ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2680.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 2680/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně A. H. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, ul. 28. října 851/26, proti žalovanému městu Stod, se sídlem úřadu ve Stodě, náměstí ČSA 294, IČO 00257265, o uložení povinností a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 187/2012-59, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 56 Co 424/2013-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 13. května 2013, č. j. 10 C 187/2012-59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému městu odstranit pronikání vlhkosti do jejího rodinného domu, a to provedením konkrétních prací (předláždění, přespádování a odvodnění zadlážděné komunikace pro pěší a úplným dokončením dlážděné plochy této komunikace ve všech stycích s objektem č. p. 304 a doplnění stávající konstrukce této komunikace o vzduchovou izolaci), a dále uložení povinnosti odstranit závady způsobené na jejím rodinném domu pronikáním vlhkosti provedením vnitřních a venkovních stavebních oprav domu nebo zaplatit částku 215.402,- Kč, která podle rozpočtu Ing. J. Ž. odpovídá výši vzniklé škody. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný jakožto investor provedl na základě stavebního povolení rekonstrukci chodníků, která byla zkolaudována 18. 6. 2008. Žalobkyně je vlastnicí rodinného domu, který přímo sousedí s rekonstruovanou komunikací. Vzlínáním vlhkosti a doprovodnými jevy vznikla na nemovitosti škoda, kterou žalobkyně vyčíslila podle odborného odhadu na 215.402,- Kč. Z podání žalobkyně ze dne 17. 11. 2008 adresovaného žalovanému vzal soud za prokázané, že již tohoto dne žalobkyně věděla o vzniklé škodě a o tom, kdo ji způsobil, a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody (provedením opravy jejího domu nebo peněžitým plněním) je promlčen, neboť žaloba byla podána dne 1. 8. 2012, tedy až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák., která skončila 17. 11. 2010. Pokud se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému odstranit pronikání vlhkosti do její nemovitosti, a to provedením konkrétních opatření, soud dovodil, že v případě imisí, kdy škoda již vznikla a nadále se zvyšuje, prostředkem ochrany je uložení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení podle §127 odst. 1 obč. zák., nikoliv postup dle ustanovení §417 odst. 2 obč. zák., které poskytuje preventivní ochranu poškozenému v případě, že vznik škody teprve hrozí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 56 Co 424/2013-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalobkyně se domáhala, aby žalovaný odstranil pronikání vlhkosti do jejího domu a aby mu bylo uloženo provedení konkrétních opatření, avšak preventivní ochrana podle §417 odst. 2 obč. zák. slouží k zamezení vzniku škody a náleží poškozenému tedy tehdy, kdy vznik škody teprve hrozí. Jestliže však již došlo k neoprávněnému zásahu, je prostředkem ochrany proti imisím uložení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení podle §127 odst. 1 obč. zák. a je pak již na povinném, jaká konkrétní opatření provede, aby splnil uloženou povinnost a zamezil tak ohrožování výkonu práv sousedního vlastníka. Dle žalobních tvrzení škoda již vznikla, pokračuje a nadále se zvyšuje, prostředkem ochrany je tedy v daném případě žaloba podle §127 odst. 1 obč. zák. Nárok žalobkyně na náhradu již vzniklé škody uvedením do původního stavu nebo zaplacením částky 215. 402,- Kč je promlčen, neboť byl uplatněn až po uplynutí dvouleté promlčecí doby, která počala plynout v listopadu 2008; počátek běhu subjektivní promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy se poškozený prokazatelně dozvěděl o odpovědném subjektu a kdy má k dispozici údaje o skutečnostech rozhodných pro vyčíslení výše škody v penězích, není přitom rozhodné, zda si např. prostřednictvím znalce nechal provést vyúčtování a zda a kdy mu bylo toto vyčíslení sděleno. Námitka promlčení není v daném případě v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný, byť veřejnoprávní subjekt, má v civilním sporném řízení rovné postavení se žalobkyní, tedy i stejná procesní práva a povinnosti. Žalobkyně svým aktivním přístupem v rámci správního řízení prokázala dlouhodobou povědomost o vzniklé škodě na svém majetku, a pokud své nároky řádně a včas neuplatnila u soudu, nelze to přičítat k tíži žalovaného. Pro vznesení námitky promlčení nejsou předepsány žádné formální náležitosti, pouze z projevu musí být patrno, že se příslušný subjekt promlčení dovolává.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení otázky počátku běhu promlčecí doby, formulace námitky promlčení, vymezení pojmu vážného ohrožení dle §417 odst. 2 obč. zák. a dokazování listinou. Popisuje průběh řízení a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2001, podle nějž dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Za nesprávný považuje závěr soudu, že jejím podáním ze dne 17. 11. 2008 v průběhu stavebního řízení počala běžet subjektivní promlčecí doba, neboť o tom, že jí byla škoda způsobena stavbou komunikace, se dozvěděla až z posudku znalce ze dne 20. 4. 2011 a konkrétní výši škody pak až z podání znalce z června 2012. Subjektivní promlčecí doba počala proto běžet v červnu 2012 a žaloba byla podána včas. Dále namítá, že námitka promlčení nebyla uplatněna řádně, když byla formulována tak, že „žalovaný podává proti žalobě paní A. H. námitku promlčení…“, a soud nesprávně vyložil ust. §417 obč. zák. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3968/2009 o tom, že pro aplikaci §417 obč. zák. musí žalobce prokázat, že mu hrozí vážná škoda a musí jít o ohrožení aktuální a skutečně hrozící, dovolatelka dovozuje, že dokázala ohrožení vážnou škodou, podle posudku znalce je její dům za stávajícího stavu v horizontu několika let v ohrožení existence, avšak nalézací soud se existencí vážného ohrožení nezabýval. Dále namítá, že soud zatížil řízení vadou, když vycházel z jejího podání ze dne 17. 11. 2008, které mělo být obsahem spisu oboru stavebního a dopravního Městského úřadu Stod, tímto podáním však nebyl proveden důkaz a ani nebylo navrženo k důkazu, což je v rozporu s výkladem k dokazování v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1880/2009. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř.
Problematika vztahu žaloby na ochranu vlastnického práva podle §127 obč. zák. a žaloby podle §417 odst. 2 obč. zák. byla opakovaně řešena v publikované judikatuře (např. zpráva o zhodnocení rozhodování soudů sp. zn. Cpj 203/86, publikovaná pod R 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zpráva sp. zn. Cpj 57/71 publikovaná pod R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozhodnutí publikovaná pod R 65/1972 a R 2/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 4, pod C 383, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 259/2001, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1160/2005, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 822/2008).
V daném případě imise vyvolané stavebními úpravami provedenými na pozemku sousedícím s domem žalobkyně způsobily na jejím domě nepříznivé následky, po úpravě pozemků žalovaného z nich prosakuje vlhkost, která poškozuje dům žalobkyně, na její nemovitosti vznikla škoda a pokračujícím pronikáním vlhkosti se tato škoda může a zřejmě bude v budoucnu nadále zvyšovat. Stavební práce, které má žalovaný podle návrhu žalobkyně provést, mají směřovat k odstranění pokračujícího pronikání vlhkosti ze sousedního pozemku, aby již nadále nedocházelo k nadměrnému vlhnutí domu žalobkyně. Žalovanému jako vlastníku sousedního pozemku však nelze uložit povinnost ochránit dům souseda, tedy povinnost odstranit pronikání vlhkosti do domu žalobkyně, jak se žalobkyně domáhala, nýbrž jeho povinností může být toliko zamezit, aby se z jeho vlastního pozemku šířila vlhkost a pronikala do okolních nemovitostí jiných vlastníků. Pokud soudy dospěly k závěru, že k zabránění trvajícím imisím lze vlastníkovi pozemku uložit povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, k čemuž slouží tzv. negatorní žaloba ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák., je jejich právní názor v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání není z tohoto důvodu podle §237 o. s. ř. přípustné. Způsob, jakým má být dosaženo výsledku, tedy jaké konkrétní práce mají být provedeny, je pak na žalovaném.
Namítá-li dovolatelka, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že její dům je za stávajícího stavu v horizontu několika let v ohrožení své existence, nenamítá nesprávné právní posouzení, tedy omyl v aplikaci práva, nýbrž nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění, což však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Prokázání tvrzeného vážného ohrožení je otázkou skutkovou nikoliv právní.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že by odvolací soud nesprávně vyložil námitku promlčení uplatněnou žalovaným, a že tato námitka byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud a ostatně i soud prvního stupně správně vyložily právní úkon, jímž byla vznesena námitka promlčení, podle jeho obsahu a smyslu. Během řízení bylo zřejmé, že žalovaný námitku promlčení vznesl ve vztahu k právu uplatněnému žalobou, nikoli k právu podat žalobu. V řízení pak nebyly shledány žádné takové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž se podání posuzuje podle svého obsahu a uplatnění námitky promlčení může být v rozporu s dobrými mravy jen ve zvlášť vymezených případech (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97, a ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, publikovaná v časopise Soudní judikatura č. 5 a 6, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003, popř. ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4126/2010, a judikaturu v nich uvedenou).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah, přičemž není třeba, aby znal výši škody přesně (např. na základě odborného posudku). Postačuje, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Okolnost, zda a kdy si poté vyžádá od odborníka vyčíslení výše škody, není rozhodující, pro podání žaloby postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále stanovisko sp. zn. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014).
Právní názor, z něhož odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí, plně respektuje uvedenou judikaturou dovolacího soudu a nelze přisvědčit dovolatelce, že rozhodné skutkové okolnosti zakládající odpovědnost žalovaného se dozvěděla teprve z vyčíslení výše škody v posudku znalce.
Dovolatelka rovněž vytýká vadu řízení spočívající v tom, že důkaz listinou, z níž je dovozován počátek běhu promlčecí doby (podání žalobkyně ze dne 17. 11. 2008 adresované Městskému úřadu Stod) nebyl v řízení před soudem řádně proveden. Nejde o námitku nesprávného právního posouzení, nýbrž vady řízení, což však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani nejde o řešení právních otázek, které by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu