ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4815.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4815/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. M. H. , B., zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Palackého tř. 33, proti žalovanému 1) Ing. P. B., B. n. P., a žalované 2) E. B., B., oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 114/2001, o zaplacení částek 123.953,- Kč a 135.516,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2014, č. j. 14 Co 113/2013-367, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. října 2012, č. j. 37 C 114/2001-315, rozhodl, že žalovaný 1) Ing. P. B. je povinen uhradit žalobci částku 156.723,- Kč s příslušenstvím (výrok I.); zamítl žalobu proti žalovanému 1) Ing. P. B. do částky 81.647,- Kč s příslušenstvím (výrok II.); rozhodl, že žalovaná 2) E. B. je povinna uhradit žalobci částku 171.211,- Kč s příslušenstvím (výrok III.); zamítl žalobu proti žalované 2) E. B. do částky 88.529,- Kč s příslušenstvím (výrok IV.); rozhodl, že žalobci bude vrácena část soudního poplatku ve výši 260,- Kč, přičemž do této částky zrušil usnesení Městského soudu v Brně č. j. 37 C 114/2001-75, ze dne 8. listopadu 2011 (výrok V.); a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI., VII., VIII., IX.). Žalované částky představovaly bezdůvodné obohacení odpovídající místně a časově obvyklému nájemnému za užívání pozemků parc. č. 4011/1 a 4011/2 (zastavěná plocha) a parc. č. 4012/1 a 4012/2 (zahrada) zapsaných v katastru nemovitostí pro obec B., katastrální území Ž., jejichž vlastníkem je žalobce, a to za období od 13. června 1999 do 13. června 2001. Žalovaný 1) je vlastníkem domu nacházejího se na pozemku parc. č. 4011/2, a žalovaná 2) je vlastnicí domu nacházejícího se na pozemku parc. č. 4011/1. Soud nepřisvědčil tvrzení žalovaných o nízké intenzitě využívání pozemku. Zjistil, že oba žalovaní nakládali se zahradami i oplocenými pozemky jako se svými a využívali je bez právního důvodu, přičemž žalobce neměl reálnou možnost pozemky volně a neomezeně užívat. Žalovaní jsou proto povinni vydat bezdůvodné obohacení, které jim vzniklo nezmenšením jejich majetku o částku odpovídající obvyklému nájemnému z takových pozemků. Ve věci byly vypracované tři znalecké posudky (znalcem Ing. Slabákem, znalkyní JUDr. Kalinovou, znaleckým ústavem Qualiform). Soud vycházel z posudku revizního, který u zastavěných pozemků určil obvyklé nájemné ve výši 5 % ročně z obvyklé ceny pozemků a u zahrad určil obvyklé nájemné ve výši 2 %, resp. 3 % ročně z obvyklé ceny pozemků (zohlednil přitom, že zahrada na parc. č. 4012/2 slouží jako přístup k domu na pozemku parc. č. 4011/2). Žalovaní namítli, že obvyklé nájemné mělo být stanoveno v souladu s cenovým výměrem Ministerstva financí, který stanovil maximální výši nájemného částkou 20,- Kč/m 2 /rok. Soud však s ohledem na princip proporcionality, který poměřuje přínos užívání pozemků žalovanými s významem vlastnických práv žalobce, dospěl k závěru o nemožnosti paušálně akceptovat cenovou regulaci zamýšlenou ke zcela odlišnému účelu (viz důvodová zpráva k zákonu č. 526/1990 Sb., o cenách) a přiznal žalobci nájemné obvyklé v tržních vztazích neregulovaných cenovými předpisy.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. června 2014, č. j. 14 Co 113/2013-367, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. o povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobci částku 32.770,- Kč s příslušenstvím a o povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci částku 35.695,- Kč s příslušenstvím; změnil rozsudek ve zbývajících částech napadených výroků I. a III. tak, že zamítl žalobu o povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobci částku 123.953,- Kč s příslušenstvím a o povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci částku 135.516,- Kč s příslušenstvím; zrušil rozsudek ve výrocích VI. a VII. [resp. ve výrocích VII. a VIII., viz opravné usnesení z téhož dne, č. j. 14 Co 113/2013-373] o nákladech řízení státu a v této části vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.); a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně potud, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků žalovanými v rozhodném období byla co do základu důvodná, neboť žalobce byl vlastníkem pozemků a žalovaní je užívali bez právního důvodu. Pasivní věcná legitimace žalovaných je dána jejich vlastnictvím domů postavených na pozemcích parc. č. 4011/2 a parc. č. 4011/1 ve vlastnictví žalobce a užíváním k nim přilehlých zahrad tvořících funkční celek s domy. Odvolací soud se však neztotožnil s výší bezdůvodného obohacení stanovenou soudem prvního stupně podle revizního znaleckého posudku ve výši obvyklého tržního nájemného, neboť cena nájemného, kterou si účastníci řízení mohli za užívání pozemků sjednat, byla v rozhodném období regulována, a žalobce mohl za užívání svých pozemků požadovat maximálně nájemné ve výši podle příslušných předpisů. Žalobci proto nelze přiznat z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemků vyšší částku, než je částka stanovena výměry Ministerstva financí ČR a z nich vycházejícím usnesením Rady městské části Brno Žabovřesky, tj. ve výši roční sazby 20,- Kč za 1 m 2 .
Proti rozsudku krajského soudu (podle obsahu podání toliko proti té jeho části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích I. a III. tak, že byla žaloba co do částek 123.953,- Kč a 135.516,- Kč zamítnuta) podal žalobce dovolání, v němž namítl, že odvolací soud nesprávně vyřešil právní otázku, jak stanovit výši obvyklé úhrady za užívání pozemků, se kterými se neobchoduje a které se běžně nepronajímají. Bezdůvodné obohacení spočívalo v tom, že pozemek dovolatele byl užíván vlastníkem domu na něm stojícího i se zahradou, která tvořila funkční celek s domem. Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu týkající se stanovení úhrady za užívání pozemku existuje, dovolací soud prozatím neřešil situaci, kdy se jednalo o pozemky nacházející se v lukrativní městské části. Nesouhlasil se stanovením obvyklé úhrady za užívání pozemků představující bezdůvodné obohacení dle výměrů Ministerstva financí ČR s odůvodněním, že nájemné podléhalo cenové regulaci. Namítl, že odvolací soud nadřadil práva a ochranu uživatele nad práva a ochranu vlastníka, přičemž nevysvětlil, jaký veřejný zájem takový postup odůvodnil. Dovolatel rovněž navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jako otázku doposud neřešenou dovolacím soudem dovolatel vymezil otázku určení výše obvyklé úhrady za užívání pozemků nacházejících se v lukrativní městské části za situace, kdy maximální výše nájemného podléhala cenové regulaci. K otázce určení výše bezdůvodného obohacení za užívání cizího pozemku však existuje konstantní judikatura dovolacího soudu. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že výše bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci (nemovitosti) se určí peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí (nemovitostí), zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li by nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 1185/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1113/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 327/2014; a další). V nyní projednávané věci odvolací soud určil výši bezdůvodného obohacení jako částku odpovídající cenovým předpisům, a nikoliv jako obvyklé nájemné v tržních vztazích, neboť nájemné z pozemků v předmětném období podléhalo cenové regulaci. Vzhledem k tomu, že cenová regulace nerozlišovala maximální cenu nájemného za pozemky v závislosti na jejich poloze, nelze přisvědčit dovolateli, že lukrativní poloha předmětných pozemků je skutečností, která by odůvodňovala určení vyššího než předpisem stanoveného nájemného, či dokonce aplikaci neregulovaného nájemného. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že dovolatelem označenou právní otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní přezkoumávané jen proto, že jde (podle dovolatele) o pozemky v tzv. lukrativní městské části.
Dovolatel opřel svůj názor o závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08. Ústavní soud v něm dospěl k závěru o neaplikovatelnosti cenové regulace v případě užívání pozemku žalobců za účelem parkování členů žalovaného družstva, čímž vznikl družstvu (podnikateli) majetkový prospěch. Jelikož Ústavní soud v tomto případě neshledal existenci veřejného zájmu, uzavřel, že regulace výše takovéhoto nájemného postrádala nejen smysluplnost, ale také nesplňovala podmínky ústavnosti. Ústavní soud však rovněž uvedl, že „ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky“. Dále dospěl Ústavní soud k závěru, že k samotnému zrušení příslušné cenové regulace nájmu pozemků nesloužících k podnikání není důvod, neboť tato ustanovení nejsou sama o sobě v rozporu s normami ústavního pořádku. Z uvedeného vyplývá, že závěry Ústavního soudu učiněné v tomto rozhodnutí vztahující se k otázce vyloučení cenové regulace výše nájemného lze v jiných řízeních zohlednit jen za specifických skutkových okolností (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014). V nyní projednávané věci jsou skutkové okolnosti obdobné těm, které byly řešeny ve zmíněných rozsudcích dovolacího soudu, zatímco Ústavní soud ve zmíněném nálezu řešil výši obvyklé úhrady za užívání pozemků sloužících k podnikatelským účelům a právě pro takový případ dospěl k závěru, že není dán veřejný zájem k omezení vlastnického práva cenovou regulací. V řešené kauze však jde o pozemky fakticky sloužící k zajištění bydlení – dílem jsou zastavěné rodinnými domy, dílem se na nich nachází k rodinným domům přilehlé zahrádky.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a o. s. ř) dovolání v souladu s §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §243 o. s. ř., o čemž – v souladu s ustálenou praxí – nevydával samostatné rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu