ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1165.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1165/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně L. H. , P., zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Jurečkova 643/20, proti žalované Ing. M. K. , IČO: 41526953, bytem a sídlem podnikání v Kroměříži, Sládkova 922/15, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o zaplacení částky 23.000,- EUR s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 257/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. září 2014, č. j. 60 Co 252/2014-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.455,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Burečka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, změnil rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. února 2014, č. j. 11 C 257/2012-181, tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 23.000,- EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % z uvedené částky za dobu od 3. 8. 2012 do zaplacení (výrok I rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení, jež vznikly účastnicím u soudů obou stupňů (výrok II), jakož i o nákladech řízení vzniklých státu (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, z důvodu tvrzeného nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právních otázek, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z ní dovolatelka zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2552/2012), případně že rozsudek závisí na řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených (kdy – ve vztahu k žalobkyní poskytnutému plnění – argumentuje ustanoveními §1808 a §1809 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o poskytnutí závdavku). Současně odvolacímu soudu vytýká, že před vydáním rozhodnutí, jímž tento soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, neposkytl žalované poučení podle §118a o. s. ř.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitky dovolatelky, jimiž kritizuje postup odvolacího soudu v řízení (namítajíc, že se jí nedostalo patřičného poučení podle „ustanovení §118a o. s. ř.“), vystihují tzv. jinou vadu řízení; nejenom ke zmatečnostním vadám, ale i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a ony samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou, proto také jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání. K takto uplatněným námitkám – přes výše řečené – sluší se snad odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 6/2010 pod č. 80, dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), z níž vyplývá, že postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.
Otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí o věci samé (kdy se žalobkyně domáhá vrácení „rezervačního poplatku – zálohy na kupní cenu“, kterou zaplatila žalované coby zprostředkovatelce, aniž jí ovšem vznikla právní povinnost uzavřít kupní smlouvu s konkrétním prodávajícím – třetí osobou), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 110/2010), z níž současně vyplývá, že ujednání zájemce a zprostředkovatele uzavřít v určené lhůtě kupní smlouvu (jíž nesplnění má mít za následek „propadnutí zálohy ve prospěch strany prodávající“) neobstojí ani jako smlouva nepojmenovaná (§51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). K otázce pasivní věcné legitimace – v situaci, kdy zájemce plnil zprostředkovateli na základě s ním uzavřené smlouvy (aniž by došlo k uzavření kupní smlouvy s prodávajícím a kdy zprostředkovatel nebyl toliko „platebním místem“ či příkazníkem, jemuž příkazce uložil převést prostředky prodávajícímu) – lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 33 Odo 1507/2006; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014), s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní. Nejde zde proto ani o kontradikci s žalovanou citovaným rozhodnutím dovolacího soudu – rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2552/2012, vydaným v jiné věci téže žalované, ovšem za jiných skutkových okolností, kdy byla částka převedena na účet prodávající právě na základě výslovného pokynu kupujícího a takto byla jako záloha kupní ceny prodávajícím i převzata, zatímco ve věci nyní posuzované k uzavření smlouvy příkazní (§724 a násl. obč. zák.) nedošlo.
Kritizuje-li pak dovolatelka rovněž závěry odvolacího soudu stran výkladu projevu vůle účastnic (s cílem zpochybnit závěry o sankční povaze ujednání o „propadné záloze“) nezbývá než uvést, že tyto závěry patří k závěrům skutkovým, nikoliv právním. Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002). Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně ani argumentace dovolatelky ustanoveními §1808 a §1809 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, o dání závdavku, není z hlediska přípustnosti dovolání závažná, neboť na výkladu a aplikaci těchto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (a záviset ani nemůže, v situaci, kdy se práva a povinnosti účastníků – vzniklá zde před 1. lednem 2014 – řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Nehledě na to, že přirovnání poskytnutého plnění k závdavku není ani přiléhavé, v situaci, kdy peněžité plnění – jak plyne ze zjištění odvolacího soudu – nebylo poskytnuto v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, či smlouvy o smlouvě budoucí, a ani v souvislosti s jinak vyjádřeným závazkem žalobkyně uzavřít kupní smlouvu.
Z výše uvedeného je pak zřejmé, že relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a tedy že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněn není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna za zastupování advokátem ve výši mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 10.820,- Kč (§7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.335,- Kč. Při výpočtu odměny advokáta dovolací soud vycházel z tarifní hodnoty představované výší peněžitého plnění v cizí měně (23.000 EUR), které za tímto účelem přepočítal směnným kurzem vyhlášeným Českou národní bankou ke dni 26. března 2015 (27,385 Kč/EUR), kdy advokát učinil zmíněný úkon právní služby (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu