ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2460.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2460/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalované ALDIS, a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 375, IČO: 47468386, zastoupené JUDr. Josefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, o zaplacení 11 963 600,- Kč s příslušenstvím a o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 184/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. března 2012, č. j. 21 Co 378/2011-619, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. března 2012, č. j. 21 Co 378/2011-619, se ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud I. stupně“) částečným rozsudkem ze dne 11. března 2011, č. j. 9 C 184/2006-526, zamítl vzájemný návrh, jímž se žalovaná domáhala určení, že je vlastnicí pozemků st. parc. č. 614 – zastavěné plochy a nádvoří o výměře 4 965 m2, parc. č. 303/5 – ostatní plochy o výměře 3711 m2, parc. č. 313/3 – ostatní plochy o výměře 15 474 m2 a parc. č. 313/76 – ostatní plochy o výměře 550 m2, zapsaných na LV č. 12080 pro k. ú. V., a pozemků parc. č. 324/5 – trvalého travního porostu o výměře 99 m2, parc. č. 324/6 – trvalého travního porostu o výměře 2 350 m2 a parc. č. 324/9 – ostatní plochy o výměře 970 m2, zapsaných na LV č. 60000 pro k. ú. H. K., všech v obci H. K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové (dále jen „předmětné pozemky“). Podle soudu I. stupně Ústřední rada odboru Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů (dále jen „MSDU“) měla k předmětným pozemkům zřízeno právo trvalého užívání ve smyslu §70 hospodářského zákoníku. Právo trvalého užívání k předmětným pozemkům ovšem nepřešlo na další subjekt – Sdružení odborových svazů (dále též jen „SOS“), a pokud měl SOS vložit jako vklad do základního kapitálu žalované své hospodářské zařízení „Dům kultury odborů“, jemuž mělo svědčit právo trvalého užívání k předmětným pozemkům, pak k tomu nebyl oprávněn, neboť tímto právem nedisponoval. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že právo trvalého užívání bylo do katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch žalované, a bylo zde vedeno k 1. červenci 2000. Jelikož se právo trvalého užívání nestalo součástí základního kapitálu žalované, žalovaná nemohla nabýt k předmětným pozemkům podle §879c občanského zákoníku vlastnické právo.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. března 2012, č. j. 21 Co 378/2011-619, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v části, ve které byl zamítnut vzájemný návrh na určení, že žalovaná je vlastnicí pozemků parc. č. 324/5 a parc. č. 324/9 v obci a k. ú. H. K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové na LV č. 60 000 (výrok I.), a ve zbývající části změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že žalovaná je vlastnicí pozemků parc. č. st. 614, parc. č. 303/5 a parc. č. 313/3 v k. ú. V., obci H. K. zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové na LV č. 60 000 a pozemku parc. č. 324/6 v obci a k. ú. H. K., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové na LV č. 60 000 (výrok II.). Odvolací soud se zabýval povahou práva trvalého užívání, přičemž dospěl k závěru, že i kdyby toto právo mělo obligační charakter a nepřecházelo by na právního nástupce, je třeba s ohledem na okolnosti věci upřednostnit zásadu právní jistoty, legitimního očekávání a stability právních vztahů, které jsou základem právního státu. Nabízí se otázka, zda zakladatelé žalované mohli být – objektivně vzato - schopni v uvedené době učinit závěr o tom, že vkladu práva trvalého užívání do základního kapitálu žalované brání jeho obligační povaha. Právo trvalého užívání bylo po vzniku žalované vloženo do katastru nemovitostí a nebylo státem až do okamžiku žádosti o změnu práva trvalého užívání na vlastnické právo nikterak zpochybňováno. V řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, pro které by žalované bylo možné upřít její dobrou víru v to, že jí právo trvalého užívání předmětných pozemků náleží a že je po právu nabyla vkladem od jednoho ze zakladatelů. Vzhledem k tomu odvolací soud shledal, že právo trvalého užívání předmětných pozemků žalované trvalo ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. (tj. k 1. 7. 2000). Jelikož mezi účastníky řízení nebylo sporu, že žalovaná ve lhůtě 1 roku od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. požádala o změnu práva trvalého užívání předmětných pozemků na vlastnické právo, odvolací soud se dále zaměřil na naplnění zákonné podmínky, zda předmětné pozemky jsou zastavěné budovou nebo stavbou ve vlastnictví žalované nebo na ně navazující nebo zda souvisí s provozem budovy nebo stavby ve vlastnictví žalované. U pozemků uvedených ve výroku II. odvolací soud naplnění podmínek shledal, naopak u pozemků uvedených ve výroku I. naplnění podmínek neshledal.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Žalobkyně namítá, že odvolací soud pochybil, když při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav nesprávně použil §§879c, 879d a 879e občanského zákoníku. Uvedená ustanovení jsou kogentního charakteru, a proto žalované coby obchodní společnosti nikdy právo trvalého užívání předmětných pozemků nesvědčilo. Na žalovanou bylo potom převedeno jen právo hospodaření a nikoliv právo trvalého užívání pozemků. Navíc právo trvalého užívání předmětných pozemků je obligačního charakteru, a proto nemohlo být na žalovanou převedeno. Bylo-li ve prospěch žalované v katastru nemovitostí vedeno právo trvalého užívání předmětných pozemků, bylo tomu jen „v rozporu s realitou“. Žalobkyně rozporuje aplikaci nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04 a sp. zn. II. ÚS 504/04, neboť ty se vztahují na restituční věci, a nesouhlasí ani s tím, že by žalovaná disponovala legitimním očekáváním, že se stane vlastníkem nemovitostí, neboť nebyla ani bytovým družstvem, ani občanským sdružením. Žalobkyně nesouhlasí dále s tím, že by žalované vzniklo právo trvalého užívání předmětných pozemků ke dni nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně v doplnění dovolání upozorňuje, že právo trvalého užívání bylo nepřevoditelné a nemohlo přecházet na další subjekty, ať již v rámci singulární či univerzální sukcese (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008), a odkazuje dodatečně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, který byl vydán až po podání dovolání.
Žalovaná s dovoláním nesouhlasí. Odvolací soud věc řádně projednal a věc správně posoudil. Právo trvalého užívání předmětných pozemků získala žalovaná jako vklad podle §59 odst. 3 obchodního zákoníku. Toto právo bylo zapsáno od roku 1993 do roku 2003 v katastru nemovitostí, přičemž s ohledem na princip materiální publicity dovozovala, že zápis odpovídá skutečnému stavu. Připomíná, že zřizovatelé obchodních podniků (hospodářských zařízení) občanských sdružení byli povinni tyto podniky převést na obchodní společnosti nebo družstva, a to nejpozději do jednoho roku ode dne nabytí jeho účinnosti, anebo je do této doby zrušit. Právo trvalého užívání předmětných pozemků bylo nepochybně určeno k podnikání hospodářského zařízení Domu kultury odborů a již jen z tohoto důvodu přešlo do základního jmění žalované. Ke zrušení Domu kultury odborů totiž došlo bez jeho likvidace s tím, že veškerý majetek, práva a závazky přechází na nově založenou obchodní společnost. Neméně podstatnou je i ta skutečnost, že jedním ze zakladatelů žalované byla žalobkyně tehdy jednající Okresním úřadem Hradec Králové. Nesouhlasí s tím, že se §879c až §879e občanského zákoníku na žalovanou coby obchodní společnost nevztahuje. Každý právní subjekt, jenž se stal právním nástupcem subjektu, jemuž bylo právo trvalého užívání zřízeno, může být trvalým uživatelem pozemků, a to bez ohledu na jeho právní formu. Závěrem žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a zavázal žalobkyni nahradit jí náklady dovolacího řízení.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. března 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V předmětném řízení bylo pro rozhodnutí o vzájemném návrhu žalované důležité posouzení otázky možného převodu, resp. přechodu práva trvalého užívání k předmětným pozemkům.
Dovolací soud se v minulosti povahou práva trvalého užívání opakovaně zabýval, přičemž dovodil, že právo trvalého užívání bylo institutem práva obligačního a nikoliv práva věcného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008 (obě dostupná na www.nsoud.cz ) . K těmto závěrům se v novější rozhodovací praxi přihlásil např. v usnesení ze dne 5. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1224/2013 ( www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí [srovnej např. usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, usnesení ze dne 23. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 4250/2008, nebo usnesení ze dne 23. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2009 (všechna dostupná na www.nsoud.cz ); ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. března 2010, sp. zn. III. ÚS 144/10, resp. usnesením ze dne 23. září 2010, sp. zn. III. ÚS 145/10 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz )] s odkazem na zvláštní povahu tohoto právního institutu podle §70 hospodářského zákoníku, totiž jeho bezplatnost, účelovost, časovou neomezenost a zejména jeho adresnost dovodil, že právo trvalého užívání majetku (svou povahou nikoliv právo věcné) nemohlo být předmětem převodu ani přechodu na jiný subjekt. Tento závěr pak ve vazbě na aplikaci ustanovení §879c odst. 1 obč. zák. následně akceptoval Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 4. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 2949/2013 ( www.nsoud.cz ).
V rozsudku ze dne 21. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011 (dostupném na www.nsoud.cz ) k již dříve řečenému s odkazem na názor právní teorie (srovnej publikaci Hospodářský zákoník: komentář, Orbis, 1965, str. 227) Nejvyšší soud dodal, že „právo trvalého užívání bylo nerozlučně spjato s existencí organizace, pro kterou bylo toto právo zřízeno, a proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou organizaci nepřechází. Právo trvalého užívání tedy vždy zanikne současně se zánikem organizace, jíž byl majetek předán k trvalému užívání.“ V tomto rozsudku Nejvyšší soud zároveň uvedl, že „právo trvalého užívání nemohlo přejít na dalšího nabyvatele univerzální sukcesí, kterou by představoval vklad celého bývalého hospodářského zařízení do nově vzniklé akciové společnosti“ [k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 684/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě žalovaná tvrdila, že nabyla právo trvalého užívání na základě vkladu společností SOS do základního kapitálu žalované při jejím založení. Jelikož však právo trvalého užívání bylo spjato se subjektem, jemuž toto právo svědčilo, přičemž tímto oprávněným nebyla žalovaná, je při aplikaci výše judikatorních závěrů zřejmé, že právo trvalého užívání vkladem do společnosti nabýt nemohla.
S ohledem na uvedené je třeba se dále zabývat otázkou, zda žalobkyně mohla pozbýt své vlastnické právo na základě dobré víry či legitimního očekávání žalované, že jí svědčí právo trvalého užívání a následné transformace ve vlastnické právo podle §879c a násl. obč. zák.
Problematika dobré víry je široce zpracována v judikatuře jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Dobrá víra v souvislosti s nabytím vlastnického práva hraje roli především v případě oprávněné držby a s tím souvisejícího vydržení a v případě nabytí vlastnického práva od nevlastníka, resp. neoprávněného.
Ústavní soud v nálezu ze dne ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, bod 21 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), obecně k dobré víře uvedl: „Princip dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Související filozofickou a sociologickou kategorií je pak princip důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi, který je ‚základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (Luhmann, N. Vetrauen. Ein Mechanismus der Reduktion socialer Komplexität. Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy‘ [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3/06 ze dne 6. 11. 2007 (N 185/47 SbNU 429)].“ Ústavní soud z uvedeného dovodil, že dobrá víra je jedním z principů soukromého práva, tudíž při aplikaci ustanovení občanského zákoníku na ní musí být brán zřetel. Ústavní soud na základě této konstrukce následně dospěl k závěru, že i za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 je možno nabýt vlastnické právo od nevlastníka [srovnej dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07 (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k oprávněné držbě vyplývá, že dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3249/2009, a usnesení ze dne 13. září 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2000 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“ . Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 5, str. 151) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152) nebo rozsudek ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“)].
S principem dobré víry úzce souvisí zásada materiální publicity katastru nemovitostí, nicméně zákonná úprava zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. prosince 2013, tuto skutečnost ne zcela reflektovala, na což poukazovala i judikatura Ústavního soudu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, bod 25, „posílení zásady materiální publicity katastru nemovitostí by výrazně přispělo k posílení právní jistoty osob vstupujících do právních vztahů týkajících se nemovitého majetku. Polovičatost uplatnění zásady materiální publicity obsáhle kritizovala i odborná literatura: ‚[Zásada materiální publicity] … má chránit toho, kdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů v katastru. Dosavadní právní úprava umožňuje skutečnému vlastníkovi nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i na osobě, která nabyla vlastnické právo od osoby, která byla v katastru zapsána jako vlastník. A to i přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací povinností ponechal po dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo jiný. Takto může skutečný vlastník, který se o zápis svého vlastnického práva nepostará, rozvrátit celý řetězec nabývacích jednání, vycházejících z důvěry v pravdivost zápisů v katastru. Pozdějším nabyvatelům pak zpravidla nezůstane nemovitost a může se stát, že nedostanou zpět ani peníze, které za nemovitost vydali. To samé platí i pro nabyvatele jednající v dobré víře, pokud jde o nabytí jiných věcných práv k nemovitostem, včetně práv zástavních. Ustanovení §11 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem tak budí mylný dojem, že v našem právním řádu je zásada materiální publicity plně uplatněna. Současná právní úprava tedy stále stojí na zásadě úplné materiální pravdy, kdy každý účastník právního vztahu je povinen vědět nejen o tom, co je v katastru zapsáno, ale i o tom, co v katastru zapsáno není, a přitom se o tom nemá možnost z katastru dozvědět‘ (Petr, B. Vydržení v českém právu. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 91 a násl.). Rizika z nedostatečné důvěryhodnosti údajů v katastru nemovitostí proto nesou nabyvatelé nemovitostí, kteří v případě úspěchu žaloby na určení vlastnického práva původního vlastníka již nikdy nemusí dostat zpět peníze, které vydali za nemovitost, která jim na základě rozhodnutí soudu nepatří (srov. Baudyš, P. Katastr nemovitostí. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 32). Podle názorů odborné veřejnosti je tento právní stav v rozporu s principem právní jistoty, resp. s principem ochrany dobré víry osob jednajících v důvěře v katastr nemovitostí. Tyto osoby by přitom takto nepřiměřená rizika neměly nést, ale naopak by měla být zaručena ochrana dobré víry v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné knize, a to každého, kdo nabyl práva od osoby zapsané jako vlastník ve veřejné knize, i kdyby se později ukázalo, že tato osoba vlastníkem nebyla. Nabyvatel by se neměl obávat toho, že jej jeho dobrá víra neochrání, tzn., že pokud jednal s osobou zapsanou jako vlastník v pozemkové knize, že by mohlo být jeho vlastnické právo později zpochybněno.“
Zásada legitimního očekávání v souvislosti s vlastnickým právem vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která byla následně převzata Ústavním soudem.
Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 34 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že ochrana „legitimního očekávání“ nabytí majetkové hodnoty je integrální součástí práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Dodatkový protokol“). „Pojem ‚majetek‘ totiž v kontextu tohoto ustanovení podléhá autonomnímu výkladu, tj. nezávislému na případné definici pojmu ve vnitrostátním právním řádu; a to navíc výkladu dosti širokému – zahrnuje nejen věci a nehmotné statky, ale v podstatně jakýkoli nárok či zájem majetkové povahy mající nějakou hodnotu. Musí se přitom jednat o nárok či zájem existující, skutečný – ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ‚ESLP‘) pod pojmem ‚majetek‘ označuje buď ‚existující majetek‘ nebo majetkové hodnoty (včetně pohledávek), u nichž stěžovatel může tvrdit, že má alespoň ‚legitimní očekávání‘ jejich splnění; nestačí tedy výhled na získání či důvěra v budoucí získání majetku [srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 642/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 79/33 SbNU 259), nález sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563) a další; rozhodnutí velkého senátu ESLP o přijatelnosti ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice ze dne 10. 7. 2002 č. 39794/98, rozsudek ESLP ve věci Glaser proti České republice ze dne 14. 2. 2008 č. 55179/00 a další rozhodnutí ESLP citovaná v uvedených nálezech; podrobně viz též Bobek, M. In Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1257 an.]. U dobrověrného nabyvatele je přitom založeno právě přinejmenším legitimní očekávání nabytí vlastnického práva ke konkrétní nemovitosti, a to s ohledem na vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí, tedy akt státního orgánu konstituující jeho vlastnické právo. K tomuto aktu navíc dochází poté, co dobrověrný nabyvatel dodržel všechny zákonné požadavky pro nabytí vlastnického práva převodem, s výjimkou toho, že převodcem byl nevlastník, tj. k této dispozici neoprávněný, o němž se však nabyvatel vzhledem k zápisu v katastru nemovitostí domníval (byl v dobré víře), že je vlastníkem. Na závěru, že dobrověrnému nabyvateli svědčí právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, přitom nic nemůže změnit ani skutečnost, že o určení vlastnického práva, tedy jeho subjektu, právě probíhá spor mezi dobrověrným nabyvatelem a původním vlastníkem. V opačném případě by totiž zmíněným základním právem nebyl chráněn ani onen původní vlastník, existenci, jehož základního práva na ochranu majetku (vlastnictví) ovšem nikdo nezpochybňuje.“
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, „ústředním pravidlem při zvažování aplikovatelnosti čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je ohled na konkrétní a individuální okolnosti případu, které ve svém souhrnu měly založit majetkový zájem chráněný čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě [Iatridis proti Řecku [GC], rozsudek ze dne 25. března 1999, č. 31107/96, odst. 54, ECHR 1999-II; Beyeler proti Itálii [GC], ze dne 5. ledna 2000, č. 33202/96, odst. 100, ECHR 2000-I; Broniowski proti Polsku [GC], ze dne 22. června 2004 č. 31443/96, odst. 129, ECHR 2004-V; Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku [GC], ze dne 11. ledna 2007, č. 73049/01, odst. 63]“.
V posuzovaném případě odvolací soud upřednostnil ochranu dobré víry žalované před vlastnickým právem žalobkyně. Jedná se tedy o střet dvou ústavně chráněných hodnot.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, body 36
– 39, musí soudy při střetu dvou základních práv „nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí rozhodnout tak, aby je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, respektive obecný princip [výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 353/04, nález sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415) či výše citované nálezy sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a sp. zn. I. ÚS 1826/11].
37. Pokud jde o první krok, tj. identifikaci dotčených práv, v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě (viz bod 35 nálezu).
38. Pokud jde o druhý krok, usilující zachovat maximum z obou dotčených práv, zde bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu. Na jednu stranu bude mnohdy zřejmé, že je nemožné chránit daná dvě práva současně, neboť se vzájemně vylučují. Buď tedy bude poskytnuta ochrana dobrověrnému nabyvateli a uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude uznáno vlastnické právo původního vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Střet dotčených práv tak bude muset být řešen až ve třetím kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. Na stranu druhou si však lze představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty. Řešení tohoto druhého kroku tak bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
39. Pokud pak bude přistoupeno ke třetímu, poslednímu kroku, bude v něm potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“
Uvedené názory měl na zřeteli dovolací soud při formulování závěrů vyjádřených a podrobně odůvodněných v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (dostupného na www.nsoud.cz ), v němž uvedl, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014) nemohlo (nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů
– dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.
Vzhledem k tomu, že v dané věci nešlo o převod vlastnického práva, je základ argumentace vyplývající z uvedeného rozhodnutí velkého senátu tím spíše použitelný potud, že samotná dobrá víra ve správnost zápisu do katastru nemovitostí není způsobilá pro nabytí vlastnického práva. Tento závěr zaujal Nejvyšší soud při východisku, že vlastnické právo je způsobilé být předmětem převodu či přechodu na jiný subjekt, ale pokud ho převádí subjekt, kterému nesvědčí (není oprávněn s ním disponovat), nemůže takový převod vést k jeho nabytí jinou osobou. Tím spíše se pak závěr o nemožnosti nabytí práva prosadí v případě, kdy právo trvalého užívání nebylo možné převádět na jiný subjekt, svědčilo pouze tomu, v jehož prospěch bylo zřízeno a převáděl by ho subjekt, který tímto právem trvalého užívání nedisponoval, což byl i případ daného sporu. V souzené věci totiž nešlo o případ, kdy mělo být právo trvalého užívání zřízeno žalované, resp. osobě, která vkládala nemovitý majetek do obchodní společnosti žalované, ale o situaci, kdy bylo zřízeno jinému subjektu a při vkladu nemovitého majetku do obchodní společnosti pouze bylo toto právo trvalého užívání v rozporu se zákonem zapsáno ve prospěch žalované.
Nicméně, i kdyby dovolací soud zvažoval – ve smyslu uvedené ústavněprávní judikatury – kolizi principů vlastnického práva žalobkyně a dobré víry žalované, nemohl by dospět k jinému závěru, než že žalované vlastnické právo k předmětným pozemkům nesvědčí. V posuzovaném případě žalobkyni svědčí k předmětným pozemkům vlastnické právo. K těmto pozemkům sice získala MSDU právo trvalého užívání, nicméně toto právo bylo výlučně osobního charakteru, a proto nemohlo být již podle tehdejších názorů právní nauky převedeno na jinou osobou, resp. následně pak vloženo do základního kapitálu žalované (srovnej např. publikaci Hospodářský zákoník: komentář, Orbis, 1965, str. 227). Postavení žalobkyně naopak oslabuje skutečnost, že jedním ze zakladatelů žalované byl státní orgán – okresní úřad a že právo trvalého užívání bylo ve prospěch žalované zapsáno do katastru nemovitostí.
Postavení žalované se nezakládá na vlastnickém právu, ale na dobré víře. Žalovaná vkladem do svého základního kapitálu nemohla nabýt právo trvalého užívání předmětných pozemků, přesto bylo toto právo zapsáno do katastru nemovitostí ve prospěch žalované. Žalovaná právě od tohoto zápisu dovozuje svou dobrou víru.
Z uvedeného je zjevné, že se nejedná o případ nabytí od neoprávněného, neboť institut nabytí od neoprávněného míří na situaci, kdy nabyvatel nabude nemovitou věc od osoby, které vlastnické právo nesvědčí, ale je v okamžiku převodu zapsána jako vlastník této věci v katastru nemovitostí, přičemž se má jednat o nabytí práva obecně převoditelného. Ve zde posuzovaném případě však žalovaná věděla, od koho měla nabýt právo trvalého užívání a byla toliko v právním omylu, že toto právo nabýt může. Žalovaná svou dobrou víru v oprávnění převodce neopírala o zápis v katastru nemovitostí, nýbrž se dovolávala, že právo trvalého užívání nabyla na základě zápisu v katastru nemovitostí. Takový postup by podle Nejvyššího soudu vedl ve svém důsledku k absurdním důsledkům, neboť nesprávně provedený zápis práva trvalého užívání katastrálním úřadem ve prospěch konkrétního subjektu nemůže konvalidovat vady právního úkonu. Jde o obdobu např. situace, kdy zjevně nesprávně katastrálním úřadem provedený zápis např. odpovídající věcnému břemenu by měl vést při existenci dobré víry bez dalšího (mimo institut vydržení) k nabytí takového práva.
Při vážení práv tak na jedné straně stojí vlastnické právo žalobkyně a na druhé straně dobrá víra žalované, která dovozovala z nesprávného zápisu v katastru nemovitostí, že by jí mělo právo trvalého užívání náležet. Dobrou víru žalované je však podle dovolacího soudu nutno hodnotit zejména s přihlédnutím k tomu, že se jedná o nabytí práva k převodu nezpůsobilého, přičemž nadto žalovaná věděla o okolnostech doprovázejících vklad vlastnického práva. Vzhledem k tomu dovolací soud dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobkyně je v posuzovaném případě zjevně silnější, a proto mu musí být poskytnuta ochrana. Subsidiárně uvedené závěry podporuje i okolnost, že žalovaná stejně jako její právní předchůdci nabyli právo trvalého užívání bezúplatně, tudíž nikdy za účelem získání majetkové hodnoty nemuseli poskytnout jakoukoliv protihodnotu. Uvedené závěry potom nemůže zpochybnit skutečnost, že jedním ze zakladatelů žalované byl okresní úřad, neboť ten nebyl vkladatelem hospodářského zařízení, a že katastrální úřad zapsal ve prospěch žalované právo trvalého užívání, neboť katastr nemovitostí byl sice od 1. 1. 1993 zdánlivě založen na principu materiální publicity, ale jak bylo uvedeno výše, se ve skutečnosti uplatňovala zásada materiální pravdy.
Taktéž je ve věci nerozhodná zásada legitimního očekávání, neboť ta by se uplatnila až za situace, kdy by bylo shledáno, že žalovaná disponovala právem trvalého užívání, a proto by mohla legitimně očekávat, že toto právo bude přeměněno na vlastnické právo. To však v posuzovaném případě zjištěno nebylo.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud výrok II. rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a vrátil věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věty první, části za středníkem o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení před odvolacím soudem (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu