ECLI:CZ:NS:2015:28.ND.20.2015.1
sp. zn. 28 Nd 20/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Real Finance CZ, a. s. , IČ 285 50 617, se sídlem v Kyšicích, Nová 101, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, proti žalované R. P. , o zaplacení směnečného peníze ve výši 1.006.443,50 Kč s příslušenstvím a se směnečnou odměnou ve výši 3.354,74 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 147/2014, o návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 147/2014 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení v záhlaví označené částky s příslušenstvím a směnečnou odměnou jako plnění ze směnky vlastní vystavené žalovanou.
V podání ze dne 17. 12. 2014 žalovaná navrhla přikázání věci Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, jelikož pečuje o tři nezletilé děti, a nemůže se tudíž dostavit ke Krajskému soudu v Praze. Zároveň nesouhlasí s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, neboť ke kauze směnky vznesla námitky, jež hodlá obhájit, z finančních důvodů si přitom není s to opatřit právního zástupce. Navrhuje tedy, aby z důvodu ekonomičnosti a vhodnosti bylo o věci jednáno před Krajským soudem v Ostravě – pobočce v Olomouci, která je jejímu bydlišti nejblíže a k níž se může i s nejmladším dítětem dostavit. Poukazuje též na skutečnost, že také právní zástupce žalobkyně má své sídlo v Ostravě.
Žalobkyně s návrhem žalované vyjádřila nesouhlas a upozornila, že místní příslušnost Krajského soudu v Praze zvolila dle §87 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně se dovolává svého ústavního práva na zákonného soudce, zdůrazňujíc, že u Krajského soudu v Praze již směnečné řízení probíhá, a dokonce bylo nařízeno jednání, byť bylo po podání návrhu žalované na delegaci vhodnou zrušeno. Z hlediska rychlosti skončení věci by její přikázání jinému soudu bylo zcela kontraproduktivní, pročež by podle žalobkyně měl být návrh žalované zamítnut.
Podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně také z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení §12 odst. 3, věty první, o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení §12 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, návrh na přikázání věci projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, jež musí být natolik významné, aby dostatečně opodstatňovaly průlom do zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Nd 67/2014, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 938/10).
V projednávané věci je nutno vyjít ze skutečnosti, že místní příslušnost Krajského soudu v Praze byla založena ustanovením §87 písm. e) o. s. ř., podle kterého je místně příslušným také soud, v jehož obvodu je platební místo, uplatňuje-li se právo ze směnky. Jde o příslušnost danou na výběr, přičemž výběr přísluší žalobci. Uvedená zákonná úprava tedy posiluje postavení žalobce tím, že zajišťuje co nejúčelnější a nejhospodárnější projednání jeho nároku, a preferuje možnost jeho kvalifikovaného posouzení tím soudem, v jehož obvodu je platební místo. Tento zájem je natolik intenzivní, že má případně přednost i před příslušností určenou podle místa bydliště či sídla žalovaného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 26 Nd 187/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Nd 142/2002).
Samotný fakt, že se v řešené kauze žalobkyní zvolený soud nenachází v blízkosti bydliště žalované, tak nelze pokládat za dostatečný důvod pro odchýlení se od místní příslušnosti soudu stanovené v souladu se zákonem, neboť se jedná o důsledek, jejž zákonná úprava předvídá, když umožňuje projednání věci soudem určeným podle platebního místa směnky (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Nd 270/2001). Finanční i jiné obtíže, jež se pro žalovanou pojí s přítomností u soudního jednání, rovněž ve světle výše akcentovaných ústavněprávních záruk vedení řízení u soudu určeného podle předem daných zákonných pravidel nemohou být v zásadě považovány za důvody pro delegaci, s níž žalobkyně vyjadřuje kategorický nesouhlas (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 32 Nd 192/2013). Nejvyšší soud nemíní jakkoli zlehčovat zajisté komplikovanou situaci žalované, dospívá však k závěru, že efektivní ochranu jejích procesních práv při projednávání této věci bude možné zajistit kupříkladu prostřednictvím institutu dožádaného soudu ve smyslu §39 a §122 odst. 2 o. s. ř. (viz obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 29 Od 58/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 30 Nd 78/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Nd 144/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Nd 200/2014). Konečně ani to, že právní zástupce žalobkyně nemá sídlo v obvodu soudu, u nějž byla coby u soudu místně příslušného podána žaloba, nepředstavuje okolnost natolik mimořádnou, aby s ohledem na ni bylo možno přes nesouhlas žalobkyně přistoupit k přikázání věci soudu jinému (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 20 Nd 46/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 25 Nd 191/2014).
Nejvyšší soud proto návrhu na přikázání věci Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. nevyhověl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu