ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.59.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 59/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání obviněného M. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 55 To 26/2014, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 276/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 5 T 276/2013, byl obviněný M. J. uznán vinným v bodě 1) přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku a v bodech ad 2) – 4) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 2 T 11/2013, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 7 To 239/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věcí blíže specifikovaných na č. l. 3 a 4 výroku rozsudku pod pol. 1) – 46).
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Olomouci se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že
1 ) dne 14. 6. 2012 v době kolem 00.45 hod., v O., na ul. P., před domy č. p. … a …, v osobním motorovém vozidle zn. Ford Cougar 2.5, rz …, stříbrné barvy, které v předmětný den užíval a řídil, ve sportovní textilní tašce modré barvy, ležící na zadní sedačce za řidičem, neoprávněně přechovával prekurzory, chemikálie a předměty určené k nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetaminu, a to kyselinu chlorovodíkovou, kyselinu fosforečnou, hydroxid sodný, červený fosfor a jód a dále laboratorní nádoby a předměty sloužící k této výrobě,
přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách,
2) v přesně nezjištěné době od počátku června 2011 do konce srpna 2012, v nejméně 3 případech předal za protislužbu přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin) vždy nejméně po 0,2 gramů, K. V., kdy se celkem jednalo o nejméně 0,6 gramů uvedené drogy, přičemž k předávkám docházelo v O., na ul. L.,
3) v přesně nezjištěné době od července 2012 do poloviny února – března 2013, v nejméně 3 případech předal přesně nezjištěné množství drogy metamfetaminu (pervitinu), kdy se jednalo o dávky vždy nejméně po 0,2 gramů, M. H., kdy se celkem jednalo o nejméně 0,6 gramů uvedené drogy, přičemž k předávkám docházelo na různých místech v O.,
4) v přesně nezjištěné době od letních měsíců 2012 do počátku roku 2013, předal přesně nezjištěné množství drogy metamfetaminu (pervitinu), kdy se jednalo nejméně o jednu dávku po 0,1 gramů, J. Š., přičemž k předávkám docházelo na různých místech v O.,
přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/98 Sb. mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách,
a přičemž předmětného jednání se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 2 T 58/2009, který nabyl právní moci dne 23. 2. 2010, odsouzen mimo jiné pro dva přečiny nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, ze kterého byl podmíněně propuštěn dne 8. 6. 2011, kdy mu byla stanovena zkušební doba v trvání 5 let.
O odvolání obviněného M. J. rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 55 To 26/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný předně uvádí, že soudy obou stupňů při hmotně právním posouzení skutku postupovaly v rozporu se základní zásadou trestního řízení– zásadou materiální pravdy vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. ř. Konkrétně pak namítá, že pokud jde o skutky uvedené pod bodem 2) – 4), rozhodly soudy na základě nekonzistentních a nevěrohodných výpovědí svědků J. Š., K. V. a M. H., což dokládá vlastním rozborem jejich výpovědí. Vyslovuje proto závěr, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že těmto osobám jakoukoli drogu, tedy i pervitin poskytl. Domnívá se, že na základě tohoto skutkového stavu jej nelze shledat vinným. Ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 1) konstatuje, že závěr o vině je založen na základě věcí, které byly nalezeny v jeho vozidle, kterýžto důkaz označil za procesně nepoužitelný, neboť jde o důkaz získaný nezákonným způsobem a v rozporu se zákonem, zejména s ustanovením §89 odst. 3 tr. ř., když tašku obsahující prekursory a jiné předměty určené k výrobě návykových látek ze svého vozidla nevytáhl sám, ale učinil tak policejní orgán. Policisté I. K., L. N. a P. H. přítomní u zásahu, kteří věci zajistili a na jejichž rozporné výpovědi obviněný poukázal, vypovídali nesourodě, což svědčí o tom, že si na věc buď nevzpomínají, nebo nevypovídají pravdu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „…zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i rozsudek soudu prvního stupně.“
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolací argumentaci uvedl, že jeho námitky v podstatné části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, když s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Stejně tak ve věci není dán žádný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Dále zdůraznil, že soudy obou stupňů v dané věci postupovaly v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá rovněž námitka údajné procesní nepoužitelnosti důkazu spočívajícího v zajištěném obsahu tašky s věcmi určenými k nedovolené výrobě metamfetaminu, kterou s ohledem na protichůdná tvrzení obviněného státní zástupce shledal nejasnou a rozpornou. V tomto směru uvedl, že i v případě, že by uvedenou tašku z vozidla vytáhl obviněný sám (což však popírá), samotná výzva k vydání věci ve smyslu §78 odst. 1 tr. ř. nemůže být považována za porušení zásady nemo tenetur, není-li doprovázena pohrůžkou (např. pořádkové pokuty), kterážto by teprve mohla představovat onen tvrzený prvek donucení. Takovou skutečnost však obviněný ve svém dovolání netvrdí a nelze tudíž dovodit, v jakém směru a k čemu měl být donucován. I odvolací soud poukázal na to, že jej policisté zcela řádně vyzvali k vydání věci, což dobrovolně učinil, jak vyplývá z protokolu o tomto úkonu. Uvedená námitka tak dle názoru státního zástupce není způsobilá vyvolat pochybnost o zachování zásad spravedlivého procesu a založit tak přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním, neboť obviněný zpochybnil pouze procesní postup, a to mimo zákonné vymezení dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. Dovolání proto státní zástupce shledal podaným z jiných důvodů, než je uveden v §265b tr. ř., a navrhl jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. J. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na obecné konstatování shora je však v posuzované věci zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Ve skutečnosti všechny vznesené námitky zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněný brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů s tím, že se nedopustil inkriminovaného jednání, rozebírá celkovou důkazní situaci s tím, že závěry soudů se opírají toliko o nejednoznačná a rozporuplná vyjádření svědků a tvrdí, že provedenými důkazy nebyla jeho vina prokázána. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. Nejvyšší soud se tak ani nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný zpochybňuje procesní použitelnost získaných důkazů a rozebírá skutečnosti uvedené ve výpovědích svědků, neboť jde o námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Z uvedeného vyplývá, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Důvod mimořádného zásahu do skutkových zjištění až v řízení o dovolání však může zakládat existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněných skutkových zjištění, pokud se ve svém důsledku projevil i v nesprávném právním posouzení skutku. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
Předně je nutno zdůraznit, že námitkami uváděnými v dovolání se podrobně a opakovaně zabývaly soudy nižších stupňů a Nejvyšší soud nepovažuje za účelné znova rozebírat tyto námitky, když by musel přistoupit pouze k opakování závěrů soudu prvního a druhého stupně. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popírá, je z této spolehlivě usvědčován zejména svědeckou výpovědí policistů I. K., L. N., P. H., jakož i výpověďmi svědků K. V., M. H., M. P., J. Š. a policejního komisaře por. Mgr. V. K., o jejichž věrohodnosti nejsou důvody k pochybnostem, a které nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou dalších, zejména listinných důkazů. V tomto směru lze zmínit zejména protokol o ohledání místa činu ze dne 14. 6. 2012 se zajištěním stop specifikovaných pod body 1 až 46, protokol o domovní prohlídce, jakož i znalecké posudky a odborná vyjádření. Pokud jde o znalecký posudek OKTE z oboru kriminalistiky, odvětví chemie bylo zjištěno, že byly zkoumány předměty zajištěné pod body 1 až 46 již zmíněného protokolu o vydání věcí, u nichž byly zjištěny zbytky metamfetaminu, efedrinu a pseudoefedrinu, jakož i dalších látek používaných při nedovolené výrobě pervitinu. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie ve vztahu k osobě obviněného soud zjistil, že netrpí duševní chorobou ve smyslu psychózy ani žádnou závislostí. Jedná se u něj o abusus psychotropních návykových látek, s jejichž užíváním a vlivem na svoji osobu má dostatek zkušeností. Byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a toto plně ovládat, nejedná se u něj ještě o závislost tak, aby nebyl schopen se zdržet užívání návykových látek. U obviněného je možná vědomě změněná reprodukce, je schopen si realitu ve svůj prospěch účelově přizpůsobovat a takto ji reprodukovat. Jedná se však o mechanismus účelový, nikoliv chorobný. Nebyly zjištěny výrazné sklony ke lhaní, ale tam, kde je eventuální produkce lži, tak se jedná o jednání vědomé a účelové. Jeho obecná schopnost věrohodné výpovědi je zachována, ale její úroveň je snížena pro nízké souznění se sociálními normami.
Pro úplnost tak lze dodat, že v kontextu s těmito závěry se oba ve věci činné soudy zabývaly i důvodností námitek obviněného stran údajné procesní nepoužitelnosti získaných důkazů – věcí, které byly nalezeny v jeho vozidle, kteréžto důkazy byly údajně získány nezákonným způsobem a v rozporu s ustanovením §89 odst. 3 tr. ř. V tomto směru nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vzhledem k tomu, že obviněný používá na svoji obhajobu účelová tvrzení, je jeho tvrzení, že tašku obsahující prekursory a jiné předměty určené k výrobě návykových látek ze svého vozidla nevytáhl sám, ale učinil tak policejní orgán bez jeho vědomí a svolení, zcela v souladu s hodnocením jeho osobnosti a schopnosti k účelovým lžím, jak se podávává ze znaleckého posudku. Tato jeho obhajoba tak byla soudem vyhodnocena jako účelová, motivovaná snahou zpochybnit procesní zajištění důkazu – předmětů sloužících k nedovolené výrobě pervitinu, když mimo zmíněné tendence k účelovým manipulacím proti obviněnému svědčí zejména výpovědi svědků K., N., H. a částečně i svědkyně P. Rovněž je třeba zdůraznit, že uvedenou námitkou se též velmi podrobně zabýval odvolací soud (str. 4 usnesení), přičemž poukázal na to, že policisté obviněného zcela řádně vyzvali k vydání věci, což dobrovolně učinil, jak vyplývá z protokolu o tomto úkonu. V průběhu řízení tak bylo na základě provedených důkazů mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo se dopustil výše popsaného protiprávního jednání, a toto bylo soudy rovněž správně právně posouzeno.
Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany odvolacího soudu v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. Odvolací soud (a před ním též soud prvního stupně) podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (resp. §134 odst. 2 tr. ř.), tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu.
Nejvyšší soud tak v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který jako jediný představuje určitý průlom do výše uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný ostatně tento extrémní nesoulad ve svém dovolání v zásadě ani nenamítá.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný M. J. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík