ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.253.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 253/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. J. , zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 17/2007-185, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2013, č.j. 28 Co 178/2013-217, takto:
Dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2013, č.j. 28 Co 178/2013-217, ohledně 207.000,- Kč s příslušenstvím a do měnícího výroku ohledně 7.050,- Kč s příslušenstvím se odmítá ; v měnícím výroku, jímž byla žaloba ohledně 1.017.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku se rozsudek zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované pojišťovně podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů plnění v celkové výši 1.587.050,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) a nákladů znaleckého posudku s tím, že při dopravní nehodě dne 17. 8. 2004 utrpěl těžká zranění, a to nejen v oblasti fyzické (omezená hybnost končetin), ale především v oblasti psychické, avšak žalovaná jako pojistitel provozovatele vozidla odpovědného za škodu uhradila jen část uplatněného nároku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č.j. 23 C 17/2007-185, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.231.050,- Kč a z částky 502.050,- Kč úrok z prodlení, dále zamítl žalobu ve výši 336.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu; rozhodl též o povinnosti žalované uhradit soudní poplatek. Soud zjistil, že při dopravní nehodě utrpěl žalobce těžká zranění, když řidič autobusu při odbočování z vedlejší silnice na hlavní nedal přednost v jízdě po hlavní silnici jedoucímu osobnímu vozidlu, které řídil žalobce. Žalovaná pojišťovna, u níž byl provozovatel autobusu pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, uspokojila nároky žalobce v částce 234.000,- Kč. V projednávané věci byly vypracovány znalecké posudky MUDr. Bašteckým a MUDr. Noskem před podáním žaloby a revizní posudky Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) a psychiatrem MUDr. Procházkou. Podle posudku IPVZ, který hodnotil následky somatické i psychické, činí ohodnocení ZSU 4.250 bodů plus 50% navýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), tedy celkem 6.375 bodů. V posudku IPVZ byla hodnocena též položka 016, stejně jako v posudku MUDr. Procházky. Tuto položku ve výši 1.000 bodů s 50 % navýšením bylo proto třeba odečíst. Po tomto odečtu činilo bodové ohodnocení dle posudku IPVZ 4.875 bodů. Znalec z oboru psychiatrie MUDr. Procházka ohodnotil ZSU 1.200 body a neshledal důvody pro zvýšení dle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. V rámci celého soudního řízení bylo bodové ohodnocení ZSU stanoveno znalci na celkem 6.075 bodů představující částku 725.000,- Kč, doplatek za ZSU (po odečtu dosavadního plnění) tak činil 495.000,- Kč. Soud se též zabýval požadavkem žalobce na zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky o dvojnásobek a konstatoval, že přiměřené a vzhledem k podobným případům proporčně vyrovnané je navýšení o jednonásobek. Soud v této souvislosti zdůraznil, že žalobce je od svých 23 let vystaven zdravotním následkům, které jej z mnoha činností přímo vyřazují, jeho zdravotní stav vyžaduje opakované ambulantní léčení, pobírá částečný invalidní důchod, ke kterému si zvýšeným pracovním úsilím snaží přivydělávat v truhlářské dílně svého bratra.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č.j. 28 Co 178/2013-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně 207.000,- Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1.024.050,- Kč s příslušenstvím zamítl, dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení státu tak, že jejich výše činí 31.342,- Kč, výrok o soudním poplatku změnil tak, že jeho výše činí 10.350,- Kč a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Soud vyšel z lékařských posudků, podle nichž žalobce utrpěl při dopravní nehodě vícečetná zranění s kontuzí mozku, zlomeninou lebky a poraněním páteře, zlomeninu paže a stehenní kosti, otevřený pneumotorax s krvácením do dutiny hrudní a zhmoždění jater. Po několikaměsíční hospitalizaci absolvoval rehabilitační pobyt a je stále v psychiatrické a psychologické péči. Od roku 2010 poklesla míra jeho pracovní schopnosti o 40 % a je schopen vykonávat soustavně výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na duševní schopnosti, v menším rozsahu a intenzitě, v kratším úvazku a především jednoduché opakující se práce. Odvolací soud dovodil, že za stavu, kdy trvalé a nepříznivé následky škody na zdraví z hlediska somatického jsou u žalobce hodnoceny jako lehká omezení hybnosti a rozsáhlé jizvy základním počtem bodů 1.250 s doporučením o navýšení o 50 %, tj. na 1.875 bodů, jeví se spravedlivé, aby i trvalé a nepříznivé následky škody na zdraví z hlediska psychiatrického, hodnocené jako dvě duševní poruchy (položky 013 a 016) základním počtem bodů 1.200, byly navýšeny o 50 %, tj. na 1.800 bodů. Soud vyšel z úvahy, že právě zjištěné psychické následky jsou rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní činnosti, a tudíž i uplatnění žalobce v životě a ve společnosti. Nepřisvědčil však soudu prvního stupně ohledně zvýšení odškodnění ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky, jelikož nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovní a mimořádné a zvlášť těžké následky ho podstatně omezily, případně vyloučily z uplatnění v životě rodinném, společenském nebo kulturním. Uzavřel, že žalobci náleží odškodnění za ZSU v základním počtu bodů 2.450 ve výši 294.000,- Kč s 50% navýšením na 441.000,- Kč. Odvolací soud nepřisvědčil požadavku žalobce na úhradu výdajů za jím předložený lékařský posudek MUDr. Bašteckého v částce 7.050,- Kč, neboť tento posudek nemohl být v řízení použit za situace, kdy vyvolal důvodné pochybnosti o správnosti hodnocení ZSU, a soud prvního stupně proto ustanovil v řízení nového znalce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud nezapočítal do bodového ohodnocení ZSU položku 014, která byla hodnocena znaleckým ústavem IPVZ, s odůvodněním, že její hodnocení vylučuje posudek MUDr. Procházky z oboru psychiatrie. Namítá, že v tomto případě jde o neurologické hodnocení provedené znaleckým ústavem, do kterého by neměl psychiatr zasahovat, neboť projevy tohoto následku, a tedy dopady na život žalobce jsou jiné než u položky 016, která je správně hodnocena z hlediska psychiatrického. Nesouhlasí též se závěrem, že nejsou splněny podmínky pro zvýšení odškodnění ZSU ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky, a uvádí, že následky dopravní nehody na jeho zdraví jej podstatně omezují a v některých případech přímo vylučují z uplatnění v životě rodinném, společenském, sportovním a kulturním. Má za to, že napadené rozhodnutí není v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když v jeho případě došlo k nevratnému a trvalému poškození zdraví, spočívajícímu v omezení funkčnosti jednoho z nejvýznamnějších orgánů v lidském těle – mozku. Pochybení odvolacího soudu též spatřuje v zamítnutí jeho žaloby na úhradu za znalecký posudek MUDr. Bašteckého; vynaložený náklad – s ohledem na další dokazování – považuje za účelný a potřebný k prokázání svého nároku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně a žalobci přizná náhradu nákladů řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítla výtky dovolatele, jež směřují proti hodnocení důkazů soudem, konkrétně k hodnocení důkazů znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a znalce MUDr. Procházky, a nikoli k právnímu posouzení věci. Označila námitky dovolatele směřující proti nezahrnutí položky 014 do celkového bodového ohodnocení ZSU za zcela liché. Za správný označila závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny podmínky pro navýšení ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky, jelikož v případě žalobce nezanechalo závažné zranění žádné trvalé následky, které by bylo možno hodnotit jako těžké a neomezuje ho zásadním způsobem v životních činnostech. Dovolání žalobce shledává nedůvodným a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je do měnícího výroku o věci samé (s dále uvedenou výjimkou) přípustné podle §237 o. s. ř. a je i důvodné, jelikož odvolací soud se při výkladu §7 odst. 3 vyhlášky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ačkoli ve vztahu k potvrzujícímu výroku ohledně částky 207.000,- Kč s příslušenstvím není k podání dovolání subjektivně legitimován. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Uvedeným výrokem nebyla žalobci žádná újma na jeho právech způsobena, naopak tímto rozhodnutím bylo jeho nároku vyhověno, a žalobce tedy nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu, též pokud jím byla žaloba zamítnuta ohledně dílčího nároku na náhradu nákladů znaleckého posudku ve výši 7.050,- Kč, v tomto rozsahu je však dovolání vzhledem k výši tohoto nároku nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výhrady dovolatele směřují dále mimo jiné k tomu, že odvolací soud nezapočítal do bodového ohodnocení ZSU položku 014 obsaženou v posudku IPVZ.
Bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění je závislé na posouzení intenzity poškození zdraví, jež je úzce spjato s odbornými (lékařskými) závěry znalce; je tak svojí povahou závěrem skutkovým. Otázka, zda některé položky dle přílohy vyhlášky jsou zahrnuty v bodovém hodnocení položek jiných či nikoliv, je v konečném důsledku právní otázkou, jejíž řešení přísluší soudu; na druhé straně toto právní posouzení je závislé na skutkovém zjištění, do jaké míry jsou zdravotní následky vyjádřené v jednotlivých položkách zahrnuty již v následcích vyjádřených v jiných položkách, což je otázkou odbornou, jejíž zodpovězení přísluší znalci. Soud nemůže přezkoumávat odborné závěry znalce, znalecké posudky však je povinen hodnotit z toho hlediska, zda jejich závěry jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000).
Odvolací soud nezapočítal do bodového ohodnocení položku 014 (jiné organické duševní poruchy), kterou zahrnul do svého posudku znalecký ústav (IPZV), nikoli však MUDr. Procházka. Odvolací soud zde vycházel z revizního znaleckého posudku MUDr. Procházky (č.l. 146), který se ztotožnil se závěrem znaleckého posudku MUDr. Bašteckého a z diagnostického hlediska uzavřel, že u žalobce nejsou charakteristické jiné organické duševní poruchy a že ty příznaky, které IPZV zařadil pod položku 014, je přiléhavější podřadit pod položku 013 (postkomoční, dle MUDr. Procházky správně postkontuzní syndrom). Jde o hodnocení položek svou povahou náležející do odbornosti psychiatra, v provedených skutkových zjištěních nemá oporu tvrzení dovolatele, že jde o hodnocení z hlediska neurologického, ostatně ve znalecké komisi zpracovávající posudek IPZV žádný neurolog nebyl a členka komise MUDr. Vítková při výslechu před soudem vypověděla, že posouzení intenzity organických syndromů (mezi něž patří i postkontuzní syndrom, jak vysvětlil ve svém posudku MUDr. Procházka) nepřísluší neurologovi, ale psychiatrovi. Je tak zcela zřejmé, že není opodstatněna námitka dovolatele, že odvolací soud chybně nezahrnul do odškodnění ZSU i položku 014 ohodnocenou IPZV 1.000 body s 50% navýšením.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolací soud, a potud shledává dovolání přípustným a důvodným, v úvaze odvolacího soudu o výkladu podmínek pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky.
Pro určení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení podle §6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, neboť již odškodnění v základní výměře určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje samo o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Názor omezující mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění pouze na případy, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné, byl v soudní praxi postupně překonán (srov. citované stanovisko), i nadále však platí, že musí jít o zvlášť výjimečné případy mimořádného zřetele hodné ve shora vyloženém smyslu.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Při této úvaze soud zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005. Při posuzování přiměřenosti náhrady za ZSU je potřebné, aby obdobné případy byly posuzovány obdobně a rozdílné případy rozdílně. Dovolací soud koriguje úvahu odvolacího soudu o naplněnosti relativně neurčité hypotézy, je-li zjevně nepřiměřená. To nastává zejména tehdy, když v rozporu s obdobnými případy, kdy předpoklady mimořádného zvýšení byly shledány, dospěje odvolací soud k závěru, že tyto předpoklady dány nejsou.
Nejvyšší soud se v rámci své rozhodovací činnosti (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010) zabýval skutkově srovnatelným případem, kdy poškozená utrpěla úraz ve věku 27 let s trvalými nevratnými fyzickými následky amputace prstů na nohou, poúrazovými psychickými obtížemi a byla shledána částečně invalidní. V uvedeném případě dovolací soud přisvědčil soudu odvolacímu, že jím stanovený dvojnásobek základní náhrady při bodovém ohodnocení 5.775 bodů je přiměřený. Porovnávané případy se tak shodují nejen v obdobné výši bodového ohodnocení za ZSU, ale zejména v rozsahu omezení dosavadních aktivit a způsobu života. Byť v obou případech poškození nebyli po úrazu zcela vyloučeni z dosavadního pracovního, kulturního ani rodinného života, a mohou tyto činnosti vykonávat se značným omezením, a to jak po stránce fyzické v porovnávaném případě, tak po stránce psychické v případě projednávaném, není dle judikatury dovolacího soudu vyloučeno mimořádné zvýšení náhrady i v těchto případech méně závažných, byť jen v menším rozsahu.
Za srovnatelný naproti tomu nelze považovat případ řešený v dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 273/2005, zejména proto, že v uvedené věci bylo poškození zdraví žalobce i následky pro jeho společenské (zejména profesní a rodinné) uplatnění závažnější (žalobce ve věku 22 let se stal plně invalidním a „došlo k výraznému omezení a v určitém směru k úplné ztrátě jeho možností plnohodnotně se zařadit do společnosti“).
Ani žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 864/2010, není přesvědčivou oporou pro jeho procesní stanovisko o nedůvodnosti dovolání. V případu tímto rozsudkem řešeném totiž soudy nižších stupňů vycházely ze skutkových zjištění (jimiž byl vázán i soud dovolací), že poškozené bylo 28 let (byla tedy starší než žalobce), nebyla vyřazena z výkonu dosavadního povolání, nedošlo ke změně její pracovní schopnosti ani k invaliditě (na rozdíl od žalobce v projednávané věci), její somatické poškození bylo již s ohledem na ohodnocení 700 body méně závažné než poškození žalobce, ani nebyla vyřazena z rodinného a společenského života (na rozdíl od žalobce měla již rodinu – manžela a děti) a její kulturní, sportovní či jiné zapojení před úrazem nebylo na vysoké úrovni (pokud to tvrdila v dovolání, nemohl k tomu dovolací soud přihlédnout).
Předpokladem zvýšení odškodnění ZSU dle §7 odst. 3 vyhlášky není zvýšení bodového ohodnocení znalcem dle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (viz citované stanovisko Cpjn 203/2010), neboť medicínská hlediska odůvodňující takové zvýšení jsou jiná, než hlediska významná pro aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky. Z téhož důvodu není rozhodující, že většina somatických postižení byla znalci hodnocena jako lehká.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobce trpí trvalou a již léčebně neovlivnitelnou duševní poruchou, která se projevuje zvýšenou duševní unavitelností, sníženou schopností koncentrace, poruchami paměti, zvýšenou iritabilitou (podrážděností), emoční labilitou, sníženou frustrační tolerancí a změnami osobnosti projevujícími se sociálním stažením, nedůvěřivým postojem k okolí, sensitivní vztahovačností, pocity méněcennosti, trvalým pocitem života na okraji společnosti, neschopností se radovat a pokleslou náladou. Přes dlouhodobou psychologickou a psychiatrickou péči se jeho stav nelepší. Z hlediska somatického trpí omezením dýchacích pohybů, omezením hybnosti páteře, loketního kloubu a kolenního kloubu, má rozsáhlé jizvy na těle. Nemůže se plnohodnotně zařadit do pracovního procesu, je částečně invalidní. Zásadní význam pro úvahu o mimořádném zvýšení má věk poškozeného v době úrazu, a ten svědčí jednoznačně pro zvýšení náhrady (23 let). Důvodný je také poukaz žalobce, že byl poškozen jeden z nejdůležitějších tělesných orgánů – mozek; lze si samozřejmě představit i závažnější poškození mozku, to však je již záležitostí úvahy o míře zvýšení náhrady. Ve svém souhrnu (vzhledem k tomu, že před nehodou byl žalobce zdráv) nasvědčují uvedené okolnosti ve prospěch závěru o existenci důvodů pro (byť nikoli výrazné) zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky.
Odvolací soud však bez bližšího odůvodnění uzavřel, že podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU neshledal, a přitom se nezabýval dalšími okolnostmi významnými pro posouzení věci z hlediska srovnání aktivit žalobce před úrazem a po něm, ač soud prvního stupně v tomto směru relevantní skutková zjištění učinil (z výpovědí matky žalobce a svědka J. Č. a ze zprávy soukromého detektiva Bc. D. S.).
Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl naplněn, proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek v měnícím výroku o věci samé i v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku zrušil (§243e odst. 1, odst. 2, věta třetí, o. s. ř.) a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedeném rozsahu odmítl podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) a c) o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu