ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3116.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3116/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo financí ČR , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, proti žalované: Silike keramika, s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Plachého 388/28, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 17, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 155/2012, o zaplacení částky 959.349,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2014, č. j. 8 Co 349/2014-204, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 25 C 155/2012-165, zastavil řízení o části žaloby, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 959.349,- Kč (výrok I); zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 959.349,- Kč od 9. června 2010 do 22. února 2012 (výrok II); uložil žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 959.349,- Kč jdoucí od 23. února 2012 do 12. září 2013 ve výši, která ročně odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 % bodů, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III); a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Žalovaná částka představovala žalobkyní zaplacenou náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů podle pravomocného soudního rozhodnutí, jež bylo posléze zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu. V důsledku tohoto rozsudku se peněžité plnění přijaté žalovanou stalo bezdůvodným obohacením vzniklým plněním z právního důvodu, který odpadl. Jelikož žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni nevydala, dostala se do prodlení se splněním této povinnosti. Okresní soud konstatoval, že rozhodujícím pro počátek prodlení žalované s plněním peněžitého dluhu z titulu bezdůvodného obohacení nebyl okamžik, kdy nabylo právní moci zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu (dne 9. června 2010), ale teprve den následující po posledním dni lhůty stanovené žalované k plnění (22. února 2012). Konec prodlení nastal v okamžiku, kdy se setkaly k započtení vzájemně způsobilé pohledávky procesních stran (12. září 2013).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. dubna 2014, č. j. 8 Co 349/2014-204, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni specifikované úroky z prodlení a ve výroku IV o náhradě nákladů řízení (výrok I); a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud uzavřel, že pokud Nejvyšší soud zrušil při dílčí derogaci meritorní části rozhodnutí výroky rozsudků soudů nižších stupňů o náhradě nákladů řízení, odpadl právní důvod žalobkyně, na jehož základě předmětnou povinnost plnila a do nového rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení jí žádné právo v tomto směru nesvědčilo. Žalovaná se tedy dostala do prodlení se splněním povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení, a to za dobu ode dne následujícího po termínu stanoveném výzvou k plnění do okamžiku zániku vzájemných pohledávek v důsledku jednostranného započtení. Řízení sice bylo v převážné části zastaveno pro zpětvzetí žaloby, avšak žaloba byla podaná důvodně a následně vzata zpět nikoliv pro skutečnost, kterou žalobkyně procesně zavinila. Z toho důvodu soud neaplikoval §146 odst. 2, větu první, ale §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná dovolání, v němž zpochybnila vznik bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že pokud v dovolacím řízení nedojde ke zrušení všech meritorních výroků rozsudků soudů nižších stupňů, a některé zůstanou v právní moci, protože nebyly napadeny dovoláním, ale účastník řízení již zaplatil uložené náklady řízení, ustanovení §243g o. s. ř., věty druhé, se aplikuje tak, že soud nižšího stupně uloží účastníkovi zaplatit jen ty náklady řízení, které ještě nezaplatil. Dále namítla, že soudy nižších stupňů pochybily ve výrocích o náhradě nákladů řízení, když jejich náhradu nepřiznaly žalované, z toho důvodu, že Ministerstvo financí podalo žalobu důvodně, avšak následně provedlo započtení, a proto mu nelze přičíst procesní zavinění na zpětvzetí žaloby. K otázce výkladu §146 odst. 2 o. s. ř., věty první, žalovaná tvrdila, že účastník zaviní, že řízení muselo být zastaveno i tehdy, když svou žalobu vezme zpět tehdy, když v důsledku jím provedeného započtení se jeho žaloba stala nedůvodnou.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat jeho důvodnost (hodnotit z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První dovolatelkou vymezená otázka se týkala výkladu §243g o. s. ř., věty druhé. Dovolatelka tvrdila, že pokud po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu zůstanou některé meritorní výroky rozsudků soudů nižších stupňů v právní moci, a účastník řízení již zaplatil uložené náklady řízení, soud nižšího stupně uloží účastníkovi zaplatit jen ty náklady řízení, které ještě nezaplatil. Uvedené tvrzení dle názoru dovolatelky vyplývalo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 1988, sp. zn. 1 Cz 35/88 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/91).
V rozsudku sp. zn. 1 Cz 35/88 Nejvyšší soud sice uvedl, že povinnost soudu rozhodnout v novém rozhodnutí znovu i o nákladech původního řízení zahrnuje jen rozhodnutí o skutečných nákladech původního řízení a nikoli o tom, co bylo na tyto náklady již zaplaceno, avšak to neznamená, že soudy již zaplacené náklady řízení odečtou při rozhodování o nákladech v novém řízení. V citovaném rozsudku se dále uvádí, že plnění poskytnuté na základě pravomocného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které bylo později zrušeno, je plněním na základě právního důvodu (původního pravomocného rozhodnutí), který později (právní mocí zrušovacího rozhodnutí) odpadl. Nové rozhodnutí pak zakládá novou povinnost (nový právní důvod) k náhradě nákladů řízení, o kterých soud musí nově rozhodnout. Také ve světle aktuální judikatury z §151 odst. 4 o. s. ř. (dnešní §151 odst. 5 o. s. ř.) jednoznačně vyplývá, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, publikovaný v časopise Soudní judikatura 7/2008 pod č. 92; Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1009). Výrok o náhradě nákladů řízení je totiž jako rozhodnutí o procesním nároku zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení (úspěchu a neúspěchu v řízení) a povinnost hradit náklady vzniká pouze rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013, sp. zn. 25 Cdo 3092/2010, či usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009). Jak správně uvedly soudy nižších stupňů v nyní projednávané věci, v okamžiku plnění ze strany žalobkyně vůči žalované existoval právní důvod plnění, který následně odpadl. V důsledku toho se poskytnuté plnění stalo bezdůvodným obohacením žalované na úkor žalobkyně. Žalované vznikla povinnost vydat toto bezdůvodné obohacení v plném rozsahu, neboť do okamžiku vydání dalšího (nového) rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení žalované právo v tomto směru nesvědčilo. Dle odvolacího soudu přitom nebylo podstatné, že žalobkyně byla od předmětného zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu dílem meritorně úspěšná, neboť právo na náhradu nákladů řízení vzniká až konstitutivním rozhodnutím soudu (resp. jeho právní mocí) a nákladové výroky (nehledě na dílčí meritorní úspěch) byly zrušujícím rozhodnutím odpraveny. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu a první dovolatelkou nastolená otázka přípustnost dovolání založit nemohla.
Další námitka dovolatelky se týkala výkladu první věty §146 odst. 2 o. s. ř., a sice otázky zavinění zastavení řízení účastníkem v důsledku jím provedeného započtení pohledávky a s tím související povinnosti hradit náklady řízení. Dovolatelka ovšem přehlíží, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) rozhodl o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [dnešní §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a nikoliv podle §146 odst. 2 o. s. ř. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí v případě zastavení řízení zásada, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů podle jeho výsledku. Z této zásady však existuje výjimka pro případ, že některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno (§146 odst. 2, věta první, o. s. ř.), a že žalobce vezme zpět žalobu, kterou podal důvodně, poté, co žalovaný uplatněný nárok v průběhu řízení uspokojí, tj. pro chování žalovaného (§146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Rozhodování o náhradě nákladů řízení je zde založeno na principu procesního zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2014, sp. zn. 33 Cdo 47/2014). Uvedené navazuje na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu ČSR zdůrazňující výjimečnost uložení povinnosti hradit náklady zastaveného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. února 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82). Jinými slovy, zastavuje-li soud řízení, zabývá se ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Pokud nikoliv, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 2524/2014, usnesení ze dne 8. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1878/2014, či usnesení ze dne 9. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 2953/2014). V nyní projednávané věci odvolací soud zjistil, řízení sice bylo v převážné části zastaveno pro zpětvzetí žaloby, nicméně tato důvodně podaná žaloba nebyla vzata zpět pro skutečnost, kterou žalobkyně procesně zavinila. Nejvyšší soud shledal tento postup v souladu s citovanou judikaturou, aplikoval-li odvolací soud §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť skutečnost, že účastníkům vznikly (mimo toto řízení) vzájemně započitatelné pohledávky, nelze klást za vinu ani jednomu z nich.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a o. s. ř), dovolání odmítl (§243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu