ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4824.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4824/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Severočeské vodárenské společnosti a.s. , IČ 490 99 469, se sídlem v Teplicích, Přítkovská 1689, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované O2 Czech Republic a.s. (dříve Telefónica Czech Republic, a.s.) , IČ 601 93 336, se sídlem v Praze 4 – Michli, Za Brumlovkou 266/2, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, o zaplacení částky 2.487.860,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 200/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 54 Co 141/2014-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 18.560,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Dejla, LL.M., Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 27 C 200/2010-155, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2.487.860,- Kč (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud vzal za prokázané, že žalovaná v pozici prodávající uzavřela s D. J. coby kupujícím v roce 2002 smlouvu o koupi nemovitostí. D. J. byl posléze shledán vinným trestným činem zpronevěry, kterým způsobil žalobkyni škodu ve výši 58.862.202,- Kč, přičemž vyšlo najevo, že část finančních prostředků získaných trestnou činností použil k uhrazení kupní ceny sjednané ve zmíněné kupní smlouvě se žalovanou. Z tohoto důvodu je daná kupní smlouva absolutně neplatná a žalované vznikla povinnost vydat D. J. bezdůvodné obohacení dle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ve výši odpovídající částce, již přijala jako kupní cenu. Na základě odsuzujícího trestního rozsudku, kterým byla D. J. pravomocně uložena povinnost nahradit žalobkyni způsobenou škodu, soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky D. J. vůči žalované na vrácení zaplacené kupní ceny. Vzhledem k tomu, že žalovaná doposud předmětnou částku nevrátila, soud žalobě, jíž se žalobkyně vydání této sumy domáhala, vyhověl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. 54 Co 141/2014-223, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu obvodního, avšak k námitce žalované posoudil právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle kupní smlouvy sjednané mezi žalovanou a D. J. jako promlčené. Žalobkyni byly dle odvolacího soudu skutečnosti zakládající bezdůvodné obohacení na straně žalované známy nejpozději ke dni 1. 11. 2007, kdy nabyl právní moci rozsudek vydaný v trestním řízení s D. J., zatímco nynější žaloba byla podána až v prosinci 2010, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. K samotnému zaplacení kupní ceny došlo navíc již v roce 2002, proto ani objektivní tříletou promlčecí dobu dle §107 odst. 2 obč. zák. nelze pokládat za zachovanou. Jelikož žalovaná řádně uplatnila námitku promlčení práva na vydání sporné částky, nezbylo odvolacímu soudu než prvostupňové rozhodnutí změnit a žalobu zamítnout.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka napadené rozhodnutí označuje za překvapivé a nepředvídatelné, neboť ji odvolací soud neseznámil se svým právním názorem odlišným od názoru soudu prvního stupně, čímž jí upřel možnost skutkově a právně argumentovat, a porušil tak její právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak je vykládá judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu. Otázkou promlčení žalovaného práva se soud prvního stupně nezabýval a nebyla ani předmětem jednání před soudem odvolacím. Dovolatelce tedy vzniklo legitimní očekávání, že v rozhodnutí o věci samé bude stejně jako v dosavadním řízení řešena především otázka platnosti kupní smlouvy, poněvadž i po vznesení námitky promlčení žalovanou se odvolací soud při jednání zabýval původem peněžních prostředků zaplacených D. J. jako kupní cenu. Měl-li odvolací soud za to, že lze předmětnou věc posoudit jinak než podle právního názoru účastníků, bylo nezbytné, aby účastníky vyzval k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, a pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se rovněž dopustil pochybení v tom, že námitku promlčení vznesenou žalovanou v odvolacím řízení neposoudil jako nepřípustnou novotu, ke které nebylo možné přihlížet. Dovolatelka proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež upozornila na to, že dovolatelka napadá procesní postup odvolacího soudu, nikoli právní posouzení věci. Odvolací soud si přitom počínal způsobem zcela konformním s judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž lze námitku promlčení vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení. Uplatnění námitky promlčení (jejíž samotnou důvodnost dovolatelka nijak nezpochybnila) tedy nemůže být pokládáno za novotu a odvolacímu soudu nelze vyčítat, pokud k ní přihlédl. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, eventuálně zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka ovšem žádnou otázku, jež by v souladu s citovaným ustanovením mohla její dovolání učinit přípustným, neoznačila.
V první řadě je nutno vyzdvihnout, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž námitky s hmotněprávními důsledky. I k námitce promlčení vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace je tudíž možné přihlédnout, pakliže závěr o promlčení práva vyplývá ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2645/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1206/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2561/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1564/2014). Nebyla-li námitka promlčení uplatněná žalovanou v odvolacím řízení spojena se žádnými novými skutkovými tvrzeními či důkazními návrhy a postačovala-li skutková zjištění soudu prvního stupně i k posouzení promlčení žalovaného práva, jak se v napadeném rozhodnutí výslovně uvádí, nespatřuje Nejvyšší soud v zohlednění této námitky odvolacím soudem žádné pochybení.
Pokud dovolatelka akcentuje údajnou překvapivost rozsudku Městského soudu v Praze, předestírá tím dovolacímu soudu především vadu řízení před soudem odvolacím, neprovádí však náležité vymezení otázky aplikace procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., s ohledem na niž by podané dovolání mohlo být shledáno přípustným (obdobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3130/2014). Zároveň je však nutné konstatovat, že argumentace dovolatelky se ani v tomto aspektu věci nejeví přesvědčivou. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, reprobovaná Ústavním a Nejvyšším soudem coby nepřípustný zásah do procesních práv účastníků, nastává, nebylo-li možné výsledný právní názor soudu se zřetelem k dosavadnímu průběhu řízení očekávat, pročež byla účastníkům upřena příležitost vznášet skutkové a právní argumenty vztahující se k otázkám, jež se posléze ukázaly být významnými (srov. mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 650/14, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4248/2013). Tak tomu však v projednávané věci být nemohlo, jelikož žalovaná předmětné právo na vydání bezdůvodného obohacení označila za promlčené nejprve ve svém písemném vyjádření na č. l. 200-216 a posléze i při ústním jednání konaném před Městským soudem v Praze dne 14. 5. 2014 (viz protokol na č. l. 219). Dovolatelce, zastoupené advokátem, muselo být zřejmé, že odvolací soud bude nucen tuto námitku při svém právním posouzení věci vzít v potaz a že se s hodnocením žalovaného práva jako promlčeného může ztotožnit (k tomu srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 3208/13), jen stěží je proto udržitelné tvrzení, podle nějž mohla dovolatelka legitimně očekávat, že se úvahy odvolacího soudu budou ubírat jiným směrem. Konečně je nezbytné podotknout, že se dovolatelka ve svém dovolání omezila na polemiku s procesním postupem odvolacího soudu, neformulovala však žádné argumenty, z nichž by vyplývala nesprávnost samotného závěru o promlčení práva na vrácení sporné částky, pročež dovolací soud tuto otázku nemohl podrobit svému přezkumu (shodně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004).
Lichou je i námitka, podle níž bylo na místě, aby odvolací soud žalobkyni vyzval k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, měl-li za to, že věc bylo možné po právní stránce posoudit jinak než podle jejího právního názoru. Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. totiž neukládá soudu informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru, ale pouze o takovém, jenž doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů ze strany účastníků vyžaduje (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3865/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1325/2011, obdobně viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2908/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 801/2013). V řešené věci však přijetí závěru o promlčení žalovaného práva dodatečné požadavky na vylíčení relevantních skutkových okolností účastníky ve výše nastíněném smyslu nevyvolalo, ostatně ani dovolatelka nikterak nenaznačuje, jak by její skutková tvrzení měla být v důsledku dané změny právního názoru doplněna, pročež nelze považovat za procesní pochybení, jestliže odvolací soud v těchto souvislostech výzvu podle §118a odst. 2 o. s. ř. účastníkům neadresoval.
Jelikož na dovolání nebylo z výše uvedených důvodu možno pohlížet jako na přípustné, přistoupil Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 18.260,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18.560,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu