ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3626.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3626/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17/736 , o zaplacení 69 948 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 16/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2013, č. j. 22 Co 143/2013-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Alana Korbela, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17/736.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 17 C 16/2011-32, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 69 948 Kč (výrok I.), a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.)
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. května 2013, č. j. 22 Co 143/2013-50, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že se žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být odvolacím soudem posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012. Žalobce je přesvědčen, že názor odvolacího soudu o tom, že žalobou uplatněný nárok na náhradu za omezení vlastnického práva regulovaným nájemným je promlčen, je výkladem nesprávným, nespravedlivým, formalistickým, ve zjevné kontradikci s principy přiměřenosti a nevede k dosažení konformity vůči obecným lidskoprávním kautelám a je v rozporu s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Náhrada za omezení vlastnického práva nepromlčuje, neboť se nejedná o nějaké „běžné“ majetkové právo, ale právo vyplývající přímo z Listiny. Navíc případné promlčení by se mělo odvíjet až od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. V této souvislosti zdůrazňuje, že judikatura Ústavního soudu se neustále vyvíjela, přičemž definitivní závěry dovodil Ústavní soud až ve svém stanovisku sp. zn. st.-27/09. Námitka promlčení nebyla řádně vznesena a případně je v rozporu s dobrými mravy. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožňuje s rozsudky soudů obou stupňů a považuje je za věcně i právně správné. Nesouhlasí s nepromlčitelností nároku, když v této věci existuje konstantní judikatura, která uvádí, že se nepromlčuje pouze vlastnické právo, promlčují se však nároky z něj odvozené. Počátek promlčecí doby nelze vázat na vydání plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. st.-27/09, neboť vývoj judikatury nemá na hmotněprávní nároky a jejich promlčení vliv. Žalovaná nesouhlasí ani s tím, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy nebo že by nebyla vznesena řádně. Vzhledem k tomu navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 30. července 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (uveřejněné pod č. C 12 774 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
V posuzovaném případě dovolatel rozporuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 (uveřejněného pod č. C 12 342 v Souboru), o tom, že se nárok na náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného promlčuje.
Z ustálené rozhodovací praxe soudů vyplývá, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného je majetkovým nárokem závazkového charakteru (§488 a násl. obč. zák.), který podléhá promlčení podle §100 odst. 2 obč. zák. Promlčecí lhůta přitom počíná běžet dnem omezení vlastnického práva, nikoliv až dnem účinnosti plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 27/09, protože právní posouzení skutkově existujícího nároku je pro běh promlčecí doby nerozhodné [srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011 (uveřejněný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proti tomuto rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 1896/12 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 (uveřejněné pod č. C 12 342 v Souboru), proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/2013 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 (uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. IV. ÚS 2272/2013 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Žalobce se sice snaží tyto závěry zpochybnit, ale jeho argumentace je nepřiléhavá.
V první řadě není pravdou, že by se náhrada za omezení vlastnického práva nepromlčovala v důsledku toho, že se nejedná o nějaké „běžné“ majetkové právo, ale právo vyplývající přímo z Listiny.
Ústavní soud v usnesení ze dne 1. června 2000, sp. zn. I. ÚS 131/2000 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), dovodil, že „ačkoliv je vlastnické právo vskutku v zásadě nepromlčitelné (§100 odst. 2 občanského zákoníku), náhrada (finanční) za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky. Právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým (§488 a násl. občanského zákoníku), a nikoliv právem věcným, a tudíž ani nemůže požívat ochrany, která je ústavně zaručena právu vlastnickému. Uvedený závěr ostatně potvrzuje i návrh k soudu, kterým se stěžovatelka (v postavení žalobkyně) domáhala zaplacení částky 50 000 Kč, a jenž tedy nesměřoval proti samotnému omezení vlastnického práva“ [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011 (uveřejněné pod č. C 9828 v Souboru)].
Skutečnost, že se promlčují i jiné nároky na finanční náhradu vyplývající ze zásahu do ústavně zaručeného práva ostatně potvrzuje i fakt, že i když se nepromlčuje právo na ochranu osobnosti, promlčuje se právo na přiměřené zadostiučinění v penězích za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti [srovnej rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 (uveřejněné pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolatel dále namítal, že judikatura Ústavního soudu se neustále vyvíjela.
S touto námitkou se nelze ztotožnit. I kdyby dovolací soud připustil nekonzistentnost judikatury Ústavního soudu, nic to nemění na tom, že promlčecí lhůta počíná běžet dnem omezení vlastnického práva, nikoliv až dnem účinnosti plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 27/09, protože právní posouzení skutkově existujícího nároku je pro běh promlčecí doby nerozhodné (viz judikatura uvedená výše).
Nelze souhlasit s tím, že námitka promlčení nebyla řádně uplatněna.
Jak vyplývá ze soudního spisu, žalovaná námitku promlčení uplatnila již ve vyjádření k žalobě ze dne 9. května 2011, přičemž ze zde použité formulace „žalovaná vznáší námitku promlčení žalobkyní uplatněného nároku na poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva v rozhodném období (1. ledna 2002 – 6. srpna 2003)“ je zcela zřejmé, že tato námitka byla vznesena řádně. Námitku promlčení potom žalovaná zopakovala i v dalším průběhu řízení, například ve vyjádření žalované ze dne 13. září 2012 či při jednání dne 1. listopadu 2012, přičemž soudy obou stupňů neměly pochybnosti o tom, vůči jakému nároku bylo promlčení vzneseno.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že „ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení“. Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura dovolacího soudu se závěrem, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 (uveřejněný pod č. C 1058 v Souboru)]. Obecně se vychází z toho, že ústavněprávně je ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. instrumentem, prostřednictvím něhož je třeba realizovat ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace práva. V nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, Ústavní soud uvedl, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 57/2011 (uveřejněný pod č. C 10 560 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě se soudy obou stupňů vznesenou námitkou promlčení řádně zabývaly, přičemž její neadekvátnost neshledaly. Soud prvního stupně uvedl, že „žalobce měl stejně jako ostatní pronajímatelé vědět, že otázku nájemného s jednotlivými nájemci lze řešit jen od zahájení soudního řízení o tomto nároku a za dobu předcházející je třeba se obrátit na stát. Nebylo proto třeba čekat až na pravomocné skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích proti nájemci žalobce“. Následně se s těmito závěry ztotožnil i odvolací soud a ani dovolací soud nemá soudům obou stupňů v posouzení souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy co vytknout. Je sice pravdou, že Česká republika jednala protiústavně, když dlouhodobou nečinností Parlamentu nepřijala zákon, kterým by došlo k deregulaci nájemného, ale žalobce se mohl se svým nárokem vůči státu obrátit na soud již dříve. Podle dovolacího soudu není přitom důvodu, aby žalobcem uplatněný nárok byl oproti ostatním peněžitým nárokům zvýhodňován tím, že by se nepromlčoval.
Shodnou argumentaci týkající se rozporu výkonu práva žalované s dobrými mravy při uplatnění námitky promlčení ostatně uplatnil dovolatel také v ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011 (R 18/2013), o níž rozhodl Ústavní soud v již výše zmiňovaném usnesení ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 1896/12, kterým ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Jelikož žalobci nebylo možné přisvědčit v tom, že by jím uplatněné argumenty odůvodňovaly odchýlení se od uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, Nejvyšší soud ve shodě s §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu