ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1692.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1692/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, proti žalovaným: 1) F. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, 2) Ing. R. B. , a 3) V. G. , o vydání bezdůvodného obohacení , vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 15 C 294/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 8 Co 741/2013-330, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově ze dne 13. února 2013, č. j. 15 C 294/2011-223, ve výrocích pod body I, II a IV, jimiž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným 2) a 3) byla uložena povinnost uzavřít s žalobkyní (nabyvatelkou) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 1452/5, 1452/43 a 1543/5 v obci K. a kat. území O. P. (výrok I), případně aby žalovaní 1), 2) a 3) zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 7.572,30 Kč (výrok II); potvrzen byl rozsudek i ve výroku IV, jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně a žalovaní 2) a 3) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu), zatímco změnou výroku pod bodem III odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit žalovanému ad 1) na náhradě nákladů řízení částku 18.420,- Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV).
Dovoláním žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body I, II a IV, spatřujíc přípustnost dovolání (podle ustanovení §273 občanského soudního řádu) v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ohlašujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 7.572,30 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II) je přípustnost dovolání vyloučena již proto, že jde o rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (srov. §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013); stejný závěr uplatní se i v případě dovolatelkou současně napadených výroků o náhradě nákladů řízení (výroky II a IV rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému ad 1/ na náhradě nákladů řízení částky 18.420,- Kč a 7.090,- Kč).
Proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (jímž byl zamítnut návrh na uložení povinnosti žalovaným 2/ a 3/ uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu označených pozemků) je třeba přípustnost dovolání poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.; z nich žádné naplněno není, již proto, že na žalobkyní označených právních otázkách napadený výrok rozhodnutí nezávisí.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z posouzení, že jak převodní smlouvy uzavřené mezi Pozemkovým fondem ČR (předchůdce žalobkyně) a žalovaným ad 1), tak i následně smlouva uzavřená mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3) jsou platnými právními úkony a (současně) že zde není právní povinnosti žalovaných 2) a 3) uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků.
Toto právní posouzení věci (jež je pro rozhodnutí ve vztahu k žalovaným 2/ a 3/ určující) žalobkyně dovoláním nenapadá, nehledě na to, že i v případě bezdůvodného obohacení vzniklého bezúplatným převodem pozemku, jehož hodnota převyšuje výši restitučního nároku, jde o peněžitý nárok uplatnitelný vůči nabyvateli, jemuž byl pozemek takto bezúplatně převeden (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, jenž je – spolu s dalšími citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ostatně, i v případě závěru o neplatnosti převodních smluv (tvrdí-li žalobkyně, že převodní smlouvy odporují zákonu nebo zákon obcházejí) není přiléhavé, domáhá-li se žalobkyně – namísto deklarování vlastnického práva – „zpětného“ převodu pozemku (ačkoliv neplatné smlouvy – logicky – k převodu vlastnictví vést nemohou).
K samotné otázce náhrady za pozemek, který nebylo možno pro zákonem stanovenou překážku vydat oprávněné osobě, lze pak z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014; jimi byl formulován a odůvodněn závěr, že za pozemek třeba poskytnout náhradu jako za pozemek určený pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byl v době převodu na stát v evidenci nemovitostí veden jako zemědělské, byl-li ovšem určen ke stavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby).
Kritizuje-li pak dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že odvolací soud při řešení otázky nároku za nevydaný pozemek (coby otázky předběžné; §135 odst. 2 o. s. ř.) nerespektoval pravomocné rozhodnutí soudu ve věci určení práva – výše nároku (rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 144/2012), činí tak dovolatelka zejména prostřednictvím námitky, že uvedenou okolnost (rozhodnutí jiného soudu) odvolací soud při svém rozhodování zcela pominul, čímž ve své podstatně dovolatelka kritizuje skutkový základ věci (zjištění odvolacího soudu), nikoliv její právní posouzení – řešení otázky procesního práva týkající se závaznosti posouzení předběžné otázky jiným orgánem, kterou (jak vidno i z odůvodnění napadeného rozhodnutí) odvolací soud za daných skutkových okolností ani neřešil.
A ačkoliv pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.), sluší se zmínit i okolnost, že dovolatelkou předestřené rozhodnutí soudu, vzešlé dříve z jiného řízení, při následném dovolacím přezkumu neobstálo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014).
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani v dovolání uvedená kritika postupu soudů nižších soudů v řízení (namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti, resp. že z této vady ani odvolací soud nevyvodil odpovídající procesní důsledky), neboť ke zmatečnostem a k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). O námitky podřaditelné dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 o. s. ř. zde evidentně nejde (kvalifikovanou otázku procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, žalobkyně v dané souvislosti ani nevymezuje).
Z uvedených důvodů ze zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – poměřováno žalobkyní vymezenými důvody – přípustné není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného 1) spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání (jež nebylo lze věcně projednat již z důvodu výše uvedených) nelze v daném případě pokládat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu