ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.354.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 354/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 361/9, proti žalované V. K. , zastoupené JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 37/24, o vypořádání členského podílu v bytovém družstvu zaplacením 1 300 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 17/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2014, č. j. 53 Co 388/2013-340, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 698,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Jany Švestkové, advokátky se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 361/9.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2013, č. j. 12 C 17/2010-235, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 300 000,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2014, č. j. 53 Co 388/2013-340, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť právní otázky hmotného či procesního práva mají být v daném případě dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatelka namítá nesprávně právně posouzenou otázku závaznosti předběžné otázky řešené v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu pro toto řízení, když podle dovolatelky by předběžná otázka řešená jen v odůvodnění rozhodnutí neměla soudy v posuzovaném řízení zavazovat, neboť jinak by fakticky ztratila jakoukoli možnost obhajoby svých práv a nároků. V této souvislosti upozorňuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 700/2004, z něhož vyplývá dualismus majetkové složky a složky členských práv a povinností, kdy podle žalované ve sporu o zrušení nájmu došlo k tomu, že právo žalobce bylo kompenzováno přiznáním bytové náhrady. Dále soudy nesprávně vyřešily otázku nabytí členských práv a povinností, když družstevní podíl nabyla bezúplatně darem jen žalovaná, a proto se nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Je-li nesprávně vyřešena otázka začlenění členského podílu do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, potom je nesprávný právní závěr ohledně vypořádání hodnoty členského podílu podle zásad podílového spoluvlastnictví. Nesprávně je vyřešena i otázka určení hodnoty členského podílu, který je zatížen věcným břemenem ve prospěch otce žalované. Soudem nastolené řešení je v rozporu s dobrými mravy a zamítnutí důkazů v tomto směru je též v rozporu s procesním právem. Pokud by byly uvedené otázky vyřešeny správně, pak byla nesprávně posouzena otázka vnosů dovolatelky, neboť ona vnesla 100 % hodnoty členského podílu a hradila i další investice do bytu, a proto by měla být hodnota vypořádacího podílu „připadající žalobci rovna nule“. Pokud soud tvrdí, že vnosy řádně neuplatnila, aniž by ji přitom poučil, jedná se o závažné procesní pochybení. Navíc hodnota vypořádacího podílu byla již vypořádána výrokem o zajištění náhradního ubytování. Jestliže žalobce náhradní ubytování nerealizoval a svou potřebu bydlení uspokojil jiným způsobem, je třeba tuto skutečnost vykládat v jeho neprospěch. Soud také pochybil, když do řízení nepřipustil důkazy navržené žalovanou, zejména výslech znalkyně. V neposlední řadě je přesvědčena, že měla ve věci plný úspěch, a proto by jí měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne v celém rozsahu a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že není přípustné. Judikatura je již konstantní a nečiní v rozhodovací praxi soudů problémy. Zjevně tak není správným argument, že mají být vymezené otázky posouzeny jinak. Žalovaná již v rámci řízení o zrušení práva společného nájmu tvrdila, že se účastníci nestali společnými nájemci ani jim nevzniklo společné členství v bytovém družstvu. Pokud nyní tyto námitky opakuje, činí tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Ustanovení §703 a násl. občanského zákoníku je speciálním ustanovením k §143 a násl. občanského zákoníku, na realizaci práva na zrušení a vypořádání společného práva nájmu a členství v bytovém družstvu tak ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku nedopadá a vlastní vypořádání členského podílu v bytovém družstvu se po uplynutí v něm stanovené lhůty provede v režimu podílového spoluvlastnictví. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 2380/2007, který je skutkově i právně zcela identický. Co se týče ocenění, soudní praxe je jednotná v tom, že hodnota členského podílu se v případě zániku společného nájmu družstevního bytu manžely vyjadřuje hodnotou obvyklou. Soudy obou stupňů zřetelně objasnily, proč nelze přihlédnout k existenci věcného břemene, neboť k jeho realizaci došlo až poté, kdy s bytem již výlučně disponovala dovolatelka. Nelze ani akceptovat nový návrh dovolatelky na její vnos do společného majetku, neboť v rámci dovolacího řízení tak činit nelze, když navíc nebyl specifikován a uplatněn v zákonné lhůtě. Jelikož je nárok žalobce zcela nepopiratelný, navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku na vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 14. dubna 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno 13. srpna 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )]. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (uveřejněné pod č. C 12 774 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 (obě rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, když toliko uvádí, že „soudem vyřešené právní otázky v daném případě mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. To však významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“.
Přípustnost dovolání potom nemohou založit ani jednotlivé námitky dovolatelky.
Dovolatelka v první řadě namítá, že soud v řízení o vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu není vázán rozhodnutím soudu v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely o tom, kdo nadále bude členem bytového družstva.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 782/2008, (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 2010, 14, str. 521), vyložil, že pokud ve sporu vedeném podle §705 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku bylo návrhu jednoho z bývalých manželů na zrušení jejich společného členství v bytovém družstvu vyhověno, nelze v řízení o vypořádání jejich společného jmění dospět k závěru, že členský podíl v družstvu do tohoto jmění nikdy nepatřil. Uvedené rozhodnutí zdůraznilo, že řešení otázky, zda účastníkům nabytím členského podílu v bytovém družstvu vzniklo společné členství, zakládající právo na vypořádání tohoto podílu v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů, zásadním způsobem závisí na rozhodnutí soudu, jež bylo dříve učiněno ve sporu účastníků o zrušení společného nájmu družstevního bytu a určení dalšího nájemce a výlučného člena družstva ve smyslu §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. Takovým rozhodnutím, kterým bylo mimo jiné určeno, který z účastníků se stává výlučným členem družstva (a tedy i tím, kdo nabývá členská práva a povinnosti – členský podíl), a jež nabylo právní moci, jsou podle §159a odst. 4 o. s. ř. vázáni nejen účastníci řízení, ale také soud rozhodující o vypořádání hodnoty sporného členského podílu [srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 1594/2011 (uveřejněné pod č. C 10 049 v Souboru)].
K uvedenému dovolací soud dodává, že neshledal důvod, aby se od uvedených závěrů jakkoliv odchýlil, přičemž poukaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 22, str. 843), se jeví jako nepatřičný, neboť uvedený rozsudek se vztahuje na obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, kdežto v souzeném případě je předmětem vypořádání hodnota členského podílu v bytovém družstvu, která se vzhledem k úpravě v §703 a násl. obč. zák. vyznačuje určitými specifiky.
Jelikož soudy nižších stupňů byly vázány závěry vyslovenými v rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely a o tom, kdo nadále bude členem bytového družstva, nemohly se zabývat námitkou, že členský podíl měla žalovaná nabýt darem od jejího otce. Námitka dovolatelky směřující do této otázky proto přípustnost dovolání založit nemůže.
Dále dovolatelka namítá nesprávně zjištěnou hodnotu členského podílu, neboť podle ní měla hodnota členského podílu vzít v potaz věcné břemeno zřízené ve prospěch jejího otce.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008 (uveřejněný pod č. 47/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že „v řízení o vypořádání společného jmění manželů se uplatňuje pravidlo, že při oceňování vypořádávaného majetku se vychází z cen odpovídajících době, kdy se provádí vypořádání. Tento právní názor správně vychází z toho, že teprve vypořádáním dochází k plnému nabytí vlastnického práva k věci, příp. k převodu jiných práv a povinností, a proto i ocenění věci musí vycházet z ceny dosažitelné v době, ve které se vypořádání provádí. Teprve od tohoto vypořádání totiž nabývá ten, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého bývalého účastníka společného jmění. Je-li však předmětem vypořádání členský podíl v bytovém družstvu, který již – ať na základě dohody či rozhodnutí soudu – připadl jen jednomu z manželů, který jako výlučný člen družstva je oprávněn nadále byt užívat, pak představuje členský podíl majetkovou hodnotu, se kterou může nadále výlučný člen družstva disponovat již od okamžiku zrušení společného členství v družstvu. Tímto okamžikem je zřejmá hodnota toho, čeho se v důsledku zrušení společného členství jednomu z bývalých manželů - společných členů družstva dostalo, stejně jako je zřejmé, o co se majetek druhého zmenšil. Proto je třeba při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva – vyjít ze stavu (sc. stavu družstevního bytu) i obvyklé ceny tohoto podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu“.
V posuzovaném případě soud prvního stupně v souladu s uvedeným rozhodnutím velkého senátu uložil znalci zjistit hodnotu členského podílu v bytovém družstvu ke dni 5. 8. 2009, kdy nabyl právní moci rozsudek o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely a o tom, kdo nadále bude členem bytového družstva. Znalec na základě znaleckého zkoumání následně ocenil hodnotu členského podílu k 5. 8. 2009 částkou 2 600 000,- Kč, přičemž postup, jak znalec k této částce dospěl, byl oběma soudy akceptován. Konkrétně soud prvního stupně uvedl, že „závěr znaleckého posudku je odůvodněný a kategorický, neboť je zřejmé, na základě jakých přezkoumatelných úvah k němu znalec dospěl a jakými úvahami se řídil, přičemž bylo dbáno zadání, aby byl oceněn předmětný byt (členský podíl) ve stavu k datu 5. 8. 2009 tak, jak byl tento stav zjištěn ze shodných tvrzení účastníků“. Také podle odvolacího soudu „znalecký posudek vychází z náležitých podkladů, je zpracován jednoznačně a úvahy znalce jsou vyjádřeny způsobem logickým“.
Žalovaná naopak se znaleckým posudkem nepřípustně skutkově polemizuje, když namítá, že cena členského podílu měla být nižší, a to v důsledku bydlení jejího otce či v důsledku „jeho zvelebení“. Tato pokračující skutková polemika však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje, když je navíc třeba připomenout, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodává, že s námitkami dovolatelky se v tomto ohledu řádně vypořádal již soud prvního stupně, když zřetelně objasnil, proč nevyšel ze znaleckého zkoumání Ing. Lencové, a s tímto závěrem se opět plně ztotožnil odvolací soud, protože ke vzniku věcného břemene došlo až po 5. srpnu 2009.
Nelze přisvědčit ani další námitce žalované, že ocenění je v rozporu s hmotným právem a v rozporu s dobrými mravy. Tato námitka je nejen zcela nekonkrétní, ale není z ní zřejmé, jakým způsobem by se měla dosavadní právní praxe dovolacího soudu ohledně ocenění členských podílů změnit.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalované směřující do nesprávně stanoveného vypořádacího podílu.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 2565/2003 (publikovaného v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 12, str. 476), „je-li zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu rozvedenými manželi a určeno, kdo z nich bude jako nájemce a člen družstva byt užívat, zaniká společné členství v družstvu. Členský podíl v družstvu se jako původně společné majetkové právo manželů stává ve vztahu k družstvu majetkovým právem jen jednoho z manželů. Pokud v daném případě do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví ke zrušení práva společného užívání družstevního bytu účastníky ve smyslu §177 ObčZ (společného nájmu družstevního bytu podle §705 odst. 2 ObčZ v platném znění) a k vypořádání členského podílu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nedošlo, pak jeho vypořádání spadá pod režim §149 odst. 4 ObčZ jako tzv. ostatní majetkové právo manželům společné. Toto právo se již vypořádává podle zásad pro vypořádání podílového spoluvlastnictví (§142 ObčZ), nikoli za použití §150 ObčZ. Jestliže se žalobce stal podle pravomocného rozhodnutí soudu jediným nájemcem výše označeného družstevního bytu a výlučným členem stavebního bytového družstva, je tím nezměnitelně dáno právo žalované na vypořádání celkové hodnoty členského podílu podle zásad uvedených v §142 ObčZ se závazným východiskem, že podíly účastníků jsou stejné“.
Na základě uvedeného je možné dovodit, že pokud se nejedná o případ uvedený v §705 odst. 2 věta první obč. zák., do tří let od zániku manželství nedošlo dohodou ani rozhodnutím soudu ke zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a k dohodě či rozhodnutí o tom, kdo z nich bude jako nájemce, a jestliže následně v této lhůtě nedošlo ani k vypořádání hodnoty členského podílu dohodou či soudním vypořádáním, přechází hodnota členského podílu do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů s tím, že každému z bývalých manželů bude přináležet jedna polovina této hodnoty. Odepřít přiznání této hodnoty pak v zásadě není možné, neboť tím by došlo „de facto“ k odnětí vlastnického práva bez náhrady [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněný pod č. C 5059 v Souboru)].
K odepření přiznání uvedené hodnoty nemůže vést ani podmínění vyklizení žalobce zajištěním náhradního ubytování, neboť náhradním ubytováním se řeší problematika bydlení manžela, který musí opustit družstevní byt, nikterak však neřeší vypořádání vzájemných majetkových vztahů.
Přípustnost nezakládá dále námitka, že vůči vypořádacímu podílu je třeba „započíst vnos daru od otce žalované“. V této části je totiž dovolání vnitřně rozporné. Dovolatelka v dovolání především argumentuje tím, že členský podíl (resp. jeho majetková hodnota) součástí společného jmění manželů nikdy nebyl, současně se však domáhá, aby soudy zohlednily její investici z výlučného majetku do majetku společného, což naopak předpokládá existenci majetku tvořícího společné jmění manželů, do kterého některý z manželů investuje své výlučné finanční prostředky.
Bez ohledu na výše uvedené však ani ve vztahu k této námitce nemůže být dovolání důvodné.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 9, str. 350), soud může do vypořádání zaniklého společného jmění manželů zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů a naopak“.
Jinými slovy řečeno, i vypořádání nároků spočívajících v investici z výlučného majetku do majetku společného v řízení o vypořádání společného jmění manželů předpokládá, že v takovém řízení účastník uplatní požadavek na úhradu toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a učiní tak tento nárok předmětem řízení [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006 (uveřejněný pod č. C 4621 v Souboru)]. Současně však platí i časový rámec pro uplatnění takových nároků potud, že soud může vypořádat pouze ty investice, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství. Pokud v uvedené tříleté lhůtě není nárok na vypořádání těchto vnosů uplatněn, nelze již vnosy následně vypořádat a nárok na jejich vypořádání zaniká [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (uveřejněný pod č. C 5055 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (všechny dostupné na www.nsoud.cz ).
Z uvedeného vyplývá, že pokud žalovaná do tří let od zániku manželství neuplatnila k vypořádání tzv. vnos v podobě tvrzeného daru členského podílu od otce dohodou se žalobcem a ani v této lhůtě nepodala žalobu na jeho vypořádání k soudu, není možné se jeho vypořádání domáhat po uplynutí této lhůty domáhat, nadto mimo řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolatelkou vymezené vady řízení.
V této souvislosti dovolací soud připomíná, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě však dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku hmotného či procesního práva nevymezila, přičemž dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti dovolání sám formulovat, neboť tím by narušil dispoziční zásadu a především pak zásadu rovnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu neměl dovolací soud oprávnění se tvrzenými vadami v dovolacím řízení zabývat.
Co se týče námitky směřující do náhrady nákladů řízení, napadeným rozhodnutím byly výroky soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně vůči postupu odvolacího soudu nikterak v zásadě nebrojí, nepředkládá otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání, když toliko uvádí, že by měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení jí, neboť měla mít úspěch ve věci. Vzhledem k tomu dovolací soud neshledal ani v této otázce dovolání přípustným a to tím spíše, že dovolatelka byla ve věci procesně neúspěšná.
Jelikož nebylo možno žalované přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 8. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu