ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1163.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1163/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Doc. PhDr. J. M. Š., CSc., zastoupené JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalovanému Z. Š., zastoupenému JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivova 116, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 70/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014, č. j. 30 Co 373/2014-248, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 708,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Pustiny.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. května 2014, č. j. 41 C 70/2012-201, ze zaniklého a nevypořádaného společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně členský podíl v Bytovém družstvu Braník, IČO: 44264046, se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 1608/103, se kterým je spojeno právo nájmu družstevního bytu č. 06 o velikosti 3+1 o výměře 60,7 m 2 , který se nachází v 1. podlaží domu, zapsaném na LV č. 2066 pro k. ú. K., vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, tedy majetkovou hodnotu v ceně 2 250 000,- Kč (výrok I.), dále zařízení této bytové jednotky, tedy majetkovou hodnotu v ceně 10 000,- Kč (výrok II.) a peněžní prostředky ze smlouvy o stavebním spoření u Wüstenrot stavební spořitelny ze smlouvy č. 27204767, znějící na jméno J. Š. a peněžní prostředky u Generali penzijního fondu ze smlouvy o penzijním připojištění č. 9100821793, znějící na jméno J. Š., tedy majetkové hodnoty v celkové ceně 114 300,- Kč (výrok III.). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ze zaniklého a nevypořádaného společného jmění účastníků osobní automobil Volvo V40, reg. zn. 7A42215, peněžní prostředky u ING penzijního fondu ze smlouvy č. 0082572328, znějící na jméno Z. Š., peněžní prostředky u ČPP, a. s. Vienna Insurance Group ze smlouvy č. 7000177705 investičního životního pojištění, znějící na jméno Z. Š., tedy majetkovou hodnotu v ceně 179 700,- Kč (výrok IV.) a do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal ze zaniklého a nevypořádaného společného jmění účastníků závazek vyplývající ze smlouvy o poskytnutí úvěru č. 003852101R u Československé obchodní banky ze dne 29. 9. 2010 (výrok V.). Na vyrovnání vypořádacích podílů uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 721 215,- Kč ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci rozsudku (výrok VI.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. a VIII.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. října 2014, č. j. 30 Co 373/2014-248, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ohledně disparity podílů. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka především namítá, že by měl odvolací soud otázku disparity podílů v rámci vypořádání zaniklého společného jmění účastníků posoudit a vyřešit jinak. Z obsahu dovolání je zřejmé, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který nezohlednil její zvýšené zásluhy na získání společného majetku a nerozhodl o disparitě podílů v její prospěch. Důvod pro disparitu podílů spatřuje v okolnosti, že se vyšší mírou přičinila o získání a udržení společného majetku, neboť její příjmy byly prokazatelně vyšší než příjmy žalovaného, což současně s její péčí o rodinu odůvodňuje odklon od principu rovnosti podílů.
Nejvyšší soud v první řadě v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) připomíná, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Podle §149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Hlediska uvedená v §149 odst. 3 představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011 (uveřejněné pod C 10 683 v Souboru)]. Ustanovení §150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz , Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ (k závěrům vysloveným v tomto rozhodnutí se dovolací soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, nebo v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011, obou uveřejněných na www.nsoud.cz ).
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Při úvaze o disparitě podílů odvolací soud vyšel z toho, že oba účastníci netrpěli žádným závadovým chováním, neužívali nadměrně alkohol, společně pečovali o děti a víkendy trávili na chatě. Oba „chodili do práce“, pracovní vytížení žalobkyně bylo vyšší než žalovaného a dosahovala i vyšších příjmů. Žalovaný byl pouze krátkodobě nezaměstnaný. Protože ani u jednoho z manželů nebylo shledáno negativní jednání, které by se významným způsobem promítlo do hospodaření se společným majetkem nebo péči o rodinu, nelze okolnost, že žalobkyně měla vyšší příjmy než žalovaný, považovat za důvod pro odklon od principu rovnosti podílů.
Jestliže takto zjištěné skutečnosti promítly nalézací soudy do závěru, že nejsou splněny podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů, nelze úvahám nalézacích soudů vytknout zjevnou nepřiměřenost.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu