ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.559.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 559/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce JUDr. M. P., Ph.D. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, insolvenčního správce dlužníka INTERINVEST - DIS, a.s., IČ 26739071, se sídlem v Praze 8, Podlipného 15/505, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované INTERINVEST Praha s.r.o. , IČ 26170485, se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, zastoupené Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1078/1, o 4,051.509,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 79/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2014, č. j. 16 Co 43/2014-401, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.056,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Syrůčkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 10. 2013, č. j. 52 C 79/2010-363, uložil žalované zaplatit žalobci částku 4,051.509,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 2,025.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) i soudním poplatku (výrok IV.). Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího částkám, jež byly žalované vyplaceny na základě kupní smlouvy uzavřené dne 22. 1. 2004 mezi ní a společností INTERINVEST – DIS (dále též jen „dlužník“), jejímž insolvenčním správcem byl posléze žalobce ustanoven. Kupní cena za smlouvou převáděné pozemky byla dlužníkem hrazena v dílčích platbách v návaznosti na jejich další prodej. Soudy ovšem bylo následně pravomocně rozhodnuto, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaná, neboť smlouva, již uzavřela s dlužníkem, je neplatná. V nyní projednávané při soud konstatoval, že právní vztah mezi účastníky je třeba posoudit dle §457 obč. zák. upravujícího vzájemné vypořádání stran neplatné smlouvy, z nějž se podává právo žalobce na plnění za pozemky vrácené žalované. Soud se dále zabýval povahou částek obdržených žalovanou od dlužníka a dovodil, že z plateb uváděných žalobcem směřovaly k zaplacení ceny pozemků pouze některé, a to včetně těch, které byly žalované zaplaceny osobami, jimž pozemky dále prodával dlužník. Nejednalo se přitom o transakce učiněné na základě smluv uzavřených ve prospěch třetího dle §50 obč. zák. Číslo účtu žalované bylo v dotčených smlouvách uvedeno pouze jako platební místo, a žalovaná zde tak nemohla být smluvní stranou. Soud tedy žalobě vyhověl ve výši odpovídající souhrnu částek, které žalovaná celkem prokazatelně obdržela za předmětné pozemky.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č. j. 16 Co 43/2014-401, v napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně náležitě skutkově podložené a přitakal i jeho právnímu posouzení. Obvodní soud přesvědčivě a logicky objasnil své úvahy při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, pročež nelze mít výhrady odvolatelky v tomto směru za opodstatněné. Obstojí i závěr, dle nějž se v případě plateb ze strany osob odlišných od dlužníka nejednalo o plnění ze smlouvy ve prospěch třetího dle §50 obč. zák., jelikož číslo účtu žalované bylo ve smlouvě uvedeno pouze jako místo plnění a částka byla následně z účetního hlediska započtena na úhradu kupní ceny dle rozebírané neplatné smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná a to z „důvodu uvedeného v §237 o. s. ř.“ Míní, že nebylo-li dostatečně prokázáno, že žalobcem označené platby sloužily k uhrazení kupní ceny pozemků, respektive směřovalo-li provedené dokazování ke zpochybnění a vyvrácení tvrzení žalobce, neměl být nárok na vydání obohacení s odkazem na uváděné transakce přiznán. Dovolatelka dále zpochybnila správnost názoru zastávaného soudy ohledně částek zaslaných třetími osobami, jež vůbec nebyly informovány o tom, že se jedná o její bankovní účet. Navíc je možnost nabytí bezdůvodného obohacení uvedeným způsobem vyloučena tím, že žalovaná jakožto originální vlastník pozemků obdržela od třetích osob finanční protiplnění, čímž zůstala hodnota jejích aktiv zachována, tyto osoby pak obdržely oproti zaplaceným částkám do svého vlastnictví pozemky, v důsledku čehož nedoznal změny ani jejich majetkový stav, ostatně stejně jako majetkové poměry dlužníka, jenž nebyl vlastníkem pozemků, a nedostalo se mu tak žádné platby. Vyhověním žalobě by žalobce získal peníze za pozemky, které nikdy nebyly ve vlastnictví dlužníka. V dané situaci je namístě aplikovat §50 obč. zák. vylučující aktivní věcnou legitimaci žalobce.
Odvolací soud dále pochybil, nevypořádal-li se s námitkami žalované poukazujícími na to, že platby pod čísly 18, 20, 21 a 22 byly kvalifikovány jako směřující k úhradě kupní ceny, jelikož byly doloženy výdajovým dokladem, ač se způsob doložení jejich účelu v podstatě nelišil od transakcí označených čísly 13, 15, 16, 17 a 19, jejichž určení na kupní cenu nepovažoval soud prvního stupně za prokázané. Taktéž poukaz na neadekvátnost úvahy o určení platby označené číslem 23, jakož i výhrady proti hodnocení věrohodnosti svědka V. i pravdivosti skutečností podávajících se z jeho výpovědi nebyly odvolacím soudem náležitě zohledněny. Patřičnou důkazní hodnotu postrádají i účetní doklady předložené žalobcem.
Odvolací soud rovněž nereflektoval její námitku ohledně specifikace předmětu řízení, ačkoliv žalobním návrhem byla původně požadována částka převyšující v souhrnu sjednanou kupní cenu pozemků, což samo o sobě indikuje nepravdivost tvrzení o směřování označených plateb k úhradě této ceny. Až na jednání dne 27. 4. 2012 byla žaloba částečně vzata zpět a nárok byl vyčíslen částkou 6,076.509,- Kč, přičemž soudy obou stupňů zůstalo opomenuto, že součet žalobcem označených plateb nadále činí 6,251.509,- Kč. Za dané situace není zřejmé, které z transakcí uvedených žalobcem měl prvoinstanční soud ve shora naznačeném smyslu za prokázané, povinností soudů tedy bylo vyžádat si bližší vysvětlení počínání žalobce včetně objasnění toho, u jakých plateb nepožaduje přiznat jejich plnou výši a z jakého důvodu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudům k dalšímu řízení. Dovolání posléze žalovaná dvakrát doplnila a poukázala mimo jiné na to, že „právo“ insolvenčního správce být účastníkem řízení zaniklo dle §217 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dne 18. 4. 2012, kdy byla vyřazena předmětná pohledávka ze soupisu majetkové podstaty.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil opodstatnění námitek dovolatelky a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Výtky dovolatelky ovšem nenasvědčují tomu, že by napadené rozhodnutí spočívalo na otázce ve smyslu citovaného ustanovení. K výhradám stran plateb zaplacených na účet žalované třetími osobami lze podotknout, že rozhodla-li se žalovaná prodat své pozemky dlužníku, jenž je prodával dále, tak je třeba nehledě na výsledné ekonomické dopady těchto převodů respektovat právní rámec, v němž je dotčené osoby realizovaly. Úvaha soudů nižších stupňů, dle nichž neplatnost kupní smlouvy zakládá vzájemnou restituční povinnost právě a pouze smluvních stran, je zcela v souladu s §457 obč. zák. i jeho ustáleným výkladem v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3042/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1264/2012). V řízení současně nebylo zjištěno, že by žalovaná figurovala jako smluvní strana kupních smluv následně uzavřených mezi dlužníkem a třetími osobami, přičemž z pouhého uvedení jejího účtu jako platebního místa, na nějž měly tyto osoby splnit svůj závazek vůči dlužníku, na její postavení smluvní strany usuzovat nelze (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 296/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 808/2011). Povědomí třetích osob o tom, v čí prospěch je u bankovního ústavu veden ve smlouvě označený účet, není pro jeho povahu platebního místa nikterak určující. Dovolatelka současně nepodkládá tvrzení o svém postavení smluvní strany ve smyslu §50 obč. zák. ničím jiným než poukazem, že její účet byl uveden jako místo plnění, a nepředestírá tak relevantní argument nasvědčující názoru, že by danými smluvními ujednáními mohla být přímo vázána.
Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani výhrady proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, leč právě tento charakter mají do značné míry námitky, kterými žalovaná zpochybňuje určení jednotlivých plateb na úhradu kupní ceny. Nejvyšší soud již dříve akcentoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Výtky proti procesnímu postupu odvolacího soudu nedostatečně reagujícímu na námitky žalované pak nejenže opět nevykazují charakteristiky vyžadované §237 o. s. ř., avšak nadto lze podotknout, že byť se mohlo odmítnutí připomínek odkazem na náležité vysvětlení rozhodných okolností soudem prvního stupně jevit poněkud lakonické, v daném případě umožňuje seznat názor odvolacího soudu, a není tak důvodu v něm spatřovat vadu ohrožující správnost napadeného rozhodnutí (k tomu srov. přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 318/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4995/2009). V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž důsledně i detailně vyloženo, proč byla výpověď svědka V. hodnocena jako věrohodná, a zdůrazněna odlišnost mezi způsobem prokázání dovolatelkou zmiňovaných plateb (č. l. 24 a 25 rozsudku soudu prvního stupně), pro niž byla část z nich posouzena jako určená na úhradu kupní ceny a část nikoliv. Účetní doklady pak byly hodnoceny s přihlédnutím k jejich nedostatečné kvalitě i přesvědčivosti pod prizmatem dalších v řízení provedených důkazů, čímž byly relativizovány nedostatky jejich vypovídací hodnoty.
Relevanci ve smyslu §237 o. s. ř. postrádá i poukaz na nejasnosti ohledně výše požadované a přisouzené částky. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací; je tedy věcí žalující strany, co učiní předmětem řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2829/2014), a tudíž i to, rozhodne-li se nedožadovat přisouzení celé částky, na niž má dle svých tvrzení nárok. Vyjádřil-li žalobce výslednou formulací žalobního petitu svůj požadavek na určitou částku, ač současně ve svých podáních hovořil o opodstatnění nároku ve větším rozsahu, není namístě soudu vytýkat, že tyto úkony bez dalšího akceptoval a vyhověl následně žalobnímu žádání v rozsahu, v němž je shledal podpořené prokázanými skutečnostmi (srov. §153 o. s. ř.). Obvodní soud, jemuž následně přitakala i odvolací instance, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, z jakých plateb a v jaké výši usuzuje na důvodnost žaloby.
Vzhledem k dvouměsíční dovolací lhůtě, v níž zákon dovolateli umožňuje vymezovat dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, věta první, a §242 odst. 4 ve spojení s §240 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud nemohl zaobírat námitkami, jež byly uplatněny po jejím uplynutí nad rámec původní dovolací argumentace. Ke zmíněným dopadům vyřazení žalované pohledávky ze soupisu majetkové podstaty dlužníka dle §217 zákona č. 182/2006 Sb. se však sluší dodat (krom toho, že jde o v dovolacím řízení nepřípustnou novotu dle §241a odst. 6 o. s. ř.), že již za předchozí právní úpravy konkursního řízení v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, bylo judikaturou, jejíž závěry je možno přiměřeně vztáhnout i k dovolatelkou nastíněnému problému (srov. §14 zákona č. 328/1991 Sb. či §246 a §249 zákona č. 182/2006 Sb.), dovozeno, že otázka příslušnosti řešeného majetku do konkursní podstaty je určující pro posouzení věcné legitimace správce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 99/2007, či též bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zák. č. 328/1991 Sb.). Zmíněná skutečnost tak mohla být zhodnocena pouze v rámci věcného posouzení nároku.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka nepředestřela otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 24.540,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 30.056,40 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. srpna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu