ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4450.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4450/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně obchodní společnosti BORNETA a.s., se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Holešovká 1499, PSČ 768 61, identifikační číslo osoby 27716848, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému P. Š., zastoupenému JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, 1. Máje 283/15, o zaplacení 2,781.520,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13 Cm 125/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2014, č. j. 5 Cmo 323/2013-479, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.909,60 Kč k rukám jeho zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, č. j. 13 Cm 125/2010-428, zamítl žalobu na zaplacení částky 2,781.520,22 Kč s blíže vymezeným příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci, které učinil soud prvního stupně. Žalobkyně tvrdila, že jako objednatel uzavřela (prostřednictvím svého zástupce pana B. P.) s žalovaným jako zhotovitelem v roce 2008 ústní smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně. Na základě této smlouvy žalobkyně předala žalovanému částku v celkové výši 3,194.400,- Kč, avšak žalovaný měl provést práce a dodávky jen v hodnotě 1,702.604,- Kč. Příslušný rozdíl ve výši 1,491.794,- Kč uplatňovala žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. Dále uplatňovala nárok na náhradu škody pro porušení povinnosti ze smlouvy o dílo ve výši 1,289.724,22 Kč, neboť dílo bylo dle žalobkyně provedeno vadně. Soudy nižších stupňů však dospěly k závěru, že pokud byla platně uzavřena smlouva o dílo na rekonstrukci předmětné nemovitosti, nebyla tato uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným, neboť jednání pana B. P. s žalovaným ohledně rekonstrukce nemovitosti nelze považovat za jednání na účet žalobkyně, protože z ustanovení §15 obch. zák. nelze dovodit oprávnění pana B. P. (jakožto předsedy dozorčí rady žalobkyně) činit za žalobkyni takovéto právní úkony, a současně pan B. P. neprokázal žalovanému, že v této věci jednal jako zmocněnec žalobkyně. Nadto, z žalobních tvrzení a provedených důkazů soudy dovodily, že smlouva o dílo ve smyslu §536 a násl. obch. zák. platně uzavřena nebyla, neboť žalobkyně neprokázala na jakém provedení určitého díla a jaké ceně se s žalovaným dohodla. Konečně, z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by žalobkyně zaplatila žalovanému částku 3,194.400,- Kč, jak tvrdila, nýbrž soudy nižších stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaný obdržel čtyři zálohové platby po 400.000,- Kč od B. P. a dále 84.400,- Kč a 170.000,- Kč (celkem tedy 1,854.400,- Kč). Z provedeného dokazování vyplývá, že peněžní prostředky, které žalovaný obdržel, odpovídají vyúčtovaným pracím na nemovitosti. Žalovanou tvrzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému ve výši 1,491.716,- Kč tak nebyl soudy nižších stupňů shledán důvodným, neboť žalovaná neprokázala, že by tyto peněžní prostředky žalovanému poskytla. Pokud jde o požadovanou náhradu škody, soudy neshledaly porušení smluvní povinnosti žalovaným, neboť mezi účastníky řízení platná smlouva uzavřena nebyla, a nadto, žalobkyně dle vlastních tvrzení doposud žádné náklady na odstranění nestandardně provedených prací – které dle žalobních tvrzení představovaly vzniklou škodu – nevynaložila, a proto jí zatím žádná škoda ani vzniknout nemohla. Odvolací soud se s tímto posouzením ztotožnil a napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly doposud v rozhodování dovolacího soudu řešeny, a současně se svým rozhodnutím odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uvádí dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), který dále rozvádí v tom smyslu, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za překvapivé, neboť je přesvědčena, že pokud soudy dospěly k závěru, že ze strany žalobkyně byla uhrazena částka 1.854.000,- Kč, měly postupovat dle zásad vydání bezdůvodného obohacení a zkoumat, jaká je hodnota rekonstruovaného domu před a po rekonstrukci provedené žalovaným, a z rozdílu strany vypořádat. Odkazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 2766/2009 nebo sp. zn. 32 Odo 872/2004 s tím, že v případě hodnot vynaložených na cizí nemovitost, je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž rozdíl mezi hodnotou domu před adaptací a po ni (zhodnocení nemovitosti). Dovolatelka dále namítá, že soudem prvního stupně nebyla řádně poučena dle §118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že nároky z vadného plnění není možné z důvodu neplatnosti smlouvy uplatňovat z titulu náhrady škody, ale je třeba vycházet z pravidel o vydání bezdůvodného obohacení. Dovolací soud nesprávně posoudil otázku procesního práva, zda je možné uplatnit odvolací námitky proti postupu soudu prvního stupně, který dovolatelku řádně nepoučil dle §118a odst. 2 o. s. ř. Dle dovolaní odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, čímž nesprávně posoudil otázku procesního práva, neboť porušil ustanovení §132 o. s. ř. Dovolatelka také napadá závěr odvolacího soudu, že pan B. P. jako předseda dozorčí rady dovolatelky nebyl oprávněn za ni jednat ve věci rekonstrukce předmětné nemovitosti pouze na základě ustanovení §15 obch. zák. Odvolací soud dle dovolatelky pochybil, pokud ohledně zmocnění pana P. dovolatelkou uvedl, že tento nepředložil žalovanému plnou moc, ani jej nijak o svém zmocnění neinformoval, a tedy nebyly naplněny podmínky §32 odst. 1 obč. zák., neboť je tento závěr v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozhodnuté ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 26 Cdo 2335/2003, nebo 33 Odo 1585/2006). Z uvedených důvodů navrhuje dovolatelka, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že navrhl jeho odmítnutí a dovolatelka aby byla zavázána k úhradě nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ze skutkových zjištění soudu, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že v průběhu jednání o rekonstrukci předmětné nemovitosti pan B. P. žalovaného nijak neinformoval o tom, že jedná jako zástupce žalobkyně, a ani nenamítal uvedení svého jména a příjmení na vystavených pokladních stvrzenkách. Nelze proto ničeho vytknout odvolacímu soudu, když dovodil, že v projednávané věci je třeba aplikovat §35 odst. 1 obč. zák., neboť ustálená rozhodovací praxe vychází ze závěru, že založení účinků přímého zastoupení předpokládá vedle objektivně daných znaků přímého zastoupení a plné moci dále to, aby zmocněnec s třetí osobou jako takový jednal jménem zastoupeného, "způsobem zjevným a za jejího alespoň konkludentního souhlasu", s tím, že celý kontext jednání zmocněnce a třetí osoby je obrácen k zastoupenému (zmocniteli) jakožto ke smluvní straně. Jinak řečeno, zastoupení je tehdy přímé, jestliže třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem - zmocněncem. (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1994 sp. zn. 7 Cdo 23/92, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit č. 5, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 25 Cdo 631/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy ročník 2000, sešit č. 9, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, které je – stejně jako další citovaná rozhodnutí – dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Odkaz dovolatelky na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu není přiléhavý, neboť ta ačkoliv nevyžaduje, aby plná moc byla součástí písemného vyhotovení smlouvy, konstantně uvádí, že ze smlouvy musí být patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem (§32 odst. 1 obč. zák.) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 2335/2003). Požadavek, aby z jednání bylo patrno, že osoba jedná za jiného jako jeho zástupce, se však uplatní též v souvislosti se zákonným zastoupením dle §15 obch. zák. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. je založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, pod číslem 49, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1517/2010, či ze dne 25. ledna 2010, sp. zn. 23 Cdo 5181/2009). V takto ustaveném rámci nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, pokud dospěl k závěru, že předseda dozorčí rady není pouze na základě §15 obch. zák. oprávněn jednat za obchodní společnost ve věci rekonstrukce nemovitosti, neboť dozorčí rada akciové společnosti primárně dohlíží na výkon působnosti představenstva a vykonává kontrolní pravomoci.
Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení věci nejsou významné ani námitky dovolatelky týkající se nesprávného způsobu určení výše bezdůvodného obohacení, neboť aktivní věcná legitimace žalobkyně v řízení není dána (ačkoliv odvolací soud v této souvislosti hovoří o pasivní legitimaci žalovaného, je z kontextu zjevné, že jde o zřejmou chybu v psaní, přičemž pravý smysl je dovolatelce – jak vyplývá z obsahu dovolání – znám). K tomuto dovolací soud odkazuje na svoji rozhodovací praxi, dle které (srov. např. rozsudek ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněný pod č. 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004; nebo rozsudek ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004) „spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci; to platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní či pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy.“ Citovaný závěr dovolacího soudu obstál i v rovině ústavněprávní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, sv. 47, č. 156).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky směřující k nedostatečnému poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolací soud již ve svých dřívějších rozhodnutích judikoval, že podle §118a odst. 2 o. s. ř., je soud povinen žalobce vyzvat, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a poučit jej o způsobu doplnění i o následcích nesplnění výzvy, jestliže je toho pro odlišný náhled soudce na právní kvalifikaci uplatněného nároku zapotřebí. To ovšem neznamená, že soud je povinen poučit žalobce též o tom, že může uplatnit obdobný či zcela jiný nárok, než který popsaným způsobem skutkově vymezil. Takové poučení týkající se hmotného práva by bylo v rozporu se zákonem, tj. s ustanovením §5 o. s. ř., podle nějž soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a se zásadou rovnosti účastníků řízení (blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002). Současně dovolací soud uvádí, že určující pro vymezení předmětu řízení je právní nárok, kterého se účastník svými skutkovými tvrzeními dovolává. Tvrzením se rozumí vylíčení rozhodujících skutečností, které jsou podstatné pro posouzení věci podle hmotného práva, přičemž žalobce musí vylíčit skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, v tom smyslu, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 25 Cdo 629/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135). Za situace, kdy žalobkyně požadovala částku 1,491.794,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť tvrdila, že šlo o přeplatek oproti pracím provedeným na základě smlouvy o dílo, nebylo důvodem zamítnutí žaloby v tomto rozsahu jiné právní posouzení učiněné soudem, který shledal tuto smlouvu neplatnou, nýbrž skutečnost, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že tyto peněžní prostředky žalobkyně žalovanému vůbec neposkytla. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné či rušené smlouvy ve smyslu §457 obč. zák. přesahuje skutkový základ sporu vymezený žalobkyní, a nelze proto považovat za pochybení soudu, pokud ji o této možnosti nepoučil dle §118a odst. 2 o. s. ř.
Jsou-li součástí námitek dovolatelky k nesprávnému hodnocení důkazů a ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu tvrzení, že skutková zjištění soudu nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, nebyl těmito námitkami uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu