová smlouva mezi jmenovaným a společností Domácí půjčky, na částku ve výši 4.900,- Kč, kdy se podpisem smlouvy zavázal uhradit celkem 24 splátek, každou ve výši 431,- Kč, avšak do současné doby nebyla ze strany jmenovaného uhrazena žádná splátka, čímž společnosti Domácí půjčky způsobil škodu ve výši 4.900,- Kč,
ad 4) dne 25. 6. 2011 společně s obviněným J. Š., v P. v R. ulici a na n. R. v přesně nezjištěné době kolem 01.00 hod. po předchozí slovní rozepři nejméně obviněného J. Š. se skupinou sestávající z V. F., M. Š., J. L., O. J., a L.Š., k níž došlo na základě reakce obviněného J. Š. na nejméně hlučné bavení se jmenovaných před domem v R. ulici, při níž obviněný J. Š. vyhlížel z okna domu, poté, co oba obvinění J. Š. a T. Ž. vyběhli ven z domu, běželi směrem k n. R., zde dostihli uvedenou skupinu, došlo mezi obviněným T. Ž. a poškozeným M. Š. k vzájemnému napadení, během něhož oba spadli na zem, přičemž v době, kdy leželi oba na zemi, vzal obviněný T.Ž. do ruky skleněnou láhev, která ležela vedle nich na zemi a udeřil s ní M. Š. do hlavy, čímž mu způsobil tržnou ránu v oblasti levého ucha zasahující do podkoží a poranění drobné tepénky se zjevným krvácením, načež se obviněný J. Š., který do té doby do konfliktu nezasahoval a stál opodál, spolu s obviněným T. Ž. dali na útěk zpět do R. ulice, neboť je mladíci z uvedené skupiny začali společně pronásledovat ve zjevné snaze obviněné napadnout a dostihli je v prostoru před hernou RX v blízkosti domu, zde obviněný J. Š. do obou rukou uchopil reklamní plechovou tabuli rozměrů 56 x 99 cm, váhy 9 kg, zvedl ji a s nápřahem s ní udeřil do hlavy k němu běžícího V. F. tak, že poškozený F. tímto úderem odhozen na zem, načež poškozený zůstal ležet na zemi s výrazně krvácejícím zraněním hlavy, mezitím obvinění T. Ž. vzal do ruky přesně nezjištěný předmět a snažil se s ním udeřit M. Š. a O. J. do horní poloviny těla, oběma se podařilo údery vykrýt rukou, čímž M. Š. plošnou kontuzi pravého předloktí a O. J. tržnou ránu nad levým loktem, což si v případě obou vyžádalo lékařské ošetření bez podstatného omezení v běžném životě, v důsledku zásahu reklamní tabulí poškozený V. F. utrpěl velký krevní výron kolem levé oční jamky, zhmoždění a drobné oděrky temene hlavy, plošné oděrky levé tváře, tržnou ránu pravého ušního boltce a přilehlé spánkové krajiny hlavy, úrazové proděravění pravého ušního bubínku, otřes mozku, malé ložisko pohmoždění levého čelního laloku mozku v oblasti tzv. pólu, zlomení lební spodiny v rozsahu především přední, ale i přilehlé střední jámy vlevo i vpravo, zasahující do levé očnice, čichové kosti, těla klínové kosti i do vnitřního úseku očnice pravé, zlomení lební klenby v rozsahu čelní kosti oboustranně a zakrvácení do levé středoušní dutiny, pro což byl hospitalizován od 25. 6. 2011 do 4. 7. 2011 na Chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice Plzeň, poté byl propuštěn do domácí rekonvalescence s doporučením klidu po dobu alespoň dvou týdnů a bez větší zátěže ještě po dobu dalšího měsíce, současně byl v průběhu měsíce července 2011 léčen s poraněním ušního bubínku na ORL klinice, během této doby trpěl postupně ustupující jednostrannou nedoslýchavostí, přičemž poškozenému z jednání obviněného J. Š. spočívajícího v úderu plechovou tabulí jako předmětu tvrdého a pádného, vedeného větší intenzitou reálně hrozilo především krvácení mezi mozkové obaly, příp. v důsledku vychýlení úlomků až místní rozhmoždění předních partií mozku jako důležitého orgánu s bezprostředním ohrožením života útlakem nebo otokem mozku, dále též z přenesení zraňující síly zásahu hlavy na oblast krku hrozilo zlomení krční páteře i se současným poškozením hřbetní míchy s možností rozsáhlé obrny i ohrožení života vzestupným otokem, dále hrozilo poranění oka se ztrátou vízu, příp. poškození úponu okohybného svalu se ztrátou prostorového vidění, přičemž k některému z těchto následků nedošlo pouze dílem náhody v podobě přesného místa dopadu zraňujícího předmětu na hlavu poškozeného a místa dopadu hlavy poškozeného na zem,
ad 5) obviněný T. Ž. sám dne 20. 2. 2013 v době od 13.20 hodin do 13.35 hodin odcizil na prodejní ploše obchodu P. M., ul. Č., P. celkem 4 ks lahví slivovice zn. Jelínek v celkové hodnotě 940,- Kč, které si uložil do svého batohu a poté prošel pokladní zónou, aniž by odebrané zboží zaplatil, uvedeným jednáním způsobil škodu v hodnotě 940,- Kč společnosti Penny Market, IČ 64945880, ač byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 4 T 94/2011, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2012, pro přečin krádež podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Za trestné činy v bodech 1) až 4) byl obviněný T. Ž. odsouzen podle §205 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí, a současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 4 T 94/2011, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2012, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Za jednání pod bodem 5) byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. Š. a o povinnosti obou obviněných k náhradě škody.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 50 To 414/2013, odvolání obviněných J. Š. a T. Ž. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň – město podané v neprospěch obviněného T. Ž. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný T. Ž. prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Pecha s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti bodům 1) až 4) rozsudku soudu prvního stupně. K činům pod body 1) až 3), jimiž byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že se nejedná o trestnou činnost, neboť ve všech těchto případech šlo o smlouvy formulářového typu, které byly připraveny a vyplněny zprostředkovatelkou úvěru ve stejný den, když především tato zprostředkovatelka byla finančně zainteresována na jejich sepsání, a on tyto smlouvy toliko podepsal. Za nesprávné považoval, že soudy odmítly provést důkaz výslechem zprostředkovatelky, její výslech byl nezbytný pro objasnění okolností, za nichž došlo k vyplnění předmětných formulářů, neboť obviněný byl laik, jenž se řídil jejími pokyny coby odborného pracovníka. Obviněný nevepsal nepravdivé údaje do smluv, ale již dříve zprostředkovatelkou vyplněné formuláře jen podepsal. Nemusel tudíž vědět, že by mohl porušit práva poskytovatele úvěru, protože měl za to, že společnost poskytující úvěr by se měla sama umět chránit před zneužitím, a to mimo jiné výběrem svých prostředníků a obchodních zástupců nebo ověřením informací o výši příjmů od uvedeného zaměstnavatele. V tomto směru obviněný poukázal na zásadu ultima ratio preferující civilněprávní stránku věci s tím, že společnosti poskytující úvěry neměly přenášet své podnikatelské riziko na stát, když jim nic nebránilo standardní cestou prověřit svoje potenciální klienty a své zaměstnavatele, a měly by se se svými nároky obrátit na občanskoprávní soudy.
K přečinu ublížení na zdraví pod bodem 4) obviněný nejprve poukázal na obecné zásady, jimiž je nutné se řídit při hodnocení důkazů a zdůraznil i nezbytnost dodržování principu „in dubio pro reo“, a s odkazem na ně zmínil některé skutečnosti, které podle něj svědčí o tom, že soudy v projednávané věci stanovená pravidla nedodržely. Poukázal, že příčinou incidentu bylo rušení nočního klidu poškozenými, jež obvinění neměli zájem napadat, protože šlo o větší počet mladých lidí fyzicky zdatnějších a opilých. Z toho měly soudy dovodit, že motivem obviněných mohla být obava o životy blízkých, kteří mohli být ohroženi s ohledem na obsah verbálních narážek a výhrůžek např. vhozením zápalných lahví do oken, apod. Konstatoval, že soud celý incident rozdělil do dvou částí, avšak ani při snaze rozkrýt jeho průběh, se mu to nepodařilo. Pokud soud uzavřel, že první fáze incidentu zřejmě skončila napadením poškozeného M. Š., za neobjasněný, pro zmatené výpovědi všech aktérů především z řad mladíků, kteří jsou pro výraznou podnapilost nevěrohodní, považoval závěr o tom, že to byl právě obviněný T. Ž., kdo napadl poškozeného M. Š., a pak bylo nesprávné, pokud nezkoumal, že to mohlo být naopak. Vzhledem k tomu, že o tom, zda to byl obviněný T.Ž., kdo úmyslně způsobil poškozenému M. Š. vzniklé zranění, jsou vážné pochybnosti, a dokazování nebylo provedeno v rozsahu, který dovolatel požadoval, bylo namístě důsledně aplikovat zásadu „in dubio pro reo“. Jestliže soudy učinily závěr, že obviněný T. Ž. lahví způsobil zranění poškozenému M. Š., pak za daných okolností dostatečně nezkoumaly, zda k tomu nedošlo za splnění podmínek nutné obrany či krajní nouze. K tomu obviněný poznamenal, že se nemohlo jednat o zjevnou nepřiměřenost obrany, protože poškození byli ve výrazné početní přesile a spíše než obvinění mohli ke svému útoku použít nějaké předměty, které obvinění neměli. Soudy měly zvážit i to, že po ukončení první fáze útoku se obvinění dali na útěk, a byli to poškození, kteří je začali v tento moment pronásledovat z důvodu, který není jasný, avšak lze dovodit, že jím mohla být snaha pomstít se za zranění poškozeného M. Š. Část skutkových okolností týkající se zranění způsobené poškozenému V. F., které bylo jednoznačně v rámci zjištění soudů přisouzeno obviněnému J.Š., obviněný T.Ž. ve svém dovolání nenapadal. V závěrečné fázi incidentu, vzhledem k opilosti poškozených a jejich odhodlanosti se mstít, se obviněný T. Ž. zmocnil hrabla na sníh a máchal jím ve směru poškozených, aby jej nemohli napadnout, což rovněž spadá do režimu nutné obrany, a to mimo jiné i proto, že i přes dosti velkou nebezpečnost tohoto nástroje, je obviněný nepoužil způsobem, který by mohl být velmi důrazný a nepřivodil poškozeným závažná zranění, což se ani přes vyostřenou situaci nestalo, když soudy mu v zásadě k tíži tuto část děje ani nepřisuzovaly.
Ze všech uvedených důvodů obviněný T. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 50 To 414/2013, a poté aby postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. za použití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a odvolacímu soudu přikázal, aby předmětnou věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž zdůraznil, že obviněný svými argumenty především polemizoval se skutkovými zjištěními soudu, případně namítal porušení procesních předpisů, kdy zejména důkazy provedené soudem hodnotil odlišným způsobem, než učinil soud, a současně namítal porušení zásad vyplývajících z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v důsledku toho i nerespektování zásady in dubio pro reo. Uvedené výhrady označil za uplatněné v rozporu se zákonným vymezením dovolacích důvodů, když neshledal skutečnosti, které by zakládaly existenci tzv. extrémního rozporu. Neztotožnil se s dovolatelem v jeho argumentaci soustředěné k bodu 4) o splnění podmínek nutné obrany či krajní nouze, byť připustil, že taková námitka by obecně pod obviněným uplatněné dovolací důvody mohla spadat. Obviněný však námitky k této problematice uváděl již v řízení před oběma soudy, přičemž soud prvního stupně se s ní řádně vypořádal a logicky a v souladu s řádně objasněným skutkovým stavem dovodil, že první část násilného útoku obviněného v žádném případě nenaplňovala podmínky jednání v nutné obraně či krajní nouzi. Současně státní zástupce upozornil, že obviněný tuto skutečnost vylučující trestnost dovozoval opět toliko prostřednictvím námitek skutkové povahy, kdy v podstatě nabízel odlišné hodnocení provedených důkazů, a nikoliv nesplnění hmotněprávních znaků této mimořádné okolnosti. Ve vztahu ke skutku pod body 1) až 3) posouzenému jako pokračující přečin úvěrového podvodu v souladu s uplatněným dovolacím důvodem považoval námitku nerespektování zásady ultima ratio, kterou však shledal zjevně neopodstatněnou, neboť jednání obviněného T. Ž. bylo společensky škodlivé. Zdůraznil, že obviněný, jakožto osoba, která se v minulosti dopouštěla trestných činů, si jednoznačně byl vědom nepravdivosti uvedených údajů v předmětných smlouvách, a trestní odpovědnosti jej nezbavuje ani jím namítaná údajná role zprostředkovatelky úvěrů či poukaz na to, že poškození se mohli svých nároků domáhat v občanskoprávním řízení. Protože v napadených rozhodnutích neshledal vady, které byly obviněným vytýkány, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. Ž. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného T. Ž. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen dovolání, které je relevantně opřeno o některý z důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř., lze podrobit věcnému přezkoumání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V projednávané věci je vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně a jemu předcházející řízení bylo přezkoumáno v souladu s §254 odst. 1 tr. ř., a obviněný současně uvedl i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zřejmé, že obviněný použil uvedený důvod v jeho druhé alternativě.
Obviněný též dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený důvod tedy slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jeho prostřednictvím lze tedy vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Se zřetelem na takto vymezené důvody dovolání obviněný dostál podmínkám odvolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhradami soustředěnými proti dílčím útokům pod body 1) až 3), kde vytýkal, že uvedené činy nelze považovat za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný zdůraznil, že se sám na podvodném jednání podílel jen v nepatrné míře, neboť nepravdivé údaje byly ve formulářové žádosti o úvěr vyplněny zprostředkovatelkou úvěru a on ji pouze podepsal. Na základě toho požadoval aplikaci zásady ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, protože se poškozené subjekty mohly svých nároků domáhat občanskoprávní cestou, a navíc zdůraznil zvýšenou odpovědnost poskytovatele úvěru a význam rizika, které v dané souvislosti nese. Z hlediska těchto výhrad majících právní povahu Nejvyšší soud posuzoval opodstatněnost podaného dovolání.
Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
V projednávané věci soudy shledaly čin obviněného v alternativě, že uvedl nepravdivé údaje, za něž se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, přičemž nemusí být uváděna nepravda o všech skutečnostech zmiňovaných ve smlouvě, ale postačí, jsou-li nepravdivé jen některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. K trestnosti tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru, neboť základní skutková podstata tohoto přečinu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je již naplněna jen tím, že pachatel uvede při sjednávání úvěrové smlouvy údaje, které nejsou pravdivé.
Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Trestní odpovědnost pachatele za uvedení nepravdivých údajů v případě trestného činu úvěrového podvodu je dána nejen v případě, že pachatel takové údaje uvede (příp. je sdělí, poskytne, doloží apod.) v úvěrové smlouvě samotné, ale i tehdy, jestliže je úmyslně uvede, sdělí, poskytne nebo doloží v některém z tzv. pomocných dokumentů, které byly předloženy v průběhu procesu sjednávání smlouvy (k tomu srov. rozhodnutí č. 6/2004-I. a č. 36/2009 Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci tyto nepravdivé údaje spočívaly v tom, že obviněný podle skutkových zjištění v bodech 1) až 3) v úmyslu vylákat finanční prostředky od poskytovatele úvěru, při sepisování návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru stvrdil svým podpisem nepravdivé údaje o tom, že je zaměstnán a že jeho čistý měsíční příjem dosahuje výše 14.000,- Kč. Tato okolnost, která byla rozhodná pro přiznání úvěru, však nebyla v souladu s jeho skutečnými poměry a obviněný si byl takto uváděné nepravdy vědom, jakož i toho, že kdyby do návrhu na poskytnutí úvěru uvedl po pravdě, že je bez zaměstnání a bez příjmu, tak by mu žádný úvěr nebyl vyplacen. Takto postupoval ve všech třech případech, v nichž mu byly požadované finanční prostředky poskytnuty.
Za těchto souvislostí nemohla obstát obhajoba obviněného, že on nebyl osobou, která do formuláře uvedené údaje osobně nevyplnila, ale že tak učinil zprostředkovatel, který formulář vyplnil. Obviněného tato okolnost viny nezbavuje, protože je to obviněný, kdo je účastníkem úvěrové smlouvy a nese za její sjednání plnou odpovědnost. Okolnosti, které obviněný v sepisovaném a jím podepisovaném návrhu akceptoval, o nichž věděl, že jsou vymyšlené a neodpovídají realitě, byly právě tou skutečností, která vedla k poskytnutí úvěru, což bylo záměrem a požadavkem obviněného, který jako žadatel o úvěr věděl, že když je bez příjmu a bez zaměstnání, nebude fakticky schopen úvěr splácet.
Důležité je konstatovat, že obviněný nezpochybňoval, že o těchto nepravdivých údajích věděl, když naposledy zaměstnán byl v době od 8. 5. 2009 do 10. 6. 2009, a poté až od 7. 3. 2011, tedy zhruba měsíc po sepsání žádosti o úvěr, a přesto se rozhodl žádost podepsat, jak dovodil soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku, kde zdůraznil i to, že při uvedení pravdy, tj. přiznání nezaměstnanosti a absence příjmu, by jeho žádost byla zamítnuta. Roli zprostředkovatelky soud označil za vedlejší, neboť tato nezbavuje obviněného trestní odpovědnosti, ačkoli sám připustil, že i ona se mohla trestného jednání, např. ve formě návodu či pomoci, dopustit (viz stranu 7 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud správnost těchto závěrů soudu prvního stupně ve svém rozhodnutí potvrdil (viz strany 6 až 7 jeho usnesení).
Nejvyšší soud, který shledal závěry v tomto směru učiněné zcela správnými, považuje za vhodné pouze shrnout, že pokud obviněný v době, kdy sepisoval žádosti o úvěr, věděl, že není nikde zaměstnán, a tudíž nemá zajištěn stálý zdroj příjmů, z nichž by mohl úvěrové splátky pravidelně a řádně hradit, zvláště za situace, kdy jeho bankovní účet vykazoval debetní, tzn. záporný zůstatek (č. l. 25 až 26, 34 až 35, 43 až 44), podepsal žádost o úvěr, v níž byl uveden nepravdivý údaj o jeho zaměstnání a výši příjmů, jednal vědomě s cílem opatřit si majetkový prospěch pramenící z poskytnutého úvěru.
Současně je třeba zdůraznit, že obviněným namítaná trestní odpovědnost osoby, která zprostředkovala sepsání formuláře a uvedení nepravdivých okolností, není pro posouzení viny obviněného ze všech shora uvedených skutečností rozhodná. Při trestním postihu této osoby za účastenství na tomto přečinu úvěrového podvodu (srov. §24 tr. zákoníku) by obviněný stále vystupoval jako hlavní pachatel a nesl by za svůj čin plnou trestní odpovědnost. V tomto případě je totiž podstatné, že obviněný byl na straně dlužníka v úvěrovém vztahu, byl to on, kdo žádal o poskytnutí úvěru a kdo žádost obsahující lživé skutečnosti podepsal a učinil z ní právně relevantní podklad pro konečné rozhodnutí o poskytnutí úvěru.
Obviněný tedy zcela zjevně jednal záměrně, vědomě a chtěně s cílem získat peníze z úvěrů a tyto poskytovateli úvěru nesplácet. Trestní odpovědnost, již za tento svůj kriminální čin nese, nemůže oslabit ani jím tvrzená výhrada, že by měl i věřitel, jakožto poskytovatel úvěru, střežit svá práva. V daném případě je totiž nutné vycházet zejména z okolností, za nichž byly dílčí útoky obviněného spáchány, a je třeba klást důraz zejména na to, že došlo k podvodnému vylákání finančních prostředků způsobem, který by v obecné poloze sice poskytovatel úvěru mohl paušálně tušit, neboť jde o poměrně rozšířenou trestnou činnost, avšak nelze na něj v konkrétní situaci přenést veškerou odpovědnost za trestné jednání, jež na něj obviněný spáchal. Je totiž nutné zdůraznit, že možnost jisté eliminace rizika poskytovatele úvěru ze své strany zajišťoval právě tím, že svěřil zprostředkování těchto úvěrových smluv jiné osobě, která měla být zřejmě garantem solidnosti uváděných údajů. V tomto případě však nepochybně uvedená osoba byla součástí podvodného jednání, což již nelze klást k tíži a výši rizika poskytovatele úvěru. Z těchto důvodů nebylo možné vyhovět námitkám obviněného, neboť nejde o případ, který Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, kde ve zcela jiné věci vyjádřil názor, jenž obviněný v nyní projednávaném dovolání za zcela jiných skutkových i právních okolností použil.
S ohledem na výše uvedená zjištění je zřejmé, že soudy nepochybily, pokud v jednání obviněného shledaly naplněnými znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
Jestliže obviněný v dovolání požadoval svou beztrestnost s odkazem na subsidiaritu trestní represe a zásadu „ultima ratio“ ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, je k těmto výhradám potřeba uvést, že ve smyslu tohoto ustanovení je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Z toho vyplývá, že aplikovat zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku lze zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na to, že pro právní posouzení, a tedy i z hledisek shora uvedených obecných právních principů je určující popis skutku, jak byl na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy nižších stupňů zjištěn, je v daném případě významné, že učiněná a popsaná skutková zjištění v bodech 1) až 3) vykazují veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Ze všech uvedených souvislostí, za nichž byly uvedené skutky spáchány a jež byly rozvedeny výše, není pochyb o tom, že jde o jednání, které již stojí mimo rámec obchodně nebo občanskoprávních vztahů, jichž obviněný ke svému obohacení pouze zneužil. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani dovolatelem namítaná skutečnost, že poškození se mohou svých práv domoci občanskoprávní cestou, neboť v posuzovaném případě by se mohlo jednat nanejvýš o náhradu škody způsobenou trestným činem, jež však stojí již mimo rámec posuzování otázek vztahujících se k primární trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin. Ani v tomto směru Nejvyšší soud obviněným vytýkaná pochybení v napadených rozhodnutích neshledal. V této části shledal dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný dovoláním napadal i výrok o vině pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně posouzený jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve vztahu k němuž se sice dovolával aplikace ustanovení §29 tr. zákoníku zakotvujícího nutnou obranu jako okolnost vylučující protiprávnost, avšak se zřetelem na okolnosti, které nebyly prokázány ve skutkových zjištěních, ale pouze tvrzeny jím samotným. V takovém vlastním kontextu dával průběhu činu zcela jiný smysl a význam, nedopovídající tomu, jak čin soudy na podkladě výsledku provedeného dokazování objasnily. Obviněný měl za to, že soudy řádně důkazy nehodnotily, resp. je posuzovaly v jeho neprospěch a nevyužily řádně zásadu in dubio pro reo, čímž primárně vytýkal ze svého pohledu spatřované nedostatky ve skutkových okolnostech, což na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože ten slouží zásadně k přezkumu právních vad. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o který by mohlo jít pouze tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 4) Nejvyšší soud však nemohl přisvědčit tvrzení o nesprávném postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkových okolností, protože soudy obou stupňů se s obhajobou obviněného tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily. Své závěry rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. strany 5 až 8 rozsudku soudu prvního stupně a strany 5 až 7 usnesení soudu odvolacího), z nichž plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání obviněného, které založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem výpovědím svědků, tedy i těch, které obviněný hodnotil odlišně. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení, a tudíž nelze dospět k závěru, že skutková zjištění jsou s nimi v extrémním nesouladu. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (že sám nebyl útočníkem, ale byl jím poškozený M. Š.) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.
Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo. Vzhledem k tomu, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, Nejvyšší soud nezjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, protože v obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů. Na podkladě obsahu zpracovaných rozhodnutí shledal, že soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010).
Na základě uvedeného Nejvyššímu soudu nic nebrání, aby za podklad správnosti právních úvah vzal k bodu 4) ta skutková zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle nich pak bylo možné zkoumat, zda je důvodná výhrada obviněného o tom, že jednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku.
Z uvedeného popisu je však zřejmé, že takové podmínky splněny být nemohly, protože za nutnou obranu je podle §29 tr. zákoníku považován čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána, neplyne nic, co by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo. Toho si byl i obviněný plně vědom, a proto své důvody pro tvrzení, že o nutnou obranu šlo, stavěl na jiných skutkových okolnostech, zejména na tom, že nejprve na něj útočil poškozený, což se však, jak je v napadených rozhodnutích rozvedeno, nepotvrdilo. Naopak bylo prokázáno, že „poté, co oba obvinění J. Š. a T. Ž. vyběhli ven z domu, běželi směrem k n. R., zde dostihli uvedenou skupinu, došlo mezi obviněným T. Ž. a poškozeným M. Š. k vzájemnému napadení, během něhož oba spadli na zem, přičemž v době, kdy leželi oba na zemi, vzal obviněný T. Ž. do ruky skleněnou láhev, která ležela vedle nich na zemi, a udeřil s ní M. Š. do hlavy“. Z uvedeného popisu v kontextu s příslušnými pasážemi odůvodnění napadených rozhodnutí (viz strany 10 až 11, 14 rozsudku soudu prvního stupně) je zřejmé, že v okamžiku, kdy obviněný na poškozeného zaútočil skleněnou lahví, měl poškozeného pod svojí kontrolou, měl nad ním jasnou fyzickou převahu, v jejímž důsledku proti němu poškozený nemohl výrazně aktivně vystupovat, a proto soud prvního stupně úder skleněnou lahví do hlavy poškozeného vyhodnotil jako nepřípustný a nepřiměřený způsob obrany (viz stranu 14 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 7 usnesení soudu odvolacího).
Ze všech těchto skutečností a uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obviněným vytýkanými vadami netrpí, a námitky obviněného týkající se bodu 4) proto nepovažoval za uplatněné v souladu s jím označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Po uvážení celého obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud, když neshledal existenci obviněným vytýkaných vad, toto dovolání posoudil jako nedůvodné, a protože tyto závěry mohl učinit jen na podkladě spisového materiálu a podle obsahu napadených rozhodnutí, ve kterých nezjistil obviněným vytýkané vady, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová