ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.652.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 652/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. E. , zastoupeného JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 65, proti žalované H. K. , zastoupené JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Prvního pluku 320/17, o 765.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 207/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, č.j. 25 Co 229/2014-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 14.132,80 Kč k rukám JUDr. Magdy Rothové, advokátky se sídlem Praha 8, Prvního pluku 320/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody, jež spočívá ve ztrátě jeho členských práv a povinností v bytovém družstvu spojených s právem nájmu bytu vyvolané podvodným jednáním žalované. Požadoval částku 765.000,- Kč, když svou pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 3.440.000,- Kč odpovídající obvyklé ceně členských práv a povinností v družstvu započetl proti pohledávce žalované z nesplacené půjčky ve výši 2.675.000,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2014, č.j. 25 Co 229/2014-216, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 4. 2013, č.j. 18 C 207/2010-162, jímž byla žaloba zamítnuta, a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě zfalšovaného podpisu žalobce a jeho ověření převedla jeho členská práva a povinnosti v bytovém družstvu nejprve na sebe a poté na třetí osobu, za což byla pravomocně odsouzena pro trestný čin podvodu a poškozování cizích práv. Na straně žalované shledal (s odkazem na pravomocný trestní rozsudek) naplnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Při zjišťování výše škody vyšel ze znaleckého posudku Ing. Jana Beneše, který určil obvyklou cenu členských práv a povinností ke dni 21. 10. 2004 v částce 2.400.000,- Kč (alternativně ke dni 1. 7. 2006 v částce 2.530.000,- Kč). Jelikož pohledávka žalované vůči žalobci z nesplacené půjčky převyšuje vzniklou škodu, byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení soud rozhodl na základě kritéria úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem ke vzájemným vztahům mezi účastníky neshledal důvody pro postup podle §150 o. s. ř.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které směřuje „proti všem výrokům“ rozsudku. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení označených otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že ve způsobu a podmínkách stanovení výše vzniklé škody napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud zcela vyřešena. Namítá porušení základních lidských práv a svobod (práva na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu), porušení zásady spravedlivého procesu, rovnosti účastníků a volného hodnocení důkazů, vyloučení koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. a pochybení při hodnocení dobrých mravů. Uvádí, že soudy legalizovaly výnos žalované z trestné činnosti. Napadá hodnocení důkazů, především znaleckých posudků, a v souvislosti s tím neprovedení navrhovaného důkazu – výslechu znalce Babického. Dále rozporuje správnost posudku znalce Beneše. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné určení výše škody v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (sp. zn. Cpj 87/70, 25 Cdo 1706/2002). Zdůrazňuje, že mu vznikla škoda ve formě ušlého zisku, jelikož v okamžiku protiprávního převodu členských práv a povinností bylo zřejmé, že dojde v rámci privatizace k převodu bytových jednotek na členy družstva. Nebyly tedy rozmnoženy jeho majetkové hodnoty, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat. Při stanovení výše škody lze navíc vycházet i z ceny věci z jiné doby, než doby jejího poškození, pokud by určení škody podle ceny věci v době poškození bylo v rozporu s dobrými mravy. Konečně dovolatel namítá, s poukazem na okolnosti sporu, existenci důvodů pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že je neodůvodněné a neopodstatněné, zároveň nesplňuje předpoklady ustanovení §237 o. s. ř. Dovolání tedy navrhuje odmítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Prostřednictvím svých dovolacích námitek žalobce napadá především skutkový závěr o výši škody, přičemž zpochybňuje správnost provedeného znaleckého posudku a jeho hodnocení soudem. Uplatněné námitky nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, jestliže je zpochybňováno hodnocení důkazů soudem a správnost skutkových zjištění. Pokud žalobce z provedených důkazů dovozuje odlišná skutková zjištění a na tomto základě kritizuje závěry odvolacího soudu, tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci.
Ani údajná procesní vada v podobě vyloučení koncentrace řízení nezakládá přípustnost dovolání. Procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem ((§241a odst. 1, §242 odst. 3 o. s. ř.).
Námitka nesprávného hodnocení dobrých mravů nemůže zjevně představovat přípustný dovolací důvod, neboť na řešení této právní otázky napadené rozhodnutí nespočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.). Žaloba byla zamítnuta na základě zjištění, že škoda způsobená žalobci nedosahovala výše pohledávky žalované vůči žalobci z titulu půjčky, soud se tedy ve vztahu k věci samé otázkou dobrých mravů (jimiž lze odůvodnit pouze odepření právní ochrany, nikoli založení neexistujícího nároku) vůbec nezabýval.
Žalobce skutkově v žalobě vylíčil svůj nárok jako škodu spočívající ve zbavení jemu náležející jiné majetkové hodnoty – členských práv a povinností v bytovém družstvu – a za takto specifikovanou škodu požadoval náhradu ve výši částky, za kterou by mohl členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu převést na třetí osobu. Na takto vymezeném předmětu řízení setrval po celou dobu řízení (viz žaloba na č. l. 2 spisu nebo návrh otázky znalci na č. l. 65 spisu). Z žalobních tvrzení tedy bezpochyby plyne, že se žalobce domáhal náhrady skutečné škody. Jelikož se jednalo o řízení sporné, byly soudy vymezeným předmětem řízení vázány (§153 odst. 2 o. s. ř.). Poučení účastníka ze strany soudu o tom, jakého nároku by se případně podle hmotného práva mohl domáhat, je přitom nepřípustné, neboť by bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení. K charakteru poučovací povinnosti soudu a nepřípustnosti poučení o hmotném právu srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, usnesení ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009, uveřejněné pod C 9800 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu.
Nejedná se tedy o nesprávné právní posouzení otázky výše škody soudem, jak se domnívá žalobce, jestliže ze skutkového vymezení předmětu řízení vyplývá, že se žalobce uvedeného nároku (náhrady škody v podobě ušlého zisku) nedomáhal. Změna žalobních tvrzení až v rámci dovolání pak není přípustná, v dovolání nové skutečnosti uplatňovat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
V daných souvislostech není případný ani odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1706/2002. Při stanovení výše škody na věci (analogicky i při škodě na jiných majetkových právech a hodnotách) lze výjimečně vycházet i z ceny v jiné době než v době poškození (§443 obč. zák.); to je však výjimečně možné, jen pokud takový postup může přinést s ohledem na okolnosti konkrétního případu obecně spravedlivější řešení, především při zohlednění reparační funkce náhrady škody. Uvedený postup ovšem nemůže sloužit k jakémusi dorovnávání rozdílu mezi výší zjištěné škody a další hypotetickou škodou. Žalobce zjevně nenavrhuje vycházet pouze z jiného časového okamžiku (ve smyslu jím zmiňovaného judikátu) při určení ceny členských práv a povinností, jichž byl zbaven, nýbrž vzájemně zaměňuje zcela odlišné předměty občanskoprávních vztahů, tedy členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na straně jedné a byt na straně druhé. Z jeho dovolání totiž plyne, že požaduje vycházet z ceny bytu, jakožto jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., účinného do 31. 12. 2013.
Vzhledem k vymezenému předmětu řízení a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první) tudíž odvolací soud zjistil výši škody v souladu se zákonem a konstantní judikaturou dovolacího soudu (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka rozhodnutí“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, publikovaný pod číslem 25/1990 Sbírky rozhodnutí, nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, Soubor C 871). V tomto směru tak není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
Žalobce dále namítá, že žalované neměla být přiznána náhrada nákladů řízení.
Podle §150 o. s. ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Ustanovení §150 o. s. ř. je tedy výjimkou z pravidla a nelze jej vykládat tak, že kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení je namístě nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, publikované pod číslem 2/2014 Sbírky rozhodnutí, dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, nebo usnesení ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014, všechna dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutné každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně. Restriktivní výklad uvedeného ustanovení platí o to více pro odvolací řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, publikovaný pod číslem 24/2015 Sbírky rozhodnutí).
Ustanovení §150 o. s. ř. pak patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska aplikace §150 o. s. ř. mohou být dovolacímu přezkumu podrobovány, jen pokud je lze mít za zjevně nepřiměřené (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Pokud se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a došel na základě posouzení okolností daného případu k závěru, že výjimečná aplikace ustanovení §150 o. s. ř. není namístě zejména pro specifický charakter sporu mezi příbuznými, kdy ze strany žalované byla žalobci dlouhodobě poskytována materiální podpora v podobě finančních a věcných darů, které žalobce svým chováním a jednáním nikterak neoplácel, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou či logicky vnitřně rozpornou.
Odvolací soud tedy otázku nákladů řízení posoudil v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, když správně vycházel z primární zásady úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř., a pokud neshledal předpoklady k výjimečné aplikaci §150 o. s. ř., učinil tak na základě úvah, jež nejsou zjevně nepřiměřené. Dovolání tak není ani v tomto směru přípustné podle §237 o. s. ř.
Nejsou-li splněny předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétních otázek podústavního práva, nelze přípustnost dovolání založit ani námitkami rozporu s ústavními právy žalobce, jejichž porušení má spočívat právě v namítaném porušení práv podústavních.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání – byla vypočtena podle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a činí 11.380,- Kč. K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna i náhrada výdajů se podle §151 odst. 2 o. s. ř. navyšuje o 21 % náhradu DPH. Celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů 14.132,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu