ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.826.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 826/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce DRUTEP, družstvo , se sídlem v Oseku, Jateční 229, IČO: 00029238, zastoupeného JUDr. Janem Michalcem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dobětická 10, proti žalované České republice – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové nám. 36, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 757/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2012, č. j. 14 Co 609/2011-261, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2012, č. j. 14 Co 609/2011-261, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. května 2011, č. j. 19 C 757/2009-236, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 242 o výměře 35 m2, parc. č. 243 o výměře 4 116 m2, parc. č. 241/1 o výměře 831 m2, parc. č. 241/2 o výměře 95 m2, parc. č. 244 o výměře 111 m2 a nemovitostí – průmyslový objekt na parc. č. 242 a průmyslový objekt na pozemku parc. č. 243 (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše zapsané na LV č. 60 000 (dříve LV č. 215 s návazností na LV č. 795) pro k. ú. N., obec Ú. n. L., okres Ú. n. L. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Podle soudu prvního stupně v řízení nevyšlo najevo, že by byl na žalobce coby nestátní socialistickou organizaci platně převeden národní majetek, neboť podle §15 vyhlášky č. 104/1966 Sb. nebyl takový převod přípustný. Na žalobce nebylo možné podle §12 vyhlášky č. 104/1966 Sb. převést ani správu národního majetku, neboť takové převody jsou přípustné jen mezi státními socialistickými organizacemi. Jelikož se jednalo o převod národního majetku do vlastnictví jiné než státní organizace mimo obvyklé hospodaření, měla být sjednána hospodářská smlouva podle §349 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „hospodářský zákoník“), o převodu vlastnictví, k čemuž nedošlo. Pokud byl právní úkon socialistickou organizací učiněn v rozporu s právním předpisem, pak byl neplatný a takovýmto úkonem nemohlo dojít ani k převodu správy národního majetku ani k převodu vlastnictví národního majetku.
Soud prvního stupně v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu zkoumal hospodářskou smlouvu ze dne 27. 5. 1968 (dále jen „předmětná hospodářská smlouva“) a korespondenci účastníků včetně znaleckého posudku v době před uzavřením smlouvy, a to také z hlediska projevu vůle účastníků obou smluvních stran, přičemž nedospěl k závěru, že by mezi účastníky byla uzavřena přesná a srozumitelná smlouva. Nedostatky v projevu vůle nelze zhojit korespondencí, která proběhla mezi smluvními stranami před uzavřením formulářové hospodářské smlouvy, protože dopisy svědčí o přípravném jednání mezi socialistickými organizacemi a o tom, že bude vypracována hospodářská smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitostem. I kdyby byla smlouva o převodu vlastnictví národního majetku na žalobce zákonem připuštěna, nemohla být korespondencí před uzavřením smlouvy vzhledem k absenci podstatných náležitostí platně uzavřena, předmět plnění a výše úplaty totiž nebyly mezi účastníky přesně a srozumitelně sjednány, nedošlo k souhlasným projevům vůle ohledně předmětu smlouvy. Nepodařilo se ani prokázat, že by žalobce akceptoval dopis žalované s nabídkou na uzavření smlouvy.
Co se týče vydržení, nemohl být žalobce podle soudu prvního stupně se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětné nemovitosti patří. Žalobce musel znát tehdy účinné zákony, a nemohl se tak domnívat, že by předmětné nemovitosti v důsledku porušení zákona mohl nabýt do vlastnictví. Nezákonný postup tak nemohl založit dobrou víru žalobce. Znění právní úpravy ve spojení s předmětnou hospodářskou smlouvou a korespondencí mezi účastníky nastolují právně relevantní a objektivní pochybnost o tom, že by předmětné nemovitosti patřily žalobci. Žalobce musel mít od počátku důvodnou pochybnost, přičemž ani neprokázal, že byl ve vztahu k titulu uchopení se držby v dobré víře; předmětná hospodářská smlouva a korespondence mezi účastníky před jejím uzavřením nejsou právním důvodem oprávněné držby. Dobrou víru nemohl dále založit zápis vlastnického práva do tehdejší evidence nemovitostí, neboť hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku nemohla být způsobilým podkladem pro změnu vlastnického práva v tehdejší evidenci nemovitostí. Dobrou víru nelze shledat ani v tvrzeních žalobce ohledně zřizování zástavního práva k předmětným nemovitostem, placení daně z nemovitostí, investic do oprav a rekonstrukcí objektu.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. září 2012, č. j. 14 Co 609/2011-261, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud sice akceptoval, že předmětnou hospodářskou smlouvou nemohlo dojít platně k převodu správy národního majetku, neboť podle tehdy platné právní úpravy nemohla právo hospodaření s národním majetkem nabýt nestátní organizace, ale od roku 1971 do roku 2009 byl žalobce na základě byť neplatné hospodářské smlouvy jako vlastník zapsán v evidenci nemovitostí vedené tehdejší geodézií a tento zápis následně převzal i příslušný katastrální úřad a žalobce s předmětnými nemovitostmi jako vlastními nakládal. Za popsané situace se odvolací soud zabýval projevem vůle účastníků a zkoumal, k čemu jejich vůle ve skutečnosti směřovala, přičemž dospěl k názoru, že vůle bezpochyby směřovala k uzavření hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví podle §69 odst. 3 hospodářského zákoníku, neboť jak vyplývá z korespondence účastníků před uzavřením smlouvy, vždy se hovořilo pouze a jen o převodu vlastnictví, za tím účelem byly i vypracovány dva znalecké posudky, přičemž ze samotné hospodářské smlouvy vyplývá, že k převodu došlo úplatně za částku 555 909,40 Kč, kdy tato cena zahrnovala i cenu pozemků. S ohledem na vzájemné jednání smluvních stran předcházející uzavření hospodářské smlouvy, jakož i skutečnost, že žalobce užíval dané objekty pro svou výrobu ještě před uzavřením smlouvy, se jednalo zřejmě o majetek pro státní organizace neupotřebitelný, proto bylo rozhodnuto, že bude převeden v souladu s §8 odst. 1 vyhlášky č. 104/1966 Sb. do vlastnictví jiné, v tomto případě družstevní organizace. Jelikož předmětná hospodářská smlouva nesplňovala všechny podstatné náležitosti smlouvy o převodu vlastnictví, a to především přesné určení převáděného majetku (u jednotlivých nemovitostí chybělo určení katastrálního území a obce, ve které se převáděné nemovitosti nacházely), byla předmětná hospodářská smlouva pro neurčitost neplatná. Žalobci i tehdejšímu Městskému národnímu výboru v Neštěmicích bylo ale bez pochyby známo, o jaké nemovitosti se jedná, když je žalobce užíval již před uzavřením hospodářské smlouvy. Ani tehdejší geodézie neměla pochybnosti o tom, které nemovitosti žalobce do vlastnictví získal, a vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem zapsala. Navíc pokud jde o pozemky, byl podle tehdy platné vyhlášky č. 104/1966 Sb. převod pozemků do vlastnictví jiných subjektů až na výjimky nemožný. Na předmětné nemovitosti vyhláškou stanovené výjimky nedopadaly, tudíž v rozhodné době nemohlo platně dojít k převodu předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobce. Nicméně žalobce s ohledem na to, že do celkové ceny nemovitostí byla zahrnuta i cena pozemků, se právem mohl domnívat, že mu byly platně převedeny do vlastnictví kromě budov i tyto pozemky. Podle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že po zhruba 40 let žalobce předmětné nemovitosti v rozsahu, v jakém na něho byly převedeny, užíval jako vlastník, a to na rozdíl od žalovaného, který po tuto dobu své vlastnické právo žádným způsobem nekonzumoval ani neuplatňoval.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobce byl v dobré víře, že mu předmětné nemovitosti vlastnicky patří, a to s ohledem na jednání účastníků před uzavřením hospodářské smlouvy, které bez pochyby směřovalo k uzavření kupní smlouvy, smlouvu přitom koncipoval městský národní výbor, u kterého se znalost zákona s ohledem na odborný aparát předpokládala. Dále zohlednil zaplacení částky 555 904,40 Kč, zapsání vlastnického práva pro žalobce do evidence nemovitostí, faktické nakládání žalobce s předmětnými nemovitostmi, placení daně z nemovitostí žalobcem, využívání těchto nemovitostí žalobcem pro svou výrobní činnost oproti absolutní nečinnosti žalovaného v tomto směru. Navíc provedením zápisu vlastnického práva v evidenci nemovitostí vyvolala tehdejší geodézie v žalobci právní omyl, že mu vlastnické právo k předmětným nemovitostem skutečně vzniklo. Tento právní omyl je omluvitelný, neboť byl vyvolán státním orgánem, u něhož žalobce jakožto držitel mohl důvodně předpokládat, že státní orgán zná právo. Podle odvolacího soudu by ani z pohledu právní jistoty účastníků nebylo žádoucí, aby po téměř 40 letech byl fakticky trvající a zápisem v katastru nemovitostí stvrzený vztah k nemovitostem negován argumentací, že předmětná hospodářská smlouva byla nyní shledána neplatnou. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 zdůrazňující ochranu dobré víry nového nabyvatele a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007, zdůrazňující, že je třeba vycházet i ze sociální a politické situace, jež panovala v době uvedeného převodu. V žádném případě proto nelze klást k tíži žalobce, že se v této právní úpravě nebyl schopen zorientovat, když toho nebyly schopny ani státní orgány a organizace. V rámci spravedlivého a nestranného rozhodování se proto odvolacímu soudu jevilo správným poskytnutí ochrany důvěře v právo, tedy že práva a povinnosti jednou projevenou vůlí ustavená, přičemž tato práva a povinnosti byly dlouhou dobu naplňovány a konzumovány, nelze zpochybnit pouze poukazem na to, že nabývací titul je neplatný a že tato skutečnost musela být žalobce známa. Jelikož byly naplněny i další znaky pro vydržení, žalobce vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Neztotožňuje se se závěry odvolacího soudu v otázce vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nýbrž naopak za správné považuje názory soudu prvního stupně. Žalobce neprokázal svou dobrou víru, že mu předmětné nemovitosti náleží. Předmětná hospodářská smlouva, uzavřená podle §347 hospodářského zákoníku, jasně hovoří o úplatném převodu správy, nikoli o převodu vlastnictví, a proto podle této smlouvy v žádném případě nemohlo dojít ke změně vlastnictví majetku státu, neboť takový převod by musel být uskutečněn podle §349 hospodářského zákoníku. O tom byl žalobce ostatně obeznámen, neboť s odkazem na §349 hospodářského zákoníku nabyl nemovitosti v obvodu Katastrálního pracoviště Teplice. Pokud by právní předchůdce žalobce uvedenou hospodářskou smlouvu posuzoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, nemohlo by mu ujít, že v předmětné hospodářské smlouvě se výslovně nejedná o převod do jeho vlastnictví, ale jen o převod správy. Žalobce tak sice mohl být subjektivně v dobré víře, nikoliv však v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, a nemohl se tak stát oprávněným držitelem a následně i vlastníkem předmětných nemovitostí vydržením. Další žalobcem tvrzené skutečnosti jsou pro posouzení věci nevýznamné. Na posouzení věci tak nemá vliv zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem do evidence nemovitostí, neboť k tomuto zápisu došlo před 1. 1. 1993. Tvrdí-li žalobce, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, musí své vlastnictví doložit bez ohledu na stav zápisu v katastru nemovitostí, a to způsobem uvedeným v §4 zákona č. 265/1992 Sb., neboť „jen dobrá víra ve stav zápisů v katastru nemovitostí nepostačuje k oprávnění práva k předmětu právního úkonu“, navíc dobrá víra podle §11 zákona č. 265/1992 Sb. nastává jen na základě zápisu učiněného po 1. 1. 1993. S ohledem na uvedené proto žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, neboť je podle něj z právního, společenského a sociálního pohledu nesprávné. Rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a obsahově vyčerpávající. Žalovaná se snaží přehodnotit, eventuálně i znehodnotit téměř čtyřicetileté řádné hospodaření žalobce s předmětnými nemovitostmi, což by ve svém důsledku mohlo negovat dřívější organizačně-ekonomické vazby (úvěry, investice atd.), a to vše za situace, kdy žalovaná prokazatelně dotčený majetek neevidovala a v podstatě o něm neměla ani vědomí. Zcela subjektivní je názor žalované, který staví na roveň myšlení vedení družstva „od času nabytí do změn právního postavení družstev z r. 1992 a který zcela zjevně naznačuje právní diletantismus úředních míst a institucí do r. 1991“. Pokud žalovaná polemizuje s nedostatkem dobré víry, je třeba odkázat na pojmový výklad dobré víry dosavadní judikaturou, jakožto subjektivního vjemu, což může být u každého jednotlivce odlišné, a proto je její posouzení věcí soudu. Žalobce má za to, že držbu prokázal, nakládal s věcí jako s vlastní. Pokud jde o „dobrou víru“, je dáno zákonem, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Žalovaná ani jednou větou nenaznačila, jak by si projev dobré víry představovala ona, přičemž co jiného než čtyřicetileté řádné hospodaření s věcí při zajišťování výdělečné činnosti společnosti a obživy zhruba 60 lidí dobrou víru prokazuje. Po nabytí účinnosti zák. č. 265/1992 Sb. nemělo tehdejší vedení žalobce žádný důvod opětovně evidovat svůj majetek, neboť oprávněně žalobce byl v dobré víře, že tento majetek koupil a vlastní. Je nedůstojné ze strany soudu prvního stupně, pokud naznačuje neseriózní jednání vedení žalobce po r. 1991. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje dovolání odmítnout.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k vydržení vlastnického práva mělo dojít před 1. lednem 2014 a před 1. lednem 2014 bylo o tomto nároku odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. září 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je podle obsahu dovolání uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona)“.
Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Ústavní soud v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, body 17 a 18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že „důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. října. 2003 (N 117/31 SbNU 57) nebo nález sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. listopadu 2004 (N 169/35 SbNU 289)]. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné“.
V nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), Ústavní soud potom uvedl: „Z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) (v podstatě) osvědčí určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje – jak učinil Nejvyšší soud v dané věci (a posléze i odvolací soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu) – že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.“
Nejvyšší soud se následně přihlásil k tomu, že je třeba uvedené závěry Ústavního soudu brát v potaz při posuzování splnění podmínek vydržení vlastnického práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010 (uveřejněné pod č. C 11 038 v Souboru) rozsudek ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012 (uveřejněný pod č. C 12 253 v Souboru) nebo rozsudek ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012 (uveřejněný pod č. C 12 459 v Souboru)]. V rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011 (uveřejněném pod č. C 12 236 v Souboru), potom Nejvyšší soud vyložil, že i s přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )].
V usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1068 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě žalobce a žalovaná vyjednávali o odprodeji předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobce, přičemž jak dovodily soudy obou stupňů, k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví nedošlo. Žalobce společně se žalovanou uzavřeli předmětnou hospodářskou smlouvu, na jejímž základě měl žalobce nabýt správu k předmětným nemovitostem. Na základě této smlouvy bylo potom do evidence nemovitostí vloženo vlastnické právo ve prospěch žalobce. Odvolací soud sice potvrdil, že k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví nedošlo a že předmětná hospodářská smlouva je neplatná, přesto však dospěl k závěru, že žalobce byl v dobré víře, a to na základě zápisu vlastnického práva do evidence nemovitostí.
Dovolací soud se s těmito závěry neztotožnil. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje [usnesení ze dne 2. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001 (uveřejněné pod č. C 158 v Souboru)]. Z uvedeného lze dovodit, že tím spíše jen na základě korespondence před uzavřením předmětné hospodářské smlouvy, která nebyla smlouvou o převodu vlastnictví, nelze dobrou víru žalobce dovozovat.
Dobrou víru dále nelze dovozovat ani z předmětné hospodářské smlouvy, jejímž předmětem byl převod správy národního majetku podle §347 hospodářského zákoníku a nikoliv převod vlastnictví. Pokud má totiž účastník hospodářské smlouvy o převodu správy věci náležející do národního majetku touto hospodářskou smlouvou nabýt věc do své správy, nemůže být v dobré víře, že se stal jejím vlastníkem. Z obsahu předmětné hospodářské smlouvy z ničeho nevyplývá, že by se mělo jednat o převod vlastnictví, naopak ve formuláři hospodářské smlouvy je opakovaně používán termín „správa národního majetku“, což je svým obsahem odlišné právo od práva vlastnického. I když smluvní strany před podpisem předmětné hospodářské smlouvy jednaly o tom, že má dojít k převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, nelze jen z této okolnosti bez dalšího podle dovolacího soudu dovozovat, že skutečnou vůli účastníků bylo převést předmětné nemovitosti do vlastnictví žalobce, jestli tomu obsah hospodářské smlouvy nijak nenasvědčuje. Lze totiž předpokládat, že smluvní strany jednají racionálně, tudíž vědí, jaké právní úkony činí a co je jejich obsahem, zvlášť když byl jednou ze smluvních stran stát. V tomto případě se podle dovolacího soudu proto nemůže jednat o omluvitelný právní omyl, neboť jak znění zákona, tak i znění předmětné hospodářské smlouvy bylo jednoznačné.
V této souvislosti dovolací soud připomíná rozsudek ze dne 17. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 2915/2007 (uveřejněný pod č. C 6527 v Souboru), v němž se již v minulosti dovolací soud zabýval problematikou, zda lze nabýt dobrou víru „zřetelem ke všem okolnostem“ na základě hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku. Dovolací soud v tomto rozsudku uvedl, že „proškrtání formuláře předmětné hospodářské smlouvy bylo provedeno v takovém rozsahu, že oběma účastníkům smlouvy muselo být objektivně zřejmé, že v daném případě nejde o převod vlastnictví, ale o převod správy národního majetku (§347 hospodářského zákoníku). O převodu správy se ostatně hovoří ve smlouvě i pod bodem 3. Z obsahu smlouvy nevyplývá nic pro závěr, že vůlí účastníků smlouvy byl převod vlastnictví a nikoli převod správy národního majetku. Na závěru o nedostatku dobré víry žalobce o tom, že mu věc patří, jako jednoho ze základních předpokladů nabytí vlastnictví vydržením, nemůže nic změnit jeho osobní přesvědčení o nabytí vlastnictví k předmětnému objektu, ani další jím vznesené námitky v dovolání“. Tyto závěry jsou zcela použitelné i v předmětné věci.
Dobrou víru „se zřetelem ke všem skutečnostem“ potom nezakládá skutečnost, že do evidence nemovitostí bylo zapsáno vlastnické právo ve prospěch žalobce, a to z toho důvodu, že tento zápis byl učiněn zjevně nesprávně a že žalobce byl seznámen se všemi okolnostmi, které vkladu vlastnického práva do evidence nemovitostí předcházely. Dobrou víru ve správnost zápisu do evidence nemovitostí, u níž navíc neplatila ani materiální publicita, přitom nelze upřednostnit před vlastnickým právem žalované.
V této souvislosti dovolací soud upozorňuje na rozsudek ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 2460/2012 (uveřejněný na www.nsoud.cz ), v němž Nejvyšší soud vážil na jedné straně vlastnické právo žalobkyně (v daném případě České republiky) a na druhé straně právo trvalého užívání, které bylo nesprávně zapsáno do katastru nemovitostí ve prospěch žalované (v daném případě akciové společnosti). Dovolací soud následně dovodil, že je třeba upřednostnit vlastnické právo žalobkyně před právem, které bylo nesprávně zapsáno do katastru nemovitostí, neboť jednak právo trvalého užívání nemohlo být na žalovanou převedeno a především pak žalovaná byla seznámena o okolnostech doprovázejících vklad vlastnického práva, neboť právo trvalého užívání k nemovitostem bylo vloženo do jejího základního kapitálu. I tyto závěry se v zobecňující rovině prosadí i v souzené věci.
Dobrou víru „vzhledem ke všem okolnostem“ nelze potom dovozovat ani ze skutečností, že žalobce užíval předmětné nemovitosti po dobu 40 let, platil za předmětné nemovitosti daně a používal předmětné nemovitosti k zajištění úvěrů, neboť nemohou překlenout absenci právního titulu, jak vyžaduje výše uvedená judikatura. Tyto skutečnosti by mohly svědčit toliko ve prospěch mimořádného vydržení, nicméně mimořádné vydržení nebylo za účinnosti občanského zákoníku z r. 1964 možné, připuštěno je až od 1. ledna 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Vytýká-li potom odvolací soud žalované, že se o předmětné nemovitosti po dobu 40 let nestarala, je třeba zdůraznit, že vlastnické právo je nepromlčitelné (§100 odst. 2 obč. zák.). Pokud se pak žalovaná o své vlastnické právo nestarala, vystavovala se riziku, že o své vlastnické právo může při naplnění všech zákonných požadavků vydržením přijít. Žalobce však svou dobrou víru „se zřetelem ke všem okolnostem“ podle dovolacího soudu neprokázal.
Na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007 (uveřejněný C 5583 v Souboru) a nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 9, str. 323), které dopadají na jinou problematiku. První rozhodnutí se vztahuje na odevzdání národního majetku do trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku a na následný převod majetku na základě §14 zákona č. 290/2002 Sb., druhé rozhodnutí potom řeší nabytí vlastnického práva od tzv. neoprávněného.
Dovolací soud závěrem upozorňuje na jistou argumentační rozpornost v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud na jednu stranu dovozuje absolutní neplatnost předmětné hospodářské smlouvy pro její neurčitost, a výslovně tuto neurčitost vztahuje k úvaze, kdy danou hospodářskou smlouvu považuje za smlouvu o převodu vlastnictví na žalobce, na druhou stranu uvádí, že stranám bylo zřejmé, o které nemovitosti v předmětné hospodářské smlouvě šlo. Pokud by přitom byla předmětná hospodářská smlouva skutečně pro neurčitost absolutně neplatná (kdyby vycházel dovolací soud z přístupu pro žalobce nejpříznivějšího), uplatnily by se závěry obsažené v usnesení ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), podle něhož „pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě neurčité smlouvy, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci. Je tomu tak proto, že právní úkon musí být určitý (§37 odst. 1 občanského zákoníku); pokud smlouva tomuto požadavku nevyhoví, musejí účastníci předpokládat, že nevyvolá zamýšlené právní důsledky, neboť jestliže je písemná smlouva o převodu nemovitostí objektivně neurčitá, je neplatná podle §37 občanského zákoníku i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. Držba, které se nabyvatel na základě takové smlouvy ujme, není oprávněná a nemůže vést k vydržení věci, a to ani v případě, že držitel je přesvědčen, že věc mu patří“. S těmito právními závěry se posléze ztotožnil i dovolací soud, jak je patrno například z rozsudku ze dne 7. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 1347/2009 (dostupného na www.nsoud.cz ).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu