ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4377.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4377/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: statutární město Opava , IČ: 003 00 535, se sídlem v Opavě, Horní náměstí 382/69, proti žalované: Móda Nicole, s.r.o. , IČ: 258 59 641, se sídlem v Opavě, Holasická 1154/2, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava, Preslova 9, o zaplacení částky 1.729.660,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 117 C 56/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2014, č. j. 8 Co 169/2014-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. září 2013, č. j. 117 C 56/2012-45, jímž tento soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 1.729.660,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% z uvedené částky za dobu od 24. 11. 2012 do zaplacení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci (žalobce jako prodávající a žalovaná jako kupující) uzavřeli dne 21. 11. 2008 kupní smlouvu, podle níž měl žalobce převést vlastnické právo k označeným nemovitostem „v centru Opavy“ za kupní cenu ve výši 14.000.000,- Kč. Poté, co byla rozhodnutím soudu deklarována neplatnost kupní smlouvy, žalobce bezodkladně vrátil žalované obdrženou kupní cenu (dne 22. 4. 2010) a „v souvislosti s vyslovením neplatnosti kupní smlouvy“ jí bylo dne 7. 9. 2010 poukázáno dalších 1.729.660,- Kč. Výplata posledně uvedené částky není podložena (žalovanou tvrzenou) dohodou účastníků a nebyla projednána a schválena ani radou obce [ve smyslu §102 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. Přijetím částky 1.729.660,- Kč žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je proto povinna žalobci vydat (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Na žalovanou dovoláním vymezené otázce, „zda radě obce přísluší rozhodovat podle ustanovení §102 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb. i o plnění, které obci ukládá zákon“, rozhodnutí odvolacího soudu založeno není a řešení této otázky – za daných skutkových okolností – je pro rozhodnutí o věci samé nezávažné (napadené rozhodnutí o povinnosti žalované vydat žalobci bezdůvodné obohacení na něm nezávisí). Sluší se připomenout, že v posuzované věci žalobkyně dovozovala právní důvod k přijetí plnění (co do částky 1.729.660,- Kč, překračující rámec zákonem stanovené povinnosti účastníků neplatné či zrušení smlouvy podle §457 obč. zák.) z tvrzené dohody účastníků, nikoliv z povinnosti žalované plynoucí přímo ze zákona. Označuje-li pak nyní žalovaná za právní důvod plnění – navzdory dříve tvrzenému – „povinnost dlužníka platit úroky z prodlení“ (plynoucí z ustanovení §517 odst. 2 obč. zák.), přehlíží, že povinnost k vydání z bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle §563 obč. zák.; teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, jež jsou – spolu s dalšími rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupná na jeho webových stránkách).
Žalovanou in eventum kritizovaný závěr soudů nižších stupňů o absenci rozhodnutí příslušného orgánu obce o majetkoprávním úkonu obce je pak závěrem skutkovým, nikoliv právním; tedy ani kritika tohoto závěru (jenž je výsledkem hodnocení provedených důkazů podle §132 o. s. ř., včetně interpretace žalovanou předestřeného obsahu usnesení rady statutárního města Opavy ze dne 31. 8. 2010) nemůže založit přípustnost dovolání. [Uvedené závěry přitom nejsou v rozporu s žalovanou citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 66, ročník 2004, z nějž vyplývá, že zjištění, jaká práva a povinnosti vyplývají ze smlouvy, jsou závěry právními, zatímco zjištění samotné existence právního úkonu, identifikace jeho subjektů, je-li učiněn v písemné formě, ověření pravosti listiny, konstatování znění textu apod. jsou zjištěními skutkovými.]
V otázce započitatelnosti pohledávek lze pak s žalovanou souhlasit v tom, že pro posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení; §581 odst. 2 obč. zák.), je rozhodující okamžik, kdy se pohledávky setkaly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 1713/2011). Rozhodující je tedy okamžik, kdy dospěla pohledávka později splatná a jestliže ovšem již v této době byla namítaná k započtení pohledávka promlčena, nedochází k zániku pohledávek započtením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010). S těmito závěry ustálené rozhodovací praxe (zahrnující v to i žalovanou označený rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. března 1972, sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněný pod č. 69/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je ovšem právní posouzení věci odvolacím soudem konformní, vychází-li i zde odvolací soud z toho, že k promlčení pohledávky namítané žalovanou k započtení (měla-li žalovaná takovou pohledávku vůbec k dispozici) došlo již „v březnu 2012“ (uvedený závěr – opřený o ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. – žalovaná dovoláním nenapadá), zatímco ke střetu pohledávek (se zřetelem na splatnost pohledávky vyvolané výzvou věřitele; §563 obč. zák.) došlo až po uvedeném datu.
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci – poměřováno žalovanou vymezeným dovolacím důvodem – není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobci v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu