ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.4169.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 4169/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí , IČO 00006947, se sídlem Praha 1, Letenská 15, proti žalovanému Ing. J. O. , zastoupenému JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem se sídlem Brno, Jeřábkova 5, o 5.336.270,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1636/2004, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2013, č. j. 17 Co 336/2011-250, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2013, č. j. 17 Co 336/2011-250, se ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3.820.985,- Kč s příslušenstvím, a v nákladových výrocích II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala náhrady škody ve výši 5.336.270,60 Kč s příslušenstvím, kterou žalovaný způsobil svým jednáním, kdy jako jednatel společnosti TOP Břeclav spol. s r.o. (dále jen „Společnost“) spáchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku a trestný čin poškozování věřitele, v důsledku čehož nebyla Společnost schopna splnit svůj závazek z kupní smlouvy č. 451/92-I uzavřené dne 14. 12. 1992 (dále jen „Kupní smlouva“) s právním předchůdcem žalobkyně - Fondem národního majetku ČR (dále jen „FNM“). Za uvedenou trestnou činnost byl pravomocně odsouzen.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, č.j. 17 Co 336/2011-250, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 2. 2011, č.j. 14 C 1636/2004-192, ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 3.820.985,- Kč s příslušenstvím, co do částky 1.515.285,60 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako jednatel Společnosti podepsal dne 14. 12. 1992 Kupní smlouvu s FNM, kterou byl Společnosti prodán majetek za kupní cenu 5.050.980,- Kč, jež měla být placena ve splátkách. Následně začal podnikat kroky k založení nové společnosti a bez rozhodnutí a souhlasu valné hromady Společnosti vložil veškerý její majetek (včetně majetku zakoupeného od FNM) do nově založené společnosti TOP-Šohaj, s.r.o., čímž zcela paralyzoval vlastní výrobu a další činnosti Společnosti, která tak nebyla schopná splnit svůj závazek z Kupní smlouvy. Zaplacena byla pouze první splátka kupní ceny ve výši 1.010.190,- Kč a dále byla žalobkyni v konkursním řízení vyplacena částka 219.799,- Kč. S odkazem na rozsudek v trestní věci (§135 odst. 1 o. s. ř.) soud uzavřel, že jsou naplněny všechny zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – v příčinné souvislosti s jeho zaviněným protiprávním jednáním vznikla žalobkyni škoda spočívající v nesplaceném zůstatku kupní ceny za prodaný majetek. Způsobení škody lze přičítat pouze žalovanému a nikoli jiným osobám nebo snad poškozené. Nedošlo ani k promlčení nároku žalobkyně - právní předchůdce žalobkyně prostřednictvím pověřeného zaměstnance uplatnil nárok na náhradu škody v přípravném řízení již dne 14. 9. 1995. Pověřený zaměstnanec byl k tomuto úkonu zmocněn v souladu s tehdy účinnými právními předpisy. V částce 1.515.285,60 Kč, představující nezaplacené úroky ze splátek kupní ceny sjednané v čl. IV Kupní smlouvy, byla žaloba zamítnuta z důvodu neurčitosti předmětného smluvního ujednání, a tudíž jeho absolutní neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák. Úrok z prodlení z přisouzené částky byl přiznán od 16. 2. 1996, jak požadovala žalobkyně, když se žalovaný nejpozději dne 31. 10. 1995 dozvěděl prostřednictvím sdělení obvinění a seznámení s výsledky vyšetřování, že je po něm požadována náhrada škody, což lze považovat za kvalifikovanou výzvu k náhradě škody. Prodlení žalovaného tak lze dovozovat již od listopadu roku 1995. Důvody hodné zvláštního zřetele pro přiměřené snížení náhrady škody podle §450 obč. zák. dány nejsou, a to s přihlédnutím k okolnostem vzniku škody ve spojení se skutečností, že žalovaný způsobil škodu protiprávním jednáním naplňujícím znaky skutkových podstat dvou trestných činů, z nichž jeden byl trestným činem úmyslným.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním jak žalobkyně, tak žalovaný.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), neobsahuje však všechny zákonné náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž dovolání musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za splněné, když pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části nepostačuje (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, uveřejněných na webových stránkách Ústavního soudu. Dovolatelka však vymezení přípustnosti zcela pomíjí a stran této obligatorní náležitosti dovolání neuvádí nic. Konkrétní otázku hmotného či procesního práva splňující kritéria §237 o. s. ř. pak nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Jestliže je zmiňován rozpor posouzení otázky účelnosti právního zastoupení s judikaturou Ústavního soudu, nejedná se o žádný z taxativně vymezených důvodů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
Z obsahového hlediska tak dovolání žalobkyně nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v zákonné lhůtě odstraněn (241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z ustanovení §243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele k odstranění vad dovolání nevyzývá.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalovaného.
Žalovaný napadá rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 3.820.985,- Kč s příslušenstvím. Dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci a z důvodu porušení základních lidských práv a svobod. Přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s některými stěžejními důkazy a neprováděl hodnocení důkazů v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 244/2004 a 33 Odo 1191/2003), skutková zjištění jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Soud se nevypořádal s listinným důkazem – rozvahou Společnosti ke dni 31. 12. 1993 a vyvodil nesprávné skutkové závěry z výpovědi svědka R. Š. Z uvedených důkazů vyplývá, že Společnost měla dostatečný majetek ke splácení svého dluhu, toto splácení však již žalovaný nemohl ovlivnit, jelikož byl dne 26. 11. 1993 odvolán z funkce jednatele. Mezi škodou a jednáním žalovaného tedy chybí příčinná souvislost. Dále soud nesprávně vyhodnotil výpověď svědkyně A. K. z pohledu její hodnověrnosti a pravdivosti, jelikož její výpověď je v rozporu s dalšími důkazy a právě tato svědkyně mohla být spoluodpovědná za vzniklou škodu. Soudy tedy hodnotily důkazy v rozporu s §132 o. s. ř. a zároveň neprovedly důkazy navržené žalovaným, jakož se i nevypořádaly s jeho námitkami. Z tohoto pohledu je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Žalovaný se necítí být vinen ze spáchání trestných činů, za které byl odsouzen. Soud v rozporu s judikaturou (R 27/1979) nezkoumal spoluzavinění žalobkyně a zároveň nesprávně posoudil odpovědnost za škodu nové jednatelky A. K. a majoritní společnice A. G. Obě porušily svou prevenční povinnost, když nová jednatelka na základě pokynů majoritní společnice přivedla Společnost do konkursu, ačkoliv Společnost byla v plusu a dluh vůči žalobkyni mohl být uhrazen z úvěru. Žalovaný dále považuje nárok žalobkyně za promlčený, jelikož nebyl řádně uplatněn v trestním řízení. Nárok na náhradu škody v trestním řízení totiž uplatnil zaměstnanec FNM JUDr. Č., na základě plné moci podepsané jedním členem výkonného výboru FNM, ačkoliv čl. 7 odst. 5 Statutu FNM stanovil, že k udělování plné moci k zastupování Fondu se vyžadují podpisy dvou členů výboru, z nichž jedním musí být vždy podpis předsedy či místopředsedy. Uplatnění škody v trestním řízení tedy nebylo platně učiněno a samotná plná moc navíc vůbec neobsahovala zmocnění k uplatnění škody. Nárok je promlčen zcela jistě alespoň v částce 1.515.294,- Kč, neboť se jednalo o poslední splátku, která v době uplatnění nároku poškozeným v trestním řízení ještě nebyla splatná. Nárok na úroky z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalobkyně na těchto úrocích získá více, než by činily úroky z prodlení z nezaplacené kupní ceny. Žalovaný dále navrhuje, aby dovolací soud otázku úroků z prodlení z náhrady škody posoudil tak, že nárok na úrok z prodlení vzniká poškozenému až okamžikem právní moci odsuzujícího trestního rozsudku nebo okamžikem právní moci rozvrhového usnesení v konkursním řízení, resp. tehdy, kdy poprvé bylo jisté, v jaké výši škoda vznikla. Dále žalovaný namítá, že se soud dostatečně nezabýval důvody pro případné snížení náhrady škody podle §450 obč. zák., a to především v rozsahu, v jakém byla škoda způsobena z nedbalosti. V této otázce poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 1 Cz 29/90) i Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 2954/11). V pozici starobního důchodce není žalovaný nikdy schopen uhradit škodu, která včetně příslušenství činí více než 16.000.000,- Kč. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že žalovaný pouze opakuje svou argumentaci z předchozího průběhu řízení. K námitce promlčení odkazuje na své předešlé vyjádření a důkazy, které soudy správně vyhodnotily.
Dovolání žalovaného bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Rozhodné hmotné právo se pak podává z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Žalovaným uplatněné námitky z velké části nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Pokud žalovaný zpochybňuje hodnocení důkazů a skutkových závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, a z provedených důkazů dovozuje odlišné skutkové závěry, tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci. Jestliže žalovaný namítá nesprávné právní posouzení otázky příčinné souvislosti, spoluzavinění poškozeného a zavinění škody jinými osobami, činí tak prostřednictvím vlastních skutkových závěrů, odlišných od skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Stejně tak tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, údajná nepřezkoumatelnost rozhodnutí a nevypořádání se s některými důkazy nepředstavují právní posouzení věci. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Namítá-li žalovaný, že se necítí být vinen ze spáchání trestných činů, za něž byl odsouzen, přehlíží, že podle §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Soud v občanskoprávním řízení je vázán odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení i v otázce zavinění, tj. tím, zda se odsouzený dopustil jednání, jímž způsobil škodu a jež je zároveň trestným činem, úmyslně nebo z nedbalosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, nebo ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/99), což může mít význam pro použití moderačního práva soudu dle §450 obč. zák. (viz dále).
Výše uvedené námitky tudíž nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (nepodléhajícího dovolacímu přezkumu), že se FNM dozvěděl o škodě a škůdci dne 25. 3. 1994, následně uplatnil svůj nárok v trestním řízení (v rámci přípravného řízení dne 14. 9. 1995) a po jeho pravomocném skončení (3. 6. 2004) podal v přiměřené lhůtě civilní žalobu na náhradu škody (19. 9. 2004), dovodil, že nárok žalobkyně není promlčen, posoudil odvolací soud žalovaným vznesenou námitku promlčení nároku na náhradu škody v souladu s konstantní judikaturou,
Pokud poškozený uplatní nárok na náhradu škody v rámci trestního řízení (adhezní řízení) tak, že je z něj patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje, má takové uplatnění za následek stavení běhu promlčecí doby podle §112 obč. zák. Jestliže pak po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené době podá návrh na uspokojení tohoto nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i nadále přerušen (podrobně k uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení viz např. zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení) projednané v plénu bývalého Nejvyššího soudu dne 22. 2. 1967 - Pls 3/6 a publikované pod číslem III/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem Nejvyššího soudu ČSR dne 5. 12. 1979, Pls 2/79, publikovanou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, publikované pod C 4282 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), nebo rozsudek ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, Soubor C 12278).
Jestliže žalovaný dovozuje promlčení nároku žalobkyně na základě námitky neplatně udělené plné moci pro uplatnění náhrady škody v trestním řízení, tato námitka mu zjevně nepřísluší. Nedostatky v oprávnění zástupce totiž přísluší namítat pouze a výhradně tomu, za koho takový zástupce jedná (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 5 Cmo 283/2001, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2002, str. 87). Stejně tak překročení zákonného zmocnění jednající osoby vyplývající z §20 odst. 2 obč. zák. se může dovolávat pouze ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinností vyplývajících z jednání stanovena - tedy právnická osoba, za kterou zákonný zástupce jednal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Odo 1441/2006). V tomto případě by tedy příslušela námitka nedostatku oprávnění zmocněnce (zaměstnance) jednat jménem zmocnitele (zaměstnavatele) žalobkyni, respektive jejímu právnímu předchůdci - FNM. V případech tzv. nezmocněného jednatelství pak právo obecně umožňuje zmocniteli schválit právní úkony učiněné nezmocněným jednatelem, a to jak v rovině hmotněprávní (§33 odst. 2 obč. zák.), tak v rovině procesněprávní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 5, ročník 1997, pod číslem 36). V daném případě bylo po celou dobu jednáno se zaměstnancem FNM jako s oprávněným zmocněncem na základě udělené plné moci a nevyvstala žádná pochybnost o oprávněnosti jeho zastupování. Takovou pochybnost neměl ani trestní soud, jenž považoval nárok na náhradu škody v adhezním řízení za řádně uplatněný, což implicitně vyplývá i z toho, že poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za takového stavu nelze po žalobkyni případně jejím právním předchůdci rozumně požadovat, aby výslovně schvalovala jednání svého zaměstnance či dokládala jeho oprávnění jednat, nicméně i z konkludentního jednání FNM, nejpozději z podání občanskoprávní žaloby, by bylo lze dovodit schválení uplatnění náhrady škody v trestním řízení zaměstnancem. Zdůraznit je také třeba skutečnost, že plná moc je pouze jednostranný právní úkon zmocnitele osvědčující existenci smluvního vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem (dohody o zmocnění). I případné neplatné udělení plné moci tedy samo o sobě neznamená neexistenci vztahu zastoupení mezi zmocněncem a zmocnitelem. Zkoumat případnou (ne)platnost udělené plné moci je tudíž nadbytečné.
Další v dovolání vznesenou námitkou je nesprávné právní posouzení úroku z prodlení z náhrady škody.
Dovolací soud se k uvedené otázce v minulosti opakovaně vyjadřoval a dovodil, že doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem, a nebyla-li ani dohodnuta, platí podle ustanovení §563 obč. zák., že dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Na splatnosti tohoto závazku (dluhu) nemění nic tzv. pariční lhůta, tj. v soudním rozhodnutí stanovená lhůta ke splnění uložené povinnosti (§160 o. s. ř.), která je lhůtou procesní, a jejímž uplynutím nastává vykonatelnost rozsudku (§161 o. s. ř.). Osoba odpovědná za škodu (dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu) se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána, a od následujícího dne může poškozený požadovat úroky z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013). Pokud nebyl škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a prodlení počíná druhého dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen. V trestním řízení lze pak splatnost odvozovat od okamžiku, kdy se obviněný dozvěděl o uplatněném nároku na náhradu škody, např. při seznámení s výsledky vyšetřování či doručením obžaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, Soubor C 7825, dále tzv. zhodnocení NS SSR ze dne 25. 11. 1976, sp. zn. Pls 2/76, publikované pod číslem 27/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 11 To 154/92, publikovaný pod číslem 23/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo též rozsudek ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, Soubor C 4023). Soud je však i v otázce časového vymezení požadavku na zaplacení úroku z prodlení vázán žalobním návrhem, jejž nemůže překročit (§153 odst. 2 o. s. ř.).
Otázku úroku z prodlení z náhrady škody tedy odvolací soud posoudil v souladu se stávající judikaturou, pokud považoval seznámení žalovaného s výsledky vyšetřování za kvalifikovanou výzvu k náhradě škody (dne 31. 10. 1995) a úrok z prodlení přiznal v souladu s návrhem žalobkyně ode dne 16. 2. 1996.
Není důvodu se od výše uvedeného judikatorně konstantního řešení jakkoliv odchylovat. Výše zákonného úroku z prodlení nemůže sama o sobě zakládat rozpor s dobrými mravy, jak se domnívá žalovaný, pokud se odvíjí od objektivní délky prodlení žalovaného se zaplacením dlužné náhrady škody. Nepřípadný je také odkaz žalovaného na srovnání výše úroku z prodlení z dlužné částky s výší hypotetického úroku z prodlení ze sjednané kupní ceny spolu s tvrzením, že žalobkyně obdrží na náhradě škody vyšší částku, než by bývala byla obdržela na základě Kupní smlouvy. Žalovaný totiž zcela pomíjí, že úrok z prodlení je pouhým příslušenstvím nároku na náhradu škody, a to příslušenstvím sankční povahy, jehož existence i výše je závislá na absenci dobrovolného plnění ze strany dlužníka (škůdce). Je nutné taktéž zdůraznit, že nelze zaměňovat nárok na náhradu škody s nárokem (pohledávkou) ze smlouvy, jež byla škůdcem zmařena. V případě škody způsobené nedobytností pohledávky ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, publikovaný pod číslem 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tato otázka tedy taktéž nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Dovolání žalovaného je však přípustné podle §237 o. s. ř. a taktéž důvodné co do námitky nesprávného právního posouzení předpokladů pro snížení náhrady škody podle §450 obč. zák. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek přezkoumal (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a došel k závěru, že se odvolací soud v této otázce vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
Smyslem tzv. moderačního práva soudu je zmírnění dopadu odpovědnosti za škodu na škůdce tam, kde by uložení povinnosti v plném rozsahu představovalo s přihlédnutím ke všem okolnostem přílišnou tvrdost. Východiskem uvedeného ustanovení je úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, kdy došlo k neúmyslnému způsobení škody, by uložení povinnosti nahradit škodu v plném rozsahu bylo v rozporu s preventivními i reparačními účinky odpovědnosti za škodu, jakož i principy spravedlnosti. Hlediska, která citované ustanovení uvádí, jsou pouze příkladmá, soud proto může v odůvodněných případech aplikovat moderační právo s adekvátním odůvodněním i z jiných či dalších hledisek bez ohledu na to, zda tento způsob snížení byl některým z účastníků řízení navržen. Zákon tedy nestanoví kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 691/2006, Soubor C 5797). Na druhou stranu však lze zákonem označená hlediska bezpochyby považovat za typická, nejčastější a zpravidla nejpodstatnější pro případnou moderaci. Protože smyslem moderačního práva je především odstranění tvrdosti dopadu povinnosti k náhradě škody do poměrů osoby, která za ni odpovídá, důvodně zákon zmiňuje výslovně i její majetkové poměry tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala, co v konkrétním případě lze po škůdci spravedlivě požadovat. Při stanovení výše náhrady škody je totiž třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit škodu neměla pro škůdce doživotní likvidační následky, resp. aby mu neznemožňovala vést snesitelný a lidsky důstojný život (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4506/2008, Soubor C 9722, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, uveřejněný na webových stránkách Ústavního soudu).
Škodu nelze snížit podle poslední věty §450 obč. zák. pouze v případě, když byla způsobena výlučně úmyslným jednáním. Pokud však byla škoda způsobena částečně úmyslným a částečně nedbalostním jednáním, lze v části způsobené nedbalostí škodu přiměřeně snížit. Jestliže způsobenou škodu nelze v konkrétním případě dělit z hlediska toho, v jakém rozsahu byla způsobena úmyslně a v jakém z nedbalosti, je přiměřené snížení náhrady škody taktéž možné (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 1 Cz 29/90, publikovaný pod číslem 50/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen R 50/1991).
V daném případě došel odvolací soud k závěru, že důvody hodné zvláštního zřetele pro přiměřené snížení náhrady škody podle §450 obč. zák. dány nejsou, a to s přihlédnutím k okolnostem vzniku škody ve spojení se skutečností, že žalovaný způsobil škodu protiprávním jednáním naplňujícím znaky skutkových podstat dvou trestných činů, z nichž přinejmenším jeden byl trestným činem úmyslným. Odvolací soud se však nezabýval otázkou, zda jednání, jímž žalovaný způsobil škodu, jejíž náhrada je předmětem tohoto řízení, bylo jednáním pouze úmyslným, či jen zčásti úmyslným a zčásti (v jakém rozsahu) nedbalostním, a dále vůbec nezvažoval majetkové poměry žalovaného. Obecný odkaz na blíže neupřesněné okolnosti, za jakých ke škodě došlo, není nikterak konkretizován. Obecně lze způsobení škody trestným činem jistě považovat za legitimní důvod svědčící pro nesnížení náhrady škody, za daných okolností však uvedená skutečnost nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti moderačního práva soudu, pokud samozřejmě není škoda způsobená výlučně úmyslným trestným činem, kdy moderace není možná, a soud proto vůbec nezvažuje, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Při posouzení otázky, zda škoda byla způsobena pouze úmyslně, anebo zčásti úmyslně a zčásti z nedbalosti, je třeba vyjít z odsuzujícího trestního rozsudku (viz výše zmíněný rozsah vázanosti tímto rozsudkem dle §135 odst. 1 o. s. ř.) a přihlédnout k tomu, že pokud byl žalovaný – ve vztahu k jednání způsobivšímu škodu FNM jako právnímu předchůdci žalobkyně – uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném v době činu), je třeba vzít v úvahu, že v základní skutková podstatě (odst. 1 a 2) jde o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3 tr. zák.), k naplnění kvalifikované skutkové podstaty dle odst. 3 (způsobení značné škody) postačí zavinění z nedbalosti (§6 tr. zák.), není ovšem vyloučeno, že v konkrétním případě byla i tato škoda způsobena úmyslně. Je-li prokázán úmysl pouze ve vztahu k základní skutkové podstatě, zatímco škoda v rozsahu přesahujícím hranici zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu byla způsobena jen z nedbalosti, není vyloučeno snížení náhrady škody ve vztahu k té části škody, jež byla způsobena z nedbalosti. Nelze však snížit část náhrady škody odpovídající těm následkům, k nimž směřoval úmysl škůdce (srov. mutatis mutandis citovaný judikát R 50/1991).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud však existenci uvedených vad neshledal. Námitka nevypořádání se s důkazem – rozvahou Společnosti k datu 31. 12. 1993 – není důvodná, neboť odvolací soud odkazuje v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 6) na skutková zjištění soudu prvního stupně, který uvedený důkaz hodnotil v souvislosti s důkazy dalšími (především svědeckou výpovědí R. Š.) ve smyslu §132 o. s. ř. Nejedná se tedy o vadu řízení v podobě opomenutého důkazu, ale o volné hodnocení důkazů (jež nepodléhá dovolacímu přezkumu), se kterým se žalovaný pouze neztotožňuje. Rozhodnutí taktéž netrpí (s výše uvedenou neúplností úvahy o moderačním právu) žalovaným tvrzenou nepřezkoumatelností (k tomu, kdy lze rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej v napadeném rozsahu bez jednání zrušil (§243a odst. 1 věta první a §243e odst. 1 o. s. ř.) spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud posoudí a řádně odůvodní, zda jsou splněny předpoklady pro snížení náhrady škody podle §450 obč. zák., zejména se v tomto směru vypořádá s otázkou zavinění žalovaného na způsobení škody a s jeho majetkovými poměry. Dovolací soud dále zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nepředjímá, zda jsou v projednávaném případě předpoklady pro moderaci náhrady škody dány. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu