ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.1377.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1377/2015-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný F. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 8 To 29/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 51 T 8/2014, byl obviněný F. P. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i), písm. j) tr. zákoníku [v bodě ad a)] a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku [v bodě ad b)], za což byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 8. 2014, č. j. 4 T 16/2014-246, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obviněný dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že:
v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin do 16:15 hodin dne 28. února 2014, v T., okr. L., v úmyslu odcizit věci vhodné pro své potřeby, přelezl uzamčenou vstupní branku, vnikl na pozemek a následně do vstupní chodby domu čp. ...., kde byl vyrušený poškozeným L. B., ......, který se vracel do domu, za pomocí v domě nalezeného kladiva opakovaně udeřil velkou silou poškozeného kladivem do hlavy, pokračoval v útoku i poté, co poškozený upadl na zem a nijak se dalšímu útoku nebránil, když takto poškozenému zasadil nejméně osm úderů kladivem, vedených vždy velkou silou do oblasti hlavy, krku a hrudníku, čímž mu způsobil tržně zhmožděnou ránu nad levým boltcem, pronikající do lební dutiny, tržně zhmožděnou ránu levé čelní až spánkové krajiny, pronikající do lební dutiny, pohmoždění mozku, krevní výrony v podkoží měkkých lebních pokrývek v krajině čelní, spánkové a temenní, tržně zhmožděnou ránu pravého ústního koutku horního rtu, tržně zhmožděnou ránu pravého ústního koutku, horního i dolního rtu, vylomení zubů v horní čelisti vpravo po straně, tržně zhmožděnou ránu dolního rtu vlevo, zlomeninu dolní čelisti mezi řezáky, vpáčení kosti do ústní dutiny, zlomeninu dolní čelisti vpravo lůžkem 7. zubu, zlomeninu jazylky, krevní výrony v podkoží hrdelní jamky, nad skloubením klíčních kostí s kostí hrudní, zlomeninu třetího až šestého žebra vpravo u hrudní kosti, pohmoždění pravé srdeční předsíně, v důsledku kterých došlo k úmrtí poškozeného v řádu minut po napadení, a kterého obžalovaný posléze odtáhl do vedlejší obytné místnosti, kde poškozeného prohledal, prohledal dále předmětnou místnost, v komodě nalezl peněženku, ze které odcizil finanční hotovost v částce 1.302,- Kč, dále v domě odcizil papírovou krabici s pivními láhvemi zn. Staropramen a za pomocí nalezených klíčů se pokoušel nastartovat osobní motorové vozidlo tovární značky Hyundai i 30, reg. zn. ....., v úmyslu s tímto z místa činu odjet, což se mu nepodařilo, navíc byl na místě vyrušen příchozím svědkem J. V., ......, který přivolal Policii ČR.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 8 To 29/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný F. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný zejména vytýká, že odvolací soud neshledal důvodným jeho návrh na vrácení věci soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování zkoumáním duševního stavu a věrohodnosti nezletilého „TULIPÁNA“ *), když rovněž nesprávně hodnotil i další ve věci pořízené důkazy. Konstatuje, že formálnost, stručnost a pouhé odkazy na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Podle jeho mínění si nalézací soud neopatřil dostatek důkazních podkladů pro zákonné rozhodnutí a pochybil, pokud bez znaleckého zkoumání výpověď nezletilého „TULIPÁNA“ svědčící v jeho prospěch vyhodnotil jako nevěrohodnou. Dostatečně se nezabýval ani vyhodnocením časových údajů o jeho pohybu na místě činu a v jeho okolí v době smrti poškozeného, když zejména z výpovědí svědků T. H. a T. N. vyplynulo, že časový snímek, který si soud prvního stupně o průběhu skutkových okolností učinil, není odpovídající. Dále obviněný namítá, že dokazování mělo být doplněno rovněž provedením vyšetřovacího pokusu, popř. rekonstrukcí činu k objasnění, zda byl jedinou osobou nalézající se v rozhodné době na místě činu, a to s ohledem na informace získané od svědkyně T. N. o přítomnosti dalších dvou cizích osob. Odmítá závěr odvolacího soudu, že je vyloučeno, aby tyto osoby skutečně existovaly a na místě činu a v jeho okolí byly přítomny, neboť nebyly nikým zpozorovány. Doplněným dokazováním mohlo být přitom prokázáno, že není pachatelem přisouzených trestných činů, neboť se jich dopustily jiné osoby. O pravdivosti těchto jeho tvrzení svědčí i existence nevyjasněných biologických a pachových stop zajištěných na místě činu, když ani jeden z těchto důkazů jej jednoznačně neusvědčuje, naopak z něj plyne podezření na přítomnost dalších osob na místě činu. Obviněný taktéž uvádí, že trestní řízení bylo poznamenáno zásadním procesním pochybením, když soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 tr. ř., pokud k žádosti obhájce nebyl v hlavním líčení přehrán kamerový záznam pořízený při ohledání místa činu s odůvodněním, že obhájci bylo již umožněno tento shlédnout mimo hlavní líčení. Procesní pochybení shledává obviněný rovněž ve skutečnosti, že v dané věci chybí zákonné zmocnění k provedení ohledání místa činu, čímž je zpochybněna zákonnost zajištěných důkazů. Pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání nesouhlasí, že naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu vraždy ve smyslu §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku spočívající v tom, že poškozeného zavraždil ze zištné pohnutky, tj. v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch. V tomto směru odmítá, že by do domu poškozeného šel „krást“, neboť peníze a krabici s pivem odcizil spontánně před odchodem z místa činu, a pokud jde o auto, chtěl z místa odjet pryč co nejdál, ale neuměl to, když opak není prokázán. Dovozuje, že nesprávné zjištění skutkového stavu mělo vliv na správnost právního posouzení skutku, když jím namítané nedostatky a procesní pochybení při dokazování ovlivnily právní posouzení skutku, pokud jde o kvalifikovanou podstatu zločinu vraždy v obou jejich variantách /ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) a písm. j) tr. zákoníku/. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 a sp. zn. IV. ÚS 216/04. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze včetně dalších navazujících rozhodnutí a vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání vyplývá, že pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jednu z dovolacích námitek, neboť obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá výlučně soudy učiněná skutková zjištění. Dovolání neobsahuje žádnou námitku způsobilou uplatněný dovolací důvod věcně naplnit, když jím uplatňované výhrady, jimiž napadá nesprávné hodnocení důkazů, případně jednostrannost provedeného dokazování a jeho neúplnost, jsou námitkami skutkového a procesního charakteru. Obviněný neuplatnil námitku, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky jemu přisouzených trestných činů, ale brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na základě provedeného dokazování, s nimiž polemizuje. Nabízí vlastní verzi skutkového děje odlišnou od závěrů soudů obou stupňů a domáhá se, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jinak posouzen skutek, pro který byl uznán vinným. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že Nejvyšší soud je k zásahu do skutkových zjištění oprávněn v rámci ochrany práva na spravedlivý proces a postupuje takto ve zcela výjimečných a ojedinělých případech, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Ačkoli obviněný námitku extrémního rozporu výslovně nevznesl, z obsahu jeho námitek vyplývá, že nesouhlasí s tím, že byl uznán vinným, neboť podle jeho názoru přetrvávají důvodné pochybnosti o pachatelství trestnými činy, pro které byl odsouzen. Tato tvrzení obviněného však podle státní zástupkyně extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nepředstavují. V daném případě obviněný vyzdvihoval pouze ty důkazy a skutečnosti svědčící v jeho prospěch a domáhal se toho, aby na základě hodnocení pouze těchto důkazů byl korigován závěr o jeho vině. Podle státní zástupkyně se nalézací soud s těmito důkazy v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal a vysvětlil, proč výpověď nezletilého „TULIPÁNA“ nepovažuje za pravdivou a z jakých důvodů nevycházel z výpovědí svědků T. H. a T. N. Zdůraznila, že ze všech ostatních ve věci pořízených důkazů vina obviněného jednoznačně vyplynula, když byl objasněn jednak motiv jednání obviněného, ale též přímým svědectvím svědka J. V. a zanechanými stopami na místě činu a v jeho okolí prokázána i jeho přítomnost na místě činu. Státní zástupkyně rovněž poukázala, že v jedné ze svých výpovědí, v níž uvedl skutečnosti, které mohl na místě činu vnímat pouze sám pachatel, se obviněný k trestné činnosti doznal, přičemž jeho tvrzení, že se trestné činnosti dopustily jiné osoby, které na místě činu přistihl, potvrzeno nebylo. Způsob spáchání činu i čin samotný navíc odpovídá osobnostnímu profilu obviněného. Z rozhodnutí soudů obou stupňů není rovněž zřejmé, že by došlo k opomenutí některého z důkazů relevantního pro posouzení věci. Pokud soudy navrhované důkazy neprovedly, vysvětlily řádně svůj postup a vyložily, že skutečnosti, které měly být těmito důkazy prokázány nebo vyvráceny, již byly s potřebnou mírou jistoty v řízení vyřešeny. Soudy rovněž nepochybily, pokud neiniciovaly znalecké zkoumání svědka nezletilého „TULIPÁNA“, neboť posouzení věrohodnosti svědka je otázkou toliko právní, nikoli znaleckou. Není tedy vadou dokazování, pokud dospěly při hodnocení důkazů k jednoznačným závěrům o věrohodnosti svědků, aniž potřebovaly tyto závěry podložit znaleckými posudky. Vadným, v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 tr. ř. neshledala státní zástupkyně ani postup nalézacího soudu, pokud k návrhu obhájce obviněného v hlavním líčení nepřehrál kamerový záznam pořízený při ohledání místa činu. Zmíněné ustanovení trestního řádu se totiž týká pouze listinných důkazů, když kamerový záznam listinným důkazem, kterým byl pouze protokol sepsaný o ohledání místa činu a byl v hlavním líčení řádně provedený, není. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť toto bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný F. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat výhrady obviněného, jimiž brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, namítá, že se nedopustil inkriminovaného jednání, rozebírá celkovou důkazní situaci a tvrdí, že provedenými důkazy nebyla jeho vina prokázána. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně, že soudy mylně vyhodnotily časové údaje o jeho pohybu na místě činu a v jeho okolí v rozhodné době, výpovědi svědků T. H. a T. N. o přítomnosti dalších osob na místě činu, jakož i biologické a pachové stopy zajištěné na místě činu a důkazy zajištěné při prohlídce místa činu) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že nebyl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie ohledně zkoumání duševního stavu a věrohodnosti nezletilého „TULIPÁNA“, že nebyl proveden vyšetřovací pokus, popř. rekonstrukce činu a doplněno dokazování k údaji svědkyně T. N. o přítomnosti dvou cizích mladíků v rozhodné době na místě činu a že nebyl proveden důkaz přehráním kamerového záznamu z místa činu), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Tím vším se obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
Nejvyšší soud v obecné poloze konstatuje, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv.
V předmětné věci soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, postupoval správně, když ohledně dalších návrhů obviněného na doplnění dokazování těmto nevyhověl, přičemž svůj postup náležitě zdůvodnil v odůvodnění svého rozsudku. Jak odvolací soud zjistil, přípravné řízení i řízení před soudem prvního stupně proběhlo v plném souladu s odpovídajícími ustanoveními trestního řádu, přičemž všechna procesní práva obviněného, zejména jeho právo na obhajobu, byla dodržena. Požadavek na vrácení věci soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování neshledal Vrchní soud v Praze důvodným. Pokud jde o návrh na zkoumání duševního stavu a věrohodnosti nezletilého „TULIPÁNA“, jehož výpověď soud prvního stupně vyhodnotil jako zcela nevěrohodnou, odvolací soud správně odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, z něhož je zřejmé, že se touto výpovědí pečlivě a podrobně zabýval a pokud ji odmítl, učinil tak nikoliv proto, že by měl pochybnosti o schopnosti nezletilého správně vnímat prožitý děj či správně jej reprodukovat, ale z věcných důvodů; neboť jím tvrzené skutečnosti byly vyvráceny výpovědí jeho babičky D. P. Ta kategoricky vyloučila, že by se nezletilý mohl nacházet v kritické době na jím uváděném místě a sledovat tvrzené události, což bylo ostatně i v rozporu s výpověďmi samotného obviněného. Vyžádání znaleckého posudku z odvětví psychologie na nezletilého „TULIPÁNA“ tedy dovolací soud shledal zcela nadbytečným. K tomu Nejvyšší soud dále dodává, že posouzení věrohodnosti výpovědi svědka je otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a není vadou dokazování, pokud při této činnosti soudy dospěly k jednoznačným závěrům ohledně věrohodnosti svědeckých výpovědí, aniž měly potřebu tyto závěry podložit znaleckými posudky. Závažné procesní pochybení neshledal odvolací soud ani v postupu soudu prvního stupně, pokud odmítl žádost obhájce obviněného přehrát kamerový záznam pořízený na místě činu, když v hlavním líčení (č. l. 1056-7) byl k důkazu řádně přečten protokol ohledání místa činu. Soud prvního stupně tak při zjišťování skutkového stavu věci v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. zajistil dostatečné důkazní podklady pro zákonné meritorní rozhodnutí a nepochybil, pokud za dané situace jako nadbytečné a bezpředmětné vzhledem k existenci důkazů již existujících, nevyhověl zmíněným návrhům na provedení důkazů. Takové rozhodnutí je zcela a výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud se ztotožnil s jejich názorem nedoplnit dokazování pro nadbytečnost.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o výpověď obviněného ze dne 22. 5. 2014, v níž se doznal k jednání kladenému mu za vinu i k tomu, že se ke spáchání trestné činnosti přiznal S. H. a M. P., s nimiž sdílel ve vazební věznici společnou celu a jejichž výpovědi s touto korespondují. Přestože poté začal svou vinu popírat, je z předmětné trestné činnosti jednoznačně usvědčován i dalšími důkazy, z nichž lze zmínit v prvé řadě výpovědi svědků J. V., M. N., L. B., A. M., J. M., M. M. a R. M., F. Č., M. Č., O. D., B. V., D. K., M. N. a M. P. a P. D. Soud prvního stupně výpovědi svědků podrobně rozebral, přičemž v návaznosti na výpověď svědkyně D. P. se náležitým způsobem vypořádal i s tvrzením nezletilého „TULIPÁNA“ – bratra obviněného, a rovněž vyložil, z jakých důvodů nepřihlížel k výpovědím svědků T. H. a T. N., které vyhodnotil jako nevěrohodné. Citovaná svědectví, která si spolu navzájem korespondují, jsou též podporována dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze odkázat především na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Andrey Vlčkové ve vztahu ke zjištěným zraněním poškozeného, z něhož se podává, že ke smrti poškozeného došlo někdy v pozdních odpoledních hodinách dne 28. února 2014, blížeji dobu stanovit nelze. V souvislosti s charakterem zranění se tak muselo stát maximálně v řádu několika minut po napadení, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo pohmoždění mozku po vpáčených zlomeninách mozku. Podle znalkyně je zřejmé, že k útoku na poškozeného došlo ve vstupní chodbě domu, kdy byl poškozený napadán jak vstoje, když v tomto směru prvotní útok mohl být veden i úderem pěstí, popřípadě nějakým jiným způsobem, následně útok pokračoval v situaci, kdy poškozený ležel na podlaze na zádech, mohl být skolen na zem, což dokládají krevní stříkance do výšky v úrovni 0,5 metru, a teprve následně bylo jeho tělo přemístěno do sousední obytné místnosti. Žádné z utrpěných závažných poranění by si poškozený nezpůsobil sám a tato byla způsobena druhou osobou. Krevní výron v podkoží levého předloktí svědčí o snaze poškozeného o obranu. Charakter poranění hlavy, krku i hrudníku svědčí o tom, že byla způsobena stejným tupým nástrojem, jímž bylo kladivo. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie ve vztahu k osobě poškozeného vyplývá, že před smrtí požil menší množství alkoholických nápojů, kdy ve vzorku krve byla prokázána přítomnost ethanolu v koncentraci 0,52g/kg a ve vzorku moče v koncentraci 0,63 g/kg. Ve věci byl dále vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie i ve vztahu k osobě obviněného, z jehož závěrů bylo zjištěno, že byl v době spáchání činu ovlivněn ethanolem, jehož koncentrace v krvi dosahovala hodnot od 2,13 g/kg do 2,68 g/kg. Přítomnost jiných toxikologicky významných cizorodých látek nebyla ve vzorku krve obviněného prokázána. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Michala Hesslera obviněný v době spáchání činu trpěl smíšenou poruchou osobnosti, provázenou lehkou mentální retardací a až středně těžkou opilostí prostou. Intelektový deficit ani další psychopatologie nebránila v plném zachování schopnosti obviněného rozpoznat protiprávnost skutku, rozsah lehké mentální retardace toto nijak neovlivňuje. Schopnosti ovládací byly sníženy až měrou podstatnou, nikoli však k hranici jejich zániku, když se na tomto podílel jak vliv osobnosti obviněného jako menšinový faktor, tak prostá opilost obviněného jako faktor většinový. Je tedy zřejmé, že schopnosti rozpoznávací i ovládací byly u obviněného v době rozhodné zachovány. Pobyt obviněného na svobodě znalec označil jako pro společnost nebezpečný, proto navrhl ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, a to nad rámec již uloženého léčení protialkoholního a protitoxikomanického, jako komplexnější pro případnou budoucí ochranu společnosti. V rámci smíšené poruchy osobnosti je podle znalce u obviněného přítomna i primární agresivita. Vlivy podílející se na jednání obviněného jsou jeho životní styl spojený s povalečstvím, začínajícím bezdomovectvím, potřebou finančních zdrojů k nákupu alkoholu atd. Prognózu vývoje obviněného v budoucnosti označil znalec jako poměrně nepříznivou, ovlivněnou jak faktory osobnostními, tak i mírou úspěšnosti léčebných opatření. Rovněž znalkyně PhDr. Štěpánka Tůmová na svých závěrech, které vyplývají z obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie setrvala a na tyto odkázala i v rámci své výpovědi v hlavním líčení. Z předmětného posudku soud zjistil, že intelektové schopnosti obviněného lze hodnotit jako nevyrovnané, celkově odpovídající pásmu lehké mentální retardace. Osobnost obviněného znalkyně označila jako nevyzrálou, výrazně labilní ve sféře emocí, malaadaptivní, agresivní v širokém spektru agrese, s dissociálními projevy a nedostatečně rozvinutými morálními normami a cítěním, když se jako vysoce pravděpodobné jeví, že obviněný byl motivován zištnými pohnutkami, žádné psychopatické motivy, které by svědčily o chorobné motivaci, zjištěny nebyly. Snížený intelekt, poruchová osobnost ani jejich vzájemná kombinace nebrání obviněnému v náhledu na nesprávnost a trestnost provedeného skutku. Znalkyně rovněž u obviněného zjistila sklony ke zkreslování a pozměňování uváděných skutečností. Prognóza vývoje obviněného ve vztahu k protispolečenskému jednání je z pohledu znalkyně velmi problematická, což je dáno nepříznivou kombinací sníženého intelektu a typem osobnosti, které výrazně omezují možnost psychoterapeutického působení. Z dalších listinných důkazů lze zmínit např. protokoly o ohledání místa činu s navazujícím plánkem a fotodokumentací, zajištění kladiva s dřevěným topůrkem i papírové krabice s pivními lahvemi zn. Staropramen. Zajištěny byly dále jednak věcné stopy, jednak stopy pachové, biologické a daktyloskopické. Z pachových stop byla zjištěna shoda s kontrolním otiskem obviněného v případě stopy odebrané na pravém madlu komody v kuchyni. Protokolem o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, byla ohledáním osobního motorového vozidla poškozeného pod sedadlem zajištěna levá gumová rukavice, na sedadle řidiče poté pravá gumová rukavice, na sedadle spolujezdce byla nalezena prázdná černá kožená peněženka, ze které byl odebrán otisk pachové stopy, vykazující shodu s pachovým vzorkem obviněného, mezi sedadlem spolujezdce a středovým sloupkem dveří pak kožená peněženka s doklady, když otisk pachové stopy se shodoval s pachovým vzorkem obviněného. Z finanční hotovosti v celkové výši 1.302,- Kč, kterou obviněný vydal a skládající se z drobných mincí a bankovek, byla zjištěna shoda s pachovým vzorkem poškozeného L. B. Odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky byla ohledně zajištěných biologických stop zjištěna shoda profilu DNA poškozeného s otěrem krve v oblasti paty pravé holínky, v oblasti vnitřního kotníku až paty levé holínky, na koleni kalhot, z majoritní frakce na vnější i vnitřní straně levé i pravé rukavice, následně i z otěru dřeva v zapuštění topůrka sekery. Shoda s DNA profilem obviněného byla zjištěna z minoritní frakce otěru vnitřní strany pravé i levé rukavice, z otěru na pivních lahvích zn. Staropramen a dále na nedopalku cigarety zajištěné na dvoře domu poškozeného. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie a doložené fotodokumentace se podává, že trasologická stopa č. 7 zajištěná na místě činu, mohla být vytvořená pravou nebo levou podešví obuvi, kterou obviněný vydal orgánům činným v trestním řízení. Zmínit lze taktéž vyhodnocení poskytnutých údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu ve smyslu ustanovení §88a odst. 1 tr. ř. Citovanými důkazy bylo nade vší pochybnost prokázáno, že obviněný se nacházel v kritické době na místě činu, když předtím i poté se pohyboval v jeho bezprostředním okolí, jak vyplývá z četných svědeckých výpovědí, přičemž žádný ze svědků však zde nezaregistroval přítomnost jiných osob. Přitom obviněný nezpochybňuje, že se na místě činu nacházel, ostatně byly na něm nalezeny stopy krve poškozeného, měl u sebe jeho věci a pokoušel se odjet s jeho vozidlem. Současně nelze přehlédnout, že v jedné ze svých výpovědí (ze dne 22. 5. 2014) se k trestné činnosti doznal a uvedl takové skutečnosti, které mohl na místě činu vnímat pouze pachatel, když jeho obhajoba, že se trestné činnosti dopustily jiné osoby, byla vyvrácena. Lze tedy ve shodě se soudy nižších soudů učinit závěr, že to byl právě obviněný, který zvlášť surovým způsobem a ze zištné pohnutky, tj. v úmyslu zmocnit se jak finančních prostředků nalézajících se v domě, tak osobního vozidla poškozeného a získat tak majetkový prospěch, na místě a způsobem ve výroku rozsudku soudu prvního stupně blíže uvedeným, usmrtil více než osmdesátiletého poškozeného L. B. Tohoto poté, co neoprávněně vnikl na jeho pozemek a do jeho domu, napadl kladivem tak, že jej opakovaně udeřil do hlavy a v útoku kladivem nadále pokračoval, i když poškozený upadl na zem a nebyl již schopen jakékoli obrany. I když se poškozený již nalézal v bezvědomí, obviněný v útoku pokračoval i údery pěstí. S ohledem na použitý smrtící nástroj (kladivo), četnost a intenzitu úderů, jakož i vzhledem k místům na těle poškozeného, kam byly tyto údery vedeny (hlava, krk, hrudník) se zcela jednoznačně jednalo o útok likvidační s úmyslem poškozeného usmrtit. Údery kladivem byly vedeny velkou silou, útok byl proveden vysokou mírou brutality, když došlo k devastaci hlavy poškozeného a tento byl obviněným de facto kladivem ubit. Právě s ohledem na extrémně vysokou intenzitu útoku spočívající v ubíjení oběti, kdy útok byl spáchán více mechanismy, lze toto jeho jednání považovat za spáchání činu zvlášť surovým způsobem, když smrt poškozeného jednoznačně nastala v příčinné souvislosti s popsaným útokem. Poté obviněný poškozeného odtáhl do kuchyně, kde jej prohledal a ze zásuvky komody v kuchyni odcizil ze zde nalezené peněženky finanční hotovost ve výši nejméně 1.302,- Kč, když se rovněž neúspěšně snažil odjet osobním vozidlem poškozeného. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu vraždy podle §140 odst. odst. 1, odst. 3 písm. i), písm. j) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. K podrobnostem lze odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně na str. 5 až 26 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 5 usnesení odvolacího soudu.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného F. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.