ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.241.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 241/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2015 o dovolání, které podal obviněný J. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 12 To 349/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 184/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze 6. 10. 2014, sp. zn. 6 T 184/2014, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a byl mu za to podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že v přesně nezjištěné době od května 2013 do března 2014 v Č., předal J. K. celkem ve třech případech drogu pervitin v množství vždy na jednu čáru pro šňupnutí nosem, přičemž k předávkám docházelo v obci Č. a S.; drogu pervitin předával ve třech případech i V. R. zadarmo, přičemž k předávkám docházelo v obci Č. drogu pervitin předával nejméně ve dvou až třech případech i P. V., v množství 0,1-0,2 g, vždy zdarma v obci Č., přičemž droga pervitin obsahuje metamfetamin, který je podle Úmluvy o psychotropních látkách zařazen do seznamu II, který do 31. 12. 2013 tvořil přílohu č. 5 Zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách a od 1. 1. 2014 tvoří přílohu č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a k nakládání s touto látkou neměl příslušné oprávnění Ministerstva zdravotnictví ČR,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 238/2011 ze dne 19. 3. 2012 odsouzen mimo jiné pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, z něhož byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 Pp 124/2013 ze dne 14. 5. 2013.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové tak, že je usnesením ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 12 To 349/2014, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný J. P. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku po shrnutí dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů obviněný uvádí, že soudy provedené důkazy nedostatečně hodnotily a upřednostnily výklad pro obžalobu příznivější. Konstatuje, že z provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků není možno dospět k závěru o jeho vině. Rovněž namítá, že na rozdíl od jeho výpovědi, která byla po celou dobu řízení konzistentní, jsou výpovědi svědků V., K. a R. před soudem a z přípravného řízení z důvodů, které v podrobnostech rozvádí, odlišné, protiřečí si a nelze je považovat za věrohodné. Spis rovněž neobsahuje žádný listinný důkaz, kterým by byl z trestné činnosti usvědčen. Okresní soud, který by měl vycházet ze zásady bezprostřednosti a rozhodovat na základě výpovědí svědků učiněných před soudem, vychází jen z rozporných výpovědí svědků z přípravného řízení, ačkoliv svědci V. a R. před soudem popřeli, že by jim pervitin poskytoval, a taktéž výpověď svědka K. se v zásadních faktech odlišuje. Dále konstatuje, že u něj žádná droga ani prostředky k její výrobě zjištěny nebyly a rovněž nebyly prováděny odposlechy jeho osoby ani další úkony obvyklé při prokazování daného druhu trestné činnosti. Navíc ani nebylo prokázáno, zda se vůbec jednalo o drogu či látku obsahující omamnou či psychotropní látku, ani nebylo zkoumáno, jaký podíl účinné látky by byl v možné droze obsažen. Obviněný je toho názoru, že za situace, kdy vinu popírá, nelze dospět k závěru o jeho vině pouze na podkladě výpovědí tří svědků, které se odlišují a upřednostňovat verzi pro obžalobu příznivější jen proto, že byl již pro drogovou trestnou činnost v minulosti trestán. Soudy vybočily z mezí zákonného hodnocení důkazů, ačkoliv správně mělo být postupováno ve smyslu zásady in dubio pro reo. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, taktéž namítá, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s právním hodnocením. Tím, že okresní soud učinil nesprávný závěr o jeho vině, v důsledku toho rozhodl nesprávně i o trestu. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 12 To 349/2014, i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 6 T 184/2014, a věc vrátil k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi svědků J. K., V. R. a P. V.), a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že spis neobsahuje žádný listinný důkaz, jež by jej usvědčoval z trestné činnosti, že nebylo užito žádných operativně pátracích metod či zkoumáno, jaký podíl účinné látky byl v možné droze obsažen), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o výpovědi svědků J. K., V. R. a P. V., kteří při svém výslechu v přípravném řízení popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným seznámili, ale také případy, kdy od obviněného pervitin získali. Soudy se též vypořádaly s námitkou údajné nevěrohodnosti svědků, která však nemá žádné opodstatnění, když z provedených důkazů žádné takové skutečnosti nevyplynuly. Rovněž logicky zdůvodnily, z jakých důvodů neuvěřily tvrzení svědků V. R. a P. V., pokud před soudem změnili své původní výpovědi z přípravného řízení. Citovaná svědectví navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími důkazy – výpověďmi svědků L. M., J. H., M. B., ale též i listinnými důkazy, z nichž lze zmínit především protokol o vydání věci, zprávu Státního ústavu pro kontrolu léčiv, jakož i obsah připojených spisů Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 238/2011 a sp. zn. 6 T 104/2009. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
V dovolání obviněný J. P. vznáší i námitku spočívající v tvrzení, že soudy pochybily ve výroku o uloženém trestu, a ačkoli ji blíže argumentačně nezdůvodnil, lze z obsahu jeho podání dovodit, že svými námitkami směřuje proti nepřiměřenosti uloženého trestu. Nejvyšší soud konstatuje, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného J. P. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.
Předně lze konstatovat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu – trest odnětí svobody, přičemž soud prvního stupně při jeho ukládání zohlednil jak trestní minulost obviněného, tak také skutečnost, že posuzované trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody. Na druhé straně soud zvážil menší rozsah trestné činnosti, jakož i skutečnost, že k opatření drogy došlo na žádost samotných odběratelů. Pokud mu tedy byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, tedy mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby ust. §283 odst. 2 tr. zákoníku, lze konstatovat, že výše i druh trestu odpovídá kritériím uvedeným v ust. §§37 – 39 tr. zákoníku. Odvolací soud rovněž shledal jako správný i výrok o zařazení obviněného pro jeho výkon do věznice s ostrahou (str. 3 – 4 usnesení odvolacího soudu).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík