ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.1609.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1609/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 31. března 2015 dovolání obv. H. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 202/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 32/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného H. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 8 T 32/2014, byl obv. H. B. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl tímto soudem v souladu s §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 a ½ roku nepodmíněně a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 17 kusů papírových psaníček s obsahem bílé sypké látky, 1 kusu papírového psaníčka s obsahem hnědé sypké látky a 1 kusu digitálních plastových vah stříbrné barvy.
Tento rozsudek napadl obv. H. B. odvoláním. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 202/2014, odvolání obv. H. B. podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění soudů I. stupně obv. H. B. dne 4. listopadu 2013 v době do 18:05 hodin, v P. – N., O. č.p. … č.p. …, v prostorách baru Orion, u sebe přechovával (nejméně v částečném úmyslu poskytnout jiným osobám) tři kusy plastových sáčků s přítlačnou lištou, každý o rozměrech cca 4 x 7 cm, každý uvnitř s obsahem světle nahnědlé práškovité látky, o celkové hmotnosti 9,01 gramů ve všech označených sáčcích dohromady, a dále jeden kus obdélníkové papírové skládačky z bílého papíru, uvnitř s obsahem světle nahnědlé práškovité látky, o celkové hmotnosti 0,68 gramu, kdy hmotnost označené světle nahnědlé práškovité látky dohromady činila 9,69 gramů, přičemž v uvedené světle nahnědlé práškovité látce byla zjištěna přítomnost látky diacetylmorfin (heroin) o koncentraci 16,0 % hmotnostních, což vzhledem k celkové hmotnosti označené světle nahnědlé práškovité látky odpovídá 1,55 gramu látky diacetylmorfin (heroin) vyjádřeno jako báze, a dále sedmnáct kusů papírových složtiček ve tvaru obdélníku, z barevného papíru, každá uvnitř s obsahem bílé práškovité látky o celkové hmotnosti 0,52 gramu ve všech označených papírových složtičkách dohromady, přičemž v uvedené bílé práškovité látce byla zjištěna přítomnost látky metamfetamin (pervitin) o koncentraci 71,0 % hmotnostních, což vzhledem k celkové hmotnosti označené světle nahnědlé práškovité látky odpovídá 0,36 gramu látky metamfetamin, vyjádřeno jako báze, kdy látka diacetylmorfin (heroin) je uvedena v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., jako omamná látka zařazená do seznamu IV dle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb., přičemž látka metamfetamin je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., jako psychotropní látka zařazená do seznamu II dle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb. Tohoto jednání se obviněný dopustil i přesto, že naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 5 T 40/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 21. 01. 2011, sp. zn. 7 To 7 /2011, byl mimo jiné pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2, písm. c) tr. zákoníku již odsouzen, a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, z jehož výkonu byl propuštěn dne 25. 6. 2013.
Obv. H. B. podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 202/2014, dovolání , a to prostřednictvím svého advokáta Mgr. Umara Switata, u odvolacího soudu dne 4. 11. 2014 (Městský soud v Praze jej odeslal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, kterému bylo doručeno dne 6. 11. 2014). Obviněný svým dovoláním napadl rozhodnutí soudu II. stupně ve výroku o vině i o trestu a odůvodnil ho odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , neboť podle jeho náhledu toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Z tohoto důvodu obviněný hned v úvodu svého dovolání předeslal, že dovolání vznesl proti rozhodnutí odvolacího soudu, ale z důvodů, které mají základ v rozhodnutí soudu I. stupně. To proto, že právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 2 vyjádřené v jeho rozsudku sp. zn. 8 T 32/2014 Městský soud v Praze nijak nedoplnil, ani nezměnil – pouze konstatoval, že se s nimi ztotožnil. I přesto však dovolatel v rozhodnutí soudu I. stupně stále spatřuje rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním závěry, a to z níže uvedených důvodů.
Podle dovolatele soud I. stupně při hodnocení důkazů především přecenil hodnotu úředních policejních záznamů a výpovědí zasahujících policistů – tyto důkazy jsou dle jeho názoru tendenční a jednostranné. Zároveň ale tento soud pochybil i tím, že neprovedl další reálně dostupné důkazy – zejm. si neopatřil záznam kamerového systému z místa činu a nevyslechl obviněným navrhované svědky, kteří byli policejnímu zásahu přítomni. Na základě těchto pochybení dovolatel uvedl, že v jeho případě byla porušena celá řada procesních zásad – výslovně jmenoval porušení jeho práva na obhajobu a porušení presumpce neviny, ze které vyplývá i princip in dubio pro reo. Z těchto důvodů obviněný dospěl k tomu, že jeho vina nebyla bezpečně a nepochybně prokázána. I když připouští, že zákonná úprava dovolání staví na striktně vymezených dovolacích důvodech, přesto dovolatel ve svém podání trval na tom, že ani tento fakt nemůže nic změnit na ústavní povinnosti Nejvyššího soudu poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Jelikož dle dovolatele v projednávaném případě chybí skutková zjištění, o které by bylo možné opřít závěr o jeho vině, má za to, že použitá právní kvalifikace je nesprávná, v důsledku čehož mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
Proto dovolatel B. Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené usnesení Městského soudu v Praze dle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a stejně tak zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, a věc vrátil tomuto soudu k tomu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Městského soudu v Praze dle §265h odst. 3 tr. ř. předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na přiznání odkladného účinku výkonu napadeného rozhodnutí. (Předseda senátu však žádný takový návrh Nejvyššímu soudu neučinil.)
K dovolání obv. B. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 1279/2014-12 ze dne 25. 11. 2014), ve kterém Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. V souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pouze vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízen í a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění) není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu.
Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. Z toho pak vyplývá, že obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 (Sb. rozh. tr. na s. 298).
K meritu věci
Jak vyplývá z dovolání obviněného, ten se sice formálně opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na shora konstatované je však zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod vůbec nelze podřadit .
I.
Hlavní výhrady dovolatele spočívají v jeho tvrzení, že odvolací soud – tedy Městský soud v Praze – se ztotožnil se zcela nedostatečnými skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, na základě kterých byl posuzovaný skutek nesprávně kvalifikován. Nedostatečná skutková zjištění se podle dovolatele týkají:
a) námitky nesprávně vyhodnocených důkazů – konkrétně o výpovědi zasahujících policistů a věrohodnost úředních policejních záznamů, které dle dovolatele oba soudy významově přecenily,
b) námitky, že soudy nižších stupňů nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování – konkrétně výslechem svědků, kteří byli v době policejního zásahu v baru fyzicky přítomni a zhlédnutím kamerového záznamu, pořízeného během předmětné policejní razie ze dne 4. 11. 2013.
Těmito výhradami dovolatel usiluje o prosazení vlastní obhajoby, která účel jeho přítomnosti v baru Orion bagatelizuje na pouhou pasivní přítomnost.
Ve skutečnosti výše uvedené výhrady se snaží primárně zpochybnit správnost skutkových zjištění, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněný brojí proti postupu soudu I. stupně při shromažďování a hodnocení důkazů, a tím usiluje prosadit vlastní hodnocení provedených důkazů s akcentem, že se inkriminovaného jednání vůbec nedopustil. Takto postavená argumentace však není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť dovolatel se primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku. Nejvyšší soud se ale nemohl zabývat těmito výhradami, protože šlo o námitky procesně právní povahy, akcentující nedostatečně provedené dokazování a směřující proti způsobu vyhodnocení důkazů provedených. Neboli – obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
K jednotlivým námitkám dovolatele – zcela konkrétně:
ad a) Ze spisového materiálu vyplynulo, že v projednávaném případě je klíčové zjištění, že u obv. B. bylo během policejní razie ve večerních hodinách dne 4. 11. 2013 zajištěno sedmnáct papírových psaníček s obsahem metamfetaminu (pervitinu), jedno psaníčko s obsahem diacetylmorfinu (heroinu) a jedny digitální váhy se stopami dalších látek užívaných k ředění drog. Obviněný potvrdil, že je dlouhodobě drogově závislý – přičemž po propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody drogy opět začal užívat. Psaníčka s omamnými látkami, která byla při policejní prohlídce u něj nalezena, měl údajně pro vlastní potřebu. K dalším třem plastovým sáčkům s heroinem, které byly nalezeny v jeho blízkosti (z nichž jeden rozšlapal a další dva se zničit pokusil) se nehlásil a tvrdil, že nebyly jeho (č. l. 209, 211).
Proti těmto tvrzením stojí výpovědi pěti policistů (tři jsou příslušníci státní a dva městské policie), z nichž svědkové S. (č. l. 212, 214), M. (č. l. 215-217), B. (č. l. 217) popsali zákrok proti obviněnému zcela shodně. Ti v prvé řadě uvedli, že obv. B. byl jejich přítomností po vstupu do baru Orion zaskočený, v důsledku čehož odhodil na zem tři sáčky s hnědou látkou a následně se je snažil rozdupat. Proto byl hmaty a chvaty sveden na zem, spoután a následně prohledán, jestli není ozbrojen. Následně bylo u něj nalezeno výše uvedené množství psaníček s drogami a digitální váhy. Další dva policisté (B. – č. l. 242 a B. – č. l. 244) k této události uvedli pouze doplňkové informace.
Spolu s dalšími skutkovými zjištěními, týkajícími se:
· samotného místa činu (bar Orion, který je notoricky známý tím, že zde dochází ke kontaktům dealerů a drogově závislých, viz č. l. 250),
· bohaté, dlouhodobé a neukončené drogové závislosti obviněného, za které byl v minulosti již 5x odsouzen (č. l. 142), a
· absence stabilního a plnohodnotného zaměstnání (v baru Orion se obviněný po propuštění z vězení nechal brigádně zaměstnat jako „vyhazovač“, č. l. 207, 246), se kterým souvisí i
· nedostatek příjmů, nutných k úhradám základních životních nákladů, ale také k placení výživného a nákupu návykových látek (přičemž soud I. stupně zjistil, že příjmy, které obviněný dostával od bratra z Německa, nebyly pravidelné a ani v takové výši, aby byly schopny pokrýt všechny tyto výdaje)
– to vše svědčí o správnosti skutkových zjištění soudu I. stupně.
Tyto skutkové závěry potvrzují také maximální nevěrohodnost tvrzení obviněného, ze kterých v podstatě vyplynulo to, všichni policisté vypovídali lživě a v den zásahu si s sebou přinesli tři plastové sáčky s naředěným heroinem, které obviněnému podstrčili, aby jej následně usvědčili z držení drog, které u něj byly stejně nalezeny (viz 17 psaníček s pervitinem a jedno s heroinem, spolu s digitální váhou se stopami látek na ředění drog – která byla toho dne obviněnému za přítomnosti jeho advokáta zabavena – č. l. 67).
ad b) V kontextu s těmito závěry se oba soudy nižších instancí zabývaly i návrhy obv. B. na doplnění dokazování. Jednalo se o přezkum kamerového záznamu, pořízeného během policejní razie ze dne 4. 11. 2013 a výslechy dalších svědků, kteří měli být u policejního zásahu bezprostředně fyzicky přítomni.
Z obecného hlediska – Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zdůraznil, že není povinností soudů I. a II. stupně akceptovat všechny návrhy na provedení dalších důkazů . Kdyby tomu tak bylo, tak by se soud provinil proti jiné procesní zásadě, kterou je zásada rychlosti řízení. Soud má povinnost provést pouze takový důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud však navrhovaný důkaz soud vyhodnotí jako nadbytečný, je nejenom jeho právem, ale i povinností provedení takového důkazu odepřít. Své odmítnutí má ale povinnost odůvodnit.
Konkrétně – ze spisového materiálu vyplynulo, že:
· přezkum záznamu z kamerového systému – by byl důkazně zbytečný, neboť kamery jsou umístěny pouze v hlavní části baru Orion a k projednávanému zatčení obv. B. došlo v chodbičce před WC, kde kamery nejsou (o tom soud dokonce informoval sám obviněný na č. l. 210), a dále od
· svědectví dalších navrhovaných svědků obviněným – bylo rovněž zcela správně upuštěno. Obvodní soud pro Prahu 2 vyslechl dvě obviněným navrhované svědkyně, které však jeho výpověď nepotvrdily. E. O. před soudem vypověděla, že v danou dobu v baru vůbec přítomna nebyla (č. l. 245) a R. Č. policejní zásah sice viděla, ale její výpověď není ani vzdáleně shodná s tím, co uvedl obviněný, a naopak svědčí o standardním zásahu policie při zatýkání osob podezřelých z drogových deliktů, které neuposlechly výzvy PČR, v důsledku čehož byly chvaty svedeny na zem a poté prohledány (č. l. 248).
Soud I. stupně tedy od dalších výslechů osob přítomných v baru Orion zcela správně upustil (č. l. 252) a své rozhodnutí řádně a logicky odůvodnil, a to jejich nadbytečností ve vztahu k ostatním již provedeným důkazům (viz č. l. 264, s. 4 rozsudku sp. zn. 8 T 32/2014). V tomto postupu nalézacího soudu neshledal žádnou vadu ani soud odvolací (č. l. 319-321, s. 3-4 usnesení sp. zn. 67 To 202/2014), ani Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti.
II.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených hmotně právních vad , a nikoli k revizi či přezkoumávání skutkových zjištění učiněných soudy I. a II. stupně. Jak vyplývá z ustanovení trestního řádu i platné judikatury – těžiště dokazování je v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud II. stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud není třetí obecnou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů II. stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Důvod mimořádného zásahu do skutkových zjištění při dovolacím řízení může zakládat pouze faktická existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, pokud se ve svém důsledku projevily v nesprávném právním posouzení skutku. Jedná se o mimořádně závažné případy, kdy právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, takže z nich (při žádné možné interpretaci) nevyplývají. Taková situace by nastala, když skutková zjištění soudů:
· nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy,
· nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo dokonce
· jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Pouze v takovém případě by bylo nutné konstatovat, že předmětné rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Nicméně i Ústavní soud v řadě svých nálezů uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
V projednávaném případě Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, o čemž svědčí odůvodnění jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud mezi hodnocením provedených důkazů, učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a na jejich základě provedenými právními závěry na straně druhé konstatuje zjevnou logickou návaznost . Lze tedy prohlásit, že obě rozhodnutí soudů nižších instancí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (resp. §134 odst. 2 tr. ř.), a tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak (z pohledu uplatněného dovolacího důvodu) jde o námitky irelevantní , kterými se navíc soudy nižších stupňů opakovaně podrobně zabývaly.
Nejvyšší soud konstatuje, že ze spisového materiálu jasně vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém rozsudku vyhodnotil provedené důkazy řádně a své skutkové a na ně navazující právní závěry odůvodnil jasně a logicky (viz č. l. 264, s. 4 rozsudku sp. zn. 8 T 32/2014). Spolehlivost skutkových zjištění na základě provedených důkazů v rámci širších souvislostí případu, spolu s aplikovanou právní kvalifikací, potvrdil i Městský soud v Praze (č. l. 319, s. 3 usnesení sp. zn. 67 To 202/2014).
Pro úplnost lze v této souvislosti zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces (jehož se dovolatel rovněž dovolává ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného . Uvedeným základním právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Z toho vyplývá, že rozhodnutí obecného soudu by bylo rozporné s ústavou zaručeným právem na spravedlivý proces pouze v případech, kdyby právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (případně při úplné absenci skutkových zjištění). Takový nesoulad však nelze shledat v pouhé nespokojenosti obviněného s důkazní situací a s jejím vyhodnocením v jeho neprospěch, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je nezpochybnitelná logická návaznost. Nejvyšší soud tak v projednávané věci neshledal žádný nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé – tím méně nesoulad extrémní .
Závěr
Nejvyšší soud ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 2 v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. – tedy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Skutková zjištění i na ně navazující právní závěry soudů I. a II. instance jsou správné a relevantní. Z toho vyplývá, že skutek, ze kterého byl obv. H. B. uznán vinným, byl právně kvalifikován správně, a proto Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém rozhodnutí 8 T 32/2014 ze dne 15. 5. 2014, stejně jako Městský soud v Praze ve svém usnesení sp. zn. 67 To 202/2014 ze dne 14. 8. 2014 ve svých skutkových a na ně navazujících právních závěrech nepochybily.
Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona a obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud dovolání obv. B. odmítl. Učinil tak s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud o tom rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 31. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman