ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.357.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 357/2015-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 6. května 2015 dovolání obv. T. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 1 To 50/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného T. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 30 T 2/2014, byl obv. T. P. , společně s D. H. , uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obv. P. podle §283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let a podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, zajištěných v rámci domovní prohlídky dne 9. 7. 2013, výslovně jmenovaných ve výše uvedeném rozsudku.
Spoluobviněnému D. H. byl podle §283 odst. 4 tr. zákoníku a za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro účely tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou a podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byly zabrány věci, výslovně jmenované ve výše uvedeném rozsudku. Současně Krajský soud v Ostravě určil, aby oba obvinění společně a nerozdílně zaplatili poškozené A. M. škodu ve výši 259.649,- Kč a H. D. škodu ve výši 175.000,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená A. M. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadli oba obvinění i státní zástupce odvoláním. Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 1 To 50/2014, odvolání obv. T. P. a státního zástupce podle §256 tr. řádu zamítl. Odvolání obv. D. H. Vrchní soud v Olomouci vyhověl, a napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody ohledně tohoto obviněného a nově rozhodl, že D. H. spáchal přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let za současného dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obv. H. uloženo omezení, aby se zdržel požívání omamných a psychotropních látek. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně: dne 5. 7. 2013 ve večerních hodinách v obci Č. v okrese F. –M. , přinesl obv. D. H. do osobního motorového vozidla zaparkovaného před chatou č. p. ...., kterou užíval obv. T. P. , poškozené J. D. , a B. H. , skleněnou trubičku (tzv. šlukovku) asi s 0,4 gramy pervitinu, ze které pak společně všichni tři ve vozidle „vykouřili“ asi 0,1 gramu pervitinu. Následně odešli do chaty, na kterou přijely jmenované dívky za účelem úklidu na základě předchozí dohody s obž. D. H. ze dne 2. 7. 2013 v baru v B. , kde se dohodli, že za zmíněný úklid jim dá blíže nekonkretizované množství pervitinu a vzápětí v chatě obv. D. H. poskytl J. D. asi 0,1 gramu pervitinu a B. H. asi 0,2 gramu pervitinu, a to z celkem asi jednoho gramu pervitinu, který za tímto účelem dostal od obžalovaného T. P. , jmenované dívky obdržený pervitin zabalený v části papírového kapesníčku, ihned užily spolknutím. Posléze od obžalovaného T. P. pak J. D. a B. H. v průběhu následujícího dne, tj. soboty 6. 7. 2013, opakovaně dostaly blíže nezjištěné množství pervitinu, který následně obě jmenované dívky vždy užily.
Vzhledem k tomu, že obv. T. P. byl s jejich prací spokojen, domluvil se s nimi v neděli dopoledne, že za stejnou odměnu, tzn. za poskytnutí pervitinu, uklidí i u něho v bytě v O.-V. , na ul. K. , kde s nimi dorazil téhož dne asi kolem 18.00 hodin, posléze v době od 18.00 – 19.00 hod. každá z nich užila jednu kapsli s asi 0,2 gramy pervitinu, kterou každá z nich obdržela od obv. T. P. a rovněž všichni společně inhalovali blíže nezjištěné množství sušené rostlinné hmoty s obsahem THC prostřednictvím vaporizéru volcano s tím, že asi za půl hodiny od užití pervitinu se u poškozené J. D. začaly projevovat zdravotní obtíže, které se snažil obžalovaný T. P. vyřešit tím, že jí dal vypít vodu s náplní ampule Apaurinu, tedy přípravku obsahujícího benzodiazepin diazepam, přesto dne 8. 7. 2013 došlo k úmrtí poškozené J. D. , jehož bezprostřední příčinou byla intoxikace pervitinem.
K nárůstu koncentrace v organismu došlo u poškozené opakovaným užíváním pervitinu v kontinuálním časovém období od 5. 7. 2013 do 7. 7. 2013, poskytnutým jí v daném období výše uvedeným způsobem obv. D. H. a obv. T. P. , kteří takto jednali, aniž by byli držiteli povolení k zacházení s návykovými látkami podle §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, s vědomím, že se jedná o psychotropní látku a ačkoliv mohli vědět, že její aplikací může dojít ke způsobení smrti, přičemž pervitin (metamfetamin) je dle §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž citovaný zákon vymezuje podmínky legálního nakládání s látkami uvedenými v přílohách, kdy obžalovaní svým jednáním nakládali s vyjmenovanou látkou v rozporu s podmínkami uvedenými v citovaném zákoně.
Výše uvedenou skutkovou větu Vrchní soud v Olomouci upravil ve vztahu k obv. H. tak, že jmenovaný je vinen, že po předchozí dohodě s poškozenou J. D. , a B. H. , o poskytnutí blíže nespecifikovaného množství pervitinu dne 5. 7. 2013 ve večerních hodinách v obci Č. v okrese F. –M. , přinesl do osobního motorového vozidla zaparkovaného před chatou č. p. ...., kterou užíval obžalovaný T. P. , oběma jmenovaným skleněnou trubičku, tzv. šlukovku, s asi 0,4 g pervitinu, který společně všichni tři ve vozidle vykouřili, následně odešli do chaty, kde poskytl J. D. asi 0,1 g pervitinu a B. H. asi 0,2 g pervitinu, který obě jmenované ihned užily.
Ve vztahu k obv. P. zůstaly skutkové zjištění nedotčeny.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obv. T. P. prostřednictvím svého advokáta Mgr. Tomáše Veselského, u Krajského soudu v Ostravě dovolání . Napadl v něm výrok o vině i o trestu, které se jej bezprostředně týkají (tj. výroky č. III a č. IV.) a odůvodnil ho odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , neboť podle jeho náhledu toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu I. stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
I když dovolatel předeslal, že si je vědom toho, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, přesto vznesl námitku, že „skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným“. Tohoto přesvědčení dovolatel nabyl tak, že byl odsouzen na základě stěžejního důkazu, kterým je znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie, jehož závěry jsou dle jeho názoru neúplné, nejasné a plné pochybností. Zároveň konstatoval, že soudy obou instancí zamítly návrhy obhájců k doplnění předmětného znaleckého posudku a svůj postup v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily nedostatečně. V tomto postupu soudů dovolatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
Nejasnost a neúplnost znaleckého posudku spatřuje dovolatel zejména v tom, že znalci se vůbec nezabývali množstvím drog, které poškozená požila v jednotlivých dnech, a naopak uvedli, že nemohou vyloučit, že si poškozená aplikovala pervitin již před příjezdem na předmětnou chatu. Následně se podle jeho názoru soud nedostatečně vypořádal s množstvím pervitinu, který byl v krvi poškozené zjištěn, protože v provedeném dokazování spatřuje rozpor v množství zjištěného pervitinu, který byl na chatě k dispozici. Dovolatel má za to, že pokud měla poškozená v pondělí ráno (po své smrti) v těle 1,5 g pervitinu a odečte-li z tohoto množství 0,2 g ve formě kapsle, kterou požila v neděli večer, přičemž v pátek a v sobotu užila 0,1 g vykouřením a 0,1 g spolknutím a v sobotu blíže nezjištěné množství pervitinu formou kouření, tak má za to, že pořád není možné dosáhnout (dopočítat se) té koncentrace, kterou měla poškozená v krvi po svém úmrtí. Z toho dovolatel (i za akceptace tzv. poločasu vylučování této drogy) dovodil závěr, že si poškozená musela pervitin aplikovat i z jiných zdrojů, a tedy že množství drogy, které obdržela od něho – nebylo smrtelné.
Jelikož znalecký posudek je hlavní důkaz, který potvrzuje či vyvrací jeho obhajobu a ten nebyl na žádost obhajoby doplněn, má dovolatel rovněž za to, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Z toho také vyplývá, že nebyl najisto postaven závěr, že svým jednáním naplnil subjektivní a objektivní stránku stíhaného trestného činu, a to především proto, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a smrtí poškozené. Tyto zásadní pochybnosti pak musí být vyhodnoceny v duchu zásady „in dubio pro reo“.
Proto dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby jako soud dovolací podle ust. §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2014, č. j. 1 To 50/2014-763 i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2014, č. j. 30 T 2/2014-608 a dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obv. P. se písemně vyjádřil státní zástupce, který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 1265/2014-12 ze dne 26. 3. 2015). V prvé řadě státní zástupce uvedl, že námitky dovolatele uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Dovolatel totiž rozsáhle polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů a až teprve sekundárně dovozuje, že mezi jeho jednáním a nastalým následkem není dán příčinný vztah. Námitky skutkové povahy, které usilují o dosažení jiného hodnocení důkazů, jsou však mimo meze tohoto dovolacího důvodu.
Dále státní zástupce upozornil na to, že hypotéza obviněného, která je postavena na předpokladu, že poškozená mohla zemřít i po požití pervitinu získaného od jiné osoby, byla vyvrácena provedeným dokazováním, z něhož existence další osoby – mimo spoluobv. H. – vůbec nevyplývá. Ryzím spekulacím obviněného lze oponovat tak, že zjištěné koncentrace pervitinu nasvědčují tomu, že nejvýznamnější příčinou smrti bylo poslední podání pervitinu, které vedlo k intoxikaci a které podal poškozené právě on. Obviněný na základě svých propočtů, které navíc neodpovídají zjištěným skutečnostem , dospěl ke zcela spekulativním skutkovým závěrům. Ty mají dle jeho názoru vyvrátit skutkové závěry soudů, které však vycházejí z předpokladů jiných a důkazně podložených. Samotná intoxikace nastala v důsledku postupně požitých větších dávek pervitinu, které podal poškozené právě obviněný, což bylo bezprostřední příčinou smrti poškozené. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že na celkové otravě organismu se mohly částečně podílet i předchozí dávky poskytnuté obv. H. v pátek večer – tato okolnost se však bezprostředně na smrti poškozené nepodílela.
Co se týče námitky dovolatele na to, že znalecký posudek je nejasný, neúplný a celkově nedostatečný, státní zástupce zdůraznil, že dovolatel nijak argumentačně nepodložil, na základě jakých skutečností by tomu tak mělo být. S tím souvisí také jeho námitka tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný nijak nespecifikoval, v jakém směru byly konkrétní důkazy vyhodnoceny v rozporu s jejich obsahem a v čem by takový rozpor měl spočívat.
Výhrady vznesené obviněným jsou dle státního zástupce pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů a obsahově neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, dovolání T. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění) není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzenému trestnému činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že:
· skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo
· není vůbec žádným trestným činem.
Z toho pak vyplývá, že obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 (Sb. rozh. tr. na s. 298).
I.
Jak vyplývá z dovolání obviněného, ten je sice formálně opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na shora konstatované je však zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod vůbec nelze podřadit .
Hlavní výhrady dovolatele spočívají v jeho tvrzení, že Vrchní soud v Olomouci se ztotožnil s nedostatečnými skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, na základě kterých byl posuzovaný skutek nesprávně právně kvalifikován podle §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Nedostatečná skutková zjištění se podle dovolatele týkají některých závěrů, které vyplynuly ze znaleckého posudku, které po konfrontaci s dalšími vybranými důkazy (zejm. výpověďmi svědků H. a P. ) přeformuloval do vlastní hypotézy, v rámci které svou výlučnou odpovědnost za smrt poškozené odmítá. Svůj skutek poté bagatelizuje na pouhou nedovolenou výrobu a nakládání s omamnými a psychotropními látkami dle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve skutečnosti výše uvedenou výhradou dovolatel primárně usiluje zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů I. a II. stupně, čímž zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Jinými slovy – obviněný brojí proti postupu obou soudů při shromažďování a zejména hodnocení provedených důkazů, a tím usiluje prosadit vlastní vyhodnocení provedených důkazů s akcentem, že jeho jednání nemohlo mít pro poškozenou D. tak fatální následky.
Takto postavená argumentace však není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť dovolatel se primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu i soudu odvolacího (který jeho vinu i trest potvrdil) a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku. Nejvyšší soud však konstatuje, že jde o námitky ryze procesně právní povahy, odkazující na údajně nedostatečně provedené dokazování a na způsob vyhodnocení provedených důkazů. Neboli – obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
II.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených hmotně právních vad , a nikoli k revizi či přezkoumávání skutkových zjištění učiněných soudy I. a II. stupně. Jak vyplývá z ustanovení trestního řádu i platné judikatury – těžiště dokazování je v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud II. stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud není III. obecnou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů II. stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět.
Důvod mimořádného zásahu do skutkových zjištění při dovolacím řízení může prolomit pouze faktická existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněných skutkových zjištění, pokud se ve svém důsledku projevily v nesprávném právním posouzení skutku. Jedná se o námitku upozorňující na mimořádně závažné případy, kdy právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, takže z nich (při žádné možné interpretaci) nevyplývají. Taková situace by nastala, pokud skutková zjištění:
· nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy,
· nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo dokonce
· jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Pouze v takovém případě by bylo nutné konstatovat, že předmětné rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Nicméně i Ústavní soud v řadě svých nálezů uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
Tím, že dovolatel ve svém dovolání vznesl námitku, v rámci které uvedl, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a smrtí poškozené , tj. že nebylo prokázáno jeho zavinění ve vztahu k §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tím v podstatě vznesl námitku tzv. extrémního nesouladu mezi (z důkazů plynoucími) skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzení skutku na straně druhé. Nejvyšší soud proto předloženou věc důkladně přezkoumal i z hlediska skutkových a na ně navazujících právních závěrů soudů I. a II. stupně – a to s níže uvedenými výsledky.
K meritu věci
Obviněný se usiloval zpochybnit naplnění subjektivní i objektivní stránky stíhaného trestného činu tím, že ve svém dovolání brojil:
a) proti závěrům znaleckého posudku, který se dle jeho názoru nedostatečně vypořádal s výsledným množstvím pervitinu v krvi poškozené, neboť „žádný závěr znalců neuvádí přesné výpočty (...), znalci se vůbec nezabývali množstvím drog, které poškozená požila v jednotlivých dnech“ (bod 5, č. l. 826) .
b) proti zjištěnému skutkovému stavu, který dle jeho názoru nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, protože „soudy obou stupňů zamítly návrhy obhájců k doplnění předmětného znaleckého posudku, byť jsou jeho závěry neúplné, nejasné a plné pochybností a nedostatečně tento svůj postup zdůvodnily“ (bod 8, č. l. 827).
ad a)
Námitky dovolatele, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie (dále jen „znalecký posudek“) je nejasný, neúplný a nepřesvědčivý, Nejvyšší soud odmítl, neboť požadavek ze strany obviněného a jeho obhajoby na to, aby znalci na základě pitvy těla poškozené uvedli přesné množství drog, které poškozená požila v jednotlivých dnech – je laický, neproveditelný, a proto zcela nesmyslný.
Znalci MUDr. Igor Dvořáček, Ph.D., MUDr. Margita Smatanová, Ph.D. a RNDr. Marie Staňková, kteří ohledávali tělo zesnulé, měli k dispozici pouze hodnoty cizorodých látek, které poškozená požila krátce před smrtí a které nezpracoval její metabolismus. Z rozboru naměřených hodnot bylo zjištěno, že bezprostřední příčinou smrti poškozené je intoxikace pervitinem, jehož koncentrace v krvi dosáhla výše 11,2 mg/l, což odpovídá 1,5 g pervitinu v těle. To ukazuje na aplikaci většího množství drogy požité krátce před smrtí. Nastalá smrt byla v přímé příčinné souvislosti s aplikací pervitinu (č. l. 58). Dávka, požitá poškozenou, mohla být dle názoru znalců aplikována jednorázově, nebo byla rozložena na menší díly – ty však musely být konzumovány v průběhu krátkého časového úseku, maximálně několika dnů. Předestřené časové období mezi 5. 7. – 7. 7. 2013 bylo vzhledem k množství drogy prokázané v krvi poškozené znalci označeno jako reálné (č. l. 60).
Žádné další podrobnosti na základě ohledání těla zemřelé však nebylo možné uvést, což znalci jasně zdůraznili při zodpovídání otázek, a to přímo v písemném vyhotovení posudku (č. l. 56-61) a poté i během hlavního líčení (č. l. 559-564), na kterém byl obv. P. i jeho obhájce Mgr. Veselský přítomen.
Pravý důvod, proč dovolatel a jeho obhajoba namítají, že znalecký posudek je nepřesný a plný pochybností, však míří jinam. Obviněný namítl, že ze znaleckého posudku údajně nevyplynulo množství pervitinu, který byl po smrti poškozené D. zjištěn v jejím těle ve vztahu k množství drogy, která byla k dispozici na jeho chatě. Teprve poté předkládá vlastní hypotézu, založenou na argumentu, že když bylo po smrti v jejím těle naměřeno celkové množství 1,5 g pervitinu a poškozená užila v pátek cca 0,1 g drogy (od spoluobv. H. ), v sobotu „blíže neurčené množství pervitinu“ a v neděli kapsli s cca 0,2 g (v obou dnech od obv. P. ) – tak v žádném případě nemohl být dovolatel jediným zdrojem smrtelné dávky metamfetaminu , v důsledku čehož spekuluje ještě o jiných zdrojích této drogy.
Obviněný se však ve svém rozboru ani nemohl „dopočítat“ zjištění jednotlivých dávek pervitinu, jednoduše proto, že množství metamfetaminu, které poškozená zkonzumovala v sobotu 6. 7. 2013, nebylo důkazy přesně zjištěno. Jediný svědek, který byl bezprostředně celý den s poškozenou D. a který mohl podat přímé svědectví o množství přijaté drogy poškozenou, byla svědkyně H. Ta výslovně uvedla, že v tento den byl pervitin volně položený na stole a měl k němu volný přístup každý, kdo byl přítomen. Přesně uvedla, že: „v sobotu (s D. ) uklízely chatu, kluci dělali venku schody, v chatě byl na stole pervitin ve skleněných trubkách, byl od P. - to jsem věděla (...) ten pervitin jsme kouřili, bylo to průběžně během dne vícekrát, to kouření je slabší, takže to bylo třeba co hodinu, každý si to dával jak chtěl (...) H. neříkal nic na to, že jsme si brali v sobotu pervitin, P. k tomu také nic neříkal“ (č. l. 552-553). Tedy nejen svědkyně H. , ale ani nikdo jiný přesně neuvedl, kolik pervitinu bylo na chatě volně k dispozici a kolik si ho kdo vzal (nevěděl to ani H. a z taktických důvodů to neupřesnil ani P. , ačkoliv ten jediný musel vědět, kolik pervitinu „navařil“ a dal volně k dispozici).
Další důvody , které se bezprostředně týkají množství zkonzumovaného pervitinu poškozenou, jsou obecné povahy , které rovněž vyplynuly ze znaleckého posudku, a které dovolatel zjevně odmítl akceptovat. Jedná se především o to, že míra tolerance pervitinu u jednotlivých osob je vysoce subjektivní a má na ni vliv celá řada faktorů . Patří mezi ně nejen fyzická konstituce a s ní související rychlost metabolismu, čistota drogy, pH moči, ale také to, jak dlouho člověk drogu užívá, jaké s ní má zkušenosti, resp. jak je na danou látku citlivý. Přímý vliv na odbourávání drogy z těla má i příjem a množství potravy a celková kondice. Mimo to znalkyně RNDr. Staňková výslovně uvedla, že nejnižší množství metamfetaminu, které je v literatuře popsáno, a které vedlo ke smrti, je dávka o hmotnosti 0,2 g. Většinou se ale uvádí dávky kolem 1 g a více (č. l. 560).
Dle svědeckých výpovědí poškozená ve sledovaném období:
· byla fyzicky oslabená únavou a nedostatkem stravy – J. D. během víkendu prakticky nejedla a nespala, což byly faktory, které odolnost jejího organismu výrazně oslabily,
· souběžně trpěla virovým onemocněním (kašlala, měla teplotu a nevolnosti), což je také jeden ze zátěžových faktorů, který měl vliv na celkovou „kinetiku“ návykové látky (č. l. 564).
Mimo to:
· vypila nevýznamné množství vína (2 dcl) a dne 7. 7. 2013 vykouřila malé množství marihuany (THC), a
· v krvi byl (mimo metamfetaminu) prokázán rovněž diazepam ve výši 0,025 mg/l, který obv. P. podal poškozené poté, co vykazovala příznaky předávkování.
Tyto látky a jejich množství však v žádném případě na její smrt neměly vliv.
Z toho vyplývá, že na odbourávání pervitinu z těla poškozené (který má relativně dlouhý poločas vylučování pohybující se od 6 – 15 hod.) měly výrazný vliv pouze první dva uvedené zátěžové faktory. Nicméně jakékoli „dopočítávání“ množství pervitinu v těle poškozené v jednotlivých dnech na základě provedených důkazů prostě není možné, což je fakt, který dovolatel dlouhodobě a účelově ignoruje (tuto svou hypotézu již neúspěšně předložil soudu II. stupně v rámci svého odvolání).
Co je však naopak klíčové – je to, že soudy obou stupňů důkazně dovodily, že hlavním a jediným zdrojem pervitinu byl obv. P. A to platí nejen o dávkách, které dívkám v pátek 5. 7. 2013 zprostředkoval obv. H. (jedná se o dvě dávky – první D. s H. vykouřily v autě a druhou o chvíli později na chatě, které zkonzumovaly spolknutím „v kapesníčku“), ale i o dávkách, které byly volně k dispozici na chatě během soboty 6. 7. 2013 a samozřejmě i o dávkách, které obdržely v neděli 7. 7. 2013 od obviněného přímo – z ruky do ruky.
Tento podstatný závěr nezpochybnila ani výpověď J. V. , který jako jediný svědek vypovídal ve prospěch obv. P. (a který uvedl, že mu poškozená D. údajně řekla, že má nějaké kapsle s drogou – mělo se jednat o 5-6 kapslí, které měla mít schované v peněžence). Tuto výpověď však soud I. stupně ve vztahu k ostatním provedeným důkazům vyhodnotil jako „nevěrohodnou, účelovou, podanou ve snaze vyvinit svého známého obž. P. z trestné činnosti, jež se mu klade za vinu“ (č.l. 649-650, s. 42-43, sp. zn. 30 T 2/2014).
Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplynulo, že dovolatelova výhrada (směřující proti závěrům znaleckého posudku, stejně jako jeho navazující námitka, kterou se pokusil za použití svých hypotetických údajů „logicky“ doložit), že poškozená dne 6. 7. 2013 mohla či musela konzumovat předmětnou drogu i z jiných zdrojů než byl on, je neprokázaná, zavádějící a ryze účelová.
Naopak jedině obv. P. musel vědět, kolik pervitinu vyrobil a následně dal na své chatě volně k dispozici. Pokud se však k této skutečnosti nevyjádřil, neznamená to ještě, že soudy projednávající tento případ jsou povinny a priori akceptovat jeho krkolomné a ničím neprokázané spekulace o ještě dalších zdrojích pervitinu, a na to navazující prohlášení, že jeho vina nebyla prokázána, a proto musí být v duchu zásady „in dubio pro reo“ zproštěn obžaloby.
ad b)
V kontextu s těmito závěry se oba soudy nižších instancí zabývaly i návrhem obv. P. na doplnění dokazování . V dovolání obv. P. uvedl, že soudy obou stupňů zamítly návrhy obhájců k doplnění znaleckého posudku.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zdůraznil, že není povinností soudů I. a II. stupně akceptovat všechny návrhy na provedení dalších důkazů . Kdyby tomu tak bylo, tak by se soud provinil proti jiné procesní zásadě, kterou je zásada rychlosti řízení. Soud má povinnost provést pouze takový důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud však navrhovaný důkaz vyhodnotí soud jako nadbytečný , je nejenom jeho právem, ale i povinností provedení takového důkazu odepřít. Své odmítnutí má ale povinnost odůvodnit.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že doplnění znaleckého posudku navrhoval pouze obhájce obv. H. JUDr. Chyla – s tímto návrhem se ale nejspíše ztotožnil i obhájce obv. P. , a proto mluví v množném čísle. Předmětný návrh se týkal zodpovězení dvou otázek: za prvé – zda by poškozená zemřela, pokud by 5. 7. 2013 nebrala žádný pervitin a za druhé – pokud by téhož dne neužila pervitin formou kouření 0,1 g v autě (č. l. 569).
Krajský soud v Ostravě tento návrh na doplnění zcela správně neakceptoval, neboť znalci ve svém posudku i během hlavního líčení obě otázky zodpověděli, což soud I. stupně zdůraznil v odůvodnění svého rozsudku (s. 28 rozsudku, č. l. 635). Návrh obviněných na dokazování doplněním znaleckého posudku vyhodnotil jako nadbytečný i Vrchní soud v Olomouci. I ten jasně konstatoval, že v postupu soudu I. stupně neshledal žádnou vadu (s. 11 rozsudku sp. zn. 1 To 50/2014, č. l. 768). Vzhledem k výše uvedenému rozboru ani Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti pochybení neshledal.
[Ze spisového materiálu Nejvyšší soud rovněž ověřil, že obhájce obv. P. Mgr. Veselský vznesl požadavek na doplnění dokazování doplněním výslechů J. V. , T. N. a taxikáře M. , který vezl obv. P. a svědka V. z O. (č. l. 593). Tyto návrhy byly soudem I. stupně provedeny (č. l. 588-592), mimo výslechu taxikáře M. , který Krajský soud v Ostravě odmítl a své rozhodnutí řádně a logicky odůvodnil (viz odůvodnění rozsudku na s. 42 dole, č. l. 649). Z toho vyplývá, že návrhy obhajoby obv. P. na doplnění dokazování obecně (nejen na doplnění znaleckého posudku) se Krajský soud v Ostravě zabýval – pokud je uznal za vhodné, tak je provedl, a pokud je zamítl, své rozhodnutí v odůvodnění svého rozsudku podrobně zdůvodnil.]
III.
Nejvyšší soud v případě obv. P. konstatuje, že soudy nižších stupňů se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, o čemž svědčí odůvodnění jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud mezi hodnocením provedených důkazů, učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a na jejich základě provedenými právními závěry na straně druhé konstatuje zjevnou logickou návaznost . Lze tedy prohlásit, že obě rozhodnutí soudů nižších instancí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (resp. §134 odst. 2 tr. ř.) a tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku vyhodnotil provedené důkazy řádně a své skutkové a na ně navazující právní závěry (dovozující mj. i dovolatelem rozporovanou příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a smrtí poškozené) odůvodnil zcela jasně a logicky (viz. s. 31-45 a 45-48 rozsudku sp. zn. 30 T 2/2014).
Spolehlivost skutkových zjištění na základě provedených důkazů v rámci širších souvislostí případu, spolu s aplikovanou právní kvalifikací, zcela správně potvrdil i Vrchní soud v Olomouci , který označil hodnocení důkazů nabízené obv. P. za „nekompletní a vytrhávané z kontextu věci“. Celkově pak zcela správně uzavřel, že žádné pochybnosti o pachatelství obou obviněných na činu „v zásadě nevznikly“.
Námitka, kterou se soud II. stupně zabýval a kterou vyhodnotil jako relevantní, směřovala vůči obv. H. a spočívala ve skutkovém zjištění, že obv. H. „poskytl poškozené pervitin pouze v pátek dne 5. 7. 2013 v celkovém množství cca 0,2 g a na dalším jednání se již žádným způsobem nepodílel“. V důsledku toho se Vrchní soud v Olomouci přiklonil k závěru, že to byl právě obv. P. , který:
· dne 6. 7. 2013 umožnil poškozené D. požití přesně nezjištěného množství pervitinu, kterým disponoval jen on sám, a že
· dne 7. 7. 2013 poskytl poškozené pervitin ve svém ostravském bytě, přičemž krátce nato se u ní začaly projevovat příznaky intoxikace předávkování touto drogou, což bylo bezprostřední příčinou jejího úmrtí,
· přičemž dne 5. 7. 2013 obě dívky obdržely metamfetamin od obv. H. , obv. P. však byl zdrojem a původcem i těchto dvou dávek.
Na základě toho se Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení rozešel se skutkovými a právními závěry Krajského soudu v Ostravě v otázce viny a trestu obv. H. tím, že konstatoval, že z provedených důkazů je bez důvodných pochybností vyvoditelné, že pouze jednání obv. P. je kauzální pro vznik smrtelného následku u poškozené D. Tímto svým závěrem tedy ještě zdůraznil výlučnou právní odpovědnost obv. P. za smrt poškozené D. (s. 11-12, č. l. 768, sp. zn. 1 To 50/2014).
S tímto rozhodnutím se v rámci svého přezkumného řízení jednoznačně ztotožnil i Nejvyšší soud – s dodatkem, že výlučnou odpovědnost obv. P. podtrhává i fakt, že mezi prvními příznaky intoxikace a úmrtím poškozené uběhlo minimálně 5 hodin, což byla doba, ve které obviněný měl kontaktovat zdravotnickou záchrannou službu. I když možnosti zachranitelnosti intoxikovaných osob jsou problematické i při rychlém poskytnutí lékařské pomoci (takže vůbec není jisté, zda by po zásahu lékařů otravu pervitinem poškozená přežila), přesto by se alespoň zvýšila pravděpodobnost záchrany poškozené. Ani k tomuto pokusu o záchranu však ze strany obviněného nedošlo.
IV.
Pro úplnost své argumentace ještě Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04. Podle tohoto rozhodnutí právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jehož se dovolatel rovněž dovolává) nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Z toho vyplývá, že rozhodnutí obecného soudu by bylo rozporné s ústavou zaručeným právem na spravedlivý proces pouze v případech, kdyby právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (případně při úplné absenci skutkových zjištění). Takový nesoulad však nelze shledat v pouhé nespokojenosti obviněného s důkazní situací a s jejím vyhodnocením v jeho neprospěch, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je nezpochybnitelná logická návaznost.
Nejvyšší soud v projednávané věci mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé neshledal žádný nesoulad – tím méně nesoulad extrémní. Naopak bylo zjištěno, že vznesené dovolací výhrady jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů I. a II. stupně, se kterými se obviněný neztotožnil. Obsahově však neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a proto byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako námitky zcela irelevantní.
Závěr
Nejvyšší soud prověřil, že Krajský soud v Ostravě v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. – tedy podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Úprava skutkových zjištění i na ně navazujících právních závěrů Vrchním soudem v Olomouci, týkající se otázky viny a trestu u obv. H. , je rovněž správná, relevantní a hodnověrně odůvodněná. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek, ze kterého byl obv. T. P. uznán vinným, je právně kvalifikován správně, a Krajský soud v Ostravě, stejně jako Vrchní soud v Olomouci ve svých skutkových a na ně navazujících právních závěrech nepochybily.
Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona a obviněný svými námitkami tento důvod dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud dovolání obv. T. P. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu , neboť jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 6. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman