ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3012.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3012/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně D. K. , B., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalované České republice – Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 558.306,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 77/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 20 Co 108/2012-224, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 20 Co 108/2012-224, ve výroku II. vyjma části, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu I. stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114.528,- Kč ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004, dále ve výroku III. vyjma části, kterou byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku o soudním poplatku tak, že soudní poplatek činí 22.340,- Kč, a ve výroku IV., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. listopadu 2011, č. j. 22 C 77/2004-199, ve výroku II. vyjma části, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114.528,- Kč ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004, ve výroku IV. a V. se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Dovolání se v části, ve které směřuje proti výroku I., proti výroku II. v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114.528,- Kč ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004, a proti výroku III. v části, kterou byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku o soudním poplatku tak, že soudní poplatek činí 22.340,- Kč, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 20 Co 108/2012-224, odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2011, č. j. 22 C 77/2004-199, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 114.528,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 28. 10. 2004 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení 443.778,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do zaplacení a na zaplacení úroku z prodlení z částky 114.528,- Kč ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004 (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet soudu I. stupně soudní poplatek ve výši 22.332,- Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Podle soudu I. stupně žalobkyně coby vlastnice domu v B. (dále jen „dům“), byla v období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004 omezena ve svém vlastnickém právu existencí nájemního vztahu k bytům v domě, označovaným jako byty č. 4, 5, 6, které byly užívány za nájemné ve státem regulované výši. Žalobkyni za omezení vlastnického práva přísluší náhrada a nikoliv ušlý zisk, a proto při úvaze o výši náhrady za toto omezení není rozhodné, zda žalobkyně vynakládala nějaké prostředky na opravu a údržbu bytů. Jelikož výši náhrady za omezení vlastnického práva neupravuje žádný předpis, určil soud I. stupně výši náhrady částkou uvedenou v závěru znaleckého posudku jako rozdíl mezi maximální výší měsíčního nájemného v období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004, pokud by cílové hodnoty měsíčního nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. bylo dosaženo pro roky 2002, 2003 a 2004, a placeným nájemným. Úrok z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák. přiznal soud I. stupně ode dne 28. 10. 2004 vzhledem k tomu, že žaloba byla žalovanému doručena 27. 4. 2004 a prodlení žalovaného nastalo následující den. S ohledem na uvedené soud I. stupně žalobě částečně vyhověl, když z požadované žalobní částky 558 306,- Kč žalobkyni přiznal částku 114.528,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 28. 10. 2004 do zaplacení. Soudní poplatek ve výši 22.332,- Kč potom představuje 4 % z přisouzené částky, přičemž náhrada za omezení vlastnického práva není náhradou škody.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 20 Co 108/2012-224, odmítl odvolání žalobkyně do vyhovujícího výroku ve věci samé rozsudku soudu I. stupně (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení České republiky (výrok II.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve výroku o soudním poplatku se rozsudek soudu I. stupně změnil jen tak, že náhrada nákladů řízení žalobkyně činí 136.748,- Kč a soudní poplatek činí 22.340,- Kč, jinak jej potvrdil (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Vyšel z toho, že skutková podstata nároku na náhradu za omezení vlastnického práva je odlišná od nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku, a proto náhradu za omezení vlastnického práva nelze s ušlým ziskem ztotožnit. Vzhledem k tomu nelze pro zjištění výše této náhrady využít výpočtu znaleckého posudku vyhotoveného Ing. Otou Meissnerem. Soud I. stupně vzal správně za základ pro určení výše nároku žalobkyně cenu nájmu bytu s přihlédnutím k cenové regulaci provedené v následujícím období zákonem č. 107/2006 Sb. Žalobkyně přitom žádnou alternativu tomuto rozumnému stanovení nenabízí a setrvává na částce uvedené v jí předloženém znaleckém posudku. Výše náhrady by přitom měla odpovídat přiměřenému zvýšení nájemného, které by při pozitivní právní úpravě mohl pronajímatel v rozhodné době očekávat. Soud I. stupně se proto při stanovení znaleckého úkonu přidržel normy, která v následném období takovou cenovou regulaci nájemného z bytu stanovila. Náhrada uvedená ve znaleckém posudku je proto zcela přiměřená omezení vlastnického práva.
Soud I. stupně správně ve smyslu §563 občanského zákoníku stanovil i počátek prodlení žalované se zaplacením přiznané částky na den následující po doručení žaloby. Námitky proti nepřipuštění změny žaloby jejím rozšířením jdou potom mimo rámec možného odvolacího přezkumu, námitky však nejsou ani důvodné, když z obsahu spisu je zcela zřejmé, že výsledky dosavadního dokazování nemohly být použity v řízení o rozšířeném návrhu, neboť žalobkyně tuto změnu navrhla až po provedení znaleckého posudku zaměřeného na hodnocení rozhodného období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004, ač tak mohla učinit již po vrácení věci dovolacím soudem. Nad rámec uvedeného podle odvolacího soudu nárok žalobkyně podléhá promlčení, neboť jde o peněžitou pohledávku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť řešená právní otázka je soudy rozhodována rozdílně, případně má být posouzena jinak. Nejednotnost rozhodování soudů spočívá především na zajištění důkazů, jež by byly dostatečně relevantní pro volnou úvahu soudu v intencích §136 občanského soudního řádu stran poskytnutí relutární náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Soudy obou stupňů vycházely toliko ze závěrů soudcem ustanoveného znalce, jemuž soudy položily otázky, které ve svých důsledcích neumožňují znalci vyhotovit znalecký posudek nestranně, tedy podle jeho nejlepšího vědomí za využití všech jeho odborných znalostí. Není důvodu, aby se mělo nájemné počítat podle zákona č. 107/2006 Sb. a aby se růst nájemného začal počítat od 1. 1. 2002. Dovolatelka se domnívá, že soud měl postupovat podle ekonomického posudku jí předloženého, a pokud tak soud neučinil, měl v souladu s právem na spravedlivý proces řádně zdůvodnit, proč se přiklonil k jím stanovené metodice. I volná úvaha soudu přitom musí být přezkoumatelná a respektovat principy, jež jsou inkorporovány do §132 občanského soudního řádu. Odvolací soud přitom v jednotlivých případech věc rozhodoval jinak, čímž lze považovat jeho praxi za rozkolísanou.
Žalobkyně dále namítá, že se rozhodnutí odvolacího soudu v otázce promlčení nároku vymyká rozhodovací praxi, když soudy v jiných případech rozšíření nároku připouští a vychází ze skutečnosti, že zásadní zlom v judikatorní praxi nastává až vydáním plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. V této souvislosti namítá, že se dozvěděla o státu jako odpovědném subjektu až poté, co jí byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, č. j. 25 Cdo 2395/2008-70, a proto pokud dovolatelka podáním ze dne 22. 6. 2011 rozšířila žalobní nárok do období 31. 12. 2005, pak její nárok nemůže být promlčen. Navíc případná námitka promlčení je vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť stát není v dobré víře se zřetelem na průlomový nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. Libovůle soudů obou stupňů je zcela zřejmá již ze samotného odůvodnění, jež se vztahuje k nepřipuštění změny žaloby spočívající v jejím rozšíření. Odvolací soud se nevypořádal s obranou dovolatelky vycházející z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, že vznesené námitce promlčení by neměla být poskytnuta právní ochrana. Žalobkyně v neposlední řadě namítá, že jí byla nesprávně uložena povinnost k zaplacení soudního poplatku, neboť by se na ni mělo podle §11 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), vztahovat věcné osvobození od soudních poplatků. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Rozhodovací praxe odvolacího soudu v otázce promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva je již jednotná. Vydání plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, nelze považovat za počátek běhu promlčecí doby, neboť vývoj judikatury nemá na hmotněprávní nároky a jejich promlčení vliv. Námitka promlčení nemůže být v tomto případě v rozporu s dobrými mravy, neboť se nejedná o výjimečnou situaci, jak dovozuje například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010. Co se týče metodiky výpočtu náhrady za omezení vlastnického práva, postup v logice zákona č. 107/2006 Sb. nejlépe vystihuje daný problém. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož nárok na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny vznikl před 1. lednem 2014 a před 1. lednem 2014 bylo o tomto nároku odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. května 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je z části přípustné a zároveň důvodné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457, a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, dostupný na http://nalus.usoud.cz ).
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz ).
Žalobkyně napadá způsob, jakým soudy obou stupňů stanovily výši náhrady za omezení jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Soudy obou stupňů měly vycházet toliko ze závěrů soudem ustanoveného znalce, jemuž soudy položily otázky, které ve svých důsledcích neumožňují znalci vyhotovit znalecký posudek nestranně. Soudy přitom neozřejmily, proč využily tuto metodiku a náhradu počítaly jako rozdíl mezi skutečným nájemným a nájemným ve výši, kdyby zákon č. 107/2006 Sb. byl účinný již od 1. 1. 2002.
V této otázce je dovolání přípustné, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů neobstojí ve srovnání s následným vývojem rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz ), uvedl, že při posuzování intenzity omezení vlastnického práva je třeba vyjít z premis, z nichž vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva totiž nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví. V případě regulace nájemného je potřebná intenzita dána zvláště tehdy, nedosahuje-li regulované nájemné po delší dobu ani nákladů na údržbu a opravy domu a přiměřeného zisku zajišťujícího návratnost vložených investic v rozumné době, přičemž omezení vlastníka není státem kompenzováno.
Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (dále jen „plenární stanovisko“), dovodil, že samotná protiústavní povaha regulace nájemného neznamená, že v každém jednotlivém případě dosáhla intenzita omezení takové míry, že bylo porušeno právo vlastníka domu na pokojné užívání jeho majetku. Argumentace, že intenzita omezení vlastnického práva je dána již samotnou dlouhodobou nečinností zákonodárce, je proto nepřípadná. Naopak je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda vlastník domu byl regulací nájemného tak omezen, že tím bylo zasaženo do jeho základního práva vlastnit majetek.
Ústavní soud ve svých nálezech vychází bez dalšího ze skutečnosti (kterou zřejmě považuje za obecně známou), že regulované nájemné (ve výši, která se ustálila po nálezu Pl. ÚS 8/02 a až do 1. ledna 2007 se neměnila) obecně nedosahovalo hranice nákladů na údržbu a opravy domů a přiměřeného zisku, zatímco u bytů, u nichž docházelo k uzavírání nových nájemních smluv, dosahovala výše nájemného částek několikanásobně vyšších. Činilo-li proto tzv. regulované nájemné v daném místě a čase nikoliv významnou část obvyklého nájemného, lze považovat omezení vlastnického práva obecně za intenzivní. Jestliže má však náhrada za omezení vlastnického práva odrážet poměry jednoho konkrétního případu (bod 22 plenárního stanoviska), neobejdou se soudy při úvaze o výši této náhrady bez zjištění konkrétní výše nákladů na údržbu a opravy domu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přihlédnout je třeba rovněž k tomu, jak velká část vlastníkova domu byla regulovaným nájemným zatížena. Jednalo-li se pouze o malou část podlahové plochy, zatímco ze zbývajících bytů, popř. nebytových prostor, vlastník dosahoval příjmů v podobě „tržního nájemného“, které mu zajišťovalo dostatečný výnos pro pokrytí nákladů na údržbu a opravy domu a přiměřený zisk, nelze v zásadě považovat omezení jeho vlastnického práva za intenzivní a je třeba k této skutečnosti také přihlédnout. Zohlednit je třeba i to, zda vlastník věci byl regulací nájemného omezen pouze krátkodobě, tedy v období řádově několika měsíců, či naopak dlouhodobě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, dostupný na www.nsoud.cz ).
K údržbě domu vlastníkem lze – vedle dalších skutečností charakterizujících jeden každý individuální případ – přihlédnout při posuzování souladu nároku mimo jiné s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Pokud by vlastník domu nevěnoval jeho údržbě a péči o něj žádnou pozornost, a to ani v rozsahu vybraného nájemného (či jeho části), aniž by k takovému postupu existoval závažný důvod, bylo by nutné i k takové okolností přihlédnout. Je sice skutečností, že výnosy plynoucí z vlastnictví věci nemusí být zpětně do této věci investovány v plném rozsahu (a v řadě případů by to nebylo ani účelné), jestliže však má taková věc v budoucím období generovat zisk nebo alespoň primárně plnit účel, jímž je v případě domu zajištění bydlení, lze důvodně po vlastníku požadovat, aby nezbytné, nutné či vhodné náklady ve vztahu k takové věci zohledňoval při úvaze, jakým způsobem užitky z věci využije. Vlastník, jenž by takto nepostupoval, jen obtížně může obecně argumentovat ve vztahu k požadavku na náhradu za omezení vlastnického práva okolností, že nájemné na údržbu domu nedostačovalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci soudy obou stupňů podmínku intenzity omezení vlastnického práva výší regulovaného nájemného shledaly, naopak nebyly v dovolacím řízení tvrzeny skutečnosti, které by odepření náhrady za omezení vlastnického práva odůvodňovaly, proto není třeba se touto otázkou blíže zabývat.
Dovolatelka však zpochybnila způsob určení výše náhrady za omezení jejího vlastnického práva.
Soudy obou stupňů zcela správně dovodily, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, a proto se neuplatní zásada plné náhrady ve smyslu §442 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, dostupný na www.nsoud.cz ). Ústavní soud zdůraznil, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným (bod 22 plenárního stanoviska), přičemž určení výše nároku ponechal Ústavní soud na soudech obecných.
Podle ustáleného názoru dovolacího soudu náhrada nepřísluší za každé omezení vlastnického práva, nýbrž jen za omezení dostatečně intenzivní; v případě regulace nájemného primárně tedy jen za takové omezení, které neumožňuje vlastníkům pokrýt ani náklady na údržbu a opravy domů a přiměřený zisk umožňující návratnost vložených investic v odpovídajícím časovém horizontu. Jen k takto vymezené úrovni nájemného se ostatně mohlo vztahovat legitimní očekávání vlastníků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výchozím pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše náhrady tak při splnění požadavku intenzity zásahu do vlastnického práva vlastníka domu bude jednak hledisko opodstatněně vynaložených nákladů na údržbu a opravy nemovitosti a jednak hledisko přiměřeného zisku pronajímatele umožňující i návratnost investic v reálně adekvátním období. Je ovšem zřejmé, že tato východiska bude vždy nutné poměřovat konkrétními zjištěními v individuálních poměrech každého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, dostupný na www.nsoud.cz ).
Výrok I. plenárního stanoviska ( „zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.“ ) presumuje předpoklad, že výše nájemného stanovená podle zákona č. 107/2006 Sb. odpovídá požadavkům ústavnosti. Nejvyšší soud z toho dovozuje, že za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva je třeba vzít výši nájemného, kterou za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. ledna 2007. Přiznání vyšší náhrady by totiž jinak vedlo k tomu, že by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. prosince 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. ledna 2007.
Jestliže nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, jeví se tomuto východisku jako přiměřený závěr, že výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výší nájemného, ale výše náhrady musí být proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. ledna 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Předeslaný závěr Nejvyšší soud učinil vědom si usnesení Ústavního soudu ze dne 3. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 1343/10, dostupného na http://nalus.usoud.cz . V něm uvedený závěr, že určení výše náhrady rozdílem mezi regulovaným a tržním nájemným je v souladu s plenárním stanoviskem, totiž nevylučuje, že ústavně konformním je i jiný způsob výpočtu, jestliže se pohybuje v mezích Ústavním soudem naznačených v plenárním stanovisku. Taktéž Nejvyšší soud v minulosti připustil, že lze stanovit náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny i jiným než dovolacím soudem předestřeným způsobem, a to za předpokladu, že náhrada za omezení vlastnického práva bude odpovídat požadavkům stanoveným Ústavním soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013, dostupné na www.nsoud.cz ).
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu v této souvislosti nelze ve prospěch úvahy o vyšší částce náhrady za omezení vlastnického práva zohledňovat ani časové období, které předcházelo přijetí zákona č. 107/2006 Sb. s argumentací, že kdyby došlo k přijetí úpravy obsažené v zákoně č. 107/2006 Sb. dříve od účinnosti nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02, mohla být v období, za které žalobce náhradu za omezení vlastnického práva požaduje, výše této náhrady limitována vyšší částkou, než která vyplývá ze zákona č. 107/2006 Sb. k 1. lednu 2007. Přestože bylo nepochybně žádoucí, aby k přijetí právního předpisu upravujícího možnost jednostranného zvýšení nájemného došlo v kratším časovém období od přijetí nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02, nelze odhlédnout od toho, že takové dřívější přijetí zákona se stejným předmětem úpravy mohlo být realizováno odlišnými (mírnějšími) nástroji vedoucími k deregulaci nájemného, než které zvolil zákon č. 107/2006 Sb. Podle dovolacího soudu tak nelze vycházet z možných a z určitého ohledu žádoucích právních postupů, které však nebyly realizovány, ale pouze ze stavu reflektujícího účinnost zákona č. 107/2006 Sb. umožňujícího v jeho režimu jednostranné zvýšení nájemného k 1. lednu 2007 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, dostupný na www.nsoud.cz ).
Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že otázka deregulace nájemného představuje sociálně velmi citlivou problematiku, kde na straně jedné existuje zájem vlastníků nemovitostí na rychlém dosažení odstranění překážek limitujících možnou výši nájemného, na straně druhé pak dopad deregulačních kroků na široké vrstvy nájemců. Přijetí odpovídajícího právního řešení je pak výsledkem určitého sociálně-ekonomického přístupu, který musí oba naznačené zájmy zohlednit a přijatelným způsobem vyvážit, vychází-li ústavněprávní judikatura z pojetí práva na bydlení jako základního lidského práva (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. června 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publikovaný pod č. 231/2000 Sb.).
Je třeba proto vzít v potaz, že i s účinností zákona č. 107/2006 Sb. zůstala zachována míra regulace výše nájemného, k jejímuž ukončení došlo k 31. prosinci 2010, resp. ve vybraných městech podle §3 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb. k 31. prosinci 2012, přičemž postup vedoucí k odstranění této regulace byl nastaven – ve smyslu §3 odst. 2 tohoto zákona – možností pronajímatele jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. lednem 2007 a následně vždy k 1. lednu (§3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), tj. postupem, který měl zajistit postupné omezení v možnosti ujednání o výši nájemného na straně jedné, na straně druhé měl také zohledňovat možné sociální dopady pro ty skupiny nájemníků, kde se okamžitá a jednorázová deregulace jevila jako sociálně a společensky nepřijatelná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, dostupný na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že stanovení přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny není otázkou skutkovou, kterou by měl zodpovídat znalec ve znaleckém posudku, nýbrž se jedná o otázku právní. Náhrada za omezení vlastnického práva má být proto stanovena úvahou soudu, která zohlední výše uvedená kritéria.
Úvahou soudu podle §136 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne 9. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, uveřejněném pod č. C 9342 v Souboru, v němž uvedl, že volná úvaha je na místě až po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase, resp. které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných) souvislostí, jež musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu a naopak nemůže být projevem libovolné (tedy nijak nepodložené) úvahy soudu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 20, str. 759). Při určení přiměřené výše nároku musí soud vyjít z důkazů provedených v řízení, přičemž soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) musí odpovídat z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislosti posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, uveřejněný pod č. C 7282 v Souboru). Naopak pokud soud nemá pro svou volnou úvahu k dispozici základní zjištění umožňující kvantitativní posouzení souvislostí v porovnatelných případech v daném místě a čase, nejsou zde splněny předpoklady pro aplikaci volné úvahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, uveřejněný pod č. C 8160 v Souboru).
V poměrech projednávané věci soud I. stupně správně dovodil, že nárok žalobkyně není nárokem na náhradu škody spočívající v ušlém zisku, nýbrž nárokem na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Vzhledem k tomu soud I. stupně zcela správně nevyšel ze znaleckého posudku Ing. Oty Meissnera. Také správně v rámci dokazování vyžadoval po žalobkyni, aby prokázala oprávněnost základu nároku na náhradu za omezení vlastnického práva.
Soud I. stupně však následně pochybil ve volné úvaze ohledně stanovení přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva. Podle soudu I. stupně má přiměřená náhrada za omezení vlastnického práva v období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004 tvořit rozdíl mezi skutečně placeným nájemným a výší nájemného, pokud by cílové hodnoty měsíčního nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. bylo dosaženo pro roky 2002, 2003 a 2004. Soud I. stupně zadal vypočíst tento rozdíl znalci a znalcem vypočtenou částku následně žalobkyni přiznal. Ačkoliv je si dovolací soud vědom toho, že ústavně konformní může být i jiný postup, než ten který výše naznačil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013, dostupné na www.nsoud.cz ), v poměrech projednávané věci však úvahy soudu I. stupně neobstojí, neboť tímto způsobem stanovená částka nikterak nezohledňuje skutečné náklady spojené s údržbou a opravami domu a dosažení přiměřeného zisku. Soud I. stupně navíc nepřípustně zpětně aplikoval principy obsažené v zákoně č. 107/2006 Sb., přičemž – jak bylo uvedeno výše – zákonodárce mohl požadavky uvedené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 21. června 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publikovaném pod č. 231/2000 Sb., realizovat odlišnými (mírnějšími) nástroji vedoucími k deregulaci nájemného, než které zvolil zákon č. 107/2006 Sb. Zvolený způsob výpočtu navíc obecně nezaručuje, že při určení náhrady za omezení vlastnického práva bude respektován horní limit možné náhrady, a sice výše regulovaného nájemného, kterého bylo možno dosáhnout pro období od 1. ledna 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb.
Soud I. stupně tím nerespektoval požadavky stanovené rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, aby při zohlednění nároku na náhradu za omezení vlastnického práva k domu s regulovaným nájemným posoudil, zda skutečně placené nájemné je schopné pokrýt náklady na údržbu a opravy nemovitosti a vytvořit přiměřený zisk pronajímatele umožňující i návratnost investice v reálně adekvátním období. Pokud by soud I. soud zjistil, že tomu tak není, měl žalobkyni přiznat náhradu za omezení vlastnického práva, kterou by stanovil na základě úvahy, která by zohlednila nejen uvedený rozdíl, ale i požadavek, aby výše náhrady byla proporcionální k maximální možné výši nájemného, kterého by bylo možno dosáhnout pro období od 1. ledna 2007 dle zákona č. 107/2006 Sb.
Jelikož nesprávný postup soudu I. stupně následně potvrdil i odvolací soud, je i jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. července 2013, sp. zn. I. ÚS 2648/10, dostupného na http://nalus.usoud.cz , „odvolací soud rozhoduje o řádném opravném prostředku, jehož účelem je přezkoumání správnosti a zákonnosti posuzovaného rozhodnutí a případné napravení odhalených vad. Z ústavněprávního hlediska musí odvolací soud při takovém přezkumu především dohlížet na to, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v souladu s ústavně zaručenými právy a svobodami účastníků řízení a aby byly dodrženy základní právní zásady. Zároveň si musí počínat tak, aby se sám obdobného pochybení nedopustil.“
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v porovnání s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu neobstojí, když odvolací soud nesjednal nápravu pochybení, které učinil již soud I. stupně, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn po právu.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud neprávně posoudil otázku promlčení. Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže.
V posuzované věci soud I. stupně usnesením nepřipustil rozšíření žaloby. K odvolání žalobkyně odvolací soud uvedl, že proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné podle §202 odst. 1 písm. f) o. s. ř., nadto není ani důvodné, když z obsahu spisu je zcela zřejmé, že výsledky dosavadního dokazování nemohly být použity o řízení o rozšířeném návrhu, neboť žalobkyně tuto změnu navrhla podáním až po provedení znaleckého posudku, ačkoliv tak mohla učinit dříve. Nad rámec uvedeného odvolací soud uvedl, že nárok žalobkyně podléhá promlčení.
Jelikož vůči usnesení soudu I. stupně o nepřipuštění změny žaloby, není přípustné odvolání, logicky proti tomuto usnesení nemůže být přípustné ani dovolání. Ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. je navíc prostředkem proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto (což by byl případ i odvolání proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby), žaloba pro zmatečnost. K tomu dovolací soud dodává, že i kdyby bylo dovolání vůči tomuto procesnímu rozhodnutí přípustné, rozhodnutí odvolacího soudu bylo postaveno na jiných důvodech než na argumentaci promlčením. Tento argument byl použit toliko obiter dictum , a proto jeho případné zpochybnění nemůže zpochybnit rozhodnutí samotné. Nadto napadeným rozhodnutím odvolacího soudu se vůbec o změně žaloby nerozhodovalo, takže absentuje již samotný výrok, který by v této souvislosti bylo možno dovoláním napadnout.
Dovolatelka dále namítá, že jí neměla být uložena povinnost k úhradě soudního poplatku, neboť se na dovolatelku má vztahovat osvobození v §11 písm. m) zákona o soudních poplatcích.
Na tomto místě dovolací soud především předesílá, že proti tomuto výroku není dovolání objektivně přípustné. Aplikace ustanovení §237 o. s. ř. se v daném případě neuplatní proto, že rozhodnutí o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku nemá povahu rozhodnutí ve věci samé. Úprava přípustnosti dovolání proti tzv. nemeritorním rozhodnutím obsažená v ustanoveních §238 - §239 o. s. ř. a charakteristická výčtem konkrétních rozhodnutí, proti kterým je dovolání přípustné, pak přípustnost dovolání proti rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek nezakládá.
Nad rámec pak dovolací soud dodává, že postup soudů obou stupňů je v této otázce zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, dostupném na www.nsoud.cz , uvedl: „Domáhá-li se pronajímatel „náhrady škody vůči státu“ v souvislosti úpravou tzv. regulovaného nájemného, jde o nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikoliv o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Jde tak o jiný nárok než má na mysli ustanovení §11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích, a proto ani osvobození řízení od placení soudního poplatku tam upravené, na řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva nedopadá. K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12.“
Dovolatelka v dovolání formálně napadla i výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobkyně do vyhovujícího výroku ve věci samé rozsudku soudu I. stupně. Jelikož však dovolatelka ve svém dovolání proti tomuto výroku nikterak nebrojí a navíc tímto výrokem nemohla být dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, proto dovolací soud shledal dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu jako subjektivně nepřípustné.
Dovolatelkou byl formálně napaden výrok II. rozsudku soudu odvolacího soudu i v části, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu I. stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114 528,- Kč ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004. Žalobkyně však v dovolání nikterak proti této části výroku nebrojí, na tuto část výroku se nevztahují ani derogační účinky a nejedná se ani o závislý výrok na výroku, který by byl dovolací soud zrušen, a proto dovolání proti této části výroku není přípustné pro nevymezení otázky zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. vyjma části, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu I. stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114.528,- Kč ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004, ve výroku III. vyjma části, kterou byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku o soudním poplatku tak, že soudní poplatek činí 22.340,- Kč, a ve výroku IV. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu I. stupně, zrušil dovolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. vyjma části, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114 528,- Kč ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004, a v závislých výrocích IV. a V. a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I., proti výroku II. v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114.528,- Kč ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004, a proti výroku III. v části, kterou byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku o soudním poplatku tak, že soudní poplatek činí 22.340,- Kč, neshledal Nejvyšší soud jako přípustné, a proto dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu