ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.73.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 73/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2014 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 4 To 225/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 105 T 145/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 105 T 145/2013, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 23. 5. 2013 v době kolem 11.50 hod. v H., okres K., na ulici K., veden záměrem případně i silou získat peníze, pod záminkou objednání se na vyšetření vstoupil do sesterny kožní ordinace MUDr. J. M., kde rukama chytil v oblasti ramen zde přítomnou sestru T. K. H., kterou odhodil na podlahu, a následně z horního šuplíku kancelářského stolu a tam umístěné kovové pokladničky odcizil finanční hotovost ve výši 10.700,- Kč, kdy v útěku ze sesterny se mu snažila zabránit T. K. H., kterou opětovně chytil v oblasti ramen, odhodil ji na podlahu a z místa utekl, čímž odcizením peněz způsobil MUDr. J. M. škodu ve výši 10.700,- Kč.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 4 To 225/2013, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Chlebika s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Obviněný nejprve zopakoval obsah podaného odvolání a po konstatování závěru odvolacího soudu o správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, se s ním neztotožnil, zejména pokud shledal, že fyzické násilí proti poškozené bylo prostředkem, jímž si obviněný zajistil moc nad finanční hotovostí, a že by bez takového násilí ze strany obviněného poškozená finanční prostředky nevydala. Obviněný však v dovolání setrval na své již dříve uváděné obhajobě, že násilí lze v jeho chování poprvé zjistit až ve fázi, kdy již pohotovostní pokladu držel ve svých rukou a snažil se s ní z ordinace odejít. Násilí v tento okamžik proto neužil ke zmocnění se pokladny, a tím k přisvojení si cizí věci, jak předpokládá skutková podstata trestného činu loupeže, nýbrž k tomu, aby mu nebylo zdravotní sestrou T. K. H. zabráněno v opuštění ordinace. Pokud měl v úmyslu jen „popadnout“ pokladnu a z místa utéci, nemohl být konflikt se zdravotní sestrou považován za útok, ale jen za pouhý důsledek nastalých okolností, a to „elementem neplánovaným a náhodným“, užitým výlučně k odstranění překážky z cesty při útěku z místa činu. Obviněný považoval za nepřijatelné, pokud soud zdůraznil a při stanovení výše trestu v jeho neprospěch zdůrazňoval, že napadenou osobou byla žena, navíc plnící své pracovní povinnosti, protože takovou argumentaci by bylo nutné, s ohledem na feminizaci v našem hospodářství, vždy zvažovat v neprospěch obviněných mužů. Další výtku obviněný vznesl proti způsobu, jakým soudy zjistily výši způsobené škody, protože vyčíslení provedené poškozenou v podobě „sjetiny“ inkasovaných regulačních poplatků považoval za nedostatečné. Proti zjištěné částce 10.700,- Kč pocházející toliko z regulačních poplatků brojil tím, že je s ohledem na dané okolnosti neuvěřitelně vysoká, a pokud zdravotní sestra neodvedla tyto poplatky zdravotní pojišťovně, sama zvýšila riziko vzniku takové škody.
Obviněný vznesl námitku „opomenutých důkazů“, jestliže soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, a odvolací soud k odůvodnění takového postupu zmínil, že není povinen vyhovět všem návrhům na doplnění dokazování, pokud má za to, že stav věci byl objasněn bez důvodných pochybností. Kromě toho obviněný označil dokazování za nedostatečné, když jediným přímým svědkem byla poškozená, záznamy z kamerového systému nejsou k dispozici a výpovědi dalších slyšených svědků J. S. a P.H. se rozcházejí. Obviněný soudu vytkl, že nezjišťoval totožnost dalších svědků a považoval za nadbytečný důkaz jejich výslechem. Protože má za to, že odvolací soud na podporu svých názorů uplatnil jen některé části citovaných nálezů Ústavního soudu, poukázal v souladu se svými argumenty na vybrané pasáže z usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, a nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 671/09, jimiž se snažil doložit, že v projednávané věci šlo o opomenuté důkazy a že soudy nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil kterémukoli z nich k novému projednání a rozhodnutí se závazným pokynem doplnit dokazování podle návrhu obviněného.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dne 30. 12. 2013, prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá své možnosti písemné vyjádření podat.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné vytýkat i „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který není zákonem v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání vymezen.
Současně je třeba připomenout, že pro přezkoumání správnosti právních otázek je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, neboť teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Nejvyšší soud s ohledem na výhrady obviněného k existenci extrémního nesouladu z obsahu spisu a z odůvodnění napadených rozhodnutí připomíná, že pokud jde o rozsah a způsob hodnocení provedených důkazů, jakož i obviněným zmiňovanou existenci tzv. opomenutých důkazů, byla v tomto smyslu soudy obou stupňů provedenému dokazování věnována potřebná pozornost. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz strany 2 až 4) vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil. Vedle svědeckých výpovědí soud zcela správně posuzoval i další důkazy, a to hlavně listinné důkazy a záznamy z kamerového systému. Všechny důkazy, o něž soud opřel své rozhodnutí, posuzoval se zřetelem na to, zda tvoří ucelený a na sebe logicky navazující řetězec. Výsledek této činnosti soudu prvního stupně následně ve svém usnesení potvrdil jako správný a respektující zásady zakotvené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. také odvolací soud, který se stejným námitkám obviněného věnoval v rámci odvolacího řízení a zejména na straně 4 a 5 odůvodnění napadeného usnesení dostatečně podrobně srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů se s uvedenými námitkami obviněného neztotožnil. Rovněž i sám vysvětlil, z jakých důvodů by pátrání po dalších nezjištěných osobách, jak navrhoval obviněný, bylo nadbytečným a zjevně neúčelným úkonem soudu, když bylo jinými důkazy prokázáno, že žádné takové případné osoby se v čekárně ordinace ani objektivně nenacházely. Soudy nižších stupňů tudíž opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (výpovědi zdravotní sestry i výslechy obou mužů v budově přítomných, jakož i písemný doklad o peněžních částkách uložených v pokladně), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily, nelze spatřovat extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska jejich zákonnosti plně přijatelná. Nejvyšší soudu proto na napadená rozhodnutí pro jejich věcnou správnost jen odkazuje. Bylo by nadbytečné (a ostatně i příliš formalistické) opakovat argumentaci soudů nižších stupňů, byla-li tato shledána dostatečnou, a neměl-li k ní Nejvyšší soud žádných výhrad (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09).
Obdobné závěry lze učinit i se zřetelem k výtkám obviněného vůči nedostatkům ohledně výše způsobené škody, neboť i ta byla zjištěna na podkladě jednak výpovědi zdravotní sestry, která měla na starosti uvedené finanční otázky, a jednak na základě listinného důkazu, jímž byl prokázán stav pokladny v době, kdy ji obviněný odcizil.
Jestliže obviněný v dovolání brojil proti tomu, že násilí, které vůči poškozené vyvinul, neprobíhalo tak, že ji nejprve odstrčil, a pak se teprve zmocnil pokladny s penězi, ale tvrdil, že se pokladny zmocnil bez takového násilí, a poškozenou srazil, až když utíkal z ordinace s již odcizenou pokladnou, nenamítal nedostatek násilí předpokládaný u zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale uváděl jen jiný popis skutkové události. Nejde proto o námitku právní, jak předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o vlastní konstrukci skutkového děje vystavěnou na podkladě jím uplatňované verze obhajoby při pomíjení všech důkazů ve věci provedených, zejména těch, které vinu obviněného prokazovaly.
Je tak zřejmé, že obviněný otázku násilí, jež lze obecně považovat za hmotněprávní pojem, neužil ve smyslu a významu jako kategorie trestního práva hmotného, nýbrž ve skutečnosti rozváděl toliko polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními popsanými ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, když tvrdil, že skutkový děj a zmocnění se pokladny, jakož i okamžik užití násilí, se uskutečnily jinak. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003), což však obviněný nerespektoval.
Nejvyšší soud s ohledem na všechna uvedená zjištění shledal, že v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotně právních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Z tohoto důvodu uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto, když nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová