ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4454.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4454/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Renatou Scholzovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Blanická 1008/28, proti žalované Center k.s. , se sídlem Praha 1, Rytířská 12, IČO 49709674, zastoupené Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem Praha 1, Na příkopě 583/15, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 66/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013, č. j. 58 Co 466/2013-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.338,- Kč, k rukám JUDr. Renaty Scholzové, advokátky se sídlem Praha 2, Blanická 1008/28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, č. j. 58 Co 466/2013-201, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 26. 3. 2013, č. j. 28 C 66/2010-148, tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku tam specifikované nebytové prostory (dále jen „předmětné prostory“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (zastoupena advokátem) včasné dovolání, které však není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). V dovolání jsou navíc uplatněny nezpůsobilé dovolací důvody.
Dovolatelka sice formálně uplatnila jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, obsahově však její dovolací námitky ve skutečnosti směřují i proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, z nichž vycházel jeho právní závěr o neplatnosti dodatku č. 6 ze dne 23. 12. 2004 (dále též jen „Dodatek č. 6“), resp. o tom, že citovaný dodatek nezaložil nájemní poměr žalované k předmětným prostorám. Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při právním posouzení Dodatku č. 6 odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v této souvislosti poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008), činí tak na základě vlastního (odlišného) výkladu jeho obsahu. Odvolacímu soudu tak vytýká nesprávné posouzení okolnosti skutkové povahy rozhodné pro závěr o právech a povinnostech vyplývajících ze sporného Dodatku č. 6 (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2428/2003, uveřejněné pod č. 72 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004). Nezpůsobilý dovolací důvod pak představují i námitky týkající se vad řízení (postupu odvolacího soudu).
Z předestřené polemiky se zjištěným skutkovým stavem (jenž nelze v dovolacím řízení zpochybnit) vycházejí i dovolatelkou formulované hmotněprávní otázky (v dovolání označené ad a/ až c/), na jejichž řešení však napadené rozhodnutí nespočívá. Jsou totiž založeny na předpokladu, že Dodatkem č. 6 měli účastníci v úmyslu uzavřít k předmětným prostorám novou nájemní smlouvu, ačkoli odvolací soud vycházel ze (skutkového) závěru, že takovou jejich vůli z obsahu citovaného dodatku zjistit nelze.
Neobstojí ani výtka, že odvolací soud posoudil obsah Dodatku č. 6 a v něm projevenou vůli přísně formalisticky, a že jeho závěry spočívají na tzv. extrémním formalismu. Dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (stejně jako např. další nálezy ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 44/03, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 320/06, a ze dne 20. 12. 2007, IV. ÚS 1133/07) vychází z postulátu (který do své rozhodovací praxe promítl rovněž Nejvyšší soud např. v dovolatelkou citovaných rozhodnutích ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008), že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Dovolací soud nadále zastává zásadu, že jsou-li ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. Platí to ovšem za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný. Z učiněných skutkových zjištění o obsahu Dodatku č. 6 se však nijak nepodává, že by odvolací soud měl možnost volby mezi výkladem, který by vedl k závěru, že jím byl (dle tvrzení dovolatelky) platně založen nájemní poměr mezi účastníky, před výkladem, na němž je založen závěr o jeho neplatnosti.
Odvolacímu soudu nelze ani úspěšně vytýkat, že při posouzení platnosti Dodatku č. 6 z hlediska jeho určitosti vycházel „pouze a jen z obsahu konkrétní listiny“ , aniž by přihlédl k „dalším skutkovým okolnostem případu“ . Ustálená soudní praxe totiž zastává názor, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž např. v rozsudcích ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2089/2012, a ze dne 15.10.2014, sp. zn. 26 Cdo 2596/2014 (ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu České republiky ze dne 18.12.2012, sp. zn. I. ÚS 4786/2012, a ze dne 8.12.2014, sp. zn. I. ÚS 3854/2014), a nemá
– ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – důvod se od nich odchýlit ani v poměrech souzené věci.
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že její dovolání směřuje „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho měnícímu výroku ve věci samé, ale i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Ve vztahu k tomuto nákladovému výroku však dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – v rozporu s ustanoveními §241a odst. 2 o. s. ř. ani neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho však nelze rovněž opomenout, že tímto výrokem odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (jednalo se o částku
28.289,- Kč), takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť to vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80 v sešitě č. 8 z roku 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu