ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.801.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 801/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele P. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Jonášem, advokátem, se sídlem v Jesenici, Svornosti 172, PSČ 252 42, doručovací adresa Praha 1, Václavské náměstí 1, PSČ 110 00, za účasti Bytového družstva Koněvova 142 , se sídlem v Praze 3, Koněvova 1603/142, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27886107, zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Havlíčkova 1735, PSČ 266 01, o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 67/2010, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2012, č. j. 14 Cmo 377/2011-50, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2012,
č. j. 14 Cmo 377/2011-50, se v části, jíž byl zamítnut návrh na určení, že navrhovatel je členem Bytového družstva Koněvova 142, a v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ruší a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 5. dubna 2011, č. j. 72 Cm 67/2010-25, Městský soud v Praze určil, že navrhovatel je členem Bytového družstva Koněvova 142 (dále jen „družstvo“) s členským podílem (členskými právy a povinnostmi), se kterým je spojeno právo nájmu družstevního bytu č. 28 nacházejícího se v pátém nadzemním podlaží bytového domu, postaveného na pozemku parc. č. 4025/1 v katastrálním území Ž. (dále jen „byt č. 28“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení [výrok II.].
Vrchní soud v Praze k odvolání družstva v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na určení, že navrhovatel je členem družstva s členskými právy a povinnostmi, se kterými je spojeno právo nájmu bytu č. 28, zamítl (první část výroku), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhá část výroku).
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Navrhovatel byl dne 12. května 2007 přijat za člena družstva.
2/ Dne 20. září 2007 členská schůze družstva schválila uzavření nájemní smlouvy k bytu č. 28 mezi navrhovatelem a družstvem (dále též jen „usnesení členské schůze“).
3/ Dne 27. prosince 2007 uzavřel navrhovatel s družstvem nájemní smlouvy k bytu č. 28 a též k bytu č. 31 nacházejícím se v bytovém domě, postaveném na pozemku parc. č. 4025/1 v katastrálním území Ž. (dále jen „byt č. 31“).
4/ Dohodou ze dne 15. září 2008, ve znění dodatku ze dne 16. září 2008, převedl navrhovatel členská práva a povinnosti v družstvu, jejichž součástí bylo též právo nájmu bytu č. 31, na J. K.
5/ Dne 17. září 2008 byla navrhovateli doručena výpověď z nájmu bytu č. 28 z důvodu, že je nájemcem dvou bytů v témže domě, aniž by oba byty potřeboval k uspokojení svých bytových potřeb (dále jen „výpověď“). Řízení o neplatnost výpovědi, vedené před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 253/2008, bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno (právní moci toto rozhodnutí nabylo dne 21. srpna 2009).
6/ Usnesením ze dne 13. března 2009, č. j. 72 Cm 236/2008-23, Městský soud v Praze vyslovil neplatnost usnesení členské schůze, neboť tato nebyla usnášeníschopná.
7/ Podle bodu 6.7. stanov družstva členství v družstvu zaniká ukončením nájemního vztahu k bytu. Členství člena v bytovém družstvu je ukončeno dnem ukončení nájmu.
8/ Z bodu 11.4. písm. k/ stanov družstva vyplývá, že do výlučné působnosti členské schůze patří rozhodovat o prodeji nebo nájmu bytů či nebytových prostor a o jiných významných majetkových dispozicích týkajících se nemovitosti.
Soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatel je členem družstva, neboť jeho členství v družstvu nezaniklo žádným ze způsobů předvídaných v §231 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ani jiným způsobem předpokládaným zákonem či stanovami družstva.
Uvedl, že nájemní smlouva k bytu č. 28 je platná, neboť za družstvo ji uzavřely osoby oprávněné jeho jménem jednat (statutární orgán), a platnou zůstává i tehdy, překročily-li tyto osoby své oprávnění jednat jménem družstva vyplývající z jeho stanov, když §20 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), chrání druhou smluvní stranu jednající v dobré víře.
Na tomto závěru pak ničeho nemění ani skutečnost, že daná nájemní smlouva nebyla schválena členskou schůzí (resp. toto usnesení členské schůze bylo následně soudem prohlášeno za neplatné), neboť podle §40 obč. zák. se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, který ji způsobil. Nadto, k uzavření nájemní smlouvy družstva s jeho členem souhlas členské schůze zákonem vyžadován není, neboť nejde o majetkovou dispozici ve smyslu §239 odst. 4 písm. i/ obch. zák.; uzavření takové smlouvy tak patří zcela do působnosti představenstva družstva.
Odvolací soud uvedl, že členství v družstvu může zaniknout jen některým ze způsobů uvedených v §231 a 232 obch zák., jež jsou kogentními ustanoveními. Článek 6.7. stanov, který vymezuje jako způsob zániku členství též ukončení nájemního vztahu k bytu, je v rozporu s kogentní zákonnou úpravou, když §705 odst. 2 obč. zák. dopadá jen na zánik společného členství manželů v případě zániku práva společného nájmu.
Dále konstatoval, že členství navrhovatele v družstvu nezaniklo převodem členských práv a povinností „vážících se k bytu č. 31“ na J. K., neboť navrhovateli nadále zůstala členská práva a povinnosti „vážící se k bytu č. 28“ spolu s právem nájmu tohoto bytu.
Potvrdil, že nájemní smlouva k bytu č. 28 je platná, neboť byla uzavřena osobami oprávněnými jménem družstva jednat, a důvodem její neplatnosti nemůže být skutečnost, že usnesení členské schůze, jímž tato vyslovila souhlas s uzavřením dané smlouvy, bylo následně prohlášeno za neplatné, když §685 odst. 2 obč. zák. nevymezuje žádné další specifické náležitosti nájemní smlouvy k družstevnímu bytu, jejichž absence by takovou smlouvu činila bez dalšího neplatnou.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud zdůraznil, že právo nájmu k bytu č. 28 navrhovateli zaniklo výpovědí danou mu družstvem, když soudní řízení o vyslovení její neplatnosti bylo pravomocně zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. V jiném řízení (např. o určení členství v družstvu) soud nemůže přezkoumávat, zda výpověď z nájmu byla důvodná, či nikoliv – zpětvzetím dané žaloby se tak navrhovatel zbavil možnosti přezkumu platnosti výpovědi soudem a nájem k předmětnému bytu zanikl uplynutím výpovědní doby.
Odvolací soud proto uzavřel, že za dané situace nelze vyhovět návrhu, jehož petitem je soud vázán, kterým navrhovatel požaduje určení, že je členem družstva s členskými právy a povinnostmi, jejichž součástí je právo nájmu k bytu č. 28, neboť takové právo navrhovatel již nemá, když mu skončilo uplynutím výpovědní doby.
Navrhovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nelze platnost výpovědi v projednávané věci posuzovat. Dle jeho názoru je soud oprávněn přezkoumávat platnost výpovědi z nájmu též v řízení o určení členství v družstvu, když absolutní neplatností právního úkonu je soud povinen se zabývat i bez návrhu, z úřední povinnosti. To odvolací soud v projednávané věci neučinil, čímž dle dovolatele zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a věc nesprávně posoudil po právní stránce.
Procesního pochybení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. se odvolací soud dle dovolatele dopustil tím, že nepoučil a nevyzval účastníky řízení k doplnění jejich tvrzení, dospěl-li k závěru, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než jak učinil soud prvního stupně, který se výpovědí nezabýval, a znemožnil tak účastníkům „přizpůsobit své právní a skutkové námitky“.
Dovolatel tvrdí, že výpověď je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť neobsahuje závazek pronajímatele dle §712 odst. 5 obč. zák. poskytnout nájemci přístřeší, a tudíž nemohla způsobit zánik nájemního vztahu k bytu č. 28.
Dovolatel zpochybňuje též závěr odvolacího soudu, podle něhož se zpětvzetím žaloby o neplatnost výpovědi zbavil možnosti přezkumu platnosti výpovědi soudem. Souhlasí s tím, že daným zpětvzetím se zbavil možnosti soudního přezkumu existence výpovědního důvodu uvedeného ve výpovědi, dle jeho názoru se však nemohl zbavit možnosti posouzení absolutní neplatnosti výpovědi, která zůstane absolutně neplatným právním úkonem i po uplynutí šedesátidenní lhůty k podání předmětné žaloby (její neplatnost se uplynutím doby nezhojuje).
Družstvo ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Jelikož v projednávané věci je dovolání přípustné, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda řízení netrpí vadami uvedenými v ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, jež je veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže, dostupné na webových stránkách tohoto soudu, rozsudek ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či rozsudek ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006).
Odvolací soud uzavřel, že nájemní vztah k bytu č. 28 zanikl výpovědí uplynutím výpovědní doby, když soudní řízení o vyslovení její neplatnosti bylo pravomocně zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, opíraje tento závěr o skutková zjištění, podle nichž výpověď z nájmu bytu č. 28 byla navrhovateli doručena 17. září 2008 a rozhodnutí o zastavení řízení o neplatnost výpovědi nabylo právní moci 21. srpna 2009.
Jelikož výše uvedená skutková tvrzení (jež nejsou mezi účastníky sporná) jsou dostatečná i v případě zpochybňovaného jiného právního posouzení věci odvolacím soudem a případná další (nová) tvrzení by (s ohledem na právní posouzení věci – viz níže) na uvedeném závěru odvolacího soudu ničeho nezměnila, nevznikla v tomto případě odvolacímu soudu poučovací povinnost ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný procesní postup odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani nyní; namítanou vadou řízení v projednávané věci postiženo není.
Jelikož jiné vady řízení nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se dále, v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, zabýval tím, zda je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle §711 odst. 3 obč. zák. výpověď musí být nájemci doručena. V písemné výpovědi musí být uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§710 odst. 2) a poučení nájemce o možnosti podat do 60 dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi k soudu. Nájemce je povinen byt vyklidit do 15 dnů ode dne zajištění přístřeší.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 5 obč. zák. lhůtou hmotněprávní prekluzivní. Nepodá-li nájemce žalobu v tam uvedené šedesátidenní lhůtě, je povinen
byt – po skončení nájemního poměru uplynutím výpovědní lhůty (§711 odst. 2
obč. zák.) – vyklidit. V řízení o vyklizení bytu již nelze k neplatnosti výpovědi z nájmu bytu přihlížet (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, usnesení ze dne 14. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3860/2012, či rozsudek ze dne 2. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 2423/2012).
Nejvyšší soud sdílí závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci (v řízení o určení členství v družstvu) platnost výpovědi (tedy nejen existenci výpovědního důvodu, jak míní dovolatel) nelze přezkoumávat. Mohl-li by se soud zabývat platností výpovědi i v jiných řízeních, bylo by ustanovení §711 odst. 3 obč. zák., jež vymezuje šedesátidenní prekluzivní lhůtu k uplatnění práva napadnout výpověď pro její neplatnost a též zvláštní druh soudního řízení, v němž se soud touto otázkou zabývá, zcela nadbytečné a postrádalo by svůj smysl (srov. obdobně závěry přijaté pro poměry přezkumu platnosti rozhodnutí o vyloučení z družstva v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2001, pod číslem 61).
Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nezabýval dovolací námitkou zpochybňující platnost výpovědi pro její rozpor se zákonem. Za dané situace je tak správný též závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovateli zanikl nájem bytu č. 28 uplynutím výpovědní doby.
Dovolání je přesto zčásti důvodné.
Podle §80 písm. c/ o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že práva a povinnosti spojená s členstvím v (bytovém) družstvu představují souhrn práv a povinností člena vůči družstvu, který tvoří jednak individuální práva a povinnosti určená stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu (včetně práva nájmu bytu), jednak práva, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006, ze dne 26. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1101/2006, ze dne 10. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, ze dne 17. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3038/2011, či ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010).
Přitom platí, že jednotlivá členská práva a povinnosti v družstvu jsou spolu natolik spjata, že např. zásadně nelze dílčí právo (povinnost) z tohoto celku vyčlenit a učinit jej samostatně předmětem právního úkonu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011).
Ani toto pojetí povahy členských práv a povinností v družstvu ovšem z návrhu o určení členství v družstvu a (současně) o určení, že součástí členství je též právo nájmu konkrétního bytu, nečiní jediný nedělitelný procesní nárok. Navrhovatel se může domáhat jak obou, tak (v závislosti na tom, o kterou část jeho členských práv a povinností se vede spor) samostatně kteréhokoli z uvedených nároků. Není vyloučeno ani to, že soud o uvedených nárocích rozhodne tak, že vyhoví nároku na určení členství v družstvu, zatímco nárok o určení, že danému členovi družstva svědčí právo nájmu konkrétního bytu, zamítne.
Požadoval-li navrhovatel v projednávané věci určení, že je členem družstva „s členským podílem (s členskými právy a povinnostmi), se kterým je spojeno (jejichž součástí je) právo nájmu družstevního bytu č. 28…“, uplatnil návrh na určení dvou samostatných nároků – určení, že je členem družstva, a určení, že součástí jeho členských práv a povinností je též právo nájmu bytu č. 28 (že mu svědčí subjektivní právo nájmu daného bytu) – jejichž důvodnost mohl soud přezkoumat a rozhodnout o nich samostatně.
Správnost závěru, podle něhož navrhovatelem uplatněné nároky mají povahu samostatných procesních nároků, je podporována i tím, že v řízení, ve kterém se člen družstva domáhá u soudu pouze svého dílčího členského práva (nároku) – např. návrhem na uložení povinnosti družstvu uzavřít nájemní smlouvu k bytu – nebude procesně neúspěšný jen z toho důvodu, že současně nežádá určení svého členství v družstvu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 29 Cdo 4538/2011, či ze dne 25. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2918/2009).
Skutečnost, že soud je obsahem návrhu na zahájení řízení v projednávané věci vázán, (jak správně dovodili odvolací soud) pak nijak nebrání tomu, aby o každém z uplatněných nároků bylo rozhodnuto samostatně.
Jelikož právní posouzení otázky samostatnosti nároku na určení členství navrhovatele v družstvu odvolacím soudem není správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V rozsahu, v němž byl zamítnut návrh na určení, že součástí členských práv a povinností navrhovatele je též právo nájmu bytu č. 28, se však dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto dovolání v této části zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu